
Když se vymotáte z žižkovských uliček, dostanete se na opačnou stranu ráje. Na tu ještě krásnější. Do srdce Žižkova, zeleně pražské. Stezkou můžete vystoupat na Vrch svatého Kříže, místo spíše známé pod obecným názvem Parukářka. Žižkováci to tady jednu dobu nazývali přízviskem Na Křížku. Údajně tu kdysi bývalo popravčí místo, ale tuto nedoloženou informaci někteří historici popírají. Nyní tu stojí svérázná hospoda s výhledem na starou Prahu, s jakým se může chlubit málokterý lokál v hlavním městě. V okolí hospůdky i přilehlém parku je spousta laviček.
Počet příspěvků v diskusi celkem 6 (poslední 15.4. 22:19)
Tentokrát jsem si doopravdy početla. Strávila jsem na Žižkově větší
část svého dětství a tak jsem ráda zavzpomínala na místa svých
tehdejších toulání. Jen jedna nevyjasněná věc mi běhá hlavou. Ze svého
dětství si pamatuji, že místům, které autorka v článku popisuje
jako Parukářku a Vrch sv.Kříže, káždý v mém okolí říkával
„Pece“. Netuším, jestli se toto označení vztahovalo jen na
místa, ve kterých zhruba leží ony bunkry, nebo na celou lokalitu. Ale
každopádně děcka trávily svůj volný čas lítáním „na
Pecích“ .. Tušíte někdo něco o tomto pojmenování? Máte ho
taky někdo v paměti. Pro upřesnění dodávám, že jsem ročník 68,
tudíž léta, ve kterých jsem toto pojmenování vnímala jako běžné, byly
roky cca 72–84. Ještě jednou děkuji autorce za její pečlivou práci a
trpělivost, s jakou nás provází pražskými kouty známými
i neznámými. A obdivuji odvahu toulat se s fotoaparátem
takovými divočinami ![]()
myslim, ze se tomu vzdycky rikalo „Zidovske“ alespon moje babicka tomu tak rikala. Snad pry tam byla kdysi zidovska komunita a to „pece“ je snad odvozene od toho, ze tam byly jeskynne. Ale nevim. A jsme tedy z Vinohrad.
K clanku: Moc hezky. Akorat teda z opilcu a bordelu unesenej nejsem a moc nechapu, jak nekdo muze byt.
Pane Kirku, také nejsem z bordelů a opilců zrovna unešená. Když vidím bezdomovce je mi jich líto a neřeším, zda si za situaci mohou samy nebo ne, je mi jich líto stejně. Jen popisuju co vidím a kdykoli se dostanu směrem Žižkov a okolí, prostě spoustu opilců, bezdomovců a slečen pro radost vždycky potkám. Je tomu tak dnes a bývalo tomu i kdysi dávno stejně, prostě je to už místní kolorit. Když se teď procházím parky Prahy 6 v Dejvicích nepotkávám žádné takové postavičky, spíš drahé vozy okolo parků a distinguované lidi, prostě „kravaťáky“ na úrovni. Každé místo má prostě svoje specifika, která se odvíjí od jeho historie. I když sama patřím spíše mezi „kravaťáky“ v ženské podobě, právě svým nezaměnitelným koloritem a tepajícím životem je mi Žižkov velmi sympatický. Nikdo si tam na nic nehraje, ta čtvrt i lidi jsou tam čitelní od prvního pohledu. Všechno je tam takové přirozené, živočišné. Když se večer projdete po Hanspaulce, každý je ve své vile s rozlehlou zahradou za vysokou zdí a všude je mrtvo, ticho a klid. A každý má možnost volby kde žít a z čeho být unešen, to je na tom životě přece prima. A ty Vaše Vinohrady, jedna z nejkrásnějších a nejvýstavnějších čtvrtí Prahy, určitě jste Vy nebo Vaši předci zvolili dobře. Zlatou střední cestu mezi burácivým Žižkovem a tichou ospalou Hanspaulkou. Mějte se pěkně a ať se Vám daří a díky za příspěvek.
Je moc fajn, že píšete o všem co vidíte, co a jak vnímáte. Právě to je na Vašich článcích fascinující, ten smysl pro detail, pro kolorit místa, pro jeho historii od které se jako vlákno odvíjí i jeho současnost. Moc pěkné články a zajímavé postřehy.
Pro utříbení vzpomínek dodávám „nápravu“ : to dětské lítání „na Pecích“ se patrně odehrávalo na dalším žižkovském vrchu tzv.Židovských pecích, které se táhnou severně od nákladového nádraží až k Jarovu.
Oba vrchy byly po roce 1991 zgruntu vyčištěny , byly vybudovány nové cesty, odpočívadla, pítka, závlahy a i ta nová hospůdka s veřejnými WC. Do této doby byl Vrch svatého Kříže a Parukářka totální divočinou s popadanou alejí a křovisky s bezdomovci, kteří se hřáli u ohňů, když vypalovali kabely do sběrny. V této divočině jsem dělala průzkumy zeleně a potom vedla celou obnovu lokality i dalších žižkovských oáz zeleně v letech 1991–1995.
a moc povedené vyprávění o místech, o kterých jsem nikdy ani neslyšela. Rozšířila jste mi obzory a ráda se na ten vrch někdy vypravím Květa