Jirka Kozel Kapadocie, dva dny
Malebné skalní útvary prazvláštních tvarů, v nichž jsou vytesané tisíce obydlí, někdy nad zemí, někdy hluboko pod zemí. Můžete tam strávit týden a pořád byste objevovali něco nového, nikdy se nenabažíte. Kapadocie je sice turisty hojně navštěvovaná lokalita, ale ti se v ní ztratí jako jehla v kupce sena.
Bydleli jsme v Goreme v penzionu Kookaburra, který můžu za cenu 5 YTL/os.noc jedině doporučit. Nejvíc se nám líbila návštěva nějakého bezejmenného kostela v okolí Goreme (pravděpodobně Aynili nebo Firkatan, vstupné 1 YTL) a procházky v nesčetných liduprázdných údolíčkách. Hrad v Ushisaru byl slabší, i když se skvělým výhledem, podzemní město Derinkuyu za 10 YTL byl drahý špás. Pravda, sedm pater pod zem se člověk jen tak nedostane.
Malatya a Nemrut, dva dny
Vzhůru na Nemrut, horu bohů! Jenže jak? Jinak než krkolomně to nešlo. Tranzitem z Goreme do Kaysieri, odtud nočním busem do Malatye. Tu jsme prošli a kromě obřího trhu se sušenými meruňkami jsme neshledali nic zajímavého. Tedy kromě naprosté absence turistů – což je velké plus. Když jsme před šestou ráno procházeli probouzejícím se městem, všichni na nás koukali jako na zjevení a zvali nás na čaj. To se ví, že jsme neodmítli.
Z Malatye jsme vyrazili místním tranzitem už přímo na Nemrut. Kapacita devíti lidí byla dvojnásobně překročena, ale nikomu to nevadilo. Chlapík nás po přemlouvání a malému doplatku dovezl až téměř pod vrchol. Stihli jsme tak akorát západ Slunce, ale byl pro nás velkým zklamáním. Na Nemrut se totiž večer sjíždí turisté z širokého okolí, proto si to člověk moc nevychutná. Přespat pod širákem u vrcholu Nemrutu není problém, jen se musíte domluvit s místní vojenskou posádkou.
Ráno už to bylo mnohem veselejší – celý Nemrut jsme měli jen a pouze pro sebe! Byli jsme jak u vytržení, fotili jsme ostošest, a vychutnávali nádherné výhledy. Atatürkova přehrada v dáli připomínala zatopený Železný pas. Přešli jsme Nemrut na druhou stranu a předraženým tranzitem se nechali zavést do Şanliurfy, téměř milionového města asi 50 km od syrských hranic. Po cestě jsme zastavili u několika pamětihodností (římský most, římské nápisy, chrám z dob mithraismu = stometrový tunel ve skále) a nakonec i u Atatürkovy přehrady, jejíž hráz překonala všechna naše očekávání. Hjúdž.
Şanliurfa a Harran, dva dny
Hned po příjezdu jsme vzali hotel s klimatizací (bylo už celkem teplo, přes poledne skoro 45°C ve stínu) a vyrazili do města. Uprostřed města je významné poutní místo spojené s prorokem Abrahámem, Gölbaşi, které obklopuje nádherný park plný muslimských poutníků, jezírka s kapry a pevnost na skále. Zamířili jsme i do blízkých čtvrtí, kde nemůžete čekat nic než obyčejné obyvatele. Z místního bazaru už je cítit východ, dobře se tu smlouvá a na Evropana prakticky nenarazíte. Hlavně masná ulička je celkem maso, slabším žaludkům doporučuji vyhnout se jí širokým obloukem (stejně tak pracovníkům hygienické kontroly).
Druhý den jsme se vypravili do nedalekého Harranu, který je známý hned z několika důvodů. Žil zde prorok Abrahám, je to místo s jedním z nejstarších kontinuálních osídlení na světě, stojí zde ruiny nejstarší islámské univerzity na světě a v neposlední řadě tu jsou domečky podobající se včelím úlům. V okolí Harranu už začiná poušť, a taky pekelné vedro, ve kterém se bez vody nedá dlouho vydržet. Nakonec jsme navštívili ještě zdejší polorozpadlou pevnost, a pak to otočili. Jakože úplně. Harran, Şanliurfa, Istanbul a vzhůru k Černému moři.
Pár tisíc km v autobusech a v tranzitech, dva týdny v Turecku, pět dní na Pirinu, tři dny u Černého moře a cesta z/do ČR. Celkové výdaje asi 13 000 Kč na jednoho, po odečtení výdajů na Bulharsko asi 10 000 Kč.
Dva týdny v zemi s odlišnou kulturou, ale rozhodně ne v zemi zaostalé. Turecko je vyspělejší než jsme čekali, a přitom skrývá spoustu míst, kam se turisté moc nevydávají. Na každém kroku čeká nějaké překvapení, a když ne zrovna chrám nebo hora, tak příjemní a pohostinní lidé. Věřte nebo ne, stačí se tam jen vydat.
Šťastnou cestu!
PS: Za fotky děkuju především Cihlářovi, dále Pasinovi, Kubáčovi a Gazovi.
