nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Rila, Pirin a Soluň (II.): království skal

Témata: Hory a pohoří, Bulharsko

Reklama:

Přijíždíme tedy z Rily autobusem k Razlogu a před námi se tyčí vysoká zalesněná hradba. To musíme až nahoru? Ne, my jdeme ještě výš… Vyrážíme po silničce vstříc horám, procházíme rozestavěným hotelovým komplexem a vzhledem k pozdní hodině jsme rádi, že nacházíme schovaný plácek na stany hned v prvním lese.

Pohled na Tevnoto a Malokamen

U snídaně se psychicky připravujeme, že dnes to bude pořád nahoru. Červená značka nás vede po lesní pěšině, výškové metry, stovky metrů i kilometr zdoláváme zabráni v různé filosofické i religionistické debaty. Konečně je před námi naše první meta – chata Javorov (1740 m. n. m.). Objednáváme si polévku a čaj a k tomu přikusujeme vlastní chleba se sýrem; už jsme pochopili, že na horských chatách není toto proti etiketě.

Dál stoupáme úbočím rokle, kus pod námi hučí potok a na protější straně je ohromná bílá skalní stěna. Míjíme bivak – kamenný přístřešek, který nás svou čistotou či spíše nečistotou nadobro odrazuje od nápadu tam přespat, a dál už les končí a před námi jsou jen loučky a pásy kleče. Vzadu v ose údolí vidíme hluboko dole Razlog, vpředu stoupají skály a kameny až k obloze. Najednou přicházíme k nádhernému kruhovému jezírku, obklopenému skalkami a svahy porostlými klečí; jen na jedné straně je těsně u vody plošinka, asi tak na čtyři stany. Tábořiště jako z pohádky.

CK Alpina, sponzor článku
Autor je horským průvodcem CK Alpina – cesty za dobrodružstvím. Popisovaná místa můžete spatřit na zájezdech do Bulharska.

Ráno nás probouzí bubnování deště na stan. Tohle počasí nám byl čert dlužen, zrovna když máme jít nejvyšší úsek hřebenovky! Déšť sice ustává, ale vršky skal se stále skrývají v mracích. Stoupáme na (sedlo) Suchodolski preval, mraky se trochu trhají, ale fouká lezavý vítr. Jdeme traversem těsně pod hřebenem, vlevo se tyčí vrcholy Kamenica (2726 m) a Bajuvi dupki (2820 m). Nad cestou se objevuje zaslon – přístřešek pro pocestné. Je to bouda 2×3 m, uvnitř je šest postelí, vzhledem k jejich šířce by se zde vyspalo deset lidí celkem pohodlně. My to tu využíváme jako příležitost naobědvat se v bezvětří, protože očekáváme, že s plným bachorem půjde všechno líp.

Vichren 2.914 m n. m.

V mlze vycházíme na hřeben Končeto. Někteří jsou možná rádi, že nevidí, kam se dá spadnout, mě to celkem mrzí. Držíme se řetězu, krok vlevo by znamenal dlouhý pád do prázdna, vpravo by se člověk po skalách kutálel až do údolí. Najednou se mraky trhají a otevírá se nám pohádkový výhled. Stojíme na hřebeni připomínajícím ostří gigantické sekery, před námi se zvedá pravidelná pyramida Kutela a vedle ní vykukuje mramorový štít Vichrenu. Vlevo jsou hluboko pod námi červené střechy měst a vesniček a za nimi se zvedají zalesněné Rodopy.

Pirin má charakter podobný Rile, je však o něco divočejší. Tvoří jej více skalních hřebenů i samostatných masivů, mezi kterými jsou desítky jezer a travnatá i lesnatá údolí divokých horských řek. Na jihu pohoří se nachází, obklopena roztodivnými skalními městy a útvary, osada Melnik, u které je prastarý Roženský manastýr a nadto je její okolí vyhlášenou vinařskou oblastí.

Na konci Končeta se řetězy dělí, většina jde traversem a tři nadšenci přes vrchol Kutela (stálo to za to). Potkáváme se v sedle pod Vichrenem a společně lezeme vzhůru po skalních schodech, které určitě vyšlapali dávní obři. Drobně prší a pod námi je nádherná duha. Konečně stojíme na nejvyšším vrcholu naší cesty, 2914 metrů nad mořem. Fotíme vrcholovou fotku, vychutnáváme vrcholovou čokoládu a Maki vytahuje své nezbytné vrcholové lízátko. Radši odcházíme, protože nás čeká ještě sestup ke stejnojmenné chatě ležící o 900 metrů níž.

Na Koncetu, vzadu Kutelo 2.908 m n. m.

Unavení a hladoví konečně vidíme štít s nápisem chiša Vichren. Proti večeři v chatě nikdo nic nenamítá, po dnešku si to zasloužíme. Vychutnáváme poctivé porce masa, šopský salát, piva a závěrečnou palačinku. Už potmě vyrážíme podle GPS k půl kilometru vzdálenému Okotu jezeru a stavíme stany na loučce u vody.

Únava z hřebenovky je znát i ráno, takže dopoledne trávíme odpočinkem u jezera. Následně vyrážíme dál po červené značce údolím kolem několika jezer.

Před námi se objevuje Dalgo jezero a za ním kamenné pole až do závratné výšky. Na hřebeni voda nebude, tak musíme nabrat. Uvažujeme, zda nejsou na závadu tisíce pulců v jezeře: „To bude asi známka čistoty, ale dávej pozor ať nějakého nenabereš.“

Po svahu tvořeném ohromnými, náhodně nasypanými kameny zdoláváme 300 metrů vzhůru na hřeben a pak si užíváme zaslouženého výhledu do kraje. Všude okolo jsou skalnaté hřebeny a pod nimi jezera a ostrůvky lesa.

Zběžně se koukám do mapy a při svém vrozeném optimismu říkám: „Je to ještě tři kilometry a tohle byl dneska poslední kopec.“ Obojí bylo příliš optimistické; za soumraku lezeme na nějakou hroznou horu a kdosi mě chce (oprávněně) zabít: „Jirko, tenhle kopec se taky nepočítal?!“ Konečně stojíme v sedle s nádherným názvem Vinarska porta. Všude tu jsou buď kravince nebo kameny, nejčastěji obojí, scházíme tedy kousek k jezeru a stavíme stany na poloostrově.

Sestup z Vichrenu

Probouzíme se na nádherné plošince obklopené ze tří stran jezerem lákajícím ke koupání, za vodou zvoní zvonce pasoucích se krav. Nemusíme spěchat, v plánu máme odpočinkové čtyři kilometry přes sedlo Mozgoviška porta. Náš cíl – Tevnoto jezero je ve výšce 2500 metrů a je u něho nejvýše položená chata na Pirinu. Z jedné strany jej obklopují louky a na nich stáda koní, z druhé kamenné pole táhnoucí se až k hřebeni. Pustá divoká krása.

Přicházíme sem po poledni, většina odpočívá, na krátký výlet nalehko k Samodivski jezerům se nakonec vydáváme jen dva, ale nelitujeme.

Další den se rozdělujeme – pohodová skupina jde přes Kozi preval ke stejnojmenné řece, horalové chtějí zdolat vrchol Kamenice a přijít ke Kozí řece shora. Jsme zvědaví, jak to půjde, v mapě cestu nemáme, ale jeden Bulhar říkal, že tam je. Nechme mluvit deník…

Před námi je pás suti a nestabilních šutrů a skalní žebro, obojí nám kříží cestu a směrem dolů se táhne snad až do údolí. Vrátit se či pokračovat? Navrhuji kompromis – podívám se sám, zda to jde dále. Oblézám suť po skále, o něco níž se dá překonat skalní žebro a jsem na horské louce. Sice tak šikmá, že se jde fakt blbě, ale nic tu nehrozí. O kus dál už vidím až k vrcholu Kamenice – ode mě až k hřebeni je travnatý pás s trochou šutrů, pak je kousíček hřebene docela zubatý a dál až k vrcholu se táhne pruh trávy. Podtrženo, sečteno, to půjde. Vracím se a hlásám dobré zprávy. Nenapadlo mě, že suťová skluzavka není taková sranda. Někomu se pod nohou urval šutr a skončil (ten šutr) o stovky metrů níže – v tu chvíli se už fakt bojím. Uf, všichni jsou v pořádku u mě. Jdeme loukou, přelézáme jedno kamenné políčko, posilňujeme se glukopurem – zatím dobrý. Přicházíme na hřeben v místě, kde ho kříží hluboký zářez. V cestě k vrcholu stojí deset metrů vysoká svislá skalní stěna. Obhlížíme terén a zjišťujeme, že jde oblézt zleva po skalních schodech, tak 2– UIAA. Nevíme ale, zda je toto poslední překvapení, vydávám se tedy na průzkum a po chvíli přináším dobré zprávy. Překonáváme tedy všichni skálu a lehkým terénem dosahujeme vrcholu.

Tábor u jezera

Takže konečně nahoře! Pátý nejvyšší štít Pirinu, rozhodně nejtěžší hora naší cesty. Snažíme se zachytit signál, vyfotit vrcholové panorama a sníst Salko – ani jeden z úkolů není triviální. Valí se mračna a Markéta chce co nejrychleji dolů; souhlasíme. Sice strmě a po šutrech, ale bez problémů se dostáváme ke Kozím jezerům.

Zjišťujeme zradu – naše druhá polovička nám odnesla drtivou většinu zásob, takže obědváme konzervu tuňáka se čtyřmi kousky čokolády na osobu. Takto posilněni scházíme nádherným údolím Kozí řeky až k chatě Kamenica, kde se setkáváme se zbytkem a využíváme možnosti utábořit se a rozdělat oheň.

Ráno už jenom scházíme k silnici a po dvojicích stopujeme do Sandanski. S Maki máme ještě speciální úkol – na nádraží za městem zjišťujeme ceny jízdenek, abychom vyměnili dostatek peněz.

Těžko říct, proč jsme tak aktivní, možná je to deformace vedením skautského oddílu… Prostě, přestože je alespoň 40 °C ve stínu (který ale téměř nikde není), rozhodujeme se najít tábořiště na poslední bulharskou noc. V pražícím slunci překonáváme trať, pás křovin a plotů a ocitáme se na poli, které se táhne až k řece. Maki zůstává s oběma bágly ve stínu stromu a já běžím dobrý kilometr ke Strumě a zpátky. Fajn, lepší tábořiště nenajdeme. Vracíme se k nádraží a úspěšně nastupujeme do autobusu jedoucího do města, přestože nemáme nemáme Leva.

Po setkání se zbytkem nakupujeme zásoby a jdeme se podívat na chrám sv. Georgije, kde obdivujeme tento architektonický skvost a nadto nabíráme vodu a myjeme se u vodovodu v zahradě. Cestou zpátky se zastavujeme na zmrzlinu, kterou mají v Bulharsku vskutku jedinečnou. K večeru jedeme na nádraží a přesunujeme se do vyhlédnutého topolového hájku u řeky Strumy, do které si jdeme hned zaplavat.

A zítra? Zítra ráno odjedeme do Řecka. Zítra už budeme u moře.

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
Rubrika: Cestopisy
Seriál: Rila, Pirin a Soluň
Témata: Hory a pohoří, Bulharsko
Galerie: 9 obrázků
Názory k článku: zatím žádné
3.11.2008
Na Facebook
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 19.39
Co je to karma a jak funguje?


Galerie k článku

Pohled na Tevnoto a Malokamen
Pohled na Tevnoto a Malokamen
Vichren 2.914 m n. m.
Vichren 2.914 m n. m.
Na Koncetu, vzadu Kutelo 2.908 m n. m.
Na Koncetu, vzadu Kutelo 2.908 m n. m.
Sestup z Vichrenu
Sestup z Vichrenu
Tábor u jezera
Tábor u jezera
Pohled ze střechy Balkánu - Kamenica 2.822 m n. m.
Pohled ze střechy Balkánu - Kamenica 2.822 m n. m.
Fotogalerie k článku Rila, Pirin a Soluň (II.): království skal
Zobrazit všechny obrázky — celkem 9 obrázků

Názory k článku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky.

Kréta Korfu Kos Lefkada Mykonos Rhodos Santorini Karpathos
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist