administrator Ohio, mé vzpomínky na Ameriku
Cestování miluju. Vyrazit poznávat nová místa a lidi, zkoušet nové chutě, získávat nové zážitky, nové vzpomínky… Tentokrát jsem se bez většího rozmýšlení rozhodla vyrazit za Oceán. Do amerického státu jménem Ohio. Ohio je 37. stát ve Státech. Sousedí s jedním z Velkých jezer: Erie a zbytek Ameriky mu přezdívá „podpaždí Ameriky“. Rozměrný, placatý stát s vysokou hustotou nákupních center, kde dále kromě typicky tlustých Amíků, žijí také například Amishové, náboženská menšina, takový přežitek ze starých časů. Je zcela obvyklé potkat je v neslušivých konzervativních černých nebo modrých šatech, muže s dlouhými vousy a klobouky, ženy bez makeupu a s drdoly. Bohužel do „Amish county“ jsem se za můj čtvrtroční pobyt v Ohiu už nestihla podívat, ale i to jedno setkání na zastávce autobusu bylo pro mě silným zážitkem. Jako z filmu. Ale fotit jsem si netroufla. To třeba příště.
V Americe jsme se ocitla trochu nedopatřením. Ségra tam už podruhé jela na léto pracovat a tak jsem si řekla, že to zkusím taky, proč ne, znělo mi to „cool“. Ta lhostejnost se mi ale trochu vymstila, tedy zdánlivě. Zpětně to totiž hodnotím jinak, ale když jsem tam tehdy konečně dorazila, proklínala jsem celý svět a z celé té středoamerické betonové nádhery se mi chtělo brečet.
Do programu „Work and travel“ jsme se přihlásila sama, protože žádného parťáka jsem už narychlo nesehnala. Agentura mě vyslala do Ohia, konkrétně do Sandusky v Ohiu, malého městečka známého například z filmu Někdo to rád horké (hlavní hrdinka Sugar odtamtud pocházela), no ale hlavně v Sandusky se nachází obrovský zábavní park „Cedar point“ (jen nechápu proč „cedrový“, když tam vůbec žádné cedry nejsou). V parku jsou největší a nejrychlejší horské dráhy na světě a jezdí se na nich projíždět slavné celebrity jako třeba Huge Jackman nebo dokonce i Obama. Z toho město žije, takže je tu dále ještě spousta obchodů, restaurací, v čele s McDonaldy a Wallmarty.
Mě prosím vyslali do oblíbeného TGI Fridays, konkrétně na Cleveland road (takže naštěstí ne přímo do onoho parku, tam bylo další). No kdybych tehdy aspoň trochu tušila, co mě v celém Ohiu všechno čeká, snad bych i obrátila letadlo.
Od začátku to byl totiž docela adrenalin. Vyrazila jsme přesně s 19ti dolary v kapse, sirotčí důchod mi měl přijít do týdne, ale zase je pravda, že práci a ubytování jsem měla jisté. Připadala jsem si docela dobrodružně, méně už maminka, co se mnou v 5 ráno jela na letiště. Když jsem procházela přepážky, dlouze se na mě dívala a snad i uronila slzičku. „Eliško, dávej na sebe prosím tě pozor!! A piš…!!“ Já jsem se ale cítila neutrálně. Amerika rozhodně nebyla nějaká moje srdcová záležitost. Zábavní parky nesnáším a doufala jsem, že v jezeře Erie se bude aspoň dát normálně plavat. (Nedalo!). Těšila jsem se ale, že poznám americkou kulturu, Američany, vyzkouším ty jejich burgery a steaky no a hlavně přestupuju v New Yorku, kde strávím celý víkend s kámošem kámošky Phillem, Američanem z Filipín!
Takže, málem mi uletělo přestupní letadlo v Bruselu. Z vegetariánského jídla v letadle jsem se málem pozvracela a v televizi pouštěli blbosti. Jetlegs se po výstupu projevily okamžitě a když jsem sháněla Philla, co mě mel vyzvednout na letišti, provolala jsem celý kredit. Když jsme se konečně našli tak mi sdělil, že doma nemá gauč navíc, ale že můžu spát u jeho kámošů. To jsem tedy spala, ale v přízemním byte, takže tam v newyorském parném létě bylo snad 50 stupňů a navíc na zemi. Gauč už gentlemansky zabral jiny koučserfer. Ale jinak byl ten kámoš a jeho další čtyři kámoši v pohodě. Byteček byl v nebezpečné čtvrti Brooklinu, ale večer mě vzali na koncert a na večeří a bylo to fajn. V sobotu a v neděli mě pak Phill obětavě prováděl po New Yorku. Viděla jsem všechny hlavní atrakce od Brooklinského mostu po Emipre State Building a hlavně Central park! New York mi připadal jak z jiné reality, hlavně 5. avenue, plná mrakodrapů, kde jsem nejdřív vystoupila z metra a začala se prvně rozhlížet. Davy lidí tepující mezi mrakodrapy a auty, strašný hluk, ale specifická živelná energie. Jenom jsme zírala. Nakonec jsme si s Phillem dali ještě kafe ve Starbucksu a pak už mi jen popřál hodně štěstí. Prý: „Ohio?? What the hell u wanna do in Ohio?? There s NOTHING in Ohio!!!“ Taky jsem jen kroutila hlavou a s trochu pokaženou náladou vyrazila na legendární autobus firmy Greyhound, na několika hodinovou cestu do Sandusky, pres tři Státy.
Cesta začala slibně, hned si vedle mě sedl mlady černoch, oblečený jako raper (tzn. dost mu padaly kalhoty) a když se ptal, co studuji a zjistil, že antropologii, tak mi tvrdil, že on studuje antropologii sexu a že si teda budem skvěle rozumět. Naštěstí v příštím státě vystoupil, ale byl vcelku milej a po cestě mi nabídl brambůrky. Na antropologii naštěstí nedošlo, nic nevěděl:-). Jedna kámoška na tom ale byla hůř. Prý vedle ni seděl chlápek, co měl místo ruky hák.
Tak jsem tedy vystoupila rozlámaná ze smradlavého Greyhundu v Sandusky po mnohahodinové jízdě. Tam už mě cekala správkyně Cedar pointu, co vypadala jako paní Lary Fary a odvezla mě na místo. Administrativu se mnou vyřídil nějakej Slovák, až později jsem zjistila, že je to známý místní teplouš, ale těch tam bylo tak 50% No mě se chtělo brečet, takže bylo nakonec docela milé potkat hned z kraje skorokrajana. Už u vchodu do parku bylo slyšet to charakteristické hučení horských drah a vřískání. Připadala jsem si jak v hororu, ale ten pravý horor mě cekal až na „hotelu“. Tedy lépe řečeno jedné z ubikací, kde jsme měla bydlet. V oploceném areálu se nacházelo asi 20 podlouhlých nízkých baráků, trochu jako z Osvětimi a několik domků. Hurá, budu mít domek! Řikala jsem si vítězně, když mě tam vedli. Každý barák měl několik pokojů a společnou kuchyň a koupelnu. No, takový bordel nebyl ani u nás doma, když máma na týden odjela. Odpadky, špinavé nádobí, ale hlavně to osazenstvo! Dvousetkiloví Američané, černí i bílí, neustále telefonující, televize puštěná nonstop a pojídající jídlo z mikrovlnky. Skončila jsem v pokoji s dvěma XXL černoškama, na horní palandové posteli. Jako holky to byly milé, to zase jo, ale americkou výchovu nezapřely. Non stop mobilování, televize puštěná i přes noc a neustálé návštěvy dalších Američanek jako přes kopírák. Když jsem se vrátila po první 10hodinové pracovní šichtě unavená a vystresovaná a chtěla jsem hned skočit do postele bylo jich v našem pokoji snad 10, koukaly na nějakou americkou slaďárnu a česaly se u toho a skvěle se bavili… Říkala jsem si na tohle fakt nemám, ale zas jsem to nechtěla hned vzdávat a přetáhla si deku pres hlavu. A druhý den jsem si šla koupit špunty do uší. Když se ale další noc opakovala to samé, hlavně ta strašná televize, tak jsem se začala balit a přestěhovala se do té ubikace vedle. Až ráno jsem zjistila, že to chrápající stvoření je další černoška a druhá holka Mery by zas mohla dělat reklamu na americkou přitroublost. No ale televizi vypínaly v 11 večer, tak jsem si vlastně nakonec polepšila. Jen ten vzkazík na papírku, co jsem první ráno našla na stole nebylo milé uvítání, jak jsem si pomyslela, nýbrž: „Vyndej si sakra svý jídlo z MOJÍ ledničky!!!“ Jak milé, opět se mi chtělo brečet. To nakonec byla naše největší komunikace, ale postupně jsme si na sebe docela zvykly. Několik měsíců jsme bydlely v jednom pokoji a navzájem jsme si víc nepřekážely. V pokoji jsem stejně trávila jen noci a tak jsme se úspěšně míjely.
Má práce v TGI Fridays nebyla jednoduchá. Vyfasovala jsme pozici tzv. „food runnera“, tedy roznášela jsem jídlo hladovým Američanům, ještě méně než servírka. Práce to byla docela drsná, 10 hodin vybíhat z rušné kuchyně do obrovské restaurace a na velkých tácech roznášet jídlo a pití. Ještě horší než super XXL whooper Farmer burger, bylo zapamatovat si číslování stolů. Nemělo totiž vůbec žádnou logiku, a že jich tam bylo! Zaučovat mě začala mladá Polka Monika, jejíž neskutečné polské angličtině nebylo vůbec rozumět, ale nakonec to nějak šlo. Takových poskoků bylo i se mnou na směně vždy asi 8, a v práci tak byla často legrace. S kuchařema, číšníkama, uklízečema, prostě s mladýma lidma ze všech koutů světa. Můj šéf byl tak 200 kilový Američan jménem DOG, většinou byl zavřený nahoře v kanceláří a občas sešel dolu servat zaměstnance nebo řešit se zákazníky proč jejich steaky nejsou správně propečený. Ale měli jsme i dýška. To byla má oblíbená činnost, každý den po šichtě, vyzvednout si obálku s dolary navíc.
Co se týče jídla tak jsem se dost hlídala, ochutnala jsme sice ty jejich Burgery a hranolky a brownies atd., ale jinak jsem si dávala pozor a vůbec jsme nepřibrala. To však neplatilo o ostatních. Většina se vracela domu s depresí z několik kil navíc. Dalším tématem a často jediným programem volných dnů bylo nakupování. V nedalekém Walmartu a dalších outletových centrech jsme trávili hodiny. A nakupovalo se tam vážně skvěle a za super cenu. Doteď nosím oblečeni, které jsem si tam nakoupila. Hlavně značky American Eagle a Amercian Navy.
Brzy mě napadl geniální nápad. Najdu si druhou práci, vydělám tak víc peněz a budu moct víc nakupovat! V TGI jsem mela odpolední směny, takže mě bez problému vzali na ranní směnu do nedalekého McDonaldu. Takže jsem vstávala v 5 ráno a od 6 do 2 odpoledne jsem začala dělat na snídaních a hranolkách v konkurenční firmě. Abych si urychlila přesun, koupila jsem si kolo (od jednoho veterána z vietnamské války v „garage sale“).
Když jsem mela padla v mekáči, sedla jsem na kolo, došlapala si to do TGI, jen převlíkla tričko a jelo se dál. Nějakých 16h denně. Byla to makačka, ale musím říct, že pak ty dny volna jsem si dokázala naplno vychutnat. Takový čistý pocit svobody a odpočinku. Ve dnech volna jsem hodně jezdila na kole, nakupovala a jednou i navštívila známou z Íránu ve vedlejší Pensylvánii. Byla to krásná změna z toho fastfoodového koloběhu. Také jsem se jela podívat například na Niagárské vodopády a to byl skutečně jedinečný zážitek. Ty hektolitry vody a nádherná scenérie se nedají slovy popsat. Bohužel jsem ale ten den byla strašně unavená. Noc předtím nás několikrát vzbudil požární poplach a spolubydlící měla do noci puštěný oblíbený seriál. I tak to ale bylo skvělý a nikdy na to nezapomenu. Další atrakcí v Sandusky byl samozřejmě Cedar point. Jasně, že jsem si ti megahorské dráhy šla vyzkoušet. Ale od každé mi stačilo jednou. Jako byl to zážitek, ale přeci jen už mi nebylo 10. Někteří mí kamarádi tam byli schopni chodit denně a měli své oblíbené atrakce, to doteď nechápu.
Samostatnou kapitolou byly například dále americké farmářské trhy. Neměly sice takový šarm jako ty francouzské, ale i tak stálo za to se přijít podívat a koupit si tak vzácné čerstvé jídlo. Jednou mě tam pobavila trojice postarších obézních sester, které prodávaly domácí omáčku na špagety, recept jejich maminky. Vyprávěly mi ten dojemný příběh s americkými úsměvy od ucha k uchu s baculatými tvářičkami, ale ani to mě nepřesvědčilo, abych si ho nakonec koupila. Přeci jen rozmixovat rajčata taky dovedu. Když pochopily, že ze mě prachy nekoukaj, okamžitě jsme je přestala zajímat.
Do podobné skupiny patřily i ty „ garage sales“. Místní před barák vytahaly staré nepotřebné krámy a snažili se je prodávat. Moc mě bavilo se tím vším prohrabávat, občas se tam našly skutečné poklady, třeba mé kolo, a také to byla dobrá příležitost popovídat si s místními. Jinak jsem totiž byla ve styku hlavně s mladými kolegy z celého světa. Hodně Asiatů, Východoevropanů, černochů…Všechny nás ale spojovalo jedno. Přijeli jsme si vydělat peníze, takž všichni tvrdě makali. Mít dvě práce nebyla vyjímka. Nejvíc mě ale dostal jeden Slovák, který měl práce dokonce tři, stačilo mu totiž spát jen pár hodin denně. Na cestování mu už ale nezbýval čas a to byla velká škoda. Kromě Niagár se jezdilo ještě třeba do Clevelandu, Chicaga, Pensylvánie…Nestihla jsem všechno, ale myslím, že za ty tři měsíce, které jsem tam strávila, jsme viděla hodně a z americké kultury jsem stihla poznat leccos.
Na samotnou práci v TGI vzpomínám nakonec ráda. Kromě mé kamarádky z Polska Moniky, jsem tam pracovala ještě třeba s Tifanny, malinkou Taiwankou. Na první pohled působila, že neumí do pěti počítat, ale brzy jsme zjistila, že je sice malá, za to ale šikovná. Většinou si odnášela největší dýška a kolem prstu měla obmotané všechny manažery. Pořád jezdila někam na výlety, na odpracovaných hodinách ji totiž příliš nezáleželo, byla dcerou bohatého bankéře. Byla ale děsně v pohodě a čas v práci s ní přímo letěl. No a pak tu byl Kieth, moje láska Kieth! Dvoumetrový černoch se širokejma ramenama, který v TGI řídil rozdělování jídla v kuchyni. Když jsem ten systém viděla první den byla jsem na omdleni. Jídla ve čtyřech patrech se vršila na sobe a pocítač vykřikoval čísla stolů a jména jídel. Kieth tomu ale skvěle rozuměl a když byl na směně on, vše hladce běželo ke spokojenosti všech zaměstnanců a hlavně zákazníků. Na tom jak rychle dostanou jídlo totiž závisela výše dýšek pro nás. Kieth byl ale terno, když šel na směnu on všichni jsme si spokojeně klepali na rameno, protože to znamenalo hladký průběh celého večera bez fronty stydnoucích jídel. Byl rychlý, bezchybný a klidný a práce s ním byla dokonale pohodová. „Kieth is comming!“, říkali jsme vesele, když jsme zjistili, že má dnes s námi směnu on. Vždycky jsme po něm pokukovala, ale brzo jsme zjistila, že má rodinu a stejně, z černochů mám respekt. Byla to ale vzrušující zábava;-)
Nemam tu dost místa, abych mohla popsat všechny své kolegy a kamarády, co jsem ve Státech potkala, ale všichni to byli skvělí mladí lidé, kteří se nebáli na delší dobu opustit domov a taky se nebáli těžké práce. Nakonec mě ale stejně nejvíc zaujali místní Američané. Bylo pro ně zcela přirozené celé prázdniny tvrdě makat, často ale většinu peněz utratili v místních barech a cestování je vůbec nezajímalo. Žili ze dne na den a o Čechách nikdy neslyšely. Nejvíc mě ale dostali, když se slavil Den nezávislosti 4. července. V parku se sešlo tisíce místních, na několik pláten se promítaly všechny ty americké symboly jako JFK, veteráni, vojáci bojující v Avghanistánu, americká vlajka, Národní parky, dokonce i hamburgery… K tomu hrála americká hymna a spustil se obrovský ohňostroj. Dojatí Američané stáli v pozoru s rukou na srdcích a zpívali. Až jsem jim trochu záviděla.
Jak se blížil můj odjezd, tím víc jsem se těšila, až přejedu do státu Severní Karolina, kde zas přes léto pracovala moje sestra Veronika. Rozdílnější místa k životu si jen těžko představit. Do Elisabeth Town v Severní Karolině jsem se dopravila opět pomocí autobusu Greyhound. Jen jak jsem vystoupila, pocítila jsem naplno ten rozdíl. Vlhký vzduch vonící mořskou solí, radostní, smějící se opálení lidé, klid a pohoda všude kolem. Ségra tu na ostrovech v Kill Devil Hills pracovala v obchodě se surfama a kitama a oba sporty se za léto obstojně naučila. Abych ještě přiblížila ten rozdíl, zatímco v Ohiu byl typickým vzorkem obyvatelstva dvousetkilový táta od rodiny, tady to byl opálený a osvalený Mich Bjukenen, prostě jeden chlap hezčí než druhej. Takže tady tráví celé léto moje dvojče, zatímco já nosila hamburgery těm prďolům v Sandusky? Bohužel ano. Cítila jsem strašnou nespravedlnost a vztek, takovou zvláštní úzkost a pocit marnosti…No co se dá dělat, měla jsem tam být týden, tak jsem si řekla, že si to aspoň pořádně užiju. A taky že jo, ten týden na břehu oceánu byl jedinečnej a vůbec jsme se nedivila ségře, že se tam ještě na další dvě léta znovu vrátila pracovat.
Zpět jsme se ségrou letěly společně. Já už jsme se strašně těšila domů. Měla jsem kufr plný oblečení navíc a trochu rozporuplné pocity, přesto jsem na sebe byla pyšná, že jsem to tak zvládla. Připadala jsem si prostě zase o něco bohatší. V New Yorku jsme tentokrát spaly ve čtvrti jménem Queens, kde se nám podařilo sehnat přespání za deset dolarů na noc u jedné čínské kuplířky. V pokoji sice byly blechy a šváby, ale zase nekup to. Na večeři nás pozval Michal, rodák z Čech, na kterého jsme náhodou narazily v supermarketu a přilákala ho mateřština. Když jsem odjížděla, tak jsem si říkala, že v Americe je skutečně možné všechno a že se tam rozhodně chci jednou vrátit. S Monikou jsme se třeba domluvily, že si jednou půjčíme auto a projedeme celou slavnou Road 66. A co teprve všechny ty národní parky, Kalifornie a tak dále. Ohio sice nepatří mezi turisticky nejvyhledávanější místa, ale ty tři měsíce, které jsem tam strávila byly rozhodně bohaté, i když jsem často prožívala těžké chvíle. Jsem ale za tu zkušenost ráda a o to více se těším do dalších států. Takže pokud je vám kolem dvaceti, nebojíte se pracovat a chcete zažít ten pravý maloměstský americký život (a taky se projet na ultra rychlé horské dráze), neváhejte se vydat do Ohia. Stojí to za to, i když tomu nejdřív nebudete chtít věřit.
Autor: Eliška Cieslarová
