Michael Novotný Prvním cílem našeho íránského putování se stal Koh-e-Sabalan. Osamocený horský masiv vulkanického původu, jenž byl aktivní ještě před 10000 lety, ležící na severozápadě Íránu v provincii Ardabil (pojmenované po stejnojmenném městě). Nejvyšší z jeho několika vrcholů měří přesně jako evropský velikán Mt. Blanc – tedy 4811m. Původní vrcholový kráter naplnila průzračná tmavě azurová voda, tvořící stálé ledovcové jezero. Svahy vulkánu v létě obývají početné skupiny pastevců žijících v jurtách – v nižších polohách totiž v letních měsících travnatý porost vysychá a není pro ovce a kozy dostatečně výživný.
Prvním krokem k výstupu je cesta pod horu – ta zpravidla začíná v Tabrízu, téměř dvoumilionové metropoli severního Íránu. Odtud autobusem do Meshkin Shar a taxíkem do Shaviloo, horského střediska na úpatí hory. Dle libosti (či spíše lenosti) odtud lze ještě džípem vyjet do samotného basecampu. Tuto variantu volíme i my.
Po příjezdu do Shaviloo zůstáváme stát jako zmražení – parkoviště plní desítky a desítky aut. Je totiž čtvrtek večer, což zde znamená začátek víkendu (ten je jednodenní v pátek), navíc za pár dní začíná ramadán, konec pikniků (Shaviloo je oblíbeným piknikovým místem). Do basecampu, ve výšce okolo 3500 m n.m., naštěstí míří jen část osazenstva těchto aut. I přesto je zde ale přeplněno a proto stanujeme raději opodál, schovaní za velkým monolitickým balvanem.
Druhý den ráno k vrcholu míří celé zástupy a se svítáním se z jejich řad ozývá mocnými hlasy provolávané: „Allah akbar!“ Věta v našich končinách známá jako poslední pokřik sebevražedného atentátníka pár chvil před tím, než se rozmetá na kusy, neznamená nic prostšího než uctění boha. Kdo by také chtěl téměř k pěti tisícům vystupovat opásán náloží.
My tento den věnujeme aklimatizaci, obhlídce terénu a návštěvě pastevců a prozřetelně se vyhýbáme davům na strmě stoupající vrcholové stezce. Kolem oběda se potkáváme s prvním pastevcem, ale komunikace se omezuje pouze na vzájemné potřesení rukou a „Čechoslovak“, tak aby nevázla řeč, dostáváme alespoň malé jehně. Po pokorném poděkování ovčí mládě vracíme a pokračujeme dále.
Odpoledne se nenápadně přibližujeme k jurtám, ale jejich návštěvu znemožňují všudypřítomní ovčáčtí psy odrážející nás svým ostrým štěkotem a nebezpečnými výpady. Když už se zdá, že s prohlídkou pasteveckých obydlí máme utrum, z jednoho z nich vylézají dva muži, zběsilými gesty nás zvou dovnitř a psy ukázňují.
Zvenčí nevelce vypadající jurta je vcelku prostorná. Kopulovitou konstrukci tvoří zohýbané, několik centimetrů silné, větve spojené provázky, pokryté pytlovinou a zvenčí ještě vrstvou ovčích usní. Skromné vybavení sestává ze samozřejmých perských koberců, samovaru a úložných prostorů pro jídlo a oblečení po stranách. Uvnitř sedí dvě rodiny s dětmi – obě na návštěvě a jedna postarší paní – „paní domu“. Naší přítomností jsou všichni nadšeni, okamžitě začínají připravovat čaj a po několikanásobném ujištění, že nevládneme ani perštinou ani turečtinou, začínají vyzvídat lámanou angličtinou. Otázky se týkají víry, našeho vztahu atd. Chápeme, že vysvětlovat ateismus je bezpředmětné, proto tvrdíme, že jsme katolíci a samozřejmě v manželském svazku. Na oplátku se dozvídáme povolání našich hostitelů – učitelka, prodavač koberců, pedolog (půdoznalec)… a dostáváme pozvání na večeři – tenký chleb připomínající tortilu, ovčí sýr a ještě něco ovčího v mističce (později k nelibosti mé a mého žaludku zjišťuji, že se jedná o tučný mléčný škraloup). Rozmluva pomalu začíná váznout, proto se loučíme a vydáváme ke stanu, kam nás ještě oba muži doprovázejí, lamentují něco o nebezpečí a přejí úspěšný zítřejší výstup.
Vystupuju sám, nikam nespěchám, ale vyrážím ještě za tmy kolem páté hodiny. V basecampu ještě doplňuju zásoby vody a vydávám se vstříc vrcholu. Vysoko nad sebou vidím jednu početnou skupinu a v patách mi je jedna asi tříčlenná. Samotný výstup není náročný na vybavení – v letních měsících díky takřka úplné absenci sněhu není potřeba jiná výzbroj než pevné pohorky a alespoň trochu zdatné nohy. S východem slunce předháním onu početnou, asi desetičlennou, skupinu mluvící směsicí jazyků, mezi nimiž nechybí ani ruština. Díky svižnému tempu mizí zanedlouho skupina z dohledu. Praporky pravidelně značená cesta se line všudypřítomným suťovištěm, značně zpomalujícím chůzi. Až na hranici 4200 m n.m., tedy ve výškách, kde v naší severní šířce je už dávno pusto, přestávají růst zbytky občasné vegetace v podobě trsů horských trav a začínají se objevovat první sněhová pole – zpočátku malá, později se rozšiřují a pochod po nich je příjemnou změnou oproti změti kamenů.
Posledních 400 výškových metrů se vyznačuje rostoucí svažitostí a sníženým obsahem kyslíku ve vzduchu. Plíce si začínají stěžovat a tempo klesá. I přesto docházím skupinu, která začínala o hodinu dříve a podřizuju se její rychlosti. Mladí Íránci touží po živém rozhovoru, čehož bohužel nejsem schopen. Asi po hodině společné chůze se blížíme pod vrchol, terén se narovnává a po křupavém firnu se pohodlně šlape. Nadmořská výška si začíná vybírat svou daň v podobě mírné nevolnosti a bolesti hlavy, ale po pěti hodinách téměř nepřetržitého pochodu se přede mnou otvírá pohled na dech beroucí jezero. Teploty kolem nuly a ledový vítr však ke koupeli příliš nevybízejí. Po vrcholovém fotu a menším občerstvení už sám skáču dolů.
Tam, kde předtím byly namáhány především lýtkové a stehenní svaly, teď trpí kolena. Sestup po kamenitém podkladu se podobá nekonečnému schodišti – pokud uvažujeme výšku schodu 20cm a rozdíl nadmořských výšek 1500m, dostaneme úctyhodných 7500 schodů (tedy +-450 pater). Dolů dorážím naprosto vyčerpán, usínám dříve, než stihnu dojíst zasloužený instantní oběd a jen s malými přestávkami načerpávám energii v podobě spánku až do rána. I přesto lze konstatovat, že kromě nadmořské výšky a spousty šlapání není Sabalan při zvolení klasické východní cesty náročnou horou, naopak v této výškové kategorii bude spíše jednou z těch nejlehčích.
V brzkých hodinách přes podsabalanské zelené pláně, údolíčka a vyprahlé říčky pomalu klesáme, kochaje se horskou přírodou. Během pauzy na polední polévku nás v malém schovaném údolí překvapuje svou přítomností muž středního věku. V teniskách, kalhotách s puky, košili, džínové bundě Lacoste a igelitovou taškou v ruce si vesele skáče naším směrem a vybízí nás, ať se přidáme. Komunikace se omezuje pouze na jednoduchou gestikulaci a smích, i tak si s tímto bezejmenným rozumíme lépe než s kdekým mluvícím naším jazykem. Velice svižným tempem se táhlými traverzy chytře vyhýbáme mnoha údolím, a když naznačujeme, že nestačíme, muž zastavuje a z kouzelné igelitky vytahuje bonboniéru plnou tureckého medu. Naše cesty se však zanedlouho rozdělují kousek nad Shaviloo.
Ve večerním světle nám Sabalan, pastevecké pláně s jurtami a okolní údolí plná bizarních skalních útvarů nabízejí neopakovatelné pohledy a piknikující Íránci nám za jeden zdvořilý pozdrav nabízejí dva skopové kebaby, které samozřejmě neodmítáme. Uvažujeme o mentalitě a pohostinství místních a srovnáváme – jak jsou cizinci přijímáni u nás a jak by byli přijati eventuální íránští turisti? Odpověď ani není třeba vyslovovat.
V noci kolem stanu pobíhá smečka polodivokých psů a na jeho rozích se zdviženou nohou libě provádí svou potřebu, ale kromě značkování naštěstí neútočí. Východ slunce nás vítá do prvního ramadánového dne, stavíme se k silnici a stopujeme vstříc dalším íránským dobrodružstvím.
Prvním cílem našeho íránského putování se stal Koh-e-Sabalan. Osamocený horský masiv vulkanického původu, jenž byl aktivní ještě před 10000 lety, ležící na severozápadě Íránu v provincii Ardabil (pojmenované po stejnojmenném městě). Nejvyšší z jeho několika vrcholů měří přesně jako evropský velikán Mt. Blanc – tedy 4811m. Původní vrcholový kráter naplnila průzračná tmavě azurová voda, tvořící stálé ledovcové jezero. Svahy vulkánu v létě obývají početné skupiny pastevců žijících v jurtách – v nižších polohách totiž v letních měsících travnatý porost vysychá a není pro ovce a kozy dostatečně výživný.
Prvním krokem k výstupu je cesta pod horu – ta zpravidla začíná v Tabrízu, téměř dvoumilionové metropoli severního Íránu. Odtud autobusem do Meshkin Shar a taxíkem do Shaviloo, horského střediska na úpatí hory. Dle libosti (či spíše lenosti) odtud lze ještě džípem vyjet do samotného basecampu. Tuto variantu volíme i my.
Po příjezdu do Shaviloo zůstáváme stát jako zmražení – parkoviště plní desítky a desítky aut. Je totiž čtvrtek večer, což zde znamená začátek víkendu (ten je jednodenní v pátek), navíc za pár dní začíná ramadán, konec pikniků (Shaviloo je oblíbeným piknikovým místem). Do basecampu, ve výšce okolo 3500 m n.m., naštěstí míří jen část osazenstva těchto aut. I přesto je zde ale přeplněno a proto stanujeme raději opodál, schovaní za velkým monolitickým balvanem.
Druhý den ráno k vrcholu míří celé zástupy a se svítáním se z jejich řad ozývá mocnými hlasy provolávané: „Allah akbar!“ Věta v našich končinách známá jako poslední pokřik sebevražedného atentátníka pár chvil před tím, než se rozmetá na kusy, neznamená nic prostšího než uctění boha. Kdo by také chtěl téměř k pěti tisícům vystupovat opásán náloží.
My tento den věnujeme aklimatizaci, obhlídce terénu a návštěvě pastevců a prozřetelně se vyhýbáme davům na strmě stoupající vrcholové stezce. Kolem oběda se potkáváme s prvním pastevcem, ale komunikace se omezuje pouze na vzájemné potřesení rukou a „Čechoslovak“, tak aby nevázla řeč, dostáváme alespoň malé jehně. Po pokorném poděkování ovčí mládě vracíme a pokračujeme dále.
Odpoledne se nenápadně přibližujeme k jurtám, ale jejich návštěvu znemožňují všudypřítomní ovčáčtí psy odrážející nás svým ostrým štěkotem a nebezpečnými výpady. Když už se zdá, že s prohlídkou pasteveckých obydlí máme utrum, z jednoho z nich vylézají dva muži, zběsilými gesty nás zvou dovnitř a psy ukázňují.
Zvenčí nevelce vypadající jurta je vcelku prostorná. Kopulovitou konstrukci tvoří zohýbané, několik centimetrů silné, větve spojené provázky, pokryté pytlovinou a zvenčí ještě vrstvou ovčích usní. Skromné vybavení sestává ze samozřejmých perských koberců, samovaru a úložných prostorů pro jídlo a oblečení po stranách. Uvnitř sedí dvě rodiny s dětmi – obě na návštěvě a jedna postarší paní – „paní domu“. Naší přítomností jsou všichni nadšeni, okamžitě začínají připravovat čaj a po několikanásobném ujištění, že nevládneme ani perštinou ani turečtinou, začínají vyzvídat lámanou angličtinou. Otázky se týkají víry, našeho vztahu atd. Chápeme, že vysvětlovat ateismus je bezpředmětné, proto tvrdíme, že jsme katolíci a samozřejmě v manželském svazku. Na oplátku se dozvídáme povolání našich hostitelů – učitelka, prodavač koberců, pedolog (půdoznalec)… a dostáváme pozvání na večeři – tenký chleb připomínající tortilu, ovčí sýr a ještě něco ovčího v mističce (později k nelibosti mé a mého žaludku zjišťuji, že se jedná o tučný mléčný škraloup). Rozmluva pomalu začíná váznout, proto se loučíme a vydáváme ke stanu, kam nás ještě oba muži doprovázejí, lamentují něco o nebezpečí a přejí úspěšný zítřejší výstup.
Vystupuju sám, nikam nespěchám, ale vyrážím ještě za tmy kolem páté hodiny. V basecampu ještě doplňuju zásoby vody a vydávám se vstříc vrcholu. Vysoko nad sebou vidím jednu početnou skupinu a v patách mi je jedna asi tříčlenná. Samotný výstup není náročný na vybavení – v letních měsících díky takřka úplné absenci sněhu není potřeba jiná výzbroj než pevné pohorky a alespoň trochu zdatné nohy. S východem slunce předháním onu početnou, asi desetičlennou, skupinu mluvící směsicí jazyků, mezi nimiž nechybí ani ruština. Díky svižnému tempu mizí zanedlouho skupina z dohledu. Praporky pravidelně značená cesta se line všudypřítomným suťovištěm, značně zpomalujícím chůzi. Až na hranici 4200 m n.m., tedy ve výškách, kde v naší severní šířce je už dávno pusto, přestávají růst zbytky občasné vegetace v podobě trsů horských trav a začínají se objevovat první sněhová pole – zpočátku malá, později se rozšiřují a pochod po nich je příjemnou změnou oproti změti kamenů.
Posledních 400 výškových metrů se vyznačuje rostoucí svažitostí a sníženým obsahem kyslíku ve vzduchu. Plíce si začínají stěžovat a tempo klesá. I přesto docházím skupinu, která začínala o hodinu dříve a podřizuju se její rychlosti. Mladí Íránci touží po živém rozhovoru, čehož bohužel nejsem schopen. Asi po hodině společné chůze se blížíme pod vrchol, terén se narovnává a po křupavém firnu se pohodlně šlape. Nadmořská výška si začíná vybírat svou daň v podobě mírné nevolnosti a bolesti hlavy, ale po pěti hodinách téměř nepřetržitého pochodu se přede mnou otvírá pohled na dech beroucí jezero. Teploty kolem nuly a ledový vítr však ke koupeli příliš nevybízejí. Po vrcholovém fotu a menším občerstvení už sám skáču dolů.
Tam, kde předtím byly namáhány především lýtkové a stehenní svaly, teď trpí kolena. Sestup po kamenitém podkladu se podobá nekonečnému schodišti – pokud uvažujeme výšku schodu 20cm a rozdíl nadmořských výšek 1500m, dostaneme úctyhodných 7500 schodů (tedy +-450 pater). Dolů dorážím naprosto vyčerpán, usínám dříve, než stihnu dojíst zasloužený instantní oběd a jen s malými přestávkami načerpávám energii v podobě spánku až do rána. I přesto lze konstatovat, že kromě nadmořské výšky a spousty šlapání není Sabalan při zvolení klasické východní cesty náročnou horou, naopak v této výškové kategorii bude spíše jednou z těch nejlehčích.
V brzkých hodinách přes podsabalanské zelené pláně, údolíčka a vyprahlé říčky pomalu klesáme, kochaje se horskou přírodou. Během pauzy na polední polévku nás v malém schovaném údolí překvapuje svou přítomností muž středního věku. V teniskách, kalhotách s puky, košili, džínové bundě Lacoste a igelitovou taškou v ruce si vesele skáče naším směrem a vybízí nás, ať se přidáme. Komunikace se omezuje pouze na jednoduchou gestikulaci a smích, i tak si s tímto bezejmenným rozumíme lépe než s kdekým mluvícím naším jazykem. Velice svižným tempem se táhlými traverzy chytře vyhýbáme mnoha údolím, a když naznačujeme, že nestačíme, muž zastavuje a z kouzelné igelitky vytahuje bonboniéru plnou tureckého medu. Naše cesty se však zanedlouho rozdělují kousek nad Shaviloo.
Ve večerním světle nám Sabalan, pastevecké pláně s jurtami a okolní údolí plná bizarních skalních útvarů nabízejí neopakovatelné pohledy a piknikující Íránci nám za jeden zdvořilý pozdrav nabízejí dva skopové kebaby, které samozřejmě neodmítáme. Uvažujeme o mentalitě a pohostinství místních a srovnáváme – jak jsou cizinci přijímáni u nás a jak by byli přijati eventuální íránští turisti? Odpověď ani není třeba vyslovovat.
V noci kolem stanu pobíhá smečka polodivokých psů a na jeho rozích se zdviženou nohou libě provádí svou potřebu, ale kromě značkování naštěstí neútočí. Východ slunce nás vítá do prvního ramadánového dne, stavíme se k silnici a stopujeme vstříc dalším íránským dobrodružstvím.
