administrator Po setmění bloudím, minul jsem uličku vedoucí k hotelu a ztrácím orientaci, hotelovou navštívenku jsem dnes zapoměl na pokoji a tak se ani nemůžu svést taxíkem. Hotel nacházím až po dalších třech hodinách zmateného chození po setmělé Sulejmánii.
Ráno se vezu taxíkem do Amna Suraka a procházím si tento rozstřílený komplex bývalé věznice, v níž si prorežimní Saddámova armáda vyřizovala účty s Kurdy – nejen s odbojnými rebely zvanými Pešmerga, vězněni zde byli i staří lidé a matky s malými dětmi. Ve větších celách jsou na holém betonu staré zmuchlané deky, samotky mají půdorys jeden metr krát jeden metr tak, aby si věznění nemohli lehnout, do zdí jsou vyryty či nakresleny obrazy kurdských hor. Místní správce mě vede do síně tisíců zrcadel, která má připomínat největší z pogromů Kurdů ze strany irácké armády, který v roce 1988 smetl více než 180000 kurdských životů (průvodce neuměl dobře anglicky a poprvé udal číslo 198000 mrtvých, podruhé však 189000) a za každý takto zmařený život je v místnosti na stěně střep ze zrcadla. Před věznicí stojí zničená vojenská obrněná technika, nasazovaná do bojů proti Kurdům.
Taxíkem mířím na Sharo – garáže, odtud jiným za 15000 ID do Erbílu. Jedeme jižní cestou přes Kirkúk. Krajina v jeho okolí je převážně rovinatá, na jihu snad vidím pískové duny, ale jistý si nejsem, může to být jen zvrásněná step. Po zastávce na čaj se blížíme se ke Kirkúku. Ještě před ním nás na checkpointu zastavují milice, zde již ne kurdští ASAISH, ale vojáci v uniformách Irácké armády. To mě dost mate, myslel jsem, že je Kirkúk (ležící 250km severně od Bagdádu) od letošního jara pod kontrolou kurdských milicí. Řidič arabským vojákům vysvětluje, že jsme na cestě do Erbílu, nikoliv do Kirkúku a vojáci nás v klidu pouští dál (stejně tak i jiné kurdské taxíky), to samé se děje při vjezdu do města u hlídky, u které stojí i vozidla US Army, ale nikde nevidím jediného amerického vojáka. Nemíříme do centra, ale objíždíme město po jeho okraji z východu na sever. Míjíme alianční vojenskou základnu, ale nikde nevidím vlajku, základna je obehnaná vysokými panelovými bloky, u vstupu hlídá voják tak, aby byl částečně kryt betonovým blokpostem. Nad městem krouží tři vojenské helikoptéry. Z ropných vrtů v okolí Kirkúku šlehají do velké výšky plameny z přetlakových ventilů.
V Erbílu beru pokoj za 40000, což je dost peněz, ale mám i ledničku a hlavně – výhled na pevnost. Podvečer trávím opět na tržišti a po malé večeři (opět skopové) jdu ještě za světla na hotel, brzy usínám, v devět večer a ve čtyři ráno mě budí muezzíni svolávající k modlitbám.
Kolem desáté ranní jsem již na garážích a taxíkem vyrážíme do Akre, města ležícího severně od Erbílu, asi 10km od silnice vedoucí do Duhoku. Je to staré město v kopcích s domky vystavěnými ve svahu a nalepenými na sebe, mezi nimi jen uzounké uličky a schodiště. Po hodině bloudění v oněch uličkách scházím ze starého města do čtvrti dole pod kopcem, cestou se zastavuju na čaj. Po chvíli přisedá mladý muž v růžové mikině a džínách, pozoruje mě a můj batoh. Pak mě potichu žádá (spíš přikazuje) o passport, ale sám mi žádnou legitimaci nepředložil, tak ho ignoruju a to se celé opakuje. Za pět minut přijíždí 2 vojenské džípy (ASAISH standardně používají terénní Toyoty Landcruiser v úpravě pick-up s double kabinou, s kulometem a jeho obsluhou na korbě), nakládají mě a můj batoh a odváží do nedalekých kasáren.
V otlučené kanceláři, které vévodí stůl s počítačem, staré kanape a gauče podél zdí, kurdská vlajka a portrét prezidenta Barzáního na stěně, mě dvě hodiny vyslýchá muž v civilu a s ním onen „tajnej“ z čajovny; vojáky v uniformách po chvíli posílají pryč. Prohlíží všechny mé fotky a u každé se zdržují a vyptávají, co to je a proč jsem to fotil, takže rozhovor ve špatné angličtině vypadá asi takto:
Co to je? Tržiště v Erbílu. Proč jsi to fotil? U nás jsou jiná, tak proto. Co to je? To je zase to tržiště. Proč jsi to fotil? Unás na tržišti se tohle neprodává. Co to je? To je tank. Ano. Proč jsi fotil tank? Fotil jsem ho, protože to je součást muzea Amna Suraka v Slémání. Co to je? To je tank. To jsem fotil taky v Amna Suraka, stejně jako tu předchozí fotku…
A tak nějak tento rozhovor pokračuje, přičemž mi vůbec nepomohla ona stará fotka v pase, takže následuje spousta otázek kvůli ověření identity včetně otázek na mou rodinu, i když si nic z toho nemůžou jakkoliv ověřit. Pak jen sedíme a na něco čekáme. Těším se, že mě pohostí čajem, ale to se nestane. On taky vyslýchající není žádná veselá kopa, jeho přísedící je vyloženě kyselý ksicht. Jen vojáci, kteří občas nakouknou, se divně uculují, ale jsou vždy drsně vykázáni ven.
Po dvou hodinách mě propouští a já se vezu starou rozvrzanou kraxnou dolů k odjezdu taxíků. Čekáme půl hodiny v kanceláři, snažím se komunikovat s ostatními, jsou hovorní a přátelští, inženýr mluvící dobře anglicky mi dává vizitku v arabském písmu. V Duhoku se ptám ve dvou hotelích na nocleh, ale nemají nebo nerozumí, proto si sjednávám nocleh, ve mě již dobře známé, „blešárně“. Procházím naposledy tržiště, vstřebávám barvy, zvuky, vůně i nevůně, kupuju milým a milejším drobné dárky.
Ráno čekám v kanceláři sharo taxíků na odjezd do Zakho k hranici, ale o cestu do Zakho, natož k hranici nikdo nestojí. Po hodině čekání (stále sám) přistupuju na nabídku řidiče, který mě za 25 USD odveze samotného až na přechod. Tam – ještě na irácké straně hranice – sjednávám turecké taxi do Silopi za 20 tureckých lir a taxikář ode mě a dalších pasažérů bere pasy, do půl hodiny máme vycestování vyřízené a já se loučím s Irákem. Odbavení na turecké straně je daleko pomalejší, na řadu přicházíme až po čtyřech hodinách čekaní ve frontě na hraničním mostě, kde se není kam skrýt před poledním sluncem, čehož bohatě využívají obchodníci s nápoji přímo u celnických budek.
Do Silopi dorážíme kolem druhé odpolední. Obědvám velké menu na způsob kuřecího ražniči a po třetí hodině odjíždím dálkovým busem do Istanbulu (za 90 TL). Jedeme jižní cestou nad syrskou hranicí, několikrát stavíme na kontrolu u tureckých vojenských checkpointů. V noci krajinu osvětluje několik obrovských požárů, zřejmě uměle vypalovaných luk. Autobus je již dost přestárlý a v horách několikrát vypovídá službu a my zcela bez elektriky zastavujeme v horách. Po čtvrt hodině ze vždy daří nastartovat a rozsvítit světla a pomalu pokračujeme dál. Další den nás v Ankaře raději rozesadili do jiných busů a již bez problémů jedu do Istanbulu kam dorážím 13. 7. v 18 hod, tedy po 26 hodinách jízdy ze Silopi. Dopřávám si bohatou večeři – tenké plátky skopového a hovězí kostky s rýží a osmaženými brambory a velký salát s papričkami. Na otogaru využívám veřejnou sprchu (v přízemí pod hotelem Elit) a o půl deváté večer odjíždím za 40 TL do Sofie. Z ní pak dál přímým busem do Prahy.
Po setmění bloudím, minul jsem uličku vedoucí k hotelu a ztrácím orientaci, hotelovou navštívenku jsem dnes zapoměl na pokoji a tak se ani nemůžu svést taxíkem. Hotel nacházím až po dalších třech hodinách zmateného chození po setmělé Sulejmánii.
Ráno se vezu taxíkem do Amna Suraka a procházím si tento rozstřílený komplex bývalé věznice, v níž si prorežimní Saddámova armáda vyřizovala účty s Kurdy – nejen s odbojnými rebely zvanými Pešmerga, vězněni zde byli i staří lidé a matky s malými dětmi. Ve větších celách jsou na holém betonu staré zmuchlané deky, samotky mají půdorys jeden metr krát jeden metr tak, aby si věznění nemohli lehnout, do zdí jsou vyryty či nakresleny obrazy kurdských hor. Místní správce mě vede do síně tisíců zrcadel, která má připomínat největší z pogromů Kurdů ze strany irácké armády, který v roce 1988 smetl více než 180000 kurdských životů (průvodce neuměl dobře anglicky a poprvé udal číslo 198000 mrtvých, podruhé však 189000) a za každý takto zmařený život je v místnosti na stěně střep ze zrcadla. Před věznicí stojí zničená vojenská obrněná technika, nasazovaná do bojů proti Kurdům.
Taxíkem mířím na Sharo – garáže, odtud jiným za 15000 ID do Erbílu. Jedeme jižní cestou přes Kirkúk. Krajina v jeho okolí je převážně rovinatá, na jihu snad vidím pískové duny, ale jistý si nejsem, může to být jen zvrásněná step. Po zastávce na čaj se blížíme se ke Kirkúku. Ještě před ním nás na checkpointu zastavují milice, zde již ne kurdští ASAISH, ale vojáci v uniformách Irácké armády. To mě dost mate, myslel jsem, že je Kirkúk (ležící 250km severně od Bagdádu) od letošního jara pod kontrolou kurdských milicí. Řidič arabským vojákům vysvětluje, že jsme na cestě do Erbílu, nikoliv do Kirkúku a vojáci nás v klidu pouští dál (stejně tak i jiné kurdské taxíky), to samé se děje při vjezdu do města u hlídky, u které stojí i vozidla US Army, ale nikde nevidím jediného amerického vojáka. Nemíříme do centra, ale objíždíme město po jeho okraji z východu na sever. Míjíme alianční vojenskou základnu, ale nikde nevidím vlajku, základna je obehnaná vysokými panelovými bloky, u vstupu hlídá voják tak, aby byl částečně kryt betonovým blokpostem. Nad městem krouží tři vojenské helikoptéry. Z ropných vrtů v okolí Kirkúku šlehají do velké výšky plameny z přetlakových ventilů.
V Erbílu beru pokoj za 40000, což je dost peněz, ale mám i ledničku a hlavně – výhled na pevnost. Podvečer trávím opět na tržišti a po malé večeři (opět skopové) jdu ještě za světla na hotel, brzy usínám, v devět večer a ve čtyři ráno mě budí muezzíni svolávající k modlitbám.
Kolem desáté ranní jsem již na garážích a taxíkem vyrážíme do Akre, města ležícího severně od Erbílu, asi 10km od silnice vedoucí do Duhoku. Je to staré město v kopcích s domky vystavěnými ve svahu a nalepenými na sebe, mezi nimi jen uzounké uličky a schodiště. Po hodině bloudění v oněch uličkách scházím ze starého města do čtvrti dole pod kopcem, cestou se zastavuju na čaj. Po chvíli přisedá mladý muž v růžové mikině a džínách, pozoruje mě a můj batoh. Pak mě potichu žádá (spíš přikazuje) o passport, ale sám mi žádnou legitimaci nepředložil, tak ho ignoruju a to se celé opakuje. Za pět minut přijíždí 2 vojenské džípy (ASAISH standardně používají terénní Toyoty Landcruiser v úpravě pick-up s double kabinou, s kulometem a jeho obsluhou na korbě), nakládají mě a můj batoh a odváží do nedalekých kasáren.
V otlučené kanceláři, které vévodí stůl s počítačem, staré kanape a gauče podél zdí, kurdská vlajka a portrét prezidenta Barzáního na stěně, mě dvě hodiny vyslýchá muž v civilu a s ním onen „tajnej“ z čajovny; vojáky v uniformách po chvíli posílají pryč. Prohlíží všechny mé fotky a u každé se zdržují a vyptávají, co to je a proč jsem to fotil, takže rozhovor ve špatné angličtině vypadá asi takto:
Co to je? Tržiště v Erbílu. Proč jsi to fotil? U nás jsou jiná, tak proto. Co to je? To je zase to tržiště. Proč jsi to fotil? Unás na tržišti se tohle neprodává. Co to je? To je tank. Ano. Proč jsi fotil tank? Fotil jsem ho, protože to je součást muzea Amna Suraka v Slémání. Co to je? To je tank. To jsem fotil taky v Amna Suraka, stejně jako tu předchozí fotku…
A tak nějak tento rozhovor pokračuje, přičemž mi vůbec nepomohla ona stará fotka v pase, takže následuje spousta otázek kvůli ověření identity včetně otázek na mou rodinu, i když si nic z toho nemůžou jakkoliv ověřit. Pak jen sedíme a na něco čekáme. Těším se, že mě pohostí čajem, ale to se nestane. On taky vyslýchající není žádná veselá kopa, jeho přísedící je vyloženě kyselý ksicht. Jen vojáci, kteří občas nakouknou, se divně uculují, ale jsou vždy drsně vykázáni ven.
Po dvou hodinách mě propouští a já se vezu starou rozvrzanou kraxnou dolů k odjezdu taxíků. Čekáme půl hodiny v kanceláři, snažím se komunikovat s ostatními, jsou hovorní a přátelští, inženýr mluvící dobře anglicky mi dává vizitku v arabském písmu. V Duhoku se ptám ve dvou hotelích na nocleh, ale nemají nebo nerozumí, proto si sjednávám nocleh, ve mě již dobře známé, „blešárně“. Procházím naposledy tržiště, vstřebávám barvy, zvuky, vůně i nevůně, kupuju milým a milejším drobné dárky.
Ráno čekám v kanceláři sharo taxíků na odjezd do Zakho k hranici, ale o cestu do Zakho, natož k hranici nikdo nestojí. Po hodině čekání (stále sám) přistupuju na nabídku řidiče, který mě za 25 USD odveze samotného až na přechod. Tam – ještě na irácké straně hranice – sjednávám turecké taxi do Silopi za 20 tureckých lir a taxikář ode mě a dalších pasažérů bere pasy, do půl hodiny máme vycestování vyřízené a já se loučím s Irákem. Odbavení na turecké straně je daleko pomalejší, na řadu přicházíme až po čtyřech hodinách čekaní ve frontě na hraničním mostě, kde se není kam skrýt před poledním sluncem, čehož bohatě využívají obchodníci s nápoji přímo u celnických budek.
Do Silopi dorážíme kolem druhé odpolední. Obědvám velké menu na způsob kuřecího ražniči a po třetí hodině odjíždím dálkovým busem do Istanbulu (za 90 TL). Jedeme jižní cestou nad syrskou hranicí, několikrát stavíme na kontrolu u tureckých vojenských checkpointů. V noci krajinu osvětluje několik obrovských požárů, zřejmě uměle vypalovaných luk. Autobus je již dost přestárlý a v horách několikrát vypovídá službu a my zcela bez elektriky zastavujeme v horách. Po čtvrt hodině ze vždy daří nastartovat a rozsvítit světla a pomalu pokračujeme dál. Další den nás v Ankaře raději rozesadili do jiných busů a již bez problémů jedu do Istanbulu kam dorážím 13. 7. v 18 hod, tedy po 26 hodinách jízdy ze Silopi. Dopřávám si bohatou večeři – tenké plátky skopového a hovězí kostky s rýží a osmaženými brambory a velký salát s papričkami. Na otogaru využívám veřejnou sprchu (v přízemí pod hotelem Elit) a o půl deváté večer odjíždím za 40 TL do Sofie. Z ní pak dál přímým busem do Prahy.
