Poutní místo Křemešník na Pelhřimovsku

Křemešník je významným poutním místem, obklopují jej krásné lesy s pozoruhodnými prameny, na vrcholu stojí rozhledna a nedaleko je pěkné lanové centrum. Zavítáte-li na Pelhřimovsko, rozhodně stojí za návštěvu. Určitě se bude líbit dospělým, rodinám i dětským oddílům.

Leží asi osm kilometrů východně od Pelhřimova. Vlakem můžete krom Pelhřimova dojet i do Zajíčkova o dva kilometry blíže, autobusy zastavují pár minut cesty pod vrcholem a autem se dá vyjet až takřka nahoru. Byla by však škoda neprojít si okolní lesy, kde leží i tři pozoruhodné studánky.

Okolí

Stříbrná studánka se nachází přibližně v půli cesty mezi Prosečí pod Křemešníkem a vrcholem. K vydatnému prameni často přijíždí místní lidé pro mimořádně kvalitní vodu. Má stejné chemické složení jako Zázračná studánka, ke které přijdeme vzápětí. Ta vyvěrá pod malou barokní kapličkou, se sochami svatých Josefa a Anny. Léčivý pramen byl příčinou vzniku poutního místa, lidé k němu přicházeli už odpradávna. Pověst o léčivých účincích vody zesílila za třicetileté války. V dobách epidemie cholery v českých zemích uprostřed 19. století přišly pro zázračnou vodu desetitisíce lidí. Literatura uvádí, že se tato voda vozila na povozech do Hradce Králové, Kutné Hory i mnohem vzdálenějších míst. Pramen vyvěrá periodicky obvykle okolo vánoc a přestává téci v létě (červen, červenec), někdy se objevuje i na podzim. Chemickou analýzou bylo zjištěno, že voda je velice čistá, chudá na minerály, slabě radioaktivní a obsahuje nepatrné množství stříbra. Tím se vysvětluje, že je ji možné uchovávat dlouhou dobu, aniž by ztrácela na kvalitě.

Třetí studánka se nachází na protější straně kopce, nazývá se U Buku a nejspíše je se zázračnou propojena, neboť má vodu podobného složení a pramen se také vyskytuje periodicky. Ale to byla jen odbočka, pijeme vodu ze Zázračné studánky a ještě se musíme podívat k poustevně, která je hned za kaplí. V dávno zapomenuté a nedávno odkryté hornické štole do osmnáctého století žilo asketickým životem několik poustevníků.

Od kaple stoupáme krásným lesem okolo třinácti kapliček křížové cesty k vrcholu Křemešníku. Pokud je vám něco divné, je to v pořádku – čtrnáctou kapličku s obrazem zde nenajdeme, místo ní je jeskyňka se sochou Krista ležícího v hrobu od sochaře Antonína Bílka.

Vycházíme vedle několika budov, u kterých marně přemýšlíme, z jakého období pochází a čemu sloužily. Až tabule nám prozrazuje, že se jedná o Větrný zámek, který v roce 1930 začal stavět sochař a medailér Josef Šejnost. Své medailérské práce chtěl vystavit v prostorách vskutku velkolepých – autorem projektu pseudogotického hrádečku byl známý architekt Kamil Hilbert, který roku 1929 dokončil stavbu katedrály svatého Víta na Pražském hradě. Zámeček však zůstal do dnešních dnů nedostavěn a na rozdělané dílo shlíží jen sochy havranů sedících na věži.

Kostel Nejsvětější Trojice

Najvýznamnější stavbou na Křemešníku je poutní kostel Nejsvětější Trojice. Současný kostel stojí na místě, kde od roku 1555 stála dřevěná kaple. O sto let později byla přestavěna a zvětšena kvůli rostoucímu počtu poutníků a jako díkuvzdání za ukončení třicetileté války. V letech 1710–1720 dostal objekt současnou barokní podobu, poslední stavební úpravy pocházejí z roku 1750, kdy byl kostel slavnostně vysvěcen. Trojlodní svatyně má na východní straně příčnou loď, takže závěr je tvořen třemi rameny. Nad křížením se tyčí nevysoká věž s charakteristickou bání. Také v interiéru nacházíme symboliku Nejsvětější Trojice. Hlavní oltář byl komponován jako trojboký baldachýn do tří stran, aby zde mohly být slouženy současně tři mše svaté najednou. Okolo kostela stojí ambity, které poskytovaly útočiště poutníkům za nepříznivého počasí a během poutí oddělovaly prostor pro církevní slavnosti od stánků, hluku a křiku.

Počátkem dvacátého století zde působil kněz, spisovatel a kulturní organizátor František Bernard Vaněk, který toto období ztvárnil ve svém románu Na krásné samotě.

Křemešník – výška 765 m n. m.

kostel Nejsvětější Trojice – mše svaté každou neděli v 10.45

rozhledna – otevřena v sezóně o víkendech a svátcích od 10 do 17 hodin

lanové centrum – otvírací doba: červenec–srpen denně 10.00–18.00

duben–červen, září–říjen o víkendech 10.00–18.00

vstupné

Rozhledna

Dalším lákadlem na Křemešníku je rozhledna Pípalka, ze které je výhled na značnou část Českomoravské vrchoviny. Jednoduchá ocelová konstrukce napovídá, že slouží nejenom turistům, ale i armádě a telekomunikacím. Podobná věž stojí na Kozákově v Českém Ráji.

První rozhlednou zde byla dřevěná zeměměřičská věž ze třicátých let 20. století, která však dlouho nevydržela. O tuto se zasloužil předseda pelhřimovského KČT Pavel Pípal, po kterém je pojmenována. Stavět se začala v listopadu 1992 a první turisté na ni vystoupali po necelém roce při křemešnické pouti 3. června 1993.

Z vyhlídkové plošiny ve výšce 40 m vidíme na jihu Jihlavské vrchy s televizním vysílačem na Javořici – nejvyšším vrcholu Českomoravské vrchoviny, směrem k jihozápadu Českou Kanadu, na severu Posázaví a přehradní nádrž Želivku, vrch Melechov a hrad Lipnici a na severovýchodě Žďárské vrchy.

Lanové centrum

Nejsilnější dojmy ve mně však zanechalo lanové centrum. Je vybudováno v lese na úbočí hory, čímž se liší od mnoha jiných center. Zejména malým dětem se budou líbit nízké překážky, pro náročnější je připravena cesta v korunách stromů. Mohutné smrky stíní horké sluneční paprsky a díky svahu mohou být mezi překážkami dlouhé lanovky. Další netradiční a příjemnou změnou je, že se na překážkách jistíte sami, systém je podobný via ferratám.

Přicházíme se skautským oddílem do centra a hned se nám věnují ochotní instruktoři. Pomáhají nám obléci celotělové úvazky a vysvětlují, jak se máme jistit. To si vzápětí vyzkoušíme na lanech natažených při zemi, takže oni i my máme jistotu, že ve výšce nebude problém.

Cesta do výšin začíná žebříkem a hned následuje dlouhá lanovka. Přicvaknout kladku, zkontrolovat jištění, sebrat všechno odhodlání… a odrazit se do prázdna. Zvláštní pocit. Člověk nabírá rychost vysoko mezi stromy, blíží se cílové plošince a naráží do měkkého pytle. Přecvaknout obě karabiny a hurá na další překážku. Následuje kříž, volná kláda, zhoupnutí na laně, tramvaj a podobné atrakce, z nichž většinu potkáváme v lanových centrech pravidelně. V prostředí krásného lesa to však rozhodně nevadí.

Překonáváme překážky, když tu najednou začíná krápat a v dálce zahřmí. Zanedlouho les mizí v dešťové cloně, jsme promočení na kůži a mokrá lana kloužou. Instruktoři nabízí, že nás mohou spustit na zem, všichni však s díky odmítáme. Horší než voda za krkem a mokrá lana je však kývání stromů ve větru. Utěšování, že tu za desítky let vydržely mnohem větší vichřice, přestává fungovat.

Přecházíme poslední lanovou lávku a sjíždíme na pevnou zem, jak jinak než další lanovkou. Restaurace v poutním hotelu Křemešník nás přitahuje magickou silou. Převlékáme se do suchého a teplého oblečení a polévka a palačinky jsou zaslouženou odměnou za sportovní výkon mezi provazy deště.

Odkazy a zdroje