Nikola Šuhaj – pro některé krajany obyčejný zloděj a vrah, pro jiné obdivovaný mstitel. A pro nás Čechy především hrdina z románu Ivana Olbrachta a filmové Balady pro banditu. To, že na Zakarpatské Ukrajině prý měla podobného zbojníka lecjaká ves, jen o něm nikdo nenapsal knihu, ponechme stranou. Vesnice Koločava, která to štěstí měla, láká nejen k výpravě po stopách svého rodáka, ale také za romantikou původního koloritu a nedotčenou přírodou.
Zapomenutý kraj
V době meziválečného Československa byla Podkarpatská Rus místem, kde dávaly lišky vlkům dobrou noc. Vládl tu prastarý, pohanský Bůh země, pán lesů a stád. Lidé ve svých hliněných chaloupkách se slaměnou střechou zápolili s nouzí, a zatímco církvi odváděli daně, museli nakupovat u bohatých Židů na dluh. Zdrojem obživy byla zejména práce se dřevem, výroba látek, obuvi a pracovních nástrojů. Nebyla tu možnost vzdělání ani zdravotnické péče. Místo zpráv o světě se mezi lidmi tradovaly tajuplné příběhy o nadpřirozených silách a čarodějnicích skrývajících se v neprostupných lesích. Husté hvozdy byly také jedinečným útočištěm pro válečné zběhy, kteří sem prchali před svým osudem a hledali svobodu a vzdor proti sociální nespravedlnosti. Jedním takovým byl i Nikola Šuhaj.
Olbrachtův hrdina
„Mykola Sjuhaj“ se narodil v roce 1898. Jako vojín za 1. světové války utekl z uherského pluku a skrýval se v okolí své rodné vesnice, aby mohl navštěvovat svou lásku Eržiku. Nejprve kradl jídlo ze salaší a zakrátko už zboží a peníze bohatým obchodníkům. Na jeho dopadení bylo vynaloženo mnoho prostředků a s neúspěchy četnictva rostla jeho legenda. Byla mu přisouzena kouzelná ratolístka chránící před kulkami i jeskyně s pokladem. Krajanům, kteří tiše snášeli příkoří vrchnosti, dodával víru ve spravedlnost. Vypsaná odměna za jeho dopadení však byla zbojníkovi osudná a v roce 1921 zemřel pod rukama svých „kamarádů“. Příběh o lásce, mstě a zradě byl knižně vydán 12 let po Šuhajově smrti a patří k vrcholům moderní české prózy. Jeho autor Ivan Olbracht se na Ukrajinu vydal na základě setkání s Rusínskými emigranty na východním Slovensku. Zakarpatská oblast se pro něj stala místem, kam se opakovaně vracel pro náměty svých uměleckých reportáží i prozaického díla. Během 30. let tak vykreslil autentický obraz o sociálních poměrech, tradičním způsobu života i mentalitě obyvatel. Mnoho času strávil v Koločavě, kde si ho dodnes velmi váží a věnovali mu muzeum a bustu před místní školou. Ve vesnici Koločava také najdeme hrob Nikoly Šuhaje a dvou českých četníků, které připravil o život. Na rozdíl od nich byl Nikola pohřben stranou od počestných občanů včetně jeho milé.
Koločava a Siněvirský národní park
Koločava leží v údolí řeky Terebly, v jižním cípu Siněvirského národního parku. Zvedají se z ní pastviny, které pokračují v bukové lesy a ty zase v travnaté horské hřebeny. Není těžké si tu představit, jak náš románový hrdina odpočíval na poloninách, koupal se v potůčkách a hodoval na salaších. Překrásná zvlněná krajina je přímo zaslíbená toulání v horách. Národní park o ploše 43 hektarů spadá do západní části pohoří Horhany a zahrnuje hřbety s poloninami Piškoňa, Kamjonka nebo Žalopka, kde Nikola nakonec podlehl. Nad poloninami se tyčí nejvyšší vrcholy Strymba a Nehrovec, které lehce přesahují 1 700 m. Jako ztracená perla pak leží v zalesněných svazích jeden ze sedmi přírodních divů Ukrajiny – průzračné Siněvirské jezero. Tím by ale výčet půvabů tohoto kraje zdaleka nekončil. Objevovat tu můžete také vodopády, vzácné rostlinky, minerální prameny, malebné kostelíky nebo třeba medvědí stopy.
Od časů Nikoly Šuhaje uběhlo století, ale čas tu stále běží tak nějak pomaleji. Pastevci se starají o svá stáda a bábušky sklízí skromnou úrodu. Vyrostly tu sice novostavby, lékárny i školy, ale chybí tu práce, peníze na opravu silnic i odpadové hospodářství. I proto jsou tu turisti vřele vítáni. Utratí pár hřiven a připomenou místním jedinečné krásy jejich kraje. Přidáte se k nim? Autor: Karolína Chmelařová – píše pro CK Mundo, která mimo jiné pořádá zájezdy na Zakarpatskou Ukrajinu
Dominik Losman 
