nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Poezie domácích mikrosvětů - rozhovor s fotografem Alešem Ostrýtem

Témata: Fotografie, Praha

Aleš Ostrýt

Aleš Ostrýt se fotografování plně věnuje teprve necelých pět let, je samouk, učil se z odborných fotočasopisů, knih a od jiných fotografů. Nemalou roli sehrála metoda pokusu a omylu. Fotografuje různé žánry, není námětově vyhraněn, rád experimentuje. Nejčastěji však fotí krajinu, jak přírodní, tak městskou. Díky své profesi poznal atmosféru starého Žižkova, kterou rád zachycuje ve svých fotografiích. Od prvopočátku pracuje s digitální technikou. Neopovrhuje ani případným postprocesem. Do svých fotografií se snaží vložit osobitost a pocity. Ke svým snímkům píše kratičké básně, které tím celý snímek dotvářejí a podtrhují. Alešovy práce byly součástí výstavy Praha fotografická v Ambitu kláštera u Panny Marie Sněžné na Jungmannově náměstí v Praze a jeho fotografie byly prezentovány na stránkách časopisu Digitální foto. Nyní probíhá jeho samostatná autorská výstava Doteky světla v Galerii pod radnicí, na Havlíčkově nám. 9, v Praze 3 (10.1. – 1.2.2008). Sám o sobě říká, že je se svou prací spokojen ve chvíli, když má divák při pohledu na jeho snímky emoční prožitek.

Aleši, protože tvoji tvorbu znám již několik let, dovoluji si tvrdit, že tvé vnímání světa má určitý nadstandard. Na tvé tvorbě velmi oceňuji harmonii ve spojení vizuálního obrazu světa s verbálním projevem. Každá tvá fotografie je doprovázena krátkým a velmi výstižným textem – většinou básní a to v dokonalé symbióze slova a obrazu. Můžeš nám prozradit jak tato potřeba u tebe vznikla?

Básničky jsem psal vlastně odjakživa, teda spíš než básničky jsem psal písničky. Když mi bylo asi 14, tak jsem začal hrát na kytaru. Před tím jsem hrál na flétnu, ale kytara byla jaksi společenštější záležitostí. Ruku v ruce s tím jsem se pokoušel o vlastní písně, byl jsem ovlivněn svým tátou, který také v mládí napsal pár textů a také samozřejmě tehdejší folkovou hudební scénou. Nikdy jsem nebyl žádný ortodoxní „kotlíkář“, ale folkové písničky na mě působily svojí opravdovostí, Portu jsem zažil vlastně jen jednu, ale osobnosti jako např. Ivo Viktorin, Karel Markytán, Blanka Táborská, Vlasta Redl, Slávek Janoušek byly pro mě naprostým fenoménem co do opravdovosti a kvality. No já jsem prostě měl taky tendenci se ze svých pocitů vyzpívat.
Později, když jsem začal fotit, jsem vlastně stále častěji odkládal kytaru a na dlouhé texty již nezbývalo tolik času, ale tu potřebu něco doříct jsem měl stále. Jakoby ve mně obraz probouzel další navazující emoce, o které jsem se chtěl podělit. Většinou texty prvoplánovitě nesouvisejí s fotografií samotnou, jde skutečně jen o nápady s ní související.

Dryády
Čímsi poznamenán,
nádech svýdechem a zpět,
z pohledu boha drobné lety i směšné pády,
léty víc obehrán,
kolik ještě čar a let,
než kůru oheň rozpráší a s ní i dryády.

Fotografování, zejména krajiny, je mnohem více spojeno s cestováním než třeba jiné profese. Tvoje fotografie ale nejvíce zachycují Prahu, kde žiješ nebo Moravu. Cestuješ rád i do zahraničí nebo se snažíš najít nějaké náměty, které ti učarují ve svém nejbližším okolí, v místech, která máš rád a znáš je?

No, já vlastně do ciziny nikdy moc nejezdil. My jsme totiž byli tři děti (brácha a ségra), já z nich byl nejstarší. To víš, že to pro rodiče nebylo nikdy jednoduché, tak jsme byli rádi, když jsme jeli v létě na tábory a k příbuzným k Máchovu jezeru, do Nového Města nad Metují a tak. Na nějaké cestování do ciziny nebyly prostředky a ani doba. Když už cestovat šlo, měl jsem malé děti. Vlastně spíš objevuji takový mikrosvět některých mému srdci blízkých míst jako je Morava, kam jezdíme za příbuznými mojí ženy nebo nám všem blízké Krkonoše a nebo i Praha zase jiná – ne ta pohlednicová místa. Hledám neotřelá zákoutí, která mají svůj půvab, náboj – duši.
Vlastně bych lhal, že jsem v cizině nefotil. V loňském roce na jaře jsem splnil své ženě její dětský sen a jeli jsme do Egypta.

Prozradíš, zda tato cesta v tobě zanechala nějaký nezapomenutelný náboj či zážitek ať už v dobrém nebo špatném slova smyslu?

Když jsem se vydal sám do egyptských uliček starého města, viděl jsem hrozný nepořádek, spousta odpadků, prachu, nepojízdné vraky aut, kuchyně místních venku před domem. Pokud jsem tam chodil se ženou a dcerou pořád na nás místní pokřikovali a plácali mě po ramenou, že mám dvě ženy. Když jsem byl ale sám, mohl jsem se dostat i tam, kam bych holky nevzal. S místními byl problém jen na turisticky frekventovaných místech, protože očekávali bakšiš. To člověk pak musí dlouho čekat, protože nechce strojené fotky, ale bezprostřední zachycení skutečnosti (samozřejmě nějak slušně výtvarně pojaté). Něco se ale fotit vůbec nedá. To už asi musíš mít náturu, abys fotil lidské utrpení. V Káhiře jsme viděli zřejmě těžce nemocnou ženu, ležela v prachu na ulici, jedno dítě kojila a druhé ani ne tříleté běhalo jen v krátké košilce kolem ní, to jsem prostě vyfotit nemohl. S těmito situacemi mám etický problém, a pak si říkám, jak to ti profíci dělají …a jestli není lepší fotit hory. No, na druhou stranu krásné byly situace, když oni jako muslimové slavili Velikonoce, bohatší rodiny si koupily vstup k hotelovým bazénům, dámy (leckdy i evropsky oblečené) jen seděly na lehátkách a vybalovaly z příručních zavazadel svačiny pro své muže a děti. Muži a děti se koupali, tvořili hloučky a cachtali se jako malí. Téměř neuměli plavat. Celý den ty ženy seděly v dlouhém černém oblečení na lehátkách, v lepším případě pod stromem, nebo pod slunečníkem a klevetily – vypadaly spokojené, smířené. Ženy do bazénu nešly, vstupovaly v dámských hloučcích pouze do moře, celé oblečené (takto je do bazénu nepustili a bez toho by nemohly nebo nechtěly). Z dálky tento výjev vypadal zvláštně – jako by černé sochy nebo vrány obsadily celé pobřeží. Byla v tom ale určitá magie.

Mezi kameny
Rozum složený mezi dva kameny,
odnětí svobody pak ani nebolí,
v paměti zmírající prameny,
co na souši s věčností zápolí.

Máš kromě fotografování čas ještě na něco jiného?

Málo, ale mám. Nejde totiž jenom o focení, protože krajináři mezi které se počítám, skutečně prochodí spousty kilometrů a čekají na dobré světlo, hledají neokoukaná místa nebo hledají neotřelé způsoby svého vyjádření. Jde o to, že nad fotografií sedíte i večer a „doděláváte“. Tu tam je potřeba odstranit dopravní značku, nebo jiný objekt, který výpověď obrazu ruší, tu tam si pohrajete s barvami. S digitální fotografií to tak prostě je… Ale i přes to si chodím zahrát volejbal a fotbálek, v létě jezdím na kole, jezdíme na výlety, na vodu. To mám rád, dát si trochu do těla. Když v hornatém terénu ujdeš třeba (pro někoho třeba „jen“) 20 kiláků a pak si dáš dobře vychlazený pivo a z té výšky koukáš na tu nádheru, není co řešit….
A o prázdninách jezdím jako vedoucí na dětské tábory. Děláme taky ryze pánské vandry. No a samozřejmě koncerty, a to i v té festivalové formě, divadlo, kino a tak.
Jednou za čas jezdím na textovou dílnu Slávka Janouška. Kdo by nevěděl, tak Slávek je písničkář s úžasně nápaditými texty a stejně tak nápaditými melodiemi. Ten na sebe nabalil šikovné lidi, muzikanty, textaře a ti se zpravidla jednou za půl roku scházejí na víkend na textové dílně. To je takový workshop, jak se dnes říká. Například na jaře jsme se sešli v České Kamenici, to je krásné prostředí Šluknovských skal a tady v jednom penzionku tak 30 lidí tvořilo až do večera texty vždy na nějaké téma, no a večer se jamovalo a nahrávalo. Mělo to úžasnou atmosféru a pak z toho vznikla skvělá deska s úžasnými texty a tu jsme pak křtili zase v Českém ráji o půl roku později. Nemělo to chybu. Navíc na takových akcích potkáváš nové lidi.

Je leden, máš už nějakou představu kam pocestuješ letos?

Určitě zase na tábor, je tam prima parta lidí, sportovci – je to hodně o cyklistice, hodně o volejbalu, fotbálku… hrách obecně. Organizovat hry a hrát je a pobavit se u toho, blbnout a vidět, že to baví i ty ostatní a pak si sednout a zahrát písničky, třeba jsou to ty starý věci Greenhornů či rané pecky Wabiho Daňka, kdy s vámi všichni zpívají, to mě baví. Je to prostě o lidech, když se sejde dobrá parta, kdy si lidi sednou, tak nehledíš moc na to, že jsi unavenej a je ti tam i přes to fajn. Prostě vypadnout z toho dennodenního stereotypu… Nabrat síly, inspiraci. I když minulý rok jsem neměl moc štěstí, měl jsem rok starý (tedy spíš pro mě nový) foťák (pozn. zrcadlovku Canon EOS 350D) a když jsem šel večer na táboře fotit, tak se mi foťák převážil i se stativem a spadnul do potoka a zkratoval, prostě byl na vyhození.
No a pak určitě pojedeme na Moravu, v daný termín se tam každoročně schází celá rodina mojí ženy, peče se prase, pije pivo i víno nebo slivovička a hraje se u ohně na kytaru a zpívá, nemá to chybu. Jezdím tam rád, ta krajina Buchlovských hor má své kouzlo, ranní opar nad vinicemi ve zvlněném kopcovitém terénu je poetický. Každý rok chodíme na stejná místa a stejně nás to po každé baví. Výklad průvodkyně na zámku v Buchlovicích nebo na hradě Buchlov jsem slyšel už snad dvacetkrát, ale to se neomrzí, je to jako když se člověk vrací po dlouhé době někam, kde to má moc rád. Klidně si ty stejné historky poslechne znovu.
No a určitě pojedeme šlapat po Krkonoších a na prodloužený víkend na vodu – letos se vrátíme zase na Vltavu, vždycky jsme jezdili i tu horní část nad Lipnem a pak to převáželi do Vyššího Brodu. Teď ale začneme asi až v Rožmberku a pojedem zase kus dál, než jsme to běžně stíhali.
A vlastně v březnu se chystáme na lyže do Rakouska, tak snad ulovím obrázky těch pravých zasněžených horských velikánů. Jinak nás nic exotického nečeká.

Fotí ještě někdo z rodiny nebo lovíš fotky při svých toulkách sám?

Jo, trochu s tím začíná syn. Fotí zatím na kompakt. Je mu 13. A já mám rád ty chvíle, kdy je ochotný jít s tátou někam ven a kdy můžeme sdílet podobné zkušenosti, zážitky. Je taky na jedné mojí celkem vydařené fotce, díky které jsem získal předplatné časopisu Digitální Foto. Byl bych rád, kdyby ho to bavilo.

Další den
Zkouším svůj dech co vydrží,
lovím tvé prsty mezi svými,
políbím obraz v kalužích,
další den mezi padlými.

Máš pocit, že ti chybí hlubší vzdělání z oblasti teorie nebo historie fotografování?

Zatím jsem ten pocit neměl, ale čím víc se pouštíš do hlubších vod, máš pocit, že bys toho měl umět ještě víc, aby ses v té hloubce neztratil. Takovéto klasické: „čím víc víš, tím víc máš pocit, že nevíš. Vím ale, že prvotně důležité je najít si svůj styl a že se může stát, že vzdělání může být i determinující, že se pak třeba ani nepustíš do neobvyklých pojetí snímků, protože tě to ani nenapadne, protože se to tak prostě nedělá….Tím ovšem nechci říct, že teorie je něco, co bych nechtěl znát. S těmi praktickými věcmi jsem si schopen pomoci sám, počítačové programy odjakživa využívám velmi kreativně. Je fakt, že jsem ale nyní dostal nabídku na sloupek v jednom časopise o fotografování, tam možná zjistím, že mi ta teorie schází a začnu si to hledat sám. Je fakt, že po nějaké fotoškole, kde budou jak praktické fígle, ale i umění fotografie jako takové, už pokukuji.

Mluvil jsi o tom, že jako krajinář čekáváš na světlo. O čekání na světlo mluvil na tvé vernisáži i nezávislý fotograf PhDr. Josef Louda. Znáte se osobně?

Ta řeč, kterou měl pan Louda byla úžasná a moc mu za ní děkuji. Mluvil o tom, jak pan Sudek čekal na to správné světlo a že dobré fotky by měly mít 3 N – (dobrý) nápad, náladu, ale i náhodu. Je to tak.
Ano, známe se. Už dříve jsem mu ukazoval svoje fotky a vlastně on mě navrtal, abych se zúčastnil soutěže Praha fotografická, kterou sám několikrát vyhrál. Já jsem tedy nevyhrál, ale moje čtyři fotografie, byly vystaveny v Ambitu kláštera u Panny Marie Sněžné na Jungmannově náměstí v Praze. PhDr. Loudovi jsem vděčný za jakési laskavé oko a kritického přítele… moc si toho cením a děkuji mu.

Budeme ti držet palce nejenom, aby vyšla tato výstava, na kterou do krásného prostředí v podzemí v Galerii pod radnicí v Praze 3 všechny srdečně zvu, ale aby tvoje fotografie splňovaly zmíněnou zásadu 3N a hlavně abys měl stále dobré světlo. Děkuji za rozhovor.

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
Rubrika: Reportáže a rozhovory
Témata: Fotografie, Praha
Galerie: 31 obrázků
Názory k článku: celkem 6 (poslední 24.1.2008 20:52)
21.1.2008
Na Facebook
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 25.95
Co je to karma a jak funguje?


Galerie k článku

Aleš Ostrýt
Aleš Ostrýt
Aleš Ostrýt
Aleš Ostrýt
Aleš Ostrýt
Aleš Ostrýt
Aleš Ostrýt
Aleš Ostrýt
Výstava Aleše Ostrýta Doteky světla
Výstava Aleše Ostrýta Doteky světla
Chudoba
Chudoba
Fotogalerie k článku Poezie domácích mikrosvětů - rozhovor s fotografem Alešem Ostrýtem
Zobrazit všechny obrázky — celkem 31 obrázků

Názory k článku

 NadpisVloženoAutor
ahoj 21.1.2008 15:23 klara
Interwiev je jako zápisník 21.1.2008 19:36 Pavel Wolf, Kadaň
Oba Vás zdravím. 21.1.2008 21:55 Jenda
souhlas 22.1.2008 18:02 Hanka.K.
Moc pěkný 22.1.2008 20:48 Věra
Pozdrav 24.1.2008 20:52 Anonym
Kréta Korfu Kos Lefkada Mykonos Rhodos Santorini Karpathos
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist