Topí Pigula
Český název: Lýkovec jedovatý
Latinský název: Daphne mezereum
čeleď: vrabečnicovité (Thymelaeaceae)
Lýkovec je z hlediska určení velmi příjemný druh. Zejména na jaře, kdy jeho silně vonící fialové květy vyrazí dříve, než listy, takže záměna s jiným keříkem je takřka nemožná. Jde o 30 – 150 cm vysoký keř rostoucí na lesních světlinách. Vyskytuje se od nížin až do výšky okolo 2000 m. n. m. a oblíbený je i v zahrádkách. To ale vzhledem k jedovatosti nemusí být dobrý nápad, protože je pak potřeba hlídat děti, které si z oblibou strkají do pusy kde co. Navíc lýkovcové plody připomínají rybíz, takže tím riziko roste. Uvádí se, že smrtelné může být požití 10 – 12 plodů. I přes jedovatost se šťáva z plodů používala k zostření chuti octa a hořčice. Krom toho se rostlina využívala k výrobě červeného barviva. Ptákům, na rozdíl od savců, pozření semen nevadí. Sezobnou, vykadí a tím přispívají k roznášení semen na další stanoviště.
Je jasné, že jakmile je rostlina pěkná a k tomu jedovatá (poškozuje ledviny a centrální nervový systém), nevyhnula se jí pozornost lidových léčitelů. Mimo jiné prý pomáhala při léčbě revmatismu. Keřík má hojně lidových názvů, z nichž mnohé naznačují jeho jedovatost (čertovo lejno, mordýř lidský). Mathioliho Herbář pod jménem čertovo lejno uvádí zcela jinou bylinu, která pochází z indického subkontinentu a používá se jako koření. Kořenit si čertovým lejnem… zní to zajímavě. Ale ani vědecká jména nejsou jednotná. Mezi lýkovcová synonyma patří Thymelaea mezereum či Mezereum officinarum. A v knize Průvodce přírodou: Keře, ho najdete pod českým jménem lýkovec obecný. Tento druh lýkovce není jediným lýkovcem, který se na našem území vyskytuje, ale jeho blízký příbuzný lýkovec vonný (Daphne cneorum) je tak vzácný, že setkání s ním je velmi nepravděpodobné.
