Vodní tramvaje v Bangkoku

Bangkok – to je jedno obrovské mraveniště lidí, které je třeba každého rána a každého odpoledne přepravit za prací, do škol, za zábavou,… leckdy z jednoho konce města na druhý. Úkol to není vůbec jednoduchý, a tak se k tomu používají všechny možné dopravní prostředky. Je tu moderní nadzemní dráha, jejíž systém se ale zatím jen postupně rozrůstá. A tak největší díl práce zůstává na autobusech, taxících, osobních automobilech, motorových tříkolkách „tuk-tuk“, motorkách, bicyklech a „vodních tramvajích“.

Po kanálech starým Bangkokem

Bylo by zřejmé dobré objasnit, co se za posledním zmiňovaným pojmem vlastně skrývá. Výraz „vodní tramvaj“ není zase až tak originální. Používá se třeba v tureckém Istanbulu, italských Benátkách, francouzském Marseille či Concarneau. Tady však pod sebou skrývá ve svém principu jednoduchý, ale promyšlený systém vodních linek, využívající posledních zhruba dvacet vodních kanálů, napájených vodami řeky Chao Phraya. V thajštině se pro ně používá výraz „khlong“, který označuje někde i poměrně úzké kanály, lemované přízemními domky – pozůstatky původní městské zástavby. Člověk si připadá, když projíždí touto připomínkou starého Bangkoku, jak kdyby poodhaloval pomyslnou roušku, skrývající intimitu tohoto lidského mraveniště. Rychle plující člun sice nezastaví tam, kde by si to člověk zrovna přál, ale i v rychlém tempu plavby dokáže pochopit tu nostalgii a smutek zdejších obyvatel nad tím, že starý Bangkok tak závratným tempem mizí.

Khlongy – tepny města

Při prvním pohledu na městský kanál většina cizinců ohrne nos a všechny zdejší „khlongy“ si spojí pod jediné označení – stoka. Snad do určité míry mají i pravdu. Zdejší obyvatelé si opravdu s nějakou tou hygienou, o odpadovém hospodářství ani nemluvě, hlavu nelámou. Přesto však návštěvník, který se už předem obrní trochou trpělivosti, shovívavosti a tolerance, dokáže propadnout kouzlu těchto míst a objevovat jejich zajímavosti. Snad je to paradoxní, ale právě tady, uprostřed obrovského velkoměsta, se můžete setkat se soužitím člověk a přírody. V úzké symbióze s řekou se tady rodí, žijí a umírají lidé. Vodní tok pro ně není jen občas nevyzpytatelný a trochu nebezpečný soused, ale také zdroj obživy, prostředek hygieny a za dlouhých, horkých večerů i společník, jehož šplouchání tak báječně uspává. Snad jen občasné zaburácení lodního motoru dokáže na chvíli protrhnout ospalou atmosféru, do níž občas z nedalekých ulic, oddělených od řeky řadou obytných domů, dolehne ozvěna vzdáleného městského ruchu.

Vodní „městská doprava“

Přiznám se, že během mého krátkého pobytu v thajské metropoli jsem nepronikl do tajů zdejších jízdních řádů. A tak jsem se, vyzbrojen jen svou angličtinou, rukama, nohama, touhou po improvizaci a jištěn přítomností své partnerky a svých přátel, ponořil do tajů lodního provozu. Lodní zastávky najdete celkem jednoduše. Bývají doslova přilepeny na břehu kanálu v bezprostřední blízkosti mostu, klenoucího se přes vodní tok. Nechybí na nich stříška pro případ dešťů, kterých tady bývá v monzunovém období dost a dost. Čas příjezdu lodního spoje se dá celkem dobře odhadnout podle množství čekajících cestujících. Ve chvíli, kdy se zdá, že vzrůstající hrozen cestujících začne padat do vody, většinou se v zatáčce objeví rychle jedoucí člun, který toto nebezpečí zažehná. Nevím, zda jsou to dlouholeté zkušenosti, nebo intuice tvůrců jízdního řádu, ale nikdy jsme neviděli, že by po odjezdu lodi zůstali na nástupišti cestující, kteří by se do „vodní tramvaje“ prostě nevešli. Provoz na kanálech je obousměrný a proto i zastávky jsou umisťovány po obou stranách vodního koryta, s výjimkou konečných stanic, kde pochopitelně stačí jedno nástupiště.

Na hladině vodních kanálů

Když jsme usedli do jedné z četných, pendlujících lodí, nevěděli jsme přesně, co nás čeká, kam se dostaneme, a tak jsme se prostě nechali vézt. Nástup na loď je dílem okamžiku a tomu se musí přizpůsobit i cizinec. Nemajíce sice zručnost a zkušenosti domorodců, přesto jsme se nakonec dostali na kymácející se palubu a ještě dříve, než jsme se pořádně usadili, loď už hbitě vyrazila vpřed. Sezení nebylo vpravdě příliš pohodlné. Obyčejné dřevěné lavice, žádné polstrování, strohé, ale účelné vybavení. A proč také?! Tady jde o rychlost a jednoduchost. Tady není místo pro zhýčkané turisty zvyklé na pohodlí a luxus pohodlných autokarů!

Překvapila nás rychlost, se kterou se člun protahoval občas dost úzkým kanálem. Brzy jsme pochopili i účelnost plachet visících po stranách člunu. Prudce odstřikující voda totiž občas vyšplíchla přes bok člunu a nebýt již zmiňované ochrany, asi bychom dorazili do cíle cesty slušně zmáčení. Nakonec našim šortkám a tričku by to zase asi moc neuškodilo, ale je nutno si uvědomit, že tento druh dopravy využívají i úředníci, lidé mířící za zábavou nebo do společnosti a ti by asi neuvítali, kdyby jejich obleky měly doznat nějaké újmy, díky spršce vody.

Zatímco „šoféři“ zdejších kocábek sedí celkem v pohodlí za sklem kabiny a soustředí se jen na řízení člunu, průvodčí mají těch povinností více. Nutno především zdůraznit, že vybírání poplatků za dopravu, se děje zásadně během jízdy. A tak tito, vesměs mladí Thajci šplhají za plné jízdy po bocích lodě a inkasují příslušné částky, vydávají lístky, v přístavišti vyskakují na molo a zase naskakují, navzájem se přitom překřikují a přitom dávají pozor na to, aby je vlna od protijedoucí lodě nebo některý z nízkých mostů nesrazily do kalných vod. Zpočátku jsme nechápali, když průvodčí postávali u loďky v ochranných přilbách, důvod těchto ochranných pomůcek, ale po prvních stovkách metrů jízdy jsme pochopili. Řada mostů a můstků se klene jen pár centimetrů nad stříškami člunů a jsou místa, kde se musí tyto stříšky snižovat, aby plavidlo vůbec takovým místem projelo. Sice je diskutabilní, zda by přilba při nárazu do poctivého betonu byla co platná, nicméně ji používali všichni průvodčí, a tak zřejmě svůj význam má.

Thajská metropole zadními vrátky

Je třeba říci, že jen málo věcí v Bangkoku Vám pomůže rychle a relativně snadno pochopit duši tohoto města. Nic lépe neodhrne pozlátko moderní architektury a vysokých mrakodrapů jako jízda po zdejších vodních kanálech. Z jejich hladiny člověk vnímá budovy mrakodrapů jako pouhou kulisu. To hlavní se děje na vodní hladině, na obou březích, na balkonech, v oknech nebo na pavlačích okolních domů, na palubě lodi. Tady všude kolem Vás sedí, postávají, koupají se, odpočívají a v naprosté většině i usmívají obyčejní obyvatelé tohoto města. Prostě žijí! A vy sedíte vedle nich a cítíte se být součástí toho obrovského „mumraje“, kterým toto lidské „mraveniště“ žije po celých 24 hodin. Jste s nimi a oni s Vámi! Pro někoho snad maličkost, letmá vzpomínka z dovolené, pro někoho však zážitek na celý život!

Bangkok – to je jedno obrovské mraveniště lidí, které je třeba každého rána a každého odpoledne přepravit za prací, do škol, za zábavou,… leckdy z jednoho konce města na druhý. Úkol to není vůbec jednoduchý, a tak se k tomu používají všechny možné dopravní prostředky. Je tu moderní nadzemní dráha, jejíž systém se ale zatím jen postupně rozrůstá. A tak největší díl práce zůstává na autobusech, taxících, osobních automobilech, motorových tříkolkách „tuk-tuk“, motorkách, bicyklech a „vodních tramvajích“.

Po kanálech starým Bangkokem

Bylo by zřejmé dobré objasnit, co se za posledním zmiňovaným pojmem vlastně skrývá. Výraz „vodní tramvaj“ není zase až tak originální. Používá se třeba v tureckém Istanbulu, italských Benátkách, francouzském Marseille či Concarneau. Tady však pod sebou skrývá ve svém principu jednoduchý, ale promyšlený systém vodních linek, využívající posledních zhruba dvacet vodních kanálů, napájených vodami řeky Chao Phraya. V thajštině se pro ně používá výraz „khlong“, který označuje někde i poměrně úzké kanály, lemované přízemními domky – pozůstatky původní městské zástavby. Člověk si připadá, když projíždí touto připomínkou starého Bangkoku, jak kdyby poodhaloval pomyslnou roušku, skrývající intimitu tohoto lidského mraveniště. Rychle plující člun sice nezastaví tam, kde by si to člověk zrovna přál, ale i v rychlém tempu plavby dokáže pochopit tu nostalgii a smutek zdejších obyvatel nad tím, že starý Bangkok tak závratným tempem mizí.

Khlongy – tepny města

Při prvním pohledu na městský kanál většina cizinců ohrne nos a všechny zdejší „khlongy“ si spojí pod jediné označení – stoka. Snad do určité míry mají i pravdu. Zdejší obyvatelé si opravdu s nějakou tou hygienou, o odpadovém hospodářství ani nemluvě, hlavu nelámou. Přesto však návštěvník, který se už předem obrní trochou trpělivosti, shovívavosti a tolerance, dokáže propadnout kouzlu těchto míst a objevovat jejich zajímavosti. Snad je to paradoxní, ale právě tady, uprostřed obrovského velkoměsta, se můžete setkat se soužitím člověk a přírody. V úzké symbióze s řekou se tady rodí, žijí a umírají lidé. Vodní tok pro ně není jen občas nevyzpytatelný a trochu nebezpečný soused, ale také zdroj obživy, prostředek hygieny a za dlouhých, horkých večerů i společník, jehož šplouchání tak báječně uspává. Snad jen občasné zaburácení lodního motoru dokáže na chvíli protrhnout ospalou atmosféru, do níž občas z nedalekých ulic, oddělených od řeky řadou obytných domů, dolehne ozvěna vzdáleného městského ruchu.

Vodní „městská doprava“

Přiznám se, že během mého krátkého pobytu v thajské metropoli jsem nepronikl do tajů zdejších jízdních řádů. A tak jsem se, vyzbrojen jen svou angličtinou, rukama, nohama, touhou po improvizaci a jištěn přítomností své partnerky a svých přátel, ponořil do tajů lodního provozu. Lodní zastávky najdete celkem jednoduše. Bývají doslova přilepeny na břehu kanálu v bezprostřední blízkosti mostu, klenoucího se přes vodní tok. Nechybí na nich stříška pro případ dešťů, kterých tady bývá v monzunovém období dost a dost. Čas příjezdu lodního spoje se dá celkem dobře odhadnout podle množství čekajících cestujících. Ve chvíli, kdy se zdá, že vzrůstající hrozen cestujících začne padat do vody, většinou se v zatáčce objeví rychle jedoucí člun, který toto nebezpečí zažehná. Nevím, zda jsou to dlouholeté zkušenosti, nebo intuice tvůrců jízdního řádu, ale nikdy jsme neviděli, že by po odjezdu lodi zůstali na nástupišti cestující, kteří by se do „vodní tramvaje“ prostě nevešli. Provoz na kanálech je obousměrný a proto i zastávky jsou umisťovány po obou stranách vodního koryta, s výjimkou konečných stanic, kde pochopitelně stačí jedno nástupiště.

Na hladině vodních kanálů

Když jsme usedli do jedné z četných, pendlujících lodí, nevěděli jsme přesně, co nás čeká, kam se dostaneme, a tak jsme se prostě nechali vézt. Nástup na loď je dílem okamžiku a tomu se musí přizpůsobit i cizinec. Nemajíce sice zručnost a zkušenosti domorodců, přesto jsme se nakonec dostali na kymácející se palubu a ještě dříve, než jsme se pořádně usadili, loď už hbitě vyrazila vpřed. Sezení nebylo vpravdě příliš pohodlné. Obyčejné dřevěné lavice, žádné polstrování, strohé, ale účelné vybavení. A proč také?! Tady jde o rychlost a jednoduchost. Tady není místo pro zhýčkané turisty zvyklé na pohodlí a luxus pohodlných autokarů!

Překvapila nás rychlost, se kterou se člun protahoval občas dost úzkým kanálem. Brzy jsme pochopili i účelnost plachet visících po stranách člunu. Prudce odstřikující voda totiž občas vyšplíchla přes bok člunu a nebýt již zmiňované ochrany, asi bychom dorazili do cíle cesty slušně zmáčení. Nakonec našim šortkám a tričku by to zase asi moc neuškodilo, ale je nutno si uvědomit, že tento druh dopravy využívají i úředníci, lidé mířící za zábavou nebo do společnosti a ti by asi neuvítali, kdyby jejich obleky měly doznat nějaké újmy, díky spršce vody.

Zatímco „šoféři“ zdejších kocábek sedí celkem v pohodlí za sklem kabiny a soustředí se jen na řízení člunu, průvodčí mají těch povinností více. Nutno především zdůraznit, že vybírání poplatků za dopravu, se děje zásadně během jízdy. A tak tito, vesměs mladí Thajci šplhají za plné jízdy po bocích lodě a inkasují příslušné částky, vydávají lístky, v přístavišti vyskakují na molo a zase naskakují, navzájem se přitom překřikují a přitom dávají pozor na to, aby je vlna od protijedoucí lodě nebo některý z nízkých mostů nesrazily do kalných vod. Zpočátku jsme nechápali, když průvodčí postávali u loďky v ochranných přilbách, důvod těchto ochranných pomůcek, ale po prvních stovkách metrů jízdy jsme pochopili. Řada mostů a můstků se klene jen pár centimetrů nad stříškami člunů a jsou místa, kde se musí tyto stříšky snižovat, aby plavidlo vůbec takovým místem projelo. Sice je diskutabilní, zda by přilba při nárazu do poctivého betonu byla co platná, nicméně ji používali všichni průvodčí, a tak zřejmě svůj význam má.

Thajská metropole zadními vrátky

Je třeba říci, že jen málo věcí v Bangkoku Vám pomůže rychle a relativně snadno pochopit duši tohoto města. Nic lépe neodhrne pozlátko moderní architektury a vysokých mrakodrapů jako jízda po zdejších vodních kanálech. Z jejich hladiny člověk vnímá budovy mrakodrapů jako pouhou kulisu. To hlavní se děje na vodní hladině, na obou březích, na balkonech, v oknech nebo na pavlačích okolních domů, na palubě lodi. Tady všude kolem Vás sedí, postávají, koupají se, odpočívají a v naprosté většině i usmívají obyčejní obyvatelé tohoto města. Prostě žijí! A vy sedíte vedle nich a cítíte se být součástí toho obrovského „mumraje“, kterým toto lidské „mraveniště“ žije po celých 24 hodin. Jste s nimi a oni s Vámi! Pro někoho snad maličkost, letmá vzpomínka z dovolené, pro někoho však zážitek na celý život!