Ve znamení koky – deník z Peru

Po příletu do Cuzca se ocitáme v úplně jiném světě. Začíná druhá část našeho cestování.

Přílet do Cuzca lze přirovnat k příletu do Quita, jak kličkováním mezi okolními kopci, tak viditelností mezi mraky. Dokonce i nadmořská výška je podobná, Cuzco je ve svých 3350 metrech jen o něco málo výše. Cuzco je velké město (350 tis. obyvatel), turistické centrum s dobrou infrastrukturou i bezpečností. Odpoledne jsme si prošli téměř celé centrum, kde dominují vesměs výdobytky koloniální architektury mísící se s pozůstatky inckých prvků. Centrum je velmi živé a docela útulné. Je zde plno restaurací, kaváren a prodejen suvenýrů. Vše je však ukryto v dvorcích a pasážích domů, takže jsou náměstí a uličky na první pohled docela prázdné a prodavači a zahrádky tu nepřekážejí chodcům. Co je však pro Evropana téměř nepochopitelné, je zručnost místních řidičů při proplétání se úzkými uličkami a ve finále i jejich trpělivost při čekání na vykládku auta před nimi.

Stihli jsme se dnes podívat do Inka Museum, kde jsme se seznámili s vývojem Inka civilizace a prohlédli si řadu historických ale i modelových popisných expozic.

Již v muzeu jsme si vsak museli při zdolávání schodů přiznat, že předchozí pobyt u moře budeme muset, tady v horách, rozdýchávat. Naštěstí máme ještě dva dny před překonáváním výšek nad 4000 m. na plánovaném treku.

V Cuzcu se také setkáváme s peruánským fenoménem, kokou. Je tu všude, v čaji, bonbonech, léčivých přípravcích a snad i ve zmrzlině . Jana začala již v Limě čajem a oba jsme pokračovali v hotelu, kde máme koku jak na čaj, tak žvýkání, k dispozici v lobby a cestou jsme si pro jistotu koupili i karamelky. Peruánci vědecky dokazují, kolik je v různých druzích koky vitamínů, minerálů, proteinů a energie. Tak jim věříme.

Pokud jde o hotel Rumi Punku, který bude, s různými přestávkami, naší základnou v Peru až do Silvestra, byl to velmi dobrý výběr. Je blízko centra, stylový, super úroveň a příjemný personál.

Dnes jsme zažili i jedno, doufáme výjimečné, silné krupobití, které vytvořilo závěje ve dvorcích domů, které tam díky výraznému ochlazení vydržely až do noci. Inu v horách se počasí může měnit každým okamžikem… Alespoň tu máme také trochu toho ledu před Vánoci!

Peru – země Inků

Dnešek jsme věnovali přípravám na čtyrdenní trek na Machu Picchu na který se vydáme zítra ráno. Dopoledne jsme proto zčásti strávili v agentuře s průvodcem a dokupováním pár potřebných drobností. Po obědě jsme se vydali do okolí Cuzca, směrem na Pisac, kde se nachází řada inckých ruin a vykopávek. Nechali jsme se dovézt taxíkem do asi 8 km vzdálené Tambomachay a pak pěšky prošli přes Pocapucara až do světoznámého archeologického naleziště Sacsayhuaman, čti ‚sexywoman‘, a zde jsme, zpoza minimálně šestimetrového Ježíše, shlíželi na Cuzco. Pokud jde o ruiny, tak si představte spoustu terasovitých uskupeni, kde jsou zřetelné zdi z typických inckých kamenů, které do sebe neuvěřitelně přesně zapadají, bez ohledu na to, že je každý jinak velký i jiného tvaru. Je jich tu vsak rozhodně více a zachovalejších než třeba v Řecku.

Protože se u nás po týdnu v Jižní Americe objevily střevní potíže, přišli jsme docela unavení a z posledních sil jsme si zabalili věci na trek a s využitím všech dostupných léků a spánku začali nabírat síly. Budeme je potřebovat, protože v příštích čtyřech dnech zdoláme v rámci Lares Valley Trek převýšení z 3100 na 4500 a pak zpět do 2800 odkud se vlakem dopravíme pod Machu Picchu, které leží ve 2000 m.n.m. Odjíždíme v šest ráno.

Trek na Machu Picchu

Opravdu jsme vyrazili v šest ráno!! Přesunuli jsme se po dvou hodinách mikrobusem do Calca, kde jsme strávili půl hodiny na místním trhu, který již tak po ránu naplno žil. A vším možným. Jedině obchod s auty nebo koni chyběl. Viděli jsme tam spoustu místních plodin, které jsme zatím neviděli a asi už ani neuvidíme. Po dokoupení banánů a coly (což bylo asi to jediné, co jsme do sebe mohli vedle čaje a vody dostat a udržet, jsme vyrazili na další cestu, tentokráte do Lares. Záhy po výjezdu z Calca skončil asfalt pak následovala úžasná cesta klikatými serpentinami až do pásu ve výšce 4500 metrů, odkud jsme pak sjížděli obdobnou cestou do Lares. Výhledy zpět do údolí, pozorování komunit a jejich vesnic a lamy udělaly z těch téměř dvou hodin velmi zajímavý zážitek. Včetně toho, že je vám ouvej, když se před vámi náhle v zatáčce, i přes všechno troubení před každou zatáčkou, objeví slušně rozjety autobus. Náš řidič José však vše zvládal s bravurou.

Jako první věc na treku jsme navštívili termální lázně v Lares, kde jsme se příjemně zotavili po cestě v bazénech s teplou minerální vodou. Pote jsme odjeli na start skutečného treku, kde nás čekal oběd a pak jsme za svěžího deště vyrazili vstříc první zastávce, komunitě Quishuarani, která je ve výšce 3800 metrů.

Tyto komunity žijí tradičním životem vysoko v horách a tvoří je většinou třicet až čtyřicet rodin. Děti většinou chodí do školy do větších vesnic níže, někdy až dvě hodiny! Sem ale dojíždí školní autobus, který asi ve tři přijel a z něj vystoupilo tak dvacet dětí a pár žen. Rázem celá komunita ožila a začalo tu být veselo.

Cesta trvala asi půldruhé hodiny a nebyla obtížná. Vystoupali jsme asi 800 výškových metrů, pršet mezitím přestalo, a rozložili tábor přímo na zahradě jednoho místního domku. Představte si něco jako kamenné domky z pohraničí těsně po první světové válce. Rákosová střecha a dvě patra. Na zahradě ohraničené kamennými ploty pobíhají slepice a naše koně. Vedle teče středem komunity říčka, která však v období dešťů musí být velká jako Vltava pod Vyšákem při vypouštění Lipna. Stany jsme postavili včetně kitchin/tea stanu, kde se vaří a prostírá v případě, že nelze jíst s kempinkovým vybavením venku.

Celá naše skupina čítá nás dva, jednu Jihoafričanku Barbaru z Pretorie, které je neskutečných 63 let, sympatického průvodce Kike, domorodého kuchaře Raula a horsemana. Vybaveni vezou tři koníci, včetně jednoho menšího lodního pytle na každého z nás, kde máme spacák a věci, které si neneseme v day packu na zadech. Koně nejdou totiž s námi, takže si neseme výbavu a hlavně vodu, kterou zde nedoporučují nabírat z potoků, protože nad námi stále žijí lidé a hlavně lamy. Vše až do 5000 metru! V osm jsme se po večeři a nezbytném čaji složili do stanu a zítra v šest ráno vyrazíme. Bude to těžký den, kdy půjdeme osm hodin přes sedlo, které je 4700 metru vysoko.

Náročný pochod v Andách

Tak dnešek byl opravdu těžký. Celý den pršelo, málo nebo hodně, pořád. A současně s teplotou kolem patnácti stupňů a větrem tak byly vytvořeny podmínky, které by i z výletu na Karlštejn udělaly peklo Nicméně my jsme hrdinně v sedm ráno vyrazili, majíce to nejlepší vybavení a plno elánu (alespoň někteří…). Hory jsou tu nádherné včetně několika jezer ve výšce 4000 metrů, kde by místní komunita chtěla dokonce pro bláznivé turisty pořádat rybaření. Škoda, že jsme po celou dobu ani nevytahovali foťák, protože jsme většinou šli v mracích a mohli jsme fotit na krátko akorát sebe. Škoda. Pokud jde o fyzické zvládnutí přechodu přes sedlo, které má dva vrcholy, 4400 a 4665 metrů, tak jsme místo výškové nemoci bojovali s deštěm a chladem.

Po čtyřech hodinách jsme přešli nejvyšší místo sedla a další tři hodiny jsme sestupovali do našeho tábora na začátku údolí, v komunitě Cancha Cancha. Zde bylo poměrně klidno a my po čaji a polévce začali sušit mokré věci a Jana hned zalezla do spacáku. Naštěstí, konečně přestalo pršet. Večer jsme strávili nad čajem a večeří v kitchen stanu a povídali si s naším tour guide, kterého zajímá spousta věcí o Česku, například jak to bylo za druhé světové války a jak si stojíme ve finanční krizi. Naštěstí nám vypráví i spoustu věcí o současném Peru, ale i o jeho historii. Je super, že ho jeho práce a poznávání lidí z celého světa baví.

Vlakem na Machu Picchu

Dnešek začal ve čtyři ráno, kdy se na stěny stanu rozezněly první kapky, které rychle přešly do silného deště. Naštěstí, v sedm hodin, kdy jsme vstávali, déšť skončil, a pokračovalo jen slabé mrholení, což je zde v horách už považováno za super počasí. Pohled zpět k sedlu, které jsme včera přešli, nás překvapil, protože bylo pokryté sněhem. Přitom teplota v noci nebyla o moc nižší než včera.

Vyrazili jsme na poslední část treku, což bylo čtyřhodinové klesání údolím až do Sacred Valley. Protože se rychle vyčasilo a s klesáním stoupala výrazně i teplota, tak jsme si to pěkně užili. Došli jsme do vesničky Urubamba a po posledním obědě od našeho skvělého kuchaře Raula jsme se autem přesunuli do Ollantaytambo odkud jsme krásným panoramatickým vlakem (kam se hrabe Pendolino!) projeli údolím St.Ana až do Machu Picchu.

Už jsme se těšili na teplou sprchu v hotelu, ale jaké nás čekalo překvapení! V celé vesnici nešla elektřina. Což bylo sice romantické, protože všude svítili svíčky, v hotelu i v restauracích, ale netekla voda. Naštěstí, když jsme seděli na večeři, tak se za radosti všech světla rozsvítila a my si užili teplou sprchu a krátký spánek. Ráno jsme totiž šli čekat na autobus již ve čtyři hodiny, abychom se dostali do prvního autobusu na Machu Picchu.

Místo z jiného světa

Ráno jsme opravdu vstali před čtvrtou a ve čtvrt na pět jsme již byli na zastávce. Naštěstí ne sami, takže nám to přestalo připadat divné. Během půl hodiny byla fronta až za roh mimo autobusový terminál. V půl šesté přijel první autobus a my vyrazili za drobného deště vstříc mystickému pueblu.

Když jsme do něj jako jedni z prvních po šesté hodině vstoupili, opravdu působilo jako z jiného světa. Všude se povalovala mlha, ze které vystupovaly zdi, terasy a domy, a ticho vše jen umocňovalo. Náš průvodce Kike nám během dvou hodin vysvětlil fungování puebla, jeho pravidla a úlohu a moc, kterou mělo i proč jej Manku Inku, poslední král lidu Kechua, v šestnáctém století opustil. Bohužel, začalo opět silně pršet a my se vrátili po dvou hodinách zpět ke vstupu dosti promoklí, zejména Kike, který na rozdíl od nás neměl plnou výbavu z hor. Zde jsme se s naším tour guidem rozloučili a počkali asi hodinu, zda se nevyčasí. Naštěstí přestalo pršet a my se vydali zpět do puebla. Zde jsme si v klidu prohlédli a při lepší viditelnosti i nafotili Machu Picchu a rozhodli se jit na protější kopec, na Wayna Picchu, což je malé pueblo na špičce malého kopce. Když píši malého, neznamená to rozhodně nízkého. Jedná se o štíhlou homoli, na kterou se vystupuje strmou cestičkou, která po jedné straně kopce štrykuje v tropické vegetaci snad ve sto serpentinách. Dohromady na cca hodinové cestě nahoru vyšlapete snad tisíc schodů, které představují kameny a záseky ve skalách. Skutečně opracované schůdky najdete až úplně nahoře, když se doškrábete k pueblu. Zde jsme byli uchváceni tím, co se dá na tak malém prostoru kolem vrcholku kopce vytvořit. Terasy, domky a spousta schodů kolem. Musím poznamenat, že bez jakéhokoliv zábradlí a přímo na stranách kolmých stěn. Na druhé straně k volnému pádu zvoucí stametrová díra. Úchvatné, nebezpečné. Nechápu jak je možné, že se tam již desítky lidí nezabily. Někteří dobrodruzi a zejména lehkomyslné ženské se tam pohybovaly v letních cvičkách a viděli jsme i několik pánských mokasín. Vše Evropané či Severní Amerika. A rozhodně se nepohybovali lehce jako Indiáni ve svých sandálech vysoko v Andách.

Na Waynapicchu jsme vyrazili všichni tři, ale zhruba ve dvou třetinách cesty, kdy stoupání začalo být stále strmější, se Jana rozhodla, ze by se tudy bála po kluzkých kamenech jít zpět. Dál jsem tedy vyrazil jen s naší Jihoafričankou Barbarou. Neuvěřitelně vitální a houževnatá stařenka (63 let). Určitě byla minimálně ten den nejstarším návštěvníkem na vrcholku Waynapicchu. Když jsme se asi po půl hodině čekání na výhled na samém vrcholku hory rozhodli vrátit, narazili jsme na Janu, která taky nakonec vylezla až nahoru a pak s námi v pohodě zvládla i cestu dolů, která zejména v úvodních pasážích opravdu nebyla jednoduchá.

Po šesti hodinách jsme opustili Machu Piccchu, toto úžasné místo, a vrátili se do vesnice, poobědvali a vlakem a autem jsme se vrátili do Cuzca, kde jsme se večer připravili na další zážitek, zítřejší cestu do Amazonie.

Cesta do Amazonie

Po ranním leteckém přesunu jsme se ocitli v jiném světě, jiném prostředí a v jiné provincii Peru. Přistáli jsme v Puerto Moldonado, což je asi 20 tis. město uprostřed deštných pralesů. Je na soutoku dvou řek, které se později, po několika tisících kilometrů v Brazílii vlévají do Amazonky a pak do Atlantiku. Zde jsme se připravili v kanceláři veřejně prospěšné společnosti Rainforest Expeditions na cestu do jí vybudované Posadas Amazonas, kde provozuji ekoturistiku. Protože je po deštích velmi obtížné dostat se autobusem do další vesnice po rozmočených cestách, zvolili jsme celou cestu absolvovat na lodi po řece Tambopata. Po rozvodněné řece, která po velkých deštích vystoupila ze svého koryta, jsme cestovali na typicky úzké, asi deset metrů dlouhé, lodi tři hodiny. Loď byla poháněna jedním závěsným motorem a docela svižně se proplétala proti proudu mezi plovoucím dřevem, které vzala voda. Cestou jsme pozorovali měnící se vegetaci na obou březích řeky a zdravili se s loděmi plujícími po proudu. Řeka byla většinou široká jako Dunaj za Bratislavou a někdy i více. Voda byla po deštích hnědá a velmi kalná. Cestou jsme na březích zahlédli několik ptáků, ale také dva krásně zbarvené makaje červené (velké papoušky), capibaru (největší krysu na světě) a řadu papoušků. Cestou od přístavu do Posady jsme poprvé potkali vřeštící opice, které se nám proháněly nad hlavami v korunách stromů a mezi vysokým porostem kolem nás.

Posada Amazonas je projekt, který je zaměřen na ekoturistiku, ale také na financování rozvoje místní komunity, která je několik kilometrů po proudu a na jejímž území zařízení leží. Posada se skládá ze soustavy otevřených domů, které jsou propojeny dřevenými chodníky. Kromě dvou společných domů, kde v jednom je jídelna a bar s kuchyní a ve druhém odpočívárna a učebna, je zde několik ubytovacích domů, které jsou rozděleny do jednotlivých velkých pokojů, každý s vlastním příslušenstvím. Vše samozřejmě ze dřeva. Zajímavé je, že domy nemají obvodové zdi a ani žádné dveře. Jen plátěné závěsy. Střecha z listů je vysoko nad hlavami kvůli ventilaci. Postele mají vlastní moskytiéru a je to tu vše účelné a překvapivě příjemné i vkusné.

Po ubytování jsme se vydali na jednu z místních atrakcí, vyhlídkovou věž. Cestou jsme zastavovali u jednotlivých stromů a dozvídali se první informace o deštném pralese a potkali několik dalších skupinek opic. Asi po hodině jsme došli k věži, která měří 130 stop a půdorys tak dva na půldruhého metru. Napočítali jsme 192 schodů, ale stálo to za to! Vystoupali jsme vysoko nad deštný prales, i nad nejvyšší stromy. A protože jsme byli ještě na kopci, rozuměj na nejvyšším místě v okolí, měli jsme nádherný výhled. Viděli jsme opět opice v korunách stromů, ale i ptáky a papoušky. Bylo úžasné poslouchat všechny ty zvuky ozývající se z pralesa a sledovat rozmanitost stromů a řeku, která se klikatila v té zelené mase. Bylo to opravdu úchvatné.

Po návratu a večeři jsme šli po osmé spát, protože jsme brzo ráno vstávali, což se již stává pravidlem.

Piraně, kajmani, opice …

Ráno po čtvrté jsme za deště těžce vstali a po krátké snídani, rozednění a bez deště vyrazili do přístavu. Po krátké plavbě jsme vystoupili na protějším břehu a vyrazili směrem k jezeru Oxbow. Cestou nás překvapil bush dog, který tu není moc často vidět, a asi po hodince jsme dorazili k jezeru, které kdysi vytvořila řeka, nyní v jiném korytě. Na jezeře jsme nastoupili na katamaran a půldruhé hodiny tiše pluli po klidné hladině tmavého jezera. Přitom jsme pozorovali probouzející se život v korunách okolních stromů, ptáky a nakonec jsme v dálce zahlédli v zakázané části jezera i říčního bobra. V jednu chvíli jsme zastavili a pokoušeli se lovit piraně, což se podařilo několikrát jen místnímu lodivodovi, který dokonce vytáhl dva druhy, stříbrnou a žlutou piraňu. Po návratu do Posady, zatímco Jana dospávala druhé ranní vstávání za sebou, jsme vyrazili sledovat makaje na útes k řece, kde si doplňují proteiny. Bohužel když jsme dorazili na místo, tak se spustil tropický liják a všechno živé zalezlo pod stromy. Nicméně, před odchodem jsme přece jen jeden pár červených makajů v koruně stromu objevili. Odpoledne jsme si role vyměnili, a Jana se jela podívat do botanické zahrady, kde jim místní šaman ukazoval různé bylinky a rostliny. Při přejezdu utopila v řece čepici, takže tu po nás v džungli také něco zůstane . Po večeři, jsem s průvodci a jednou Američankou vyrazil na prohlídku nočního pralesa. Poštěstilo se nám najít pavouky, žáby, v jezírku malé kajmany bílé, řadu kobylek a nakonec i hada, malou krajtu. Nyní se houpu v síti, poslouchám spoustu zvuků z pralesa a stěží se mi představuje, že v Evropě vstáváte a připravujete se na Štědrý večer.

Štědrý večer v Cuzcu

Ráno jsme se rozloučili s Posada Amazonas a vyrazili lodí po řece zpět. Zpáteční cestu nám zpestřil přestup na autobus, který za námi přijel do nejbližší komunity, vzdálené asi 45 minut po řece. Cesta po červené jílovité cestě vybudované v pralese je docela zážitek. Zvláště když byla cesta ještě místy rozmoklá. Autobus se statečně, často i klouzavým pohybem, probíjel až do okamžiku, kdy na jednom rozestavěném a rozježděném mostě byl zapadlý náklaďák. Pote co se jej podařilo vyprostit, jsme tam pro změnu zapadli i my. Nezbylo nic jiného, než s pár chlapy vystoupit do hlubokého bláta a autobus vytlačit. Poté jsme již bez problémů dorazili do Puerto Moldonado a pak letadlem zpět do Cuzca. Tady nás čekalo překvapení, protože nám par dní ve výšce 200 m.n.m. dost rozhodilo naši dobře vybudovanou aklimatizaci na tři tisíce a výše, a my těžce dýchali a pociťovali i lehkou nevolnost po každých schodech.

Po zařízení nezbytných věcí (prádelna, zabalení na další týden v jižním Peru), jsme se již plně věnovali Štědrému dni. Procházeli jsme (chvílemi jsme se i probíjeli) náměstím, na kterém při zastavené dopravě, vyrostl jeden velký trh. Prodávalo se vše, co patří k Vánocům a také k Silvestru. Už celý den všude bouchaly petardy a bouchací kuličky, což nejen dětem vydrželo až do rána. Na trhu byli většinou lidé z venkova, rozuměj z hor, a s nimi i spousta dětí, které si užívali přízně všech kolemjdoucích. Všechny obchody a restaurace byly otevřené až do večera a místní nakupovali ostošest. Ruch na ulicích trochu zeslábl až po deváté.

My jsme si sedli na více než dvě hodiny do příjemné malé restaurace a dali si štědrovečerní večeři v jihoamerickém stylu: hovězí steaky a červené víno. Na sladké již ani nedošlo. Pouze koňáček uzavřel Štědrý večer.

K jezeru Titicaca

Na rozdíl od předchozího dne, dnes byl evidentně pravý klidný sváteční den, podpořený i peruánským státním svátkem. Jak ve městě, tak na cestách bylo evidentně méně lidí a aut.

My jsme později ráno (až v půl osmé vyrazili na cestu do Puna. Zvolili jsme společnost Tourismo Mer, která místo přímé cesty, která trvá tak šest hodin, dělá tři zastávky na zajímavých místech a na oběd. Díky tomu je cesta delší, přes devět hodin, ale i zajímavější. Nedaleko Cuzco jsme navštívili zajímavý koloniální kostel v Andahuaylillas, ktery ma krásný oltář a spoustu maleb na stěnách. Dále jsme se zastavili u archeologického naleziště v Raqchi, kde stál obrovský incký klášter, který obklopovalo velké zemědělské zázemí. Klášter postavený na klasických základech z inckých kamenů a dále mokrou cestou z hlíny a kamení, představoval významné centrum pro aristokracii. Další zastávka byla Pucara, což je velmi známé naleziště pozůstatků předincké civilizace, která tu žila kolem počátku našeho letopočtu. A částečně přenesla svou Kechua kulturu i na jezero Titicaca. Je zde i hezké muzeum, kde lze shlédnout nálezy z té doby, včetně typických zdobených kamenů.

Po příjezdu do Puna jsme se ubytovali v příjemném rodinném hostelu na břehu jezera Titicaca a začali plánovat co s následujícími sedmi dny, které máme ještě na Peru. Nakonec jsme po úvaze a po získání všech dostupných informací vypustili výlet do Copacabany, což je na bolivijské straně jezera. Zvolili jsme radši dvoudenní cestu po peruánských ostrovech a v pondělí přejedeme do Arequipy.

Svět plovoucích ostrovů

Dnes jsme celý den i noc strávili na jezeře Titicaca a jeho ostrovech. Ráno jsme vyrazili turistickou lodi z přístavu za prvním cílem: plovoucími ostrovy Uros.

Tyto ostrovy jsou postaveny na plovoucích kořenech rákosu, který tu na jezeře roste a který slouží i jako vrchní vrstva ostrova. Několik vrstev rákosu tvoří sice silný, ale stále měkký a pod nohami plovoucí povrch. Důvod proč si v minulosti lidé z pevniny tyto ostrovy v Punském zálivu postavili, je prostý, daně. Jak Inkům, tak Španělům, tak dnešní vládě. Ostrovy jsou většinou malé a někdy se spojují do větších celků, na kterých probíhají společné aktivity jako je škola, úřad, restaurace. Na většině ostrovů stojí ještě tradiční domy z rákosu, na řadě se však již objevují i domy plechové. Je to tu hodně připravené pro turisty, ale stojí to za to.

Z plovoucích ostrovů jsme se vydali na největší peruánský ostrov na jezeře, na ostrov Amantani. Zde žije téměř pět tisíc obyvatel v několika komunitách. My jsme přistáli v komunitě, kde jsme měli strávit noc. Trochu nás překvapilo, že jsme dostali přidělenou svoji dočasnou mámu, která si nás vzala k sobě do svého stavení. Ubytování i jídlo bylo fajn až na několik drobností. Bydleli jsme v prvním patře v pokojíčku jak pro trpaslíky, alespoň měřeno vstupem. Dveře mi byly tak do výše prsou a lezl jsem tam po čtyřech. Uvnitř byla výška už dva metry, takže s odřenýma ušima OK. Jídlo bylo vegetariánské a dobré. Znovu musím pochválit peruánské polévky, úžasné! Trochu jsme znejistěli při večeři, kdy jsme byli pozváni přímo do kuchyně, kde se za závěsem proháněly slepice a za ohništěm guinea pig (místní specialitka, morče). Nicmén vše jsme zvládli bez újmy. Odpoledne jsme si dali na místním betonovém hřišti fotbal, což bylo vzhledem k nadmořské výšce přes 4000 metrů a obutí některých z nás docela zážitek. Ale úroveň nebyla vůbec špatná (dána zejména evropským obsazením) a místním se to líbilo. Po prohlídce části ostrova, kde byl zajímavý především náboženský význam ostrova pro inckou a předinckou kulturu, jsme večer vyrazili na místní taneční zábavu. Máma nás oblékla do místních krojů a zejména Jana si halenu, sukni a další hodně „užila“. Zábava naštěstí trvala asi jen hodinu a půl a po pár tanečcích, pivku a fotografování jsme zalezli do postele.

Ráno v osm, po rozloučení s ostrovem Amantani, jsme se přesunuli lodí na na ostrov Taquile, vzdálený asi hodinku. Dnes nám přálo počasí ještě více nez včera a po chvilce mraky zmizely a užili jsme si sluníčka. Viditelnost byla výborná a viděli jsme až do Bolívie na Isla de Sol a do Copacabany. Na ostrově to bylo podobné jako na Amantani, byl však více turisticky zaměřený a vyvinutý. Po několikahodinové obhlídce jsme vyrazili na tříhodinovou plavbu zpět do Puna. S výletem jsme byli spokojeni, stejně jako s rozhodnutím nepřesouvat se narychlo do Bolívie.

Odpoledne jsme se dali do pořádku a vyrazili jsme na dobrou večeři do města. Večer jsme si sbalili na zítřejší přesun do Arequipy.

Jak jsme povečeřeli smažené morče

Cesta na jih Peru místním standardním autobusem měla být naší další zkušeností v Jižní Americe. Nakonec se ale potvrdilo, ze dálková autobusová doprava je opravdu na úrovni. V dvoupatrovém autobuse jsme si dole užívali pohodlně šestihodinovou cestu z Puno do Arequipy. Cestování autobusem má pro Evropana pár zvláštností. I na dálkový autobus si musíte na většině projížděných zastávek mávnout a je to docela hukot, když se takový kolos snaží rychle zastavit, třeba z devadesátiki­lometrové rychlosti. Druhá věc je, že při projíždění městem, například při dopravní zácpě v Juliana, se běžně z autobusu vybíhá a kupuje vše potřebné u stánku či obchůdku. Samozrejme, že na každé zastávce, ale i červené, vám prodavači nabízejí občerstvení. Na druhou stranu nam do videa pouštěli posledního Batmana anglicky.

Pokud jde o změnu přírody, po sestoupání z hor a několika hodinách vyprahlé půdy a nádherných scenérii s jezery a horskými štíty v pozadí, jsme se dostali až do krajiny pouštního charakteru, v kterém se vinula jen železnice, silnice a sem tam nějaká průjezdní stanice/osada. Jako by tu včera dotočili Tenkrát na západě. Před příjezdem do Arequipy se začala objevovat zelená úrodná údolí a hory opět začaly stoupat hodně vysoko.

Arequipa je koloniální město, které je, nejen v centru, ale i ve větší části města, tvořeno koloniálními domky a úzkými uličkami. Působí však rušněji než např. Cuzco. Ubytovali jsme se v příjemném penzionu a domluvili program na příští dva dny. Dvoudenní výlet do Canyon de Colca. Potom jsme vyrazili na prohlídku centra a cestou jsme se zastavili na pozdním obědě. Oběd byl super a konečně jsme se dočkali peruánské speciality: smaženého morčete (anglicky Guinea pig). Chutnalo jako malý králík a přestože na talíři s hlavou a nožičkami s drápy vypadalo hrozivě, tak jsme si pochutnali. Večer jsme šli brzo spát, protože nás čekalo naše nejrannější vstávání.

Vzhůru do Colca Canyonu

Ráno v půl čtvrté nás vyzvedl mikrobus a vyrazili jsme na přes tři hodiny trvající cestu do Chivay, které je branou do Colca Canyon. Cesta nebyla moc příjemná, kvůli ranní hodině a zimě, která k nám přes otevřené okno řidiče proudila. V Chivay jsme si dali snídani a již za příjemného sluníčka vyrazili na Útes kondorů, kde jsme opravdu z poměrně krátké vzdálenosti sledovali poletující krále And. Kousek za Sol de condor nás osm s průvodkyní Jessicou vystoupilo a vydali jsme se na sestup do kaňonu, který trval přes dvě hodiny a znamenal přes tisíc výškových metrů dolů. Po dosažení řeky Colca a jejím překonání (po mostě), jsme vystoupali do vesnice, kde jsme si dali oběd a několik piv.

Důležité bylo složení naší skupiny, kde kromě Jessicy, mladých párů z Francie a Irska, byli i dva mladí Češi, Tereza a Marek. Tím se vytvořila “ gruppa Checo“, která udávala tempo celému výletu. Oboje jsme měli radost že po třech nedělích potkáváme krajany. Rychle jsme si dobře navzájem sedli. Po obědě jsme absolvovali další tři hodiny chůze nahoru a dolů do ráje, oázy, kde jsme měli strávit noc. Opravdu jako ráj zelená, palmami a další vegetací bohatá oáza ve vyprahlém kaňonu působila.

Umocňovalo to i několik bazénů s termální vodou. Ubytování v hliněných tradičních domcích bylo velmi spartanské, ale na přespání stačilo. Po vykoupání a příjemném večeru u několika piv a láhve vína, jsme ulehli k zaslouženému odpočinku.

A zas zpět na povrch zemský

Předposlední den roku jsme zahájili po páté hodině ráno stoupáním z kaňonu. Toto je nevýhoda treku v kaňonech, kde první den lezete dolů a poslední den vás čeká obvykle náročné stoupání. Jessica nám vyhrožovala až třemi hodinami stoupání, ale po našem včerejším výkonu jsme se začali špičkovat, za jak dlouho to vyběhneme. A když nám řekla, že sama to vyběhla za hodinu a půl, tak jsme přestali věřit, že to bude tři hodiny.

Ráno jsme vyrazili jako poslední skupina a postupně jsme začali tempem, které nasadil náš vůdce Jana, dohánět jednu skupinku za druhou. Když jsme byli na dohled skupinky, která vyrážela, když jsme vstávali (tj. asi 40 minut před námi), začala mě zrazovat levá noha, respektive mně začal tahat přední stehenní sval. Po stažení obinadlem se to na chvíli zlepšilo, ale poté to začalo jít do křeče. Výrazně jsem zpomalil a nahoru šel hlavně pravou nohou. Což za pár desítek metrů vedlo ke křeči v pravém stehnu. Závěr výstupu se mi tak trochu prodloužil, a za zbylými třemi z grupy jsem dorazil nahoru asi s desetiminutovým zpožděním. Ještě, že se to stalo až v poslední čtvrtině výstupu, docela to byla fuška. Nicméně Marek s Janou byli nahoře za rovné dvě hodiny a byli jsme moc pochváleni. Po odpočinku se už křeče ozývaly minimálně.

Po snídani v blízké vesnici jsme se, po téměř hodinovém slunění na návsi s pivkem v ruce, vydali po desáté mikrobusem nazpět. Hlavní zastávka byla Chivay, kde jsme si dali hodinku v termálních lázních, horká voda mi na nohy dělala moc dobře, a pak oběd. Do Arequipy jsme kvůli hustému provozu a asi půlhodinové kontrole od silniční policie dorazili po šesté večer. Rychle jsme sbalili a šli unavení spát. Ráno nas čeká přelet do zpět do Cuzca.

Oslavy Silvestra v Peru

Dnešek byl odpočinkový. Ráno jsme se s mezipřistáním v Juliaca dopravili z Arequipy zpět do Cuzca, kde jsme naposledy zakotvili na naší základně, hotelu Rumi Punku. Dopoledne jsme odpočívali na lůžku a pak si dali ve městě oběd, zarezervovali silvestrovskou večeři a nakoupili trochu toho šampaňského . Já jsem si pak dal v rámci přípravy na Cotopaxi úžasnou masáž, ktera trvala půldruhé hodiny a byla opravdu výživná.

Večer jsme klimbali u televize a po deváté jsme se vydali do města do zamluvené restaurace na náměstí.

Počasí zatim Silvestru moc nepřálo, drobně pršelo. Přesto bylo v ulicích i na náměstí poměrně dost lidí. Po výborné večeři jsme před půlnoci vyšli z restaurace přímo do nadrženého snad stotisícového davu, kterému moderátor odpočítával po minutách čas. Všude bouchaly petardy a hrála hudba. Přestalo pršet a s půlnocí mohlo vítání roku 2010 po jihoamericku začít. Petard, světlic a dělbuchů výrazně přibylo a nad Cuzcem se rozzářil ohňostroj. Masa lidí se dala do tanečního pochodu dokola náměstím slavíce nový rok v rytmu hudby a alkoholu. Chvílemi se dav hbitě rozestoupil kolem bouchajících dělbuchů, aby pak nerušeně pokračoval. Chvílemi se zdálo, ze vybuchující pyrotechnické vymoženosti musejí někoho zranit, ale sami jsme neviděli žádný problém ani blikající sanitku. Jen jsme byli trochu ohluchlí z petard vybuchujících nad našimi hlavami a pod nohami.

Asi po hodině jsme se vydali zpět do hotelu ponechajíce všechny bary mladším ročníkům.

Našinec by očekával, že na nový rok, po bujaré oslavě, bude všude poloprázdno. Nicméně vše vypadalo jako obvykle, dokonce i ulice již byly v osm hodin ráno uklizené. Jen jinde všudypřítomní turisté v nich chyběli. Rozloučili jsme se s Cuzcem a Peru a pres Limu se vydali zpět na začátek našeho putování po Jižní Americe, do Quita v Ekvádoru.

Po příletu do Cuzca se ocitáme v úplně jiném světě. Začíná druhá část našeho cestování.

Přílet do Cuzca lze přirovnat k příletu do Quita, jak kličkováním mezi okolními kopci, tak viditelností mezi mraky. Dokonce i nadmořská výška je podobná, Cuzco je ve svých 3350 metrech jen o něco málo výše. Cuzco je velké město (350 tis. obyvatel), turistické centrum s dobrou infrastrukturou i bezpečností. Odpoledne jsme si prošli téměř celé centrum, kde dominují vesměs výdobytky koloniální architektury mísící se s pozůstatky inckých prvků. Centrum je velmi živé a docela útulné. Je zde plno restaurací, kaváren a prodejen suvenýrů. Vše je však ukryto v dvorcích a pasážích domů, takže jsou náměstí a uličky na první pohled docela prázdné a prodavači a zahrádky tu nepřekážejí chodcům. Co je však pro Evropana téměř nepochopitelné, je zručnost místních řidičů při proplétání se úzkými uličkami a ve finále i jejich trpělivost při čekání na vykládku auta před nimi.

Stihli jsme se dnes podívat do Inka Museum, kde jsme se seznámili s vývojem Inka civilizace a prohlédli si řadu historických ale i modelových popisných expozic.

Již v muzeu jsme si vsak museli při zdolávání schodů přiznat, že předchozí pobyt u moře budeme muset, tady v horách, rozdýchávat. Naštěstí máme ještě dva dny před překonáváním výšek nad 4000 m. na plánovaném treku.

V Cuzcu se také setkáváme s peruánským fenoménem, kokou. Je tu všude, v čaji, bonbonech, léčivých přípravcích a snad i ve zmrzlině . Jana začala již v Limě čajem a oba jsme pokračovali v hotelu, kde máme koku jak na čaj, tak žvýkání, k dispozici v lobby a cestou jsme si pro jistotu koupili i karamelky. Peruánci vědecky dokazují, kolik je v různých druzích koky vitamínů, minerálů, proteinů a energie. Tak jim věříme.

Pokud jde o hotel Rumi Punku, který bude, s různými přestávkami, naší základnou v Peru až do Silvestra, byl to velmi dobrý výběr. Je blízko centra, stylový, super úroveň a příjemný personál.

Dnes jsme zažili i jedno, doufáme výjimečné, silné krupobití, které vytvořilo závěje ve dvorcích domů, které tam díky výraznému ochlazení vydržely až do noci. Inu v horách se počasí může měnit každým okamžikem… Alespoň tu máme také trochu toho ledu před Vánoci!

Peru – země Inků

Dnešek jsme věnovali přípravám na čtyrdenní trek na Machu Picchu na který se vydáme zítra ráno. Dopoledne jsme proto zčásti strávili v agentuře s průvodcem a dokupováním pár potřebných drobností. Po obědě jsme se vydali do okolí Cuzca, směrem na Pisac, kde se nachází řada inckých ruin a vykopávek. Nechali jsme se dovézt taxíkem do asi 8 km vzdálené Tambomachay a pak pěšky prošli přes Pocapucara až do světoznámého archeologického naleziště Sacsayhuaman, čti ‚sexywoman‘, a zde jsme, zpoza minimálně šestimetrového Ježíše, shlíželi na Cuzco. Pokud jde o ruiny, tak si představte spoustu terasovitých uskupeni, kde jsou zřetelné zdi z typických inckých kamenů, které do sebe neuvěřitelně přesně zapadají, bez ohledu na to, že je každý jinak velký i jiného tvaru. Je jich tu vsak rozhodně více a zachovalejších než třeba v Řecku.

Protože se u nás po týdnu v Jižní Americe objevily střevní potíže, přišli jsme docela unavení a z posledních sil jsme si zabalili věci na trek a s využitím všech dostupných léků a spánku začali nabírat síly. Budeme je potřebovat, protože v příštích čtyřech dnech zdoláme v rámci Lares Valley Trek převýšení z 3100 na 4500 a pak zpět do 2800 odkud se vlakem dopravíme pod Machu Picchu, které leží ve 2000 m.n.m. Odjíždíme v šest ráno.

Trek na Machu Picchu

Opravdu jsme vyrazili v šest ráno!! Přesunuli jsme se po dvou hodinách mikrobusem do Calca, kde jsme strávili půl hodiny na místním trhu, který již tak po ránu naplno žil. A vším možným. Jedině obchod s auty nebo koni chyběl. Viděli jsme tam spoustu místních plodin, které jsme zatím neviděli a asi už ani neuvidíme. Po dokoupení banánů a coly (což bylo asi to jediné, co jsme do sebe mohli vedle čaje a vody dostat a udržet, jsme vyrazili na další cestu, tentokráte do Lares. Záhy po výjezdu z Calca skončil asfalt pak následovala úžasná cesta klikatými serpentinami až do pásu ve výšce 4500 metrů, odkud jsme pak sjížděli obdobnou cestou do Lares. Výhledy zpět do údolí, pozorování komunit a jejich vesnic a lamy udělaly z těch téměř dvou hodin velmi zajímavý zážitek. Včetně toho, že je vám ouvej, když se před vámi náhle v zatáčce, i přes všechno troubení před každou zatáčkou, objeví slušně rozjety autobus. Náš řidič José však vše zvládal s bravurou.

Jako první věc na treku jsme navštívili termální lázně v Lares, kde jsme se příjemně zotavili po cestě v bazénech s teplou minerální vodou. Pote jsme odjeli na start skutečného treku, kde nás čekal oběd a pak jsme za svěžího deště vyrazili vstříc první zastávce, komunitě Quishuarani, která je ve výšce 3800 metrů.

Tyto komunity žijí tradičním životem vysoko v horách a tvoří je většinou třicet až čtyřicet rodin. Děti většinou chodí do školy do větších vesnic níže, někdy až dvě hodiny! Sem ale dojíždí školní autobus, který asi ve tři přijel a z něj vystoupilo tak dvacet dětí a pár žen. Rázem celá komunita ožila a začalo tu být veselo.

Cesta trvala asi půldruhé hodiny a nebyla obtížná. Vystoupali jsme asi 800 výškových metrů, pršet mezitím přestalo, a rozložili tábor přímo na zahradě jednoho místního domku. Představte si něco jako kamenné domky z pohraničí těsně po první světové válce. Rákosová střecha a dvě patra. Na zahradě ohraničené kamennými ploty pobíhají slepice a naše koně. Vedle teče středem komunity říčka, která však v období dešťů musí být velká jako Vltava pod Vyšákem při vypouštění Lipna. Stany jsme postavili včetně kitchin/tea stanu, kde se vaří a prostírá v případě, že nelze jíst s kempinkovým vybavením venku.

Celá naše skupina čítá nás dva, jednu Jihoafričanku Barbaru z Pretorie, které je neskutečných 63 let, sympatického průvodce Kike, domorodého kuchaře Raula a horsemana. Vybaveni vezou tři koníci, včetně jednoho menšího lodního pytle na každého z nás, kde máme spacák a věci, které si neneseme v day packu na zadech. Koně nejdou totiž s námi, takže si neseme výbavu a hlavně vodu, kterou zde nedoporučují nabírat z potoků, protože nad námi stále žijí lidé a hlavně lamy. Vše až do 5000 metru! V osm jsme se po večeři a nezbytném čaji složili do stanu a zítra v šest ráno vyrazíme. Bude to těžký den, kdy půjdeme osm hodin přes sedlo, které je 4700 metru vysoko.

Náročný pochod v Andách

Tak dnešek byl opravdu těžký. Celý den pršelo, málo nebo hodně, pořád. A současně s teplotou kolem patnácti stupňů a větrem tak byly vytvořeny podmínky, které by i z výletu na Karlštejn udělaly peklo Nicméně my jsme hrdinně v sedm ráno vyrazili, majíce to nejlepší vybavení a plno elánu (alespoň někteří…). Hory jsou tu nádherné včetně několika jezer ve výšce 4000 metrů, kde by místní komunita chtěla dokonce pro bláznivé turisty pořádat rybaření. Škoda, že jsme po celou dobu ani nevytahovali foťák, protože jsme většinou šli v mracích a mohli jsme fotit na krátko akorát sebe. Škoda. Pokud jde o fyzické zvládnutí přechodu přes sedlo, které má dva vrcholy, 4400 a 4665 metrů, tak jsme místo výškové nemoci bojovali s deštěm a chladem.

Po čtyřech hodinách jsme přešli nejvyšší místo sedla a další tři hodiny jsme sestupovali do našeho tábora na začátku údolí, v komunitě Cancha Cancha. Zde bylo poměrně klidno a my po čaji a polévce začali sušit mokré věci a Jana hned zalezla do spacáku. Naštěstí, konečně přestalo pršet. Večer jsme strávili nad čajem a večeří v kitchen stanu a povídali si s naším tour guide, kterého zajímá spousta věcí o Česku, například jak to bylo za druhé světové války a jak si stojíme ve finanční krizi. Naštěstí nám vypráví i spoustu věcí o současném Peru, ale i o jeho historii. Je super, že ho jeho práce a poznávání lidí z celého světa baví.

Vlakem na Machu Picchu

Dnešek začal ve čtyři ráno, kdy se na stěny stanu rozezněly první kapky, které rychle přešly do silného deště. Naštěstí, v sedm hodin, kdy jsme vstávali, déšť skončil, a pokračovalo jen slabé mrholení, což je zde v horách už považováno za super počasí. Pohled zpět k sedlu, které jsme včera přešli, nás překvapil, protože bylo pokryté sněhem. Přitom teplota v noci nebyla o moc nižší než včera.

Vyrazili jsme na poslední část treku, což bylo čtyřhodinové klesání údolím až do Sacred Valley. Protože se rychle vyčasilo a s klesáním stoupala výrazně i teplota, tak jsme si to pěkně užili. Došli jsme do vesničky Urubamba a po posledním obědě od našeho skvělého kuchaře Raula jsme se autem přesunuli do Ollantaytambo odkud jsme krásným panoramatickým vlakem (kam se hrabe Pendolino!) projeli údolím St.Ana až do Machu Picchu.

Už jsme se těšili na teplou sprchu v hotelu, ale jaké nás čekalo překvapení! V celé vesnici nešla elektřina. Což bylo sice romantické, protože všude svítili svíčky, v hotelu i v restauracích, ale netekla voda. Naštěstí, když jsme seděli na večeři, tak se za radosti všech světla rozsvítila a my si užili teplou sprchu a krátký spánek. Ráno jsme totiž šli čekat na autobus již ve čtyři hodiny, abychom se dostali do prvního autobusu na Machu Picchu.

Místo z jiného světa

Ráno jsme opravdu vstali před čtvrtou a ve čtvrt na pět jsme již byli na zastávce. Naštěstí ne sami, takže nám to přestalo připadat divné. Během půl hodiny byla fronta až za roh mimo autobusový terminál. V půl šesté přijel první autobus a my vyrazili za drobného deště vstříc mystickému pueblu.

Když jsme do něj jako jedni z prvních po šesté hodině vstoupili, opravdu působilo jako z jiného světa. Všude se povalovala mlha, ze které vystupovaly zdi, terasy a domy, a ticho vše jen umocňovalo. Náš průvodce Kike nám během dvou hodin vysvětlil fungování puebla, jeho pravidla a úlohu a moc, kterou mělo i proč jej Manku Inku, poslední král lidu Kechua, v šestnáctém století opustil. Bohužel, začalo opět silně pršet a my se vrátili po dvou hodinách zpět ke vstupu dosti promoklí, zejména Kike, který na rozdíl od nás neměl plnou výbavu z hor. Zde jsme se s naším tour guidem rozloučili a počkali asi hodinu, zda se nevyčasí. Naštěstí přestalo pršet a my se vydali zpět do puebla. Zde jsme si v klidu prohlédli a při lepší viditelnosti i nafotili Machu Picchu a rozhodli se jit na protější kopec, na Wayna Picchu, což je malé pueblo na špičce malého kopce. Když píši malého, neznamená to rozhodně nízkého. Jedná se o štíhlou homoli, na kterou se vystupuje strmou cestičkou, která po jedné straně kopce štrykuje v tropické vegetaci snad ve sto serpentinách. Dohromady na cca hodinové cestě nahoru vyšlapete snad tisíc schodů, které představují kameny a záseky ve skalách. Skutečně opracované schůdky najdete až úplně nahoře, když se doškrábete k pueblu. Zde jsme byli uchváceni tím, co se dá na tak malém prostoru kolem vrcholku kopce vytvořit. Terasy, domky a spousta schodů kolem. Musím poznamenat, že bez jakéhokoliv zábradlí a přímo na stranách kolmých stěn. Na druhé straně k volnému pádu zvoucí stametrová díra. Úchvatné, nebezpečné. Nechápu jak je možné, že se tam již desítky lidí nezabily. Někteří dobrodruzi a zejména lehkomyslné ženské se tam pohybovaly v letních cvičkách a viděli jsme i několik pánských mokasín. Vše Evropané či Severní Amerika. A rozhodně se nepohybovali lehce jako Indiáni ve svých sandálech vysoko v Andách.

Na Waynapicchu jsme vyrazili všichni tři, ale zhruba ve dvou třetinách cesty, kdy stoupání začalo být stále strmější, se Jana rozhodla, ze by se tudy bála po kluzkých kamenech jít zpět. Dál jsem tedy vyrazil jen s naší Jihoafričankou Barbarou. Neuvěřitelně vitální a houževnatá stařenka (63 let). Určitě byla minimálně ten den nejstarším návštěvníkem na vrcholku Waynapicchu. Když jsme se asi po půl hodině čekání na výhled na samém vrcholku hory rozhodli vrátit, narazili jsme na Janu, která taky nakonec vylezla až nahoru a pak s námi v pohodě zvládla i cestu dolů, která zejména v úvodních pasážích opravdu nebyla jednoduchá.

Po šesti hodinách jsme opustili Machu Piccchu, toto úžasné místo, a vrátili se do vesnice, poobědvali a vlakem a autem jsme se vrátili do Cuzca, kde jsme se večer připravili na další zážitek, zítřejší cestu do Amazonie.

Cesta do Amazonie

Po ranním leteckém přesunu jsme se ocitli v jiném světě, jiném prostředí a v jiné provincii Peru. Přistáli jsme v Puerto Moldonado, což je asi 20 tis. město uprostřed deštných pralesů. Je na soutoku dvou řek, které se později, po několika tisících kilometrů v Brazílii vlévají do Amazonky a pak do Atlantiku. Zde jsme se připravili v kanceláři veřejně prospěšné společnosti Rainforest Expeditions na cestu do jí vybudované Posadas Amazonas, kde provozuji ekoturistiku. Protože je po deštích velmi obtížné dostat se autobusem do další vesnice po rozmočených cestách, zvolili jsme celou cestu absolvovat na lodi po řece Tambopata. Po rozvodněné řece, která po velkých deštích vystoupila ze svého koryta, jsme cestovali na typicky úzké, asi deset metrů dlouhé, lodi tři hodiny. Loď byla poháněna jedním závěsným motorem a docela svižně se proplétala proti proudu mezi plovoucím dřevem, které vzala voda. Cestou jsme pozorovali měnící se vegetaci na obou březích řeky a zdravili se s loděmi plujícími po proudu. Řeka byla většinou široká jako Dunaj za Bratislavou a někdy i více. Voda byla po deštích hnědá a velmi kalná. Cestou jsme na březích zahlédli několik ptáků, ale také dva krásně zbarvené makaje červené (velké papoušky), capibaru (největší krysu na světě) a řadu papoušků. Cestou od přístavu do Posady jsme poprvé potkali vřeštící opice, které se nám proháněly nad hlavami v korunách stromů a mezi vysokým porostem kolem nás.

Posada Amazonas je projekt, který je zaměřen na ekoturistiku, ale také na financování rozvoje místní komunity, která je několik kilometrů po proudu a na jejímž území zařízení leží. Posada se skládá ze soustavy otevřených domů, které jsou propojeny dřevenými chodníky. Kromě dvou společných domů, kde v jednom je jídelna a bar s kuchyní a ve druhém odpočívárna a učebna, je zde několik ubytovacích domů, které jsou rozděleny do jednotlivých velkých pokojů, každý s vlastním příslušenstvím. Vše samozřejmě ze dřeva. Zajímavé je, že domy nemají obvodové zdi a ani žádné dveře. Jen plátěné závěsy. Střecha z listů je vysoko nad hlavami kvůli ventilaci. Postele mají vlastní moskytiéru a je to tu vše účelné a překvapivě příjemné i vkusné.

Po ubytování jsme se vydali na jednu z místních atrakcí, vyhlídkovou věž. Cestou jsme zastavovali u jednotlivých stromů a dozvídali se první informace o deštném pralese a potkali několik dalších skupinek opic. Asi po hodině jsme došli k věži, která měří 130 stop a půdorys tak dva na půldruhého metru. Napočítali jsme 192 schodů, ale stálo to za to! Vystoupali jsme vysoko nad deštný prales, i nad nejvyšší stromy. A protože jsme byli ještě na kopci, rozuměj na nejvyšším místě v okolí, měli jsme nádherný výhled. Viděli jsme opět opice v korunách stromů, ale i ptáky a papoušky. Bylo úžasné poslouchat všechny ty zvuky ozývající se z pralesa a sledovat rozmanitost stromů a řeku, která se klikatila v té zelené mase. Bylo to opravdu úchvatné.

Po návratu a večeři jsme šli po osmé spát, protože jsme brzo ráno vstávali, což se již stává pravidlem.

Piraně, kajmani, opice …

Ráno po čtvrté jsme za deště těžce vstali a po krátké snídani, rozednění a bez deště vyrazili do přístavu. Po krátké plavbě jsme vystoupili na protějším břehu a vyrazili směrem k jezeru Oxbow. Cestou nás překvapil bush dog, který tu není moc často vidět, a asi po hodince jsme dorazili k jezeru, které kdysi vytvořila řeka, nyní v jiném korytě. Na jezeře jsme nastoupili na katamaran a půldruhé hodiny tiše pluli po klidné hladině tmavého jezera. Přitom jsme pozorovali probouzející se život v korunách okolních stromů, ptáky a nakonec jsme v dálce zahlédli v zakázané části jezera i říčního bobra. V jednu chvíli jsme zastavili a pokoušeli se lovit piraně, což se podařilo několikrát jen místnímu lodivodovi, který dokonce vytáhl dva druhy, stříbrnou a žlutou piraňu. Po návratu do Posady, zatímco Jana dospávala druhé ranní vstávání za sebou, jsme vyrazili sledovat makaje na útes k řece, kde si doplňují proteiny. Bohužel když jsme dorazili na místo, tak se spustil tropický liják a všechno živé zalezlo pod stromy. Nicméně, před odchodem jsme přece jen jeden pár červených makajů v koruně stromu objevili. Odpoledne jsme si role vyměnili, a Jana se jela podívat do botanické zahrady, kde jim místní šaman ukazoval různé bylinky a rostliny. Při přejezdu utopila v řece čepici, takže tu po nás v džungli také něco zůstane . Po večeři, jsem s průvodci a jednou Američankou vyrazil na prohlídku nočního pralesa. Poštěstilo se nám najít pavouky, žáby, v jezírku malé kajmany bílé, řadu kobylek a nakonec i hada, malou krajtu. Nyní se houpu v síti, poslouchám spoustu zvuků z pralesa a stěží se mi představuje, že v Evropě vstáváte a připravujete se na Štědrý večer.

Štědrý večer v Cuzcu

Ráno jsme se rozloučili s Posada Amazonas a vyrazili lodí po řece zpět. Zpáteční cestu nám zpestřil přestup na autobus, který za námi přijel do nejbližší komunity, vzdálené asi 45 minut po řece. Cesta po červené jílovité cestě vybudované v pralese je docela zážitek. Zvláště když byla cesta ještě místy rozmoklá. Autobus se statečně, často i klouzavým pohybem, probíjel až do okamžiku, kdy na jednom rozestavěném a rozježděném mostě byl zapadlý náklaďák. Pote co se jej podařilo vyprostit, jsme tam pro změnu zapadli i my. Nezbylo nic jiného, než s pár chlapy vystoupit do hlubokého bláta a autobus vytlačit. Poté jsme již bez problémů dorazili do Puerto Moldonado a pak letadlem zpět do Cuzca. Tady nás čekalo překvapení, protože nám par dní ve výšce 200 m.n.m. dost rozhodilo naši dobře vybudovanou aklimatizaci na tři tisíce a výše, a my těžce dýchali a pociťovali i lehkou nevolnost po každých schodech.

Po zařízení nezbytných věcí (prádelna, zabalení na další týden v jižním Peru), jsme se již plně věnovali Štědrému dni. Procházeli jsme (chvílemi jsme se i probíjeli) náměstím, na kterém při zastavené dopravě, vyrostl jeden velký trh. Prodávalo se vše, co patří k Vánocům a také k Silvestru. Už celý den všude bouchaly petardy a bouchací kuličky, což nejen dětem vydrželo až do rána. Na trhu byli většinou lidé z venkova, rozuměj z hor, a s nimi i spousta dětí, které si užívali přízně všech kolemjdoucích. Všechny obchody a restaurace byly otevřené až do večera a místní nakupovali ostošest. Ruch na ulicích trochu zeslábl až po deváté.

My jsme si sedli na více než dvě hodiny do příjemné malé restaurace a dali si štědrovečerní večeři v jihoamerickém stylu: hovězí steaky a červené víno. Na sladké již ani nedošlo. Pouze koňáček uzavřel Štědrý večer.

K jezeru Titicaca

Na rozdíl od předchozího dne, dnes byl evidentně pravý klidný sváteční den, podpořený i peruánským státním svátkem. Jak ve městě, tak na cestách bylo evidentně méně lidí a aut.

My jsme později ráno (až v půl osmé vyrazili na cestu do Puna. Zvolili jsme společnost Tourismo Mer, která místo přímé cesty, která trvá tak šest hodin, dělá tři zastávky na zajímavých místech a na oběd. Díky tomu je cesta delší, přes devět hodin, ale i zajímavější. Nedaleko Cuzco jsme navštívili zajímavý koloniální kostel v Andahuaylillas, ktery ma krásný oltář a spoustu maleb na stěnách. Dále jsme se zastavili u archeologického naleziště v Raqchi, kde stál obrovský incký klášter, který obklopovalo velké zemědělské zázemí. Klášter postavený na klasických základech z inckých kamenů a dále mokrou cestou z hlíny a kamení, představoval významné centrum pro aristokracii. Další zastávka byla Pucara, což je velmi známé naleziště pozůstatků předincké civilizace, která tu žila kolem počátku našeho letopočtu. A částečně přenesla svou Kechua kulturu i na jezero Titicaca. Je zde i hezké muzeum, kde lze shlédnout nálezy z té doby, včetně typických zdobených kamenů.

Po příjezdu do Puna jsme se ubytovali v příjemném rodinném hostelu na břehu jezera Titicaca a začali plánovat co s následujícími sedmi dny, které máme ještě na Peru. Nakonec jsme po úvaze a po získání všech dostupných informací vypustili výlet do Copacabany, což je na bolivijské straně jezera. Zvolili jsme radši dvoudenní cestu po peruánských ostrovech a v pondělí přejedeme do Arequipy.

Svět plovoucích ostrovů

Dnes jsme celý den i noc strávili na jezeře Titicaca a jeho ostrovech. Ráno jsme vyrazili turistickou lodi z přístavu za prvním cílem: plovoucími ostrovy Uros.

Tyto ostrovy jsou postaveny na plovoucích kořenech rákosu, který tu na jezeře roste a který slouží i jako vrchní vrstva ostrova. Několik vrstev rákosu tvoří sice silný, ale stále měkký a pod nohami plovoucí povrch. Důvod proč si v minulosti lidé z pevniny tyto ostrovy v Punském zálivu postavili, je prostý, daně. Jak Inkům, tak Španělům, tak dnešní vládě. Ostrovy jsou většinou malé a někdy se spojují do větších celků, na kterých probíhají společné aktivity jako je škola, úřad, restaurace. Na většině ostrovů stojí ještě tradiční domy z rákosu, na řadě se však již objevují i domy plechové. Je to tu hodně připravené pro turisty, ale stojí to za to.

Z plovoucích ostrovů jsme se vydali na největší peruánský ostrov na jezeře, na ostrov Amantani. Zde žije téměř pět tisíc obyvatel v několika komunitách. My jsme přistáli v komunitě, kde jsme měli strávit noc. Trochu nás překvapilo, že jsme dostali přidělenou svoji dočasnou mámu, která si nás vzala k sobě do svého stavení. Ubytování i jídlo bylo fajn až na několik drobností. Bydleli jsme v prvním patře v pokojíčku jak pro trpaslíky, alespoň měřeno vstupem. Dveře mi byly tak do výše prsou a lezl jsem tam po čtyřech. Uvnitř byla výška už dva metry, takže s odřenýma ušima OK. Jídlo bylo vegetariánské a dobré. Znovu musím pochválit peruánské polévky, úžasné! Trochu jsme znejistěli při večeři, kdy jsme byli pozváni přímo do kuchyně, kde se za závěsem proháněly slepice a za ohništěm guinea pig (místní specialitka, morče). Nicmén vše jsme zvládli bez újmy. Odpoledne jsme si dali na místním betonovém hřišti fotbal, což bylo vzhledem k nadmořské výšce přes 4000 metrů a obutí některých z nás docela zážitek. Ale úroveň nebyla vůbec špatná (dána zejména evropským obsazením) a místním se to líbilo. Po prohlídce části ostrova, kde byl zajímavý především náboženský význam ostrova pro inckou a předinckou kulturu, jsme večer vyrazili na místní taneční zábavu. Máma nás oblékla do místních krojů a zejména Jana si halenu, sukni a další hodně „užila“. Zábava naštěstí trvala asi jen hodinu a půl a po pár tanečcích, pivku a fotografování jsme zalezli do postele.

Ráno v osm, po rozloučení s ostrovem Amantani, jsme se přesunuli lodí na na ostrov Taquile, vzdálený asi hodinku. Dnes nám přálo počasí ještě více nez včera a po chvilce mraky zmizely a užili jsme si sluníčka. Viditelnost byla výborná a viděli jsme až do Bolívie na Isla de Sol a do Copacabany. Na ostrově to bylo podobné jako na Amantani, byl však více turisticky zaměřený a vyvinutý. Po několikahodinové obhlídce jsme vyrazili na tříhodinovou plavbu zpět do Puna. S výletem jsme byli spokojeni, stejně jako s rozhodnutím nepřesouvat se narychlo do Bolívie.

Odpoledne jsme se dali do pořádku a vyrazili jsme na dobrou večeři do města. Večer jsme si sbalili na zítřejší přesun do Arequipy.

Jak jsme povečeřeli smažené morče

Cesta na jih Peru místním standardním autobusem měla být naší další zkušeností v Jižní Americe. Nakonec se ale potvrdilo, ze dálková autobusová doprava je opravdu na úrovni. V dvoupatrovém autobuse jsme si dole užívali pohodlně šestihodinovou cestu z Puno do Arequipy. Cestování autobusem má pro Evropana pár zvláštností. I na dálkový autobus si musíte na většině projížděných zastávek mávnout a je to docela hukot, když se takový kolos snaží rychle zastavit, třeba z devadesátiki­lometrové rychlosti. Druhá věc je, že při projíždění městem, například při dopravní zácpě v Juliana, se běžně z autobusu vybíhá a kupuje vše potřebné u stánku či obchůdku. Samozrejme, že na každé zastávce, ale i červené, vám prodavači nabízejí občerstvení. Na druhou stranu nam do videa pouštěli posledního Batmana anglicky.

Pokud jde o změnu přírody, po sestoupání z hor a několika hodinách vyprahlé půdy a nádherných scenérii s jezery a horskými štíty v pozadí, jsme se dostali až do krajiny pouštního charakteru, v kterém se vinula jen železnice, silnice a sem tam nějaká průjezdní stanice/osada. Jako by tu včera dotočili Tenkrát na západě. Před příjezdem do Arequipy se začala objevovat zelená úrodná údolí a hory opět začaly stoupat hodně vysoko.

Arequipa je koloniální město, které je, nejen v centru, ale i ve větší části města, tvořeno koloniálními domky a úzkými uličkami. Působí však rušněji než např. Cuzco. Ubytovali jsme se v příjemném penzionu a domluvili program na příští dva dny. Dvoudenní výlet do Canyon de Colca. Potom jsme vyrazili na prohlídku centra a cestou jsme se zastavili na pozdním obědě. Oběd byl super a konečně jsme se dočkali peruánské speciality: smaženého morčete (anglicky Guinea pig). Chutnalo jako malý králík a přestože na talíři s hlavou a nožičkami s drápy vypadalo hrozivě, tak jsme si pochutnali. Večer jsme šli brzo spát, protože nás čekalo naše nejrannější vstávání.

Vzhůru do Colca Canyonu

Ráno v půl čtvrté nás vyzvedl mikrobus a vyrazili jsme na přes tři hodiny trvající cestu do Chivay, které je branou do Colca Canyon. Cesta nebyla moc příjemná, kvůli ranní hodině a zimě, která k nám přes otevřené okno řidiče proudila. V Chivay jsme si dali snídani a již za příjemného sluníčka vyrazili na Útes kondorů, kde jsme opravdu z poměrně krátké vzdálenosti sledovali poletující krále And. Kousek za Sol de condor nás osm s průvodkyní Jessicou vystoupilo a vydali jsme se na sestup do kaňonu, který trval přes dvě hodiny a znamenal přes tisíc výškových metrů dolů. Po dosažení řeky Colca a jejím překonání (po mostě), jsme vystoupali do vesnice, kde jsme si dali oběd a několik piv.

Důležité bylo složení naší skupiny, kde kromě Jessicy, mladých párů z Francie a Irska, byli i dva mladí Češi, Tereza a Marek. Tím se vytvořila “ gruppa Checo“, která udávala tempo celému výletu. Oboje jsme měli radost že po třech nedělích potkáváme krajany. Rychle jsme si dobře navzájem sedli. Po obědě jsme absolvovali další tři hodiny chůze nahoru a dolů do ráje, oázy, kde jsme měli strávit noc. Opravdu jako ráj zelená, palmami a další vegetací bohatá oáza ve vyprahlém kaňonu působila.

Umocňovalo to i několik bazénů s termální vodou. Ubytování v hliněných tradičních domcích bylo velmi spartanské, ale na přespání stačilo. Po vykoupání a příjemném večeru u několika piv a láhve vína, jsme ulehli k zaslouženému odpočinku.

A zas zpět na povrch zemský

Předposlední den roku jsme zahájili po páté hodině ráno stoupáním z kaňonu. Toto je nevýhoda treku v kaňonech, kde první den lezete dolů a poslední den vás čeká obvykle náročné stoupání. Jessica nám vyhrožovala až třemi hodinami stoupání, ale po našem včerejším výkonu jsme se začali špičkovat, za jak dlouho to vyběhneme. A když nám řekla, že sama to vyběhla za hodinu a půl, tak jsme přestali věřit, že to bude tři hodiny.

Ráno jsme vyrazili jako poslední skupina a postupně jsme začali tempem, které nasadil náš vůdce Jana, dohánět jednu skupinku za druhou. Když jsme byli na dohled skupinky, která vyrážela, když jsme vstávali (tj. asi 40 minut před námi), začala mě zrazovat levá noha, respektive mně začal tahat přední stehenní sval. Po stažení obinadlem se to na chvíli zlepšilo, ale poté to začalo jít do křeče. Výrazně jsem zpomalil a nahoru šel hlavně pravou nohou. Což za pár desítek metrů vedlo ke křeči v pravém stehnu. Závěr výstupu se mi tak trochu prodloužil, a za zbylými třemi z grupy jsem dorazil nahoru asi s desetiminutovým zpožděním. Ještě, že se to stalo až v poslední čtvrtině výstupu, docela to byla fuška. Nicméně Marek s Janou byli nahoře za rovné dvě hodiny a byli jsme moc pochváleni. Po odpočinku se už křeče ozývaly minimálně.

Po snídani v blízké vesnici jsme se, po téměř hodinovém slunění na návsi s pivkem v ruce, vydali po desáté mikrobusem nazpět. Hlavní zastávka byla Chivay, kde jsme si dali hodinku v termálních lázních, horká voda mi na nohy dělala moc dobře, a pak oběd. Do Arequipy jsme kvůli hustému provozu a asi půlhodinové kontrole od silniční policie dorazili po šesté večer. Rychle jsme sbalili a šli unavení spát. Ráno nas čeká přelet do zpět do Cuzca.

Oslavy Silvestra v Peru

Dnešek byl odpočinkový. Ráno jsme se s mezipřistáním v Juliaca dopravili z Arequipy zpět do Cuzca, kde jsme naposledy zakotvili na naší základně, hotelu Rumi Punku. Dopoledne jsme odpočívali na lůžku a pak si dali ve městě oběd, zarezervovali silvestrovskou večeři a nakoupili trochu toho šampaňského . Já jsem si pak dal v rámci přípravy na Cotopaxi úžasnou masáž, ktera trvala půldruhé hodiny a byla opravdu výživná.

Večer jsme klimbali u televize a po deváté jsme se vydali do města do zamluvené restaurace na náměstí.

Počasí zatim Silvestru moc nepřálo, drobně pršelo. Přesto bylo v ulicích i na náměstí poměrně dost lidí. Po výborné večeři jsme před půlnoci vyšli z restaurace přímo do nadrženého snad stotisícového davu, kterému moderátor odpočítával po minutách čas. Všude bouchaly petardy a hrála hudba. Přestalo pršet a s půlnocí mohlo vítání roku 2010 po jihoamericku začít. Petard, světlic a dělbuchů výrazně přibylo a nad Cuzcem se rozzářil ohňostroj. Masa lidí se dala do tanečního pochodu dokola náměstím slavíce nový rok v rytmu hudby a alkoholu. Chvílemi se dav hbitě rozestoupil kolem bouchajících dělbuchů, aby pak nerušeně pokračoval. Chvílemi se zdálo, ze vybuchující pyrotechnické vymoženosti musejí někoho zranit, ale sami jsme neviděli žádný problém ani blikající sanitku. Jen jsme byli trochu ohluchlí z petard vybuchujících nad našimi hlavami a pod nohami.

Asi po hodině jsme se vydali zpět do hotelu ponechajíce všechny bary mladším ročníkům.

Našinec by očekával, že na nový rok, po bujaré oslavě, bude všude poloprázdno. Nicméně vše vypadalo jako obvykle, dokonce i ulice již byly v osm hodin ráno uklizené. Jen jinde všudypřítomní turisté v nich chyběli. Rozloučili jsme se s Cuzcem a Peru a pres Limu se vydali zpět na začátek našeho putování po Jižní Americe, do Quita v Ekvádoru.