administrator Vltava na území hlavního města Prahy zabírá délku skoro čtyřicet kilometrů. V délce jejího toku městem byly odjakživa ostrovy. Mnohé z nich časem zanikly samy, jiné se staly pevninou rukou člověka a jiné naopak lidské ruce dovedly k zániku. Jen některé z nich doposud zbyly i naší generaci, nejen k obdivu, ale hlavně k zábavě a sportům.
Tak, jak je proud Vltavy stále živý a po celé věky jemně mění své koryto během své cesty k soutoku s Labem, tak živé bývají přes léto ostrovy, které na Vltavě září dodnes a nabízí možnosti vyžití pro nás Pražany i návštěvníky Prahy. Na třech z nich, na Žofíně, Střeleckém ostrově a Císařské louce probíhají už tradičně hudební festivaly, kde je prezentována hudba velmi různých žánrů. Rok od roku se festival šíří na další ostrovy i pevninu a hudba se šíří jako lavina do dalších míst Prahy. Hudbou spojené pražské ostrovy rozezní koncerty pod širým nebem i pod stany. A nejen hudba zní Prahou a splývá s šumem Vltavy. Na Štvanici si můžete přijít třeba zabruslit, na Kampě bývají skvělé čarodějnice nebo vánoční trhy, na Císařské louce se můžete věnovat mnoha vodním sportům, Na Slovanský ostrov se chodí tančit, na Střelecký za tenisem, lukostřelbou a volejbalem či jen posedět do kavárny s výhledem na Národní divadlo. Různé celoroční akce vás nenechají na pochybách, že Pražané se snaží ostrůvků užít jak mohou. A proč by ne? Z jejich restaurací a kavárniček je romantický výhled na třpytící se vodu, kterou brázdí lodě a loďky všeho druhu, často podmalovaný hudbou a s rozbouřenými chuťovými buňkami podpořenými něčím dobrým k pití i k snědku. Některé restaurace tady jsou jen pro náročné, hodně z nich si ale může dovolit každý.
Dříve, když přes Vltavu nebývalo tolik mostů, jednotlivé ostrůvky spojovaly s pevninou hlavně přívozy. A divte se, na počátku 20. století jich bylo kolem padesáti. Dnes už tuhle romantiku na mnoha místech nezažijete, ale věřte že přece jen někde ano. Ráda se chodím koupat do ledové Vltavy a ta možnost je v Praze ve Žlutých lázních. Koncem srpna jsem se tady nechala převézt na protější stranu na Zlíchov právě přívozem.Jezdil velmi často a bylo to hodně příjemné, protože mi ušetřil spoustu času cestování přes most. A hlavně ten zážitek, i když krátký, stál za to. Dva břehy Vltavy v Praze letošní léto propojily celkem čtyři přívozy.
Co je ale stále možné a bývalo odedávna, to jsou lodičky po Vltavě. Můžete si je pronajmout na jak dlouho chcete (nebo na jak dlouho peněženka dovolí) a toulat se tokem Vltavy třeba sami a třeba ve dvou. Nic romantičtějšího v Praze nenajdete, než večerní projížďku osvětlenou řekou a výhledem na zeleň ostrovů a na průčelí překrásných smíchovských nebo staroměstských domů. Lodičky na Vltavě to je její pražský kolorit.
Vltava, která se vyvíjela po tisíciletí a jejíž meandry se měnily s časem, je známa ostrovy zapomenutými, zmizelými a bezejmennými. Vltava a Praha, voda a město se vzájemně prolínají, žijí v symbióze po staletí, ovlivňují se a sžívají se, jak jen lidské mozky dovolují. Už kdysi dávno byly břehy i ostrovy Vltavy plné náplavek, pil, mlýnů, brusíren a barvíren a hlavně zařízení vodárenských, které byly životem pro mnoho pražských kašen, ale i paláců a domů, kam proudila voda z Vltavy. Voda s sebou přinášela povodně, při nichž vznikaly nové ostrovy. Některé, které voda stvořila, zůstaly, jiné si zase matka voda vzala zpět. Vystopovat dnes počty pražských ostrůvků je zhola nemožné, protože mnohé zůstaly bezejmenné, jiné měly naopak v každé epoše svého trvání jméno jiné. Velmi často se totiž jejich jména přepisovala a to podle jednoduchého klíče. Jmenovaly se totiž nejvíce po svých majitelích, a ti se často střídali tak rychle, jak voda plyne. Některé ostrovy se mlýnem mívaly dokonce jména podle nájemců těch kterých mlýnů a tak si jistě dovedete představit co záznamů některé kroniky, později katastry mají a jaký je v tom galimatyáš.
O pár ostrovech se zachovaly celkem věrohodné záznamy. Víme, že u dnešního Jiráskova mostu zbyla část ostrovu jménem Petržilkovský se stejnojmennou vodárenskou věží, nebo že další tři z ostrovů, Korunní, Jerusalémský a Primátorský, zanikly po roce 1908 zasypáním průtoku Vltavy v místech dnešního ministerstva zemědělství na Těšnově. Nejvíce ztracených ostrůvků se nacházelo kdysi poblíž dnešní Štvanice. Podle nákresů je vidět, že vznikaly z naplavenin, některé ze zachycených písků už po povodni roku 1432. Podle záznamů z kroniky pražské to vypadá, že tato povodeň mohla být stejně ničivá jako ta, kterou pamatuje naše generace v roce 2002. Po povodni roku 1432 tu zakotvilo pět ostrovů, Vrbový, Kamenský, Papírnický, Rohanský a jeden bezejmenný. Ostrovy zanikly po roce 1900 vybudováním koryta o 100 až 130 metrů užšího díky kamennému zpevnění nábřeží. Tak se ostrůvky staly pevninou. I Primátorský ostrov byl připojen k pevnině Nového Města. Na přelomu 19. a 20. století zanikl rozlehlý Holešovický ostrov, který byl spojen s trojským břehem.Definitivně zanikl stavbou trojského zdymadla.
Na oproti tomu dnes ještě existuje ostrov, který je bezejmenný a pokud byste pluli po toku řeky, narazíte na něj jako na první ze všech. Je přímo uprostřed vod mezi železničním mostem v Bráníku a Barrandovským mostem. Je sice úzký a dlouhý a velmi kamenitý, ale je tam a mezi kamením se tyčí šest nižších topolů a řada keřů a trav. Bývá útočištěm ptáků, proto mu já sama pro sebe říkám Ptačí ostrov. Je na něm klid a topoly vzpínají své větve jako ruce k nebi, aby na nich občas nějaký ten létající krasavec mohl spočinout. Z vody na něj vylézají kačeny a potápky a nikdo je tu neruší. Mají tu svoji oázu bezpečí na 50st1´53´´ severní šířky a 14st24´5´´ východní délky. Mezi Karlovým mostem a Novotného lávkou je další zatím nepojmenovaný maličký ostrůvek. Není veřejnosti přístupný, za to je dobře obehnán vysokou zdí.
Ostrovy na Vltavě můžete nejlépe spatřit z parníků. Ty patří ke koloritu Vltavy už od 40. let 19. století. Jestli si vzpomenete, tradice paroplavby v Čechách se započala už prvním pokusem Josefa Božka ve Stromovce. Úplně první parník na Vltavě byl ale ukázán Pražanům v květnu 1841. Nesl hrdé jméno BOHEMIA. Parník ale postavil Angličan John Joseph Ruston a majitelem této lodi byl John Andrews. Navíc parník Bohemia ale žil svůj život na Labi a jezdil po trase do Drážďan.
Na Vltavě v Praze je nejstarším parníkem parník se jménem Praha z roku 1865 a parník Vltava z roku 1866. Oba parníky byly majetkem Pražské společnosti pro paroplavbu na řece Vltavě založené 1865 Františkem Dittrichem, pozdějším primátorem Prahy. Jistě znáte i známé parníky jako restaurační salonní parník Vyšehrad, osobní lodě Lužnice a Hamburk nebo vyhlídkové lodě Visla a Odra. Na Vltavě jsou provozovány i linkové plavby z Prahy do Mělníka nebo na Slapy a nejvíce využívané okružní plavby Prahou, kterou jsem nedávno po mnoha letech absolvovala i já. Samozřejmě na lodích si můžete udělat i soukromý večírek nebo oslavit narozeniny či prožít svatební hostinu. Všechno je v Praze na vodě možné, jen na to mít.
Praha byla založena na řece. Právě ta řeka jí dodává punc a krásu ale zrovna tak řeka může být tím ničivým elementem, který přemění krásu na zkázu uprostřed bláta. Historie Vltavy je také historií povodní. Nejen ta zkázonosná roku 1432, výše zmíněná, ale i mnoho dílčích vod, charakterizované jako padesátiletá voda, nebo povodeň z roku 1890, která byla dokonce způsobena „pouze zvýšenými dešťovými srážkami“ odpovídajícími stoleté povodni. Ještě ničivější povodní byla ta ze 14. srpna 2002. Kulminační průtok 5160 m3/s byl opakován po 500 letech. Vyčíslené škody byly sečteny na 35 miliard Kč, nevyčíslené škody se odhadnout nedají a ty citové přetrvají po zbytek života. Po této povodni se stalo prioritou zajištění protipovodňové ochrany vnitřního města. Zatím byly vydány přibližně dvě miliardy a pokračuje se dále na Zbraslavi, v Radotíně a Troji. Celkové částky vyčleněné na stavby protipovodňových opatření jsou odhadovány na 3,24 miliardy Kč.
Sama jsem povodeň roku 2002 zažila, procházela městem se slzami v očích a nafotila přes 100 fotografií na film, které zachycovaly břehy Vltavy, ostrovy, Zbraslav, Libeň a další smutná místa. Snad nejemociálnější mojí fotografií je Invalidovna kolem hotelu Olympik, kde plula ulicemi mezi domy loď a z oken sbírala staré lidi a město v Karlíně a Libni vypadalo jako proslavené Benátky. Svíralo se mi srdce, když jsem fotila Kampu a Malou Stranu. K fotografiím jsem se už nikdy nevracela.
Nejvíce tehdy vzaly za své hlavně pražské ostrovy. Po povodních břehy Vltavy i ostrovy hodně mění svoji tvář a vlastně v současné době tu na nějaké období tvář současnou právě získávají. Ale o tom více až v jednotlivých dílech seriálu.
