Názory k článku: Proč cestovat, aneb moje malá zpověď

Spis se zamysli nad tim, proc jsi svoje nitro, svoji duši, neobjevil doma. Tím „doma“ nemyslim tvuj byt. Proc kvuli tomuto poznani musis cestovat do dalekych kraju?

Možná proto, že doma (a taky nemyslím byt) člověk nemá čas zastavit se a přemýšlet na věcmi, který nosí v sobě…. Nikdy člověk netráví tolik času čekáním jako při cestování

Čí je to vina, že „doma“ se nemáš čas zastavit? Kdo to může ovlivnit? Co se musí stát,abys i „doma“ se zastavil a přemýšlel jsi nad věcmi, které nosíš v sobě? Je to spíš smutné, že se tím, co nosíš v sobě, svojí duší, zabýváš pouze tehdy, když jseš na cestách. Což je zhruba 1× – 2× ročně… Není to málo?

pozor, já nejsem autorem článku, ale tak trochu s ním souhlasím a myslím, že mu rozumím. Některý věci prostě člověk uvidí až z jiné perspektivy, třeba když právě odcestuje někam daleko. Doma některý věci přijdou normální, běžný a člověk si jich všimne, až když je nepotkává každý den… Zkoušela sis olíznout vlastní loket?

Promin, spletla jsem si te s autorem clanku. Vlastni loket jsem si nezkousela oliznout. Proc? Vim, ze to nejde. Myslis si, ze kdyz si ho zkusim oliznout na Sahare, ze tam se mi to podari a doma ne?

Omyl, vlastní loket si olíznout jde.

..jestli to umíš, nechci to vidět

..no myslel jsem to tak, že loket, ač je k jazyku blízko, olíznout nejde, tak jako některý věci člověk pozná, až když k nim získá určitý odstup (a ten odstup může být jiných zemí, z jiné kultury nebo z jiných trenek)…. nojono, blbé přirovnání s tím loktem

Ivo, autorovi článku naprosto rozumím. Ono není až tak nutné cestovat za každou cenu na druhý knec vesmíru nebo aspoň opačnou stranu zeměkoule. Na to klidně stačí vypnout mobil a na pár hodin až dní někam vypadnout. To se dá i u nás a občas to dělám a dost často ani sám do poslední chvíle nevím, kterým směrem se vydám.

Cestování do končin nezamořených cestovním průmyslem Ficherovsko-Čedokovského typu má ještě jiné kouzlo. Člověk tak nějak v praxi a vlastní zkušeností přijde na to, co všechno vlastně k životu nepotřebuje. Nehledě na to, že setkání a okoukání, jak to dělají jiní, je i velice inspirující.

K tomu obraznému olizování lokte. Taky jsem věděl, že spousta věcí nejde, přesně do doby, než mi to někdo předvedl.

A ještě jedna drobnost k péči o duši. Mám jednoho známého, který z pozice zarytého atheisty hlásá, že každé pořádné náboženství vzniklo buď v horách, nebo na poušti. O spoustě sekt a směrů se vyjadřuje jako o „panelákových náboženstvích“. Dávám mu za pravdu. Zkus sama pořemýšlet proč.

Vlastimile, asi jsme se špatně pochopili, já jsem právě autora pochopila tak, že teprve musí vycestovat na druhou stranu zeměkoule, aby poznal svojí duši. A spíš jsem se podivovala nad tím, proč jí neobjevil „doma“ a tím jsem rozhodně neměla na mysli panelákový byt (tímto zas narážím na tvoji poznámku o „panelákových náboženstvích“; nevím, proč tvůj známý používá zrovna tento termín). Já sama cestuji ráda, je mi jedno, jestli je to u nás, nebo po Evropě a pokud vyrazím na jiný světadíl, tak u mě to jsou maximálně třítýdenní cesty. Delší si z časových důvodů nemůžu dovolit. Na těchto cestách moc nerozjímám, protože jsem jak houba a nasávám atmosféru, lidi, zážitky z míst, kde zrovna jsem. Nechávám se pohlcovat místní energií a atmosférou. Ty naše cesty jsou hektičtější, takže nemám čas přemýšlet nad záhyby svojí duše. To přemýšlení nad sebou si nechávám právě na „doma“ a na místa, která důvěrně znám a kde je mi dobře.

Ivo,

kdyz si dobre prectes puvodni clanek, tak zjistis, ze tam neni receno, jak daleko cestovat, ale hlavne ono „vypadnout jinam“ a byt sam se sebou, pripadne nacerpat jine vlivy.

K tem panelakovym nabozenstvim. Zkus se podivat, jak stare jsou a kde vznikly ruzne nabozenske skupiny, jejichz clenove se s planoucim zrakem a pokrikem halelujaaa vyskytuji v ulicich nasich mest a slibuji spasu duse. Zjistis, ze jim obvykle neni vic nez cca 100 let a koreny maji nekde ve velkych mestskych aglomeracich. Porovnej si to se smery, jejichz prislusnici obvykle hluboce veri svemu, v klidu a celkem vyrovnane si ziji dle sve viry a v drtive vetsine s ni neotravuji sve okoli. S temi druhymi obvykle byva na tema vira a duchovno mnohem zajimavejsi a rozumnejsi rec. Vlastne te reci je min a vliv a nametu k premysleni byva vic. Troufam si rict, ze to plati napric vsemi nabozenskymi systemy.

Všechny Vás pěkně zdravím, předem se omlouvám, že Ivě museli za mne odpovídat hned od počátku jiní než já, autor článku (ale děkuji za Vaše odpovědi). Tak nějak jsem pozapomněl, že existuje něco jako reakce na zveřejněné články a je dobré, poučné i slušné je sledovat a reagovat. Ještě jednou se tedy především Tobě Ivo omlouvám. Ale nyní k výše uvedeným reakcím. Svým článkem jsem v žádném případě nechtěl říct, že toto je jediný důvod, proč cestovat. Osobně se domnívám, že co člověk, to možná jiná motivace. Jako Blíženec jsem na jednu stranu hektický, jak píšeš o svém způsobu cestování, s potřebou vidět a poznat co nejvíc, na druhou stranu mám ale rovněž sklony vnímat své okolí rozjímavým, meditativním způsobem. Proč mi to nešlo doma? Ono mi to už nyní jde, tím Bulharskem to všechno začalo. Životní situace ve které jsem se nacházel byla natolik palčivá, že nešlo jinak, než vnímat i potřebu svého srdce. Navíc, s bývalou přítelkyní jsme stále v jednom zaměstnání, takže nebylo snadné mít patřičný odstup. Potřeboval jsem být někde úplně jinde. Že to bylo právě Bulharsko, je pouze náhoda. Právě tak bych mohl chodit s batohem na Malé Fatře a bylo by to myslím stejné. Ale chtěl jsem jet ven, Bulharsko mne velmi lákalo. A tak se to začalo tam. Navíc, já nedokážu naslouchat svému srdci opravdu do hloubky, pokud na to nemám dostatek času a toho při té cestě bylo dostatečně. Srdce se neotvítá hned, nejsme zvyklí mu rozumět. Ale plně souhlasím, že to mohu prožít i doma. Po návratu z Bulharska jsem začal víc cestovat i po naší zemi a prožívám více méně to samé. Nicméně se domnívám, že cesta, kterou plánuji na příští léto a povede na měsíc do Norska a Švédska, bude přeci jen ještě hlubší příležitostí, opět nalézt sám sebe a dostat se ještě blíž k sobě. Proces, který se nastartoval v Bulharsku pokračuje i u nás, i když je to komplikovanější, ale na větší cestě mi to jde lépe. Víš, mě třeba u různých cestopisů až tak nezajímá kdo co viděl, to si mohu najít v kterémkoliv průvodci, ale spíš mne láká se dozvědět, co ten který člověk prožíval. Ale je to asi tím, že sám jsem takový. A všechny mé články, které zde jsou a věřím, že i budou, jsou podobné. No, snad má odpověď není příliš zmatená a alespoň zčásti odpověděla na Tvoji reakci. Přeji Ti krásné cesty, také všem ostatním a děkuji, že Vás to vedlo k jakýmkoliv reakcím a přemýšlení.

Martin

Ahoj Martine, teprve ted ctu tvoji reakci, tak se ozyvam hlavne proto, abys vedel, ze jsem tvoje slova cetla. Napsal jsi to hezky. Ja uz se moc rozepisovat nebudu, pouze dodam, ze kazdy mame urcenou svoji cestu, jeji delku a zakruty a prekazky, jak dojit k Poznání. Je na nasem rozhodnuti, jestli tu cestu chceme absolvovat a jak. Hodne stesti! iva

Ahoj, chci Ti jen napsat, ze mi Tvuj clanek vzal dech. Pises tam uplne to same co citim ja. Perfektne. preji hodne stesti. Ahoj Pavla pavla.lhotak (at) cen­trum.cz

Leckterá dáma po přečtení členku asi marně kliká na „sbalit“ Ale jinak skvělý článek – sám jsem kdysi před větší cestou sestavoval důvody, proč jet, a zda má cesta bude něco řešit, někdy důvodů bylo na celou stránku. A pak jsem moh vyhodnotit, zda cesta byla úspěšná nebo ne. Podobně to cítím i se čtením knížek, taky nechci aby četba byla jen takové odreagování se, ale chci číst (cestovat) s otevřeným srdcem, aby ten zážitek mnou nějak pohnul.