nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Přes Karaťurek k Ak-Kemu

Témata: Hory a pohoří, Rusko

4. kapitola

02.08.2006 Středa

Dojídáme tu kaši, co se do nás včera už nevešla díky tomu, že jsme sežrali ty pirožky, který jsme si původně chtěli nechat na snídani. Dělám kafe a Karaf hledá brýle. Dodělal jsem kafe a Karaf stále hledá. Takže hledáme dva. Hledáme ve stanu, v batohu, po kapsách, na zemi, na stromech, všude. Brýle nikde.
„Já jsem je možná nechal tam, kde jsem sral.“
„Tak se tam běž podívat.“
„Když já nevím, kde to bylo.“

Stejně nakonec mizí v tajze. Vrací se asi za půl hodiny i s brýlemi.
„Jsem to tam včera v tý rychlosti mrsknul na zem, se divím, že jsem je našel. V tom mechu.“
„Jo, tak to já taky.“

Protože v noci mírně sprchlo, dosušujeme stan a jdeme do kopce, směr sedlo Karaťurek. V překladu z Altajštiny to znamená Černé srdce. Na začátku si ještě ujišťujeme cestu s vodiči koní, kteří nechtějí, abychom je vyfotili, tak jsme si je vyfotili tajně. Asi to viděli, tak nám snad nedají do držky. Po cestě nacházím šišku sibiřské borovice Limba, kterou se živí nejen místní zvěř, ale i lidé. Jadérkům se taky říká kedrové oříšky. Už jich sice pár máme, ale toto je první šiška, která není nakousaná. Po čase si nějaký ještě shazujeme klackem ze stromu. Stále jdeme do kopce.

Šiška sibiřské borovice Limba. Cestou zpět jsme jednu dokázali zkonzumovat do půl hodiny.

Někde po cestě zjišťuju, že Karaf má napolo vypadnutej bederák, tak to spravujeme a pak mu jej trochu šteluju. Na to, že ten batoh má několik let, tak tuto operaci ještě očividně nedělal. Taky na něm pořád nachází nějaký skrytý kapsy a podobně. Tomu se říká znalost výbavy. Když po poledni potkáme nějaký lidi, tak zjišťujeme, že délku chůze nám už neříkají ve dnech, ale v hodinách, což je dobrý. Stejně nejčastější odpověď na otázku, jak je to daleko, je, že tam už dneska nedojdeme. Ale aby hned vypálili čas, to ne.

Dostáváme se na hřeben a trháme nějaký šišky. Dochází nám voda, což není moc fajn. Ale zase vidíme celý údolí řeky Kučerly. Ani se nechce věřit, že jsme to prošli za necelý dva dny.

K večeru nacházíme camp. Sedí tady dva chlápci v námořnickejch pruhovanejch trikách, mají postavený áčko, přesně to, co vozím na vodu pro čtyři lidi a na zádech bych to v životě nikam netáhl, jak je to velký a těžký. Ptáme se jich, jak je to daleko.
„Mnogo.“

Tak to je zase informace. Nakonec se dozvídáme, že na jezero Ak-kem, z Altajštiny Bílá voda, to je takových šest hodin. Po této informaci Karaf pookřává a chce to dorazit ještě dneska.
„Když říkají šest, tak to dorazíme za čtyři.“
„Já nevím, kdy si konečně zvykneš na to, že nám informace o čase podávají poměrně přesný.“

Nakonec spíme tady. Hlavně tu je voda. Ještě si jde s námi popovídat jedna paní asi se sedmiletou dcerkou. Muži šli na rozvědku k sedlu. Nevím proč, ale všichni tipují, že jsme Němci. Když se dovídají, že jsme z Čechie, tak mají docela radost. Ale ani ti Němci je nijak neiritují, řekl bych.

Údolí řeky Kučerly. Dva dny cesty od Tjunguru
Tento a další články najdete na osobních stránkách autora na adrese pripluv.ic.cz

Stavím stan, Karaf dělá oheň. Vyžrali jsme tu smetanu a vaříme nějaký těstoviny s pěti druhy sýra, co Karaf odněkud vytáhl.

Nad námi jsou kopce, pod námi díra. Spíme u řeky Těkeljušky. Dva pruhovaní Rusové hrají na kytaru písně od Vysockého. To je další místní zvláštnost. I když jdou třeba jen dva, tak jeden z nich musí táhnout kytaru. Jako kdyby jim těch jejich čtyřicet kilo v batohu nestačilo.

Jdou se za nimi družit ti od vedle. Odhadujeme, že jsme tak 2.700 metrů vysoko. Sedlo je ve třech tisících a necelý stovce, různé údaje se liší až o sedmdesát metrů. Bolí mne kyčelní kloub, nějak mi to nechce chodit. Namožený svaly jsou samozřejmý. Do toho všeho mám třísku v kloubu, kterou dolujeme za světla čelovky pinzetou, ale nedaří se, tak to potom řeším brutálnější metodou a to šídlem. Prst rozjebán, ale tříska venku.

U ohně vedle začíná večírek a my jdeme spát.

03.08.2006 Čtvrtek

Dnes ráno si uvědomuji, že se mi přestalo zdát o ženských a začíná se mi zdát o jídle. Jinak se spalo výborně, celou noc v rozepnutým spacáku. V jednu chvíli jsem z něj vypadl, tak se trochu zapínám, což budí Karafa, kterej, když slyší zip, si myslí, že nám někdo leze do stanu. Oproti minulu máme totiž hlavy na opačné straně.

Kvůli regeneraci svalstva přesolujeme polívku. A jdeme. Do kopce, jak jinak. Jdeme dvě hodiny, když dáváme přestávku. Je nádherně, spíš hic, okolo panoramata, sem tam pískne pišťucha. Už jsme kousek pod sedlem. Což si myslíme. Myslíme si to i další dvě hodiny pochodu. Do kopce. V sedle Karaťurek vlají do vzduchu Altajské motlitby, opět ve formě cárů látky. Vidíme barevné skály Jarlu a hlavně Bílou horu – Běluchu, oba její vrcholy, východní (4506 metrů) a západní (4440 metrů) a její severní, téměř dvoukilometrovou stěnu. O Běluše, jíž se Altajsky říká Ak-Sjumer, místní říkají, že má tři vrcholy. Východní, západní a duchovní, ten není vidět, jen cítit. Zkrátka oltář světa, jak se hoře také říká. Hora je údajně přímo uprostřed euroasijského kontinentu. Takže je od ní na světě nejdále od moře. Všemi směry. Za Běluchou pramení řeka Katuň, která obtéká celé pohoří a nakonec se vlévá do řeky Ob. Je jeden z jejích dvou pramenů.

Bělucha, Bílá Hora, Ak-sjumer ... mystičtější horu jsem v životě neviděl!

No, a taky vidím ten průsmyk, kam jsme se to v pondělí škrábali, on to teda žádnej průsmyk není, ale regulérní skála, ledovec nikde a ještě, že jsme to otočili, protože na tuto stranu by jsme se nedostali.

Otáčíme se a po spatření černé oblohy zrychlujeme, co to jde. Ono to teda moc nejde, ale snažíme se. Čas od času se ozve hrom. Potkáváme pár lidí v protisměru, klasičtí ruští turisti v rozdrbaných teniskách, riflích, obrovskými batohy a naprostým nezájmem o počasí. Už poněkolikáté si opakujeme, že tuto zemi nemohl Hitler v životě dobít.

Tito jsou komunikativní, jedna paní strašně moc vzpomíná na Prahu, jak to je malé, tiché a klidné město. Asi je z Moskvy. Pak se s námi baví jedna slečna s poměrně vyvinutým poprsím, ještě ovázaná jenom sárongem, načež se přistihuji, že při rozhovoru nejsem schopen dívat se jí do očí, ale pouze na hrudník. Když se pak podívám na Karafa, tak ten je na tom úplně stejně.

Všichni říkají, že u jezera Ak-kem je hromada Čechů. Začíná pršet, tak klopýtáme dolů, obcházíme zkratkou jeden vrcholek, zkratka sice vede zčásti potokem, ale nevadí. Při další zkratce se mi daří zašlápnout do bažinky. Volám na Karafa, ať jde po cestě, což sice chápe, ale neakceptuje a za chvíli tam je taky. Po dvou hodinách se vynořujeme u jezera, přímo u meteorologické stanice, což je dřevěnej barák a hromosvod jak za časů Prokopa Diviše. Ten barák by do té doby taky seděl. Takže takový osmnáctý století.

U jezera nás odchytává jeden Altajec, chvíli si s ním povídáme, pak z něj vypadlo, ať mu dáme kus lana. Dvacet metrů, že by na tom vodil koně. Na horolezeckým Edelweissovi. He he.

Na závěr se ho ptáme, jestli tady pracuje.
„Já ne, můj kůň.“

Cumulonimbus byl krásnej, ale přesto nás nepotěšil. Nosí s sebou bouřku a déšť. Tentokrát taky...

Vyřešený to má opravdu dobře. Lano pochopitelně nedostal a my pokračujeme dál kolem jezera. Je tady víc stanů, víc lidí a víc koní. Počasí se pořád tak všelijak honí, takže když najdeme mírně nakloněný palouk s vykopanými odvodními stružkami na stan a tento začneme stavět, padají kroupy. Jak nám postavení stanu trvá asi dvě minuty, teď se nám nějak nedaří a stavíme jej dvounásobnou dobu. Lezeme dovnitř, dojídáme zbytek chalvy a sníme o jídle. Vzhledem k počasí to na vaření moc nevypadá. Stále hřmí. Karaf prohlásil, že by teď jedl i maso. Tak to už je krize.
„Co, kdyby půl hodiny nepršelo, že by jsme povařili?“
„Ono teď neprší, co?“
„No právě.“
„Dělá se hezky?“
„No, to ani ne, ale nedělá se ani škaredě.“
„No, něco bych jako i požral.“
„Nějakou polívku…“
„Mám kaši … děravou.“
„Jéhe, kaše!“
„Mám dohromady čtyři kaše, toť vše.“
„Tý vole, čtyři kaše.“

Tak je jasný, že čtyři dny ještě máme co jíst. Vaříme tedy. Kaše je pouze tři měsíce prošlá, tak to je v pohodě. Načali jsme do ní novej druh sýra. Ten, ač je mírně plesnivej, je geniální. Vaříme čaj, abychom trochu umyli ešus. Na severu lítají blesky, nad hlavou se nám sune cumulonimbus. Nádherně nasvícenej, do oranžova.

Prochází kolem nás tři Rusové, kteří déšť vyřešili tak, že se vysvlíkli do trenýrek a na nohách mají sandále. Úžasnej pohled na ty jejich prdele, když pozorují Běluchu. Kolem nás prochází skupina horolezců, vracejících se z Běluchy, jejíž stěna se právě barví dožluta a oranžova. Alpinisti vypadají totálně mrtvě. Většina z nich jde ve skeletech, jeden v gumákách.

Karafovi navlhnul foťák, takže při spuštění okamžitě fotí a ještě na nesmyslný časy. Kolem stanu nám běhají koně, mají svázaný přední nohy, aby místním neutekli, takže tu skáčou jako klokani. Doufám, že nám neskočí na stan. Jejich stabilita v tom svážku je fakt mizerná. Jejich majitel si mezi stromy postavil áčko z igelitu o velikosti tak šestkrát osm metrů.

V noci ještě v trenkách vybíhám ze stanu a odháním jednoho silně dezorientovaného koně, aby sem za chvíli přiskákal jinej. Tak doufám, že jestli nám spadne na stan, tak zavalí aspoň Karafa a ne mne.

Další díly seriálu: Přípluvova Altaj 2006

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
Rubrika: Cestopisy
Seriál: Přípluvova Altaj 2006
Témata: Hory a pohoří, Rusko
Galerie: 6 obrázků
Názory k článku: zatím žádné
3.5.2007
Na Facebook
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 20.86
Co je to karma a jak funguje?


Galerie k článku

Šiška sibiřské borovice Limba. Cestou zpět jsme jednu dokázali zkonzumovat do půl hodiny.
Šiška sibiřské borovice Limba. Cestou zpět jsme jednu dokázali zkonzumovat do půl hodiny.
Údolí řeky Kučerly. Dva dny cesty od Tjunguru
Údolí řeky Kučerly. Dva dny cesty od Tjunguru
Karaf stoupá do sedla Karaťurek, altajsky Černé srdce
Karaf stoupá do sedla Karaťurek, altajsky Černé srdce
Bělucha, Bílá Hora, Ak-sjumer ... mystičtější horu jsem v životě neviděl!
Bělucha, Bílá Hora, Ak-sjumer ... mystičtější horu jsem v životě neviděl!
Barevné skály Jarlu
Barevné skály Jarlu
Cumulonimbus byl krásnej, ale přesto nás nepotěšil. Nosí s sebou bouřku a déšť. Tentokrát taky...
Cumulonimbus byl krásnej, ale přesto nás nepotěšil. Nosí s sebou bouřku a déšť. Tentokrát taky...

Názory k článku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky.

Kréta Korfu Kos Lefkada Mykonos Rhodos Santorini Karpathos
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist