Mongolsko, co mi táhne hlavou cestou domů

Sedím spolu s ostatními dočasnými mezinárodními bezdomovci v nehostinném tranzitním prostoru moskevského letiště Šeremetěvo a několik dlouhých hodin čekám na letadlo do Prahy. V uších mi doznívá praskání ohně, táhlé písně zpívané naším řidičem Bátou a jeho asistentem Alchabaatarem, chytlavě melodická písnička z produkce mongolského popu i šílený remix písně San Francisco, které pořád dokola zněly v kabině těžce zkoušené a postupně stále otřískanější mercesdesky hnané cestami i necestami stepí i tajgou. I přes to, že cestování velkým dopravním letadlem považuju za snad nejotravnější způsob přepravy své osoby, mám sto chutí sednout na nejbližší spoj, přežít těch sedm hodin letu a ještě aspoň na pár dní se vrátit o pět časových pásem na východ.

Přemýšlím, čím mě vlastně ta vzdálená rozlehlá země zaujala. Určitě svou velikostí. Středoevropanovi v terénu prostě chybí měřítka a to často i na krátké vzdálenosti. Co vypadá jako kousek, je nakonec kilometr. Poslední (odhadovaná) hodinka cesty stepí po sejití z hor se protáhla skoro na trojnásobek. Step je zkrátka pro koně a ne pro lidi. Místní to vědí a mimo nejbližšího okolí svých obydlí nedají bez koně, nebo motorky či auta ani ránu. Možná mě trochu překvapilo, že i přes velké vzdálenosti, je, alespoň v centrální části, Mongolsko poměrně hodně zabydlené. Od jedné skupiny jurt ke druhé je to několik málo kilometrů. Tedy na dojezd, aby pastevec stihnul od svého stáda zajet k sousedům na návštěvu nebo pro pomoc. V zimě, kdy se kočovníci stáhnou do zimovišť, to asi vypadá jinak. Napsat, že lidé jsou pohostinní a přátelští, mi připadá trochu jako klišé. Ale jo, napíšu to. Je to tak. Ostatně asi jako všude na světě v horách a na samotách. Kdyby to tak nebylo, sami by asi nepřežili. Ve městech je to trošku jiné, ale stačí někde mimo hlavní město chvilku sledovat cvrkot a našinec si začne skoro připadat jako někde na východoslovenské vesnici. Jen ty drby se šíří na trochu větší vzdálenosti. Ani jako cizinci jsme nebyli tak úplně vyloučení z místních informačních toků. Aspoň to základní kdo jsi a odkud jsi se občas podařilo. Povětšinou nějakou mezinárodní verzí ruštiny, s mladšími anglicky.

Určitě nás zaujali mongolští psi. Když postavíš stan, nejspíš se nějaký objeví, okolo každé jurty jich pár pobíhá a ve městě či vesnici určitě najdeš nějakého pospávat někde na ulici. Jsou mohutní, vypadají zdravě, stiskem čelistí rozdrtí ovčí obratel. Drží si trochu odstup a někdy jsou ochotní nechat se podrbat za ušima. Rozhodně mají hodně daleko do nevypočitatelných smeček zanedbaných a opelichaných potvor známých z některých oblastí Rumunska.

Koukám, co jsem naškrábal. Asi to nebude moc ke čtení. Čekací nečinnost leze na ozek. Dojmů je zatím moc a musí se trošku utřídit v hlavě. Zatím se mi před očima míhají na přírodě vyvzdorovaná městečka a vesnice s prašnými ulicemi, skoro jako z dob divokého západu, všudypřítomní draví ptáci, rovné silnice stavěné jako podle azimutu, postupně se rozrůstající do mnoha pruhů podle hesla, lepší slušný makadam, než děravý asfalt, lepší slušná cesta než vytlučený makadam a lepší step než díry na cestě. Z kapes lovím poslední zbytky piniových oříšků vyloupaných ze strašlivě zasmolených šišek nasbíraných na jedné zastávce kdesi v lese, v batohu svěřeném mašinérii leteckých polečností cestuje kus tvarohu sušeného na střeše jurty, na displeji kamarádovy kamery sleduju záběr, jak se jiný z účastníků naší výpravy tváří na lojovou polévku a kus masa ze sviště. Mimochodem. Do polévky jsem nešel, svišť se docela dal. Ale o tom všem a třeba i o výhodných nákupech, setkání s Francouzi cestujícími českou Tatrovkou, klášterech a posvátných místech a i něčem dalším až příště. Teď jdu pokecat s týpkem, co před chvílí přiletěl odkudsi z Číny.