nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Vlak do Siliguri

Témata: Železnice, Indie

Dalo by Ti, můj milý příteli trochu práce, nalézt na mapě Indie železniční stanici a město Siliguri. Je skryto v úzkém pruhu země mezi Nepálem a státem Bangladéš. Hranice obou států jsou téměř napohled, území je jakýmsi hrdlem, umožňujícím dopravu do podhimalajského Darjeelingu, kam směřujeme. Darjeeling je ale ještě daleko, několik set kilometrů vlakem a autem.

Máme za sebou již jednu noční jízdu vlakem, z Agry do Varanasi a máme představu o tom, co se skrývá za názvem „Sleeper Class“, to je lehátkový železniční vagon. Poznali jsme jízdu v noci, kdy je chladněji.

Varanasi
pohřební ghát

Na nádraží ve Varanasi přijíždíme včas. Rozloučili jsme se s posvátným městem s ghaty na břehu mohutné a posvátné Gangy. Nebyl žádný svátek, který by na schodiště vedoucí k řece, na její břehy a do vody posvátné řeky přilákal tisíce věřících. Hořelo jen několik hranic s těly zesnulých, dále v řece plavalo tělo nebožtíka, zabalené do plátna, ze kterého vyčnívaly jen nohy od kotníků. Pomalý tok Gangy snad někde nechá tělo uvíznout u břehu a supi, kteří si na protějším břehu již pochutnávají na jakýchsi pozůstatcích, postarají se i o tohoto nebožtíka.

Nahoře, nad schodištěm sedí na bobku žena, hlavu ve dlaních, drží poslední stráž u nebožtíka, zabaleného do oranžové látky, posypané několika květy a červeným práškem – jak je zde zvykem. Zdá se, že žena patří ke kastě chudších, zdá se že tělo nebožtíka nebude spáleno na hranici. Dřeva je u nedalekého obchodníka připraveno dost, není ale laciné. Pro chudé je na břehu Gangy připraveno jednoduché krematorium. Betonová stavba s dvěma plechovými komíny. Trčí ze stavby krematoria jako dva lodní stožáry. Odtud je popel nebožtíka donesen na břeh Gangy a vysypán do řeky. Ta jej přijme, jako již přijala popel i těla nesčetných zesnulých a ukončila jejich duším neustálé převtělování. Zde duše nalézají cestu do věčného míru, takovou moc má posvátný tok Gangy a Varanasi.

Opouštíme toto posvátné město s očekáváním dalších zážitků.

Na nádraží máme čas zakoupit si vychlazenou Pepsi Colu, sladké, piškotové pečivo v celofánu se zdá být čerstvé, dokupuji další láhev s pitnou vodou. Je také vychlazená, během jízdy se ale značně zahřeje. V druhé lahvi mám vodu „ochucenou“ instantní kávou a obě litrové lahve později smíchám. Teplá voda s kávou chutná přece jen přijatelněji.

Vlak ve stanovený čas nepřijíždí. Jede až z Delhi, daleko na západě a není divné, že se cestou zpozdil. Zde není místo pro spěch ani nervozitu. Jsme v Indii a čas zde má jinou dimenzi. Zvykl jsem si nedívat se na hodinky, vůbec bych je nepostrádal. Nástupiště je kryté, nejsme vystaveni stravujícímu žáru na slunci. A tak jen hlídáme zavazadla a čekáme. Na konci nástupiště ještě doplňuji zásoby banánů. Ty jsou jedním ze zdravotně nezávadných a bezpečných druhů potravin a jsou i laciné. Sladké pečivo, sušenky a několik pomerančů doplňují moji zásobu jídla na cestu, která má trvat asi 19 hodin.

Ještě před příjezdem vlaku se z místních novin dovídáme, že na trati ve směru, kterým máme jet, došlo včera k vážné vlakové nehodě. Vykolejilo se několik vagonů a prvá zpráva hovoří o 50 mrtvých. Celý rozsah neštěstí ale může být vážnější. V duchu si říkáme, že v onom vlaku jsme mohli sedět i my.

Dlouhý vlak, na který bylo nutné zakoupit místenky dva měsíce předem, konečně přijíždí. Naše skupina se trhá na skupinky po dvou a po čtyřech. Máme místenky v různých vagonech, opět Sleeper Class. Nalézám náš a pokouším se se starší společnicí, Slovenkou, nastoupit do vlaku. Ten zvenčí vyhlíží, jako by přepravoval zločince. Malá okénka s pěti železnými pruty, za nimi dvě, tři hlavy a dlaně cestujících „odsouzenců“.

Vagon je, jak se zdá, naplněn k prasknutí. Muži stojí ve dveřích, v uličce, neuhýbají a tak mi nezbývá, než se násilím prodírat do nitra vagonu, s velkou tornou na zádech a malou na prsou.

Daří se mi prodírat se dovnitř a nelézt u okna naše dvě sedadla, ze kterých je možné vytvořít jedno lehátko, druhé je zavěšeno nad hlavou: Tato dvě sedadla jsou oddělena uličkou od oddělení pro 3 a 3 cestující proti sobě, to je v noci po třech lehátkách nad sebou.

Problém je v tom, že na našich dvou místech sedí čtyřčlená indická rodina. Vytahuji z kapsy naši jízdenku a upozorňuji Inda, že toto je naše „reservation“. Ten ale kroutí záporně hlavou a prohlašuje, že tato místa jsou jeho. Ukazuje, že i on má jízdenku s týmž číslem. Zůstávám bezradný, nevím co počít. V tomto přecpaném voze není naděje na řešení. Jako strážný anděl se objevuje Stašek, vedoucí zájezdu, domlouvá se s Indem a zjišťuje, že Ind má sice stejné číslo, ale v jiném vagoně a tak obě místa rodina opouští. Jde bojovat o své právo jinam. Horní lehátko je také obsazené Indy. Nekompromisně jim naznačuji, že lehátko musí opustit a uvolnit místo pro naše objemné batohy. Za chvíli jsou ale Indové opět nahoře, naše batohy odsunuli trochu stranou a slouží jim jako podložky pro nohy.

V uličce bychom batohy nechat nemohli, není tam ani žádné místo a pod sedadla by se nevešla. Navíc po obou stranách uličky jsou kufry, které Indové připoutali ke konstrukci sedadel solidními řetízky a zámky. Toto opatření naznačuje, že bezpečnost zavazadel takto nezajištěných může být problematické. S tím jsme nepočítali a řetězy nemáme.

Ani po hodině jízdy je prvá zastávka. Vlak se ale nerozjíždí, slunce žhne, železný vagon se zahřívá, pot teče, od stropních ventilátorů vane teplý vzduch, je to začátek cesty utrpení. Asi za hodinu se vlak dává do pohybu, ale jen do další stanice. Zde se opakuje totéž, hodinové stání na slunci. Kolem vlaku nabízí prodavači zdejší, přeslazený čaj s mlékem, cigarety, cosi k jídlu, což podávají na útržcích novin. Vyhlíží to jako hrášek, kukuřice, zelenina a bůh ví co ještě. Jí se to prsty. Přijatelnější je koupit si opět několik banánů. Další muž nabízí salátové okurky, asi 20 cm dlouhé. Pro zájemce je bleskurychle okrájí, rozřízne podél na 4 části, posype čímsi načervenalým a podává opět v útržku novin.

Pouliční jídelna

Vlak se opět asi po hodině rozjel, na další zastávce stojíme dvě hodiny, popojíždíme takto od jedné zastávky ke druhé a zatím netušíme na kolik hodin se zpoždění rozroste.

Krajina podél vlaku je vyprahlá, tato část státu Uttar Pradeah nepatří mezi nejúrodnější, i když jsme stále v povodí a nedaleko mohutného toku řeky Gangy, v jejíž blízkosti zůstaneme po celou dobu naší cesty, než odbočíme na sever.

Uličkou se občas protlačí prodavač čehosi k jídlu, nebo drobného zboží, baterek, hraček, laciných fotoaparátů a jiných nepotřebných zbytečností. Přistupují prodavači látek, na pohled kvalitních, cenově přístupných, ale my zde nejsme potenciální zákazníci. Kdesi musí být ve vlaku jídelní vůz nebo bufet. Zaměstnanec nabízí cosi k večeři, nemám ponětí o jaké jídlo se jedná, nejsem ochoten pojídat nic, co by mohlo vyvolat střevní potíže a tak nereaguji.

Znovu se objevuje Stašek s informací, že trať před námi je ucpaná předchozími vlaky, snad nás budou pouštět objížďkou, což se ale ukázalo jako omyl.

Vjíždíme do státu Bihár, občas se objevují primitivní cihelny, ve kterých pracují převážně děti a ženy, za neuvěřitelně nízké mzdy. Za 1 000 ručně vyrobených cihel dostane 80 rupií. Žena, aby nezemřela hlady musí např. pracovat až do poslední chvíle před porodem, protože ze měsíc si vydělá jen 1 200 rupií. Na příliš bohatá večeře v jednoduché jídelničce stojí 100 i více rupií, půl litrová láhev piva 40 – 65 rupií.

Blíží se noc a mně nezbývá, než opět nutit Indy, sedící na horním lehátku s nohama na našich zavazadlech, aby prostor vyklidili. Moje společnice si zamlouvá místo nahoře, kde doufá, že bude méně obtěžována. Já budu ležet dole, kde doufám propustí okénko aspoň v noci závan chladnějšího vzduchu.

Lehátko je skromné, snad samotné by poskytlo ležícímu přiměřené pohodlí. Já ale musím na ně umístit obě zavazadla, velkou tornu se vší výbavou a menší s fotoaparátem, objektivy a trochou zásob k jídlu. Nemám řetěz, kterým bych zavazadla zajistil. Prostor na spaní se díky zavazadlům zmenšil tak, že jsem nucen zaujímat polohu skrčence, hlava mně co chvíli sklouzne z torny do uličky a je po pokusu o usnutí.

Za úplné tmy projíždíme místem, na kterém došlo k onomu neštěstí. Nic ale nevidím, vše se odehrávalo na druhé straně trati. Na mé hoří podél trati ohníčky a u nich temné postavy. Zda zachránění, pozůstalí, či pracovníci odklízecí vraky se nedá zjistit.

Propocen, unaven a jako přeražený upadám kolem půlnoci do přetrhávaného spánku, jsem již ale zcela apatický. Ráno je o něco příjemnější, železniční vagon v noci vychladl, vzduch je osvěžující, ale s přibývajícím dnem se vše otepluje. Zanedlouho teplota venku opět přestoupí 30 stupňů C. Na další zastávce zakupuji opět několik banánů a další láhev vody.

Nesplnilo se ale to, co nám bylo předem oznámeno. Náš vagon, tzv. Sleeper Class – lehátkový, měl být obsazen jen tolika cestujícími, kolik je lehátek. Požadavek na přepravu je ale značný a tak vláda prý povolila cestovat i těm, kterým se podaří získat obyčejnou jízdenku. Tito cestující jsou ale povinni vystoupit nejpozději do 21 hodiny. Taková je teorie, praxe jak se ukázalo jiná. Nikdo nevystoupil tak někdo přečkal noc v sedě na svém kufříku připoutaném k sedadlu, jiný vleže na zemi v uličce mezi lehátky, další v sedě na kousku prostoru v mých nohách.

Jsme již druhý den na cestě, krajina ve střední části státu Bihár začíná být zelenější, vodou zalitá rýžová políčka, buvol táhnoucí dřevěné rádlo, ženy na bobku uprostřed vodou zalitého rýžového políčka. Vesnické domky stále stejně ubohé, uplácané z hlíny a kryté rákosím. Nelze rozeznat, která chaloupka je obydlím a která přístřeškem pro drobná zvířata. Nepředstavitelná chudoba indického venkova.

Jsem již natolik unaven, že přestávám vnímat krajinu, ubíhající podél vlaku. Propocen upíjím teplou vodu, občas usínám, zmožen nepohodlným sezením, ze strany se na mně tlačí Ind sedící na svém kufříku. Na zastávkách se opakuje totéž, prodavači vyvolávají své čaj, čaj….., zní to stejně jako naše čaj, další nabízí okurky.

Dle jízdního řádu jsme již měli být u cíle naší cesty, ten je ale v nedohlednu. Krajina jednotvárně ubíhá, nekonečná rovina, vesničky, osamocené chaloupky, občas na dohled silnice a na ni kára, či dvoukolový vůz tažený jednohrbým velbloudem. Na zastávkách ve větších městech se otevírá pohled do ulic se zástupy Indů a Indek v pestře barevných sárí. Pak opět monotónní krajina s políčky, oddělenými hrázkami, svědčícími o zavodňování. Políčka jsou zde holá, je asi po sklizni. Na obzoru stále žádná silueta kopců nebo hor.

Ubíhá nekonečně se vlekoucí den, nemá smysl se dívat na hodinky a tak apaticky nechávám plynout čas. Pak náhle nastává změna. Přední část vlaku se mění v zadní a my jako bychom v táhlém oblouku couvali směrem na sever, ke konečnému cíli strastiplné cesty. Krajina je zelenější, ale podhůří Himaláje je stále ještě daleko. Trvá to ještě dlouhé hodiny, než vlak zastavuje odpoledne na konečné.

Cesta do Siliguri třicet a půl hodiny, zpoždění 11 hodin. Byla to má nejdelší jízda vlakem, zhruba víc než 4× cesta letadlem z Asie do Evropy.

Trvá ještě asi hodinu, než se podaří zajistit autobus, kterým v nekonečných serpentinách, podél úzkokolejné železnice, kterou kdysi postavili Angličané a která je stále v provozu, vyjíždíme již podél čajových plantáží, stále výš a výš, až do někdejšího sídla bohatých Angličanů, do Darjeelingu.

Zde mně čekají plné čtyři dny odpočinku s očekávaným pohledem na dalekou, 8598 m vysokou Kančenčongu.


Milý příteli, končím cestu po několika městech severní Indie. Poznal jsem památky, připomínající moc, slávu a bohatství někdejších vládců a viděl jsem chudobu venkovského indického lidu dnes. Viděl jsem v úzkých uličkách měst obchůdky s potravinami, ne větší než naše koupelna, ve kterých sedící žena čekala až si někdo ze sousedství přijde koupit za pár rupií to nejpotřebnější. Viděl jsem mnohé napřažené ruce a slyšel mnohé prosby o almužnu. Viděl jsem muže bez nohou, ploužícího se mezi chodci a chlapce znetvořeného křivicí. Hleděl jsem do dětských očí, v jejichž pohledu byla prosba o almužnu, očí zasazené do tváře, která se neusmívala. Procházel jsem kolem nich s vědomím, že nemohu dát všem, že problém chudoby je součástí života této země.

Viděl jsem chlapce, obklopující cesty k památkám a snažící se prodat několik pohlednic, jiné nabízející cigarety nebo suvenýr. Všude přítomný boj o výdělek několika rupií.

Milý příteli, toulal jsem se několik dnů Darjeelingem. Sešel jsem od chrámu a monastýru do úzkých uliček chudých a snažil se nahlédnout do obydlí. Jsou ale tak temná, že dále než ke vchodu jsem nedohlédl. Jen z vnějšího vzhledu jsem mohl se domýšlet, na jak malém prostoru musí lidé žít. Na jejich domech nejsou TV antény, koupelna je věc neznámá. Prošel jsem uličkami, ve kterých prodejna masa nebyla větší než na rozpažení mých rukou a kde visel jediný kus masa, ze kterého muž odsekával malé kousky. Jinde přímo na zemi, na kameni s prkénkem sekal muž rybu na kousky menší než dlaň a čekající ženě je balil do novin. Mohl bys mně, můj příteli, říci, že Ti líčím dantovské sociální předpeklí. Snad ale ani neumím popsat realitu života.

Řezník za zdí chrámu bohyně Kali

Opusťme tuto část města a vystoupejme až na vrchol k templu, obklopenému věřícími. Vzpomínám zde, jak královský syn Sidharta Gautama, pozdější Buddha se vydal na cestu, hledat řešení, jak zbavit člověka utrpení. Po 6 letech našel řešení, dospěl k osvícení. Od dob života Buddhy se ale počet trpících zmnohonásobil.

Zdá se mi, můj milý příteli, že tyto řádky nemusím uzavírat, zůstávají věčnou a nezodpovězenou otázkou …

Dne 20. května 1998

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
Rubrika: Zážitky z cestování
Témata: Železnice, Indie
Galerie: 14 obrázků
Názory k článku: zatím žádné
16.4.2007
Na Facebook
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 18.45
Co je to karma a jak funguje?


Galerie k článku

Delhi
Delhi
Ašram
Ašram
Svatý muž
Svatý muž
Symbol boha Šivy
Symbol boha Šivy
Agra - Taj Mahal
Agra - Taj Mahal
Varanasi
Varanasi
Fotogalerie k článku Vlak do Siliguri
Zobrazit všechny obrázky — celkem 14 obrázků

Názory k článku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky.

Kréta Korfu Kos Lefkada Mykonos Rhodos Santorini Karpathos
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist