Až tam, kde sídlí bohové...

Témata: Hory a pohoří, Řecko

Cesta na Olymp

O půl páté budíček
Ano, tak brzy jsme vstávali (já a táta), abychom se v sedm hodin ráno dostali na startovní čáru všech těch, kteří se rozhodli zdolat vrchol – na parkoviště Prionia. Je opravdu potřeba tak brzy vstávat, protože Olymp není Sněžka a cesta na vrchol zabere víc hodin, než si možná myslíte. Na neplaceném parkovišti jsme nechali naše auto, sbalili vše potřebné (hlavně dostatek vody, teplejší oblečení, foťák a kameru) a začali se šplhat nahoru. Nemůžu nedodat, že si můžete najmout muly, aby vás do půli cesty vyvezli, ale nepředstavujte si, že to na jejich hřbetě bude dvakrát pohodlné. Nehledě na to, že to nestojí zrovna málo. Mluvila jsem o šplhání, ale ono vlastně zpočátku žádné nebylo – prvních pár kilometrů jsme stoupali mírnou stezkou krásným lesem. Od parkoviště až na vrchol je to 11 km, což vůbec není moc. Až na to, že na těch 11 km musíte překonat 1818 výškových metrů.
Brzy jsme se dostali nad hranici lesa. Přes krásné počasí jsme nepotkali moc turistů a těch pár byli Češi jako my. A to je skvělé, protože to dokazuje, že jsme národ turistický a ani na dovolené si neodpustíme nějaký ten výšlap. Zhruba v půlce výstupu čeká na znavené turisty chata, kde spousta lidí přenocuje a až druhý den vyrazí na vrchol. Pokud ale máte čas, směle do výstupu hned. Dá se to v pohodě stihnout.

Kameny, skály a červencový sníh
Nad chatou už je vidět, že se blížíme do velkých výšek. Odolné keře kleče ubývají, nahrazují je kameny a skály. Stezka se neustále zvedá, začínají bolet paty a achilovky od strmého výstupu. Brzy zmizí i poslední rostliny a před námi se objeví suťové pole – svah plný malých kamínků, které kloužou, kdykoliv na ně došlápnete. Prostředkem se vine nepřesvědčivá cestička, kolem nás leží ostrůvky sněhu, který tu vydrží celý rok. Už jsme hodně unavení, ale Olymp se nám za námahu odměňuje krásnými výhledy na řeckou krajinu – na moře, městečko Litochoro a ostatní vrcholky hor. Po několika kilometrech zdolaných hlemýždím tempem padáme únavou na rozcestí dvou cest – jedna vede na vedlejší vrchol Olympu a ta druhá, zahalená v mlhách, nás zve na nejvyšší bod hory, na Mytikas. Tady potkáváme i jinou národnost než tu naši, a to Poláky. V průvodcích jsem četla, že spousta lidí to tu vzdává a při pohledu na poslední úsek cesty – „horolezeckou“ Kaki Skalu – se otáčí a míří dolů nebo aspoň na vedlejší vrchol Skolio (o šest metrů nižší). Můj první pohled tedy patří mým teniskám (kdo by se do Řecka tahal s pohorkami) a druhý na následující cestu. Už dole ale vlastně bylo rozhodnuto, že samozřejmě lezu až na vrchol.

Vrchol Skolio

Horolezcem v teniskách a v pohodě
Cesta není tou pravou cestou, je to jen naznačený směr červenými šipkami. V mých možná trochu nevhodných botách celkem lehkovážně skáču přes kameny, není to tak hrozné, jak jsem čekala. Kdyby noha sklouzla, skutálíte se sice možná až na Prionii, na druhou stranu si troufnu tvrdit, že tatranské Priečne sedlo je větší horolezecký nářez. Jenže tam jsou řetězy, namítnete možná. Ano, jsou. Tady by taky nebyly marné, zvláště v posledním úseku Kaki Skaly, kdy už opravdu zapojujete při vybírání další cesty ruce, nohy i hlavu. Jenže tohle nejsou Tatry, kdepak řetězy, kdo by se tu s nimi vláčel. Když jsem tu cestu v teniskách zvládla já, zvládnete ji i vy, ale tím nechci říct, abyste výstup podceňovali. Pokud máte turistické boty, samozřejmě berte.
Po dlouhé době (asi 2 km) konečně zdoláváme poslední překážku a ocitáme se na nejvyšší hoře Řecka. Hledám nějaké známky přítomnosti bohů, ale jsou tu jen balvany, plechová vlajka Řecka a vrcholová knížka. Trošku zklamaná do ní píšu zápis: „Tak jsme sem vyšplhali a Zeus tu zrovna není…“ Jak je ze zápisů vidět, nejsme první, kdo si na bájného boha tady vzpomněl. Po obědě ještě samozřejmě děláme vrcholové foto a pak už honem zpátky dolů.

Únava, radost, bolest lýtek a žádné puchýře
Na parkoviště Prionia se dostáváme v šest hodin. Sestup dolů byl nekonečný, v kempu na pobřeží potkáváme Čechy, kteří s námi lezli nahoru, jak kulhají s pohorkami v ruce. Já v obutí, na které se všichni spolulezci dívali skrz prsty, žádný puchýř nemám. Olymp si ale za zdolání svého vrcholu vybírá daň, skoro tři dny jsem pomalu nemohla chodit, protože mě hrozně bolela od cesty dolů lýtka. Přesto vynaložené námahy nelituji, zůstala mi krásná vzpomínka a pokud budu mít ještě někdy tu možnost, určitě se vydám opět nahoru. A třeba tam Zeus náhodou bude…

Současná karma článku: 18.12
Co je to karma a jak funguje?

Galerie k článku

Pohoří Olympos	Pohoří Olympos
Pohoří Olympos	Pohoří Olympos
Pohoří Olympos

Názory k článku