JirkaV Bělehrad – nádraží působící pravým balkánským dojmem. Kdyby přijel z dávných dob Orient Express a zastavil na druhé straně nástupiště, jen by to podtrhlo místní atmosféru. Spěcháme po spoře osvětleném nástupišti, protože náš vlak už měl odjet. Je tu! Kupé s nefunkčním světlem a červenými tlustě polstrovanými sedačkami, které je možné posunout a vytvořit jedno velké letiště. Markéta, Pavel, Honza a já sdílíme kupé se dvěma Srby, ostatní jsou na druhém konci vagónu. Slejzáme se nad vínem a pistáciemi, ale brzo se odebíráme na kutě, jsme už celkem utahaní. Z našich čtyř sedaček vytváříme runwaye a za monotónního kodrcání se po srbské trati usínáme. Ani mi nevadí, že jsem podivným způsobem stočený do klubíčka, přes hrudník mám Honzovy nohy a hlava mi leží na Pavlových zádech.
Tak začíná deník z šestnáctidenního balkánského putování, na které jsme se vydali v počtu osmi dobrodruhů, vybaveni praženými ovesnými vločkami, pár dalšími nezbytnostmi pro přežití dvou týdnů v horách a hlavně odvahou a odhodláním v množství větším než malém. Našim cílem je přejít bulharská pohoří Rilu a Pirin, vychutnat do syta krásy hor, skal a jezer a následně se přesunout ještě kousek k jihu do míst, odkud před více než jedenácti stoletími vyšli do našich zemí bratři Cyril a Metoděj – do řecké Soluně, která nás neláká jen jako rodiště slovanských věrozvěstů, ale i svými památkami a hlavně mořem.
Zatím se plán daří, z Prahy jsme vyjížděli o páté ráno a o pětadvacet hodin později se ocitáme v bulharské metropoli Sofii. Nejdříve se jdeme podívat na pamětihodnosti do centra. Nejvíce mě zaujal chrám Alexandra Něvského – obrovský pravoslavný chrám, osvětlený mihotavým světlem svíček a naplněný vůní kadidla, kde člověk jen tiše obdivuje sloupy a klenby pokryté ikonami svatých a výzdobou. Nicméně nejsme tu kvůli památkám, a tak po poledni odjíždíme místním autobusem do Dupnice, kterážto je ideálním východiskem na západní Rilu.
Před námi je panelákové panorama postkomunistického města a na obzoru se tyčí monumentální hory. Je to úplně něco jiného, než známe z Čech – tady se z roviny zvedá strmá hradba lesů a skal, jejíž vrcholky se skrývají v mracích. Nechce se nám šlapat tři kilometry po silnici k úpatí hor, tak se připojujeme k hloučku lidí stojících okolo dopravní značky s nakresleným autobusem. Jízdní řád tu není a kdy autobus jede nikdo neřeší – balkánská pohoda. Po čtvrthodině přijíždí rozpadající se Karosa a vysazuje nás na návsi v Bystrici. Hory nás nevítají zrovna přátelsky – s batohy plnými jídla se škrábeme vzhůru po kozí cestičce a první cíl je 400 metrů před námi a 200 nad námi.
Stojíme na sluníčku na plošince s lavičkou. Přímo pod námi je nejhorší stoupání naší cesty a otevírá se nám výhled daleko do kraje. Markéta jej maluje, Adam fotí, někteří jen beze slov obdivují krajinu pod sebou a jiní spokojeně leží a jsou rádi, že kopec je za nimi.
Po cestě tvořící rovnou linku uprostřed strmého svahu jdeme do nitra hor. Kilometr co kilometr se hukot Bystrišky přiblíží a zesílí. Najednou se cesta stáčí na dřevěný most a před sebou vidíme vodopád. Řeka padá z mnohametrové výšky do průzračného jezera a pak uhání po kamenité kaskádě dolů. Není čas hrát si na Japonce, za hodinu bude tma. Vydávám se hledat místo na čtyři stany a Pavel se pouští do přípravy tortellini s kečupem. Vařič neurychlíme a tak je čas na koupel pod vodopádem. Je to zážitek. Člověk se ponoří do ledové vody a do těla se mu začnou zabodávat tisíce drobných jehliček. Plave k místu, kde padá voda, proud ho snáší zpátky, pod sebou několik metrů vody a na dně vidí oblázky. Rychle ven, dřív než úplně zmrznem.
Tortellini – dobrý. Sýr – dobrý. Kečup – dobrý. Všechno dohromady – výborný.
Stavíme stany o kus výše na trávníčku u cesty. Vedle bublá potůček. Zpívá nám svou ukolébavku a my pomalu usínáme. První noc v horách…
Celý další den stoupáme údolím Dupnické Bystrišky. Zní to jako nuda, ale opak je pravdou, procházíme krajinou jako z pohádky. Nejprve jdeme úzkou pěšinou lesem, či spíše pralesem. Údolí ohraničují suťová pole a svislé skalní stěny. Postupně les řídne a objevují se rozkvetlé horské louky. Řeka je pořád vedle nás, skáče přes kaskády, točí se v tůňkách a hučí mezi kameny.
Odpoledne stoupáme posledním ostrůvkem lesa kolem dalších vodopádů. Najednou se před námi otevírá pohled do údolí lemovaného skalní hradbou, na jehož rovném dně meandruje říčka a z horského trávníku občas vyrůstá jalovec či divizna. Hezčí to už nikde nebude, utáboříme se tu. Vaříme bramborové knedlíky z cibulkou a mezitím plaveme v tůni, voda je ledově osvěžující.
Úterý bylo bouřlivým dnem. První bouřka se přehnala údolím nad naším tábořištěm ráno a okolo mlátící blesky nadobro překazily naše předsevzetí o časném vstávání. Konečně se hřmění vzdaluje a déšť ustává, dokonce se objevují kousky modré oblohy. S úžasem pozorujeme, že ze skal, které byly včera suché, teď padá několik vodopádů a kousek za stanem je nový potok. Jdeme poslední dva kilometry k chatě Ivan Vazov (2300 m. n. m.), kde rádi využíváme možnosti schovat se na chvíli před větrem. Příjemně nás překvapili – nejen, že prodávají pivo, ale dokonce nám uvařili jídlo (za příjemnou cenu 10 Leva).
Následně vyrážíme k sedlu, které se zdá být tak půl hodinky daleko – náš dnešní cíl je totiž za hřebenem. V půli cesty však mraky znovu útočí a máme tu další bouři. Blesky se vymykají našemu chápání, mlátí jak do skalních štítů, tak do hlubokých dolin. Lehce navlhlí, avšak živí přečkáváme i tuto bouři, překonáváme sedlo a naskýtá se nám nádherný výhled – stojíme nad Sedmi jezery. Sedm očí skalních kyklopů, oddělených kopci, morénami a srázy, ve kterých se zrcadlí mraky, mlhy i azurová obloha, dle jejich nálady.
Stavíme stany nad nejvýše položeným jezerem, pro případ větru či bouřky v dolíku. Zbytečná opatrnost?
V půlce jídla se najednou zdvihne vichr z hor a starého Jurka musíme držet, aby se nám úplně nesložil. Blesky mlátí všude okolo a hromy nepřetržitě duní mezi skalami. A aby toho nebylo málo, začíná bombardování – kroupy značných rozměrů padají s takovou intenzitou, jako by je někdo házel lopatou. S Honzou jsme nuceni opustit bezpečný stan a jít ostatním dotahovat šňůry a zatloukat kolíky. Honza je na to vybaven nepromokavým skafandrem, já jsem v tričku a bos, abych neměl mokrých věcí více, než je nutné. Kdyby aspoň ty kroupy tolik nestudily na nohy! Ještě vaříme ostatním čaj a rozdělujeme čokoládu.
Víc už toho udělat nemůžeme, tak zalézáme do stanu a zuřící vichřice nás inspiruje k zajímavé debatě – vymýšlíme různé katastrofické scénáře, které v horách můžou nastat, a hledáme jejich řešení.
Ráno se probouzíme a neslyšíme řev vichřice ani bubnování deště na stan. Venku je krásně, po obloze letí mraky závratnou rychlostí a mezerou mezi nimi občas vykoukne slunce. Pomalu vstáváme, snídáme pražené vločky a popíjíme čaj z Darjeelingu. Je relativně hezky, ale když vycházíme zpátky na hřeben, přichází lezavá mlha, že není vidět na padesát metrů. Škoda, tenhle úsek hřebenovky patří k nejhezčím na Rile. Teď je všude bílo a zima – na batozích se objevuje námraza a vzduchem poletují kapičky vody a sníh. Naděje na lepší počasí skomírá, takže měníme plány a odbočujeme na Rilský manastýr, který je v údolí přímo pod námi, což znamená o 1400 metrů hlouběji. V nižších polohách je celkem pěkně, výhledy na údolí a okolní kopce v mracích stojí za to, ale ten sestup je fakt vražedný. Dolů, dolů a dolů. Úplně utahaní přicházíme večer do svého cíle a bez váhání míříme do restaurace.
„Pet kebabče, pražené kartofly s kaškaval, Kamenica adin litr.“ „The same for me.“ „Pro mě to samé.“ „The same.“ Takhle objednáváme, doprovázeje to ukazováním v jídelním lístku. Kdyby se někdo podíval pod stůl, viděl by zcela nespolečensky vyzuté pohory a nohy v ponožkách, ze kterých se vlhkost pomalu vsakuje do koberce. Postupně všichni odcházíme omýt se na záchod. A už tu máme jídlo. Chutná královsky a s každým soustem jako by z nás spadl kus únavy z uplynulých dní. Normálně bychom možná jen řekli: „Hmm, dobrý.“, ale po tom, co jsme prožili, je to důvod k euforii.
Spíme na trávníku schovaném za opuštěným barákem. Dopoledne si prohlížíme klášter, který je opravdu jedinečný. Založil jej v 10. století poustevník svatý Ivan Rilský. Zvenku připomíná spíše pevnost nad řekou, uvnitř je nádvoří lemované ochozy a uprostřed je starobylý chrám.
Následně jedeme autobusem do města Rily, dalším do Blagoevgradu a třetím k Razlogu, kde nás ochotný pan řidič vysazuje na křižovatce, abychom to měli k horám co nejblíž. Zapadající slunce právě barví do červena nedaleké skalní štíty Pirinu.
A co dál? Příště se dočtete, co jsme zažili ve druhých nejvyšších horách Balkánu, jak se jde po metr širokém hřebeni i proč nebrat rady Bulharů doslova…
