nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Maďarsko 1999

Témata: Cykloturistika , Maďarsko

Akce se plánovala jako téměř každá jiná akce, tato se lišila pouze tím, že jsem se vrhl na organizaci já s velkou vervou. Tím se stalo, že se postupně přidávali a odcházeli lidé. Také přesný termín odjezdu nebyl známý. Nakonec se odjíždělo okolo druhé hodiny v noci v pátek 9.8.1999 a událo se ještě několik zaznamenáníhodných příhod.

Nakonec se jelo v sestavě Věroš (já, jinak radiovůz 1), Damon (radiovůz 2), Jirka, Alamak, Saša (moje sestra :-( ) , Katka (Damonova sestra) a Pavel (osoba spřátelená).

Abychom nepřišli o rozum z nedostatku kvalitního čtiva, vzali jsme s sebou knihu Achille Gregora Patálie v Pannonii. Mimochodem, moc dobrá kniha, pokud se chystáte vypravit do Maďarska nebo na Jávu.

Den druhý -- 10.8.1999 (Věroš) [46,78 km]

Časně ráno jsme se probudili vlivem načasovaného budíku. Přežili jsme to ve zdraví, zase jsme zalezli do spacáků a podruhé jsme už vstali v rozumnou hodinu okolo osmé.

Provedli jsme snídani typu ``Co si kdo urval´´, skládající se například v mém případě ze zrní, chleba s loveckým salámem a trochou vína od večera (fuj). Poté jsme uklidili, sbalili stany, počkalo se, až si na kolo přivážu všechno, co vezu (vážil jsem to při odjezdu, bylo toho 30 kilo) a vyrazili.

Krátce po vyražení ze Szápáru jsme potkali maďarského cyklistu a cyklistku. Docela jsem jim záviděl, poté jsem zjistil, že cyklista je nějakej divnej. Neměl na kole řetěz. Briskně jsem vytáhl nýtovačku a ještě rychleji jsem se umazal, protože řetěz byl kvalitně namazán. Po delším úsilí jsme řetěz snýtovali. Mezi tím probíhala živá konverzace, při které jsme se dozvěděli, že za chvilku bude velký kopec. Dělali jsme si sice legraci, že je to kopec velký na maďarské poměry, ale nebyla to pravda. S třiceti kilogramy na nosiči byl nepříjemný i mně.

Alamak mezitím zase píchla, jakožto ministr přes lepení jsem zatím lepil duši. Usoudili jsme, že by nebylo špatné přidat do ráfku další pásek, protože jsme ho neměli s sebou, Jirka vytáhl lepicí pásku a nalepil tam tři vrstvy průhledné pásky. Asi to pomohlo, protože od té doby Alamak už nepíchla.

Kopec měl dole podlou značku, 12% s doplňující cedulkou 3000m. Asi po kilometru jsme potkali další cedulku, tentokrát 2000m. Protože funkční tachometr měli v celé výpravě jen dva lidé (Pavel a já), ta ureptanější část výpravy si stěžovala na pětikilometrový kopec. Tímto jsme se dostali do Csoszpuszta (nad o jsou dvě čárky). Bylk to velmi povznášející pocit, protože jsme nastoupali něco přes 300 metrů.

Jirka ráno koupil chleba (kenyér) a protože jsme ho nesnědli, pokusil se ho přivázat na nosič. To se mu víceméně povedlo, ale spíš méně než více. Cestou ho potratil a honili jsme ho (ten chleba) po zemi. Nejdřív to bylo v pohodě, na rovině se chleba honí docela dobře, ale potom ho ztratil v kopci dolů asi v padesátikilometrové rychlosti. Samozřejmě si toho nevšimnul a tak by zůstal na silnici nebýt mého orlího zraku.

Chleba jsem sice sebral, ale neměl jsem ho kam na kole položit a tak jsem začal řešit problém starého Nerudy: Kam s ním? Nejdřív jsem ho položil nahoru na brašny, ale tam padal. Potom jsem ho položil na přední brašnu, ale tam seskakoval dolů a hrozilo nebezpeči, že ho přejedu, což by byla nenapravitelná škoda. Na sedle by byl v pohodě, ale neměl bych kde sedět. Nakonec jsem ho strčil pod rameno jako aktovku a tak jsem sjížděl ten kopec s chlebem pod ramenem. Bylo to docela dobrodružné, ale v půlce kopce jsem potkal Jirku a jeho svěřence jsem mu zase s díky předal.

Uháněli dále do Várpalota, kam jsme už dorazili vysušení jako sušené tresky. Proto jsme začali hledat koupaliště. Hledání jsme si užili dost, koupaliště jsme však nenašli. Proto jsme zkusili poslední metodu a zeptali jsme se domorodců (Definice: Domorodec je tvor, který si myslí, že je vám schopen popsat cestu.). Nakonec jsme dorazili do Pétfürdö, kde jsme vlezli na koupaliště a do pozdních večerních hodin jsme z něho nevylezli. Přitom jsme pojedli a zkousili uzavřít mezinárodní obchodní transakci, což bylo obé zakončeno úspěchem. Hlad jsme neměli a zmrzlina byla dobrá.

Z Pétfürdö je to už jenom kousek k Balatonu a proto jsme celkem bez problémů dojeli do Balatonkenese. Problémy nastaly až tam. Neznámý cyklista se pokusil torpédovat Jirku a poté skončil na zemi. Mnohem větší problém se vyskytl, když jsme hledali místo k ubytování. Byli jsme už v pásu totality a navíc v turistické oblasti. Když už jsme to vzdávali a byli pevně rozhodnutí, že přespíme za nádražím (byly tam takové pěkné keře), našli jsme zahrádku, jejíž majitel (ač okolo desáté hodiny večerní vytažený z postele) nás byl ochoten nechat přespat. {příhoda nepodstatná: přejeli jsme tu zahrádku}

Postavili jsme stany, uvařili jsme jídlo, vypili pivo, které nám obětavě donesl a šli jsme si v očekávání věcí přístích lehnout.

Den třetí -- 11.8.1999 (Věroš) [41,01 km]

Mottor: "Bude tma jak v zavřeném pytli". A byla.

na pláži Ráno jsme se okolo deváté hodiny nasnídali a začali balit stany. Potom přišla paní domu a pozvala nás k snídani. Nasnídali jsme se u tabule vpravdě bohatýrské s výhledem na Balaton a vyrazili vstříc dalším dobrodružstvím. Nakonec se žádné dobrodružství nekonalo, sebrali jsme se a odjeli na pláž. Jako zasloužilá bludička jsem jel vepředu a nemaje přesných instrukcí, čekal jsem na ohon výpravy na jednom kruhovém objezdu. Maďary jsme asi trošku zmátli, ale co se dalo dělat. Nakonec jsme zdárně dojeli na pláž, tam se usadili a čekali až zatmí. V té době bylo slunce už nakousnuté. Čekali jsme a čekali, čas jsme si krátili máčením v Balatonu. Zkusili jsme ve dně vyhrabat díru a prohrabat se do Austrálie, ale nepovedlo se nám to. Výsledkem byla jenom nerovnost dna. Bude-li se někdo z čtenářů koupat v Balatonu u Balatonkenese a narazi na díru ve dně ve vzdálenosti asi 30 metrů od břehu a bude-li to moci řádně prokázat, bude zařazen do slosování o cenné ceny.

Nakonec se přece jenom setmělo a zase rozednělo. (Pozn. taková tma jako na fotce sice nebyla, ale stálo to za to). Co k tomu dodat více? Tma jako v pytli nebyla, snad se nám poštěstí při dalším zatmění.

Ještě jsme se očvachtali a jeli dál. Kolem Balatonu vede pěkná cyklostezka, které jsme využili. Po nějaké vzdálenosti jsme odbočili na Veszprém a vyrazili do Veszprému. Tam jsme po zdolání jednoho veselého kopce úspěšně dojeli. Zakoupili jsme dvě "Óbludai diamanta víz" a melouny a na sídlišti před zraky vyděšených obyvatel je snědli. Poté jsme nasedli na vozidla, objeli polokolo okolo Veszprému. Mohli jsme dopadnout i hůře. V Belgii je tradice ve výrobě krajek, inženýři jsou vnuci krajkářek a tak jsou tam silnice plánované jako krajky. Pokud se člověku nepovede správně odbočit, musí si dát ještě jedno kolečko okolo Belgie. V Maďarsku naštěstí krajkářek moc nebylo a tak jsme uháněli dále na Márkó. Za Márkó jsme podlehli nátlaku slabší části populace a zabivakovali v lese na paloučku. Postavili jsme stany, rozházeli do nich brašny a uložili jsme se k zaslouženému spánku.

Nyní musím zaznamenat nezaznamenáníhodnou událost, za kterou si Saša a Alamak zaslouží zapsat do kroniky. V brašnách jsem měl budík a protože prý nemohly spát (já taky neusnu, když vykecávám) vzaly ho, natáhly a hodily ho k nám do stanu. Díky jejich péči jsme se tedy mohli pokochat noční přírodou okolo jedné hodiny večerní. Zastřelit, rozčtvrtit a zahrabat málo!

Den čtvrtý - 12.8.1999 (Věroš) [85,45 km]

Po klasickém úvodu, probuzení se, likvidaci stanů, zabalení a startu jsme v 9.00 už zase šlapali na silnici. Protože jsme neměli moc vody, zastavili jsme se v Hárskútu a poslali Damona s Jirkou pro vodu. Nejenže dostali vodu, ale i napít vína. Škoda, že nedonesli. Za Lókútem byl ukrutný dokopec (viz foto), ale pak úžasný skopec. Popojeli jsme ještě kousek a pak se s námi Pavel rozloučil. Nenechali jsme ho sežrat šelmám ani svému osudu, prostě spěchal domů. My jsme pokračovali přes

Dál jsme svištěli po krásných rovných (na výšku) a křivých (do stran) silnicích, cestou jsme se zastavili v Bákonykopány (doufám, že nemlžím) a chtěli jsme zakoupit chleba. V Bákonykopány bylo podezřele mnoho lidí mluvících česky, polsky a po dotazu jsme zjistili, že je tam nějaký festival mrkvožroutů (vegetariánů, doufám, že se nikdo z nich neurazí). Dál jsme jeli přes Csót až do městečka s krátkým názvem Tét.

Dojeli jsme na křižovatku a přemýšleli kam jet: na Gyor (o s dvojtečkou) nebo na Pápa. Ani jedna z cest nám nevyhovovala, podle mapy jsme měli jet v Tétu rovně na Enese a tak jsme projeli rovně až k JZD (či co to tam mají). Když se silnice změnila ve volovou cestu, došlo i těm nejhloupějším z nás (ahoj, [cenzurováno]), že není možné jet rovně a že se budeme asi muset zeptat domorodců. Nemuseli jsme kromě jazykové bariéry překonávat žádnou jinou, plot jsme nepřelézali, protože v okolí bylo dost domorodců a jedna paní nás poslala hádejte kam? Doleva. Jeli jsme tedy po hlavní doleva, ale po kilometru bez odbočky nám to začalo být podivné a tak jsme stopli kolemjedoucího cyklistu a ten nám řekl, že jedeme špatně a máme jet za ním. Tedy, já nevím, jestli nám to řekl, ale podle této rady jsme se zařídili a úspěšně jsme dojeli na odbočku na Enese, na kterou jsme vjeli.

Cesta na Enese byla správná generální silnice. Generální silnice se staví tak, že přijde generál, střelí a řekne: ``Tam, kudy to letěla střela, postavte silnici´´. Silnice je podle toho správně rovná. Tyto silnice se pěstují hlavně v Rusku, viděli jsme je v okolí Kaliningradu. V Kaliningradě nám řekli: ``Jeďte rovně a po 50km odbočte doleva´´. Tak jsme jeli rovně a opravdu jsme po 50km odbočili. Bylo velmi riskantní říci: ``Na první zatáčce dáme přestávku´´, protože bychom si mohli dát přestávku až po týdnu.

Cesta na Enese ale nebyla tak rovně dlouhá, končila po nějakých ubohých 4km. Cestou jsme s Damonem zjistili kvalitativní zhoršení radiospojení a po krátkém hledání jsme zjistili, že se ulomila špička jedné antény. Od této chvíle jsme už jeli bez radiopojítek a jak ještě uvidíte, málem jsme se ztratili. Leč nebudeme předbíhat. Za nějakou chvilku jsme zastavili v Rábazsentmihály na náměstí. Bylo tam auto s hodonínskou SPZkou. Pěkně jsme si popovídali a nakonec jsme se rozhodli, že se ubytejem v té vesnici i přes její odpudivě dlouhý název.

Zkoušeli jsme najít ubytování, ale skončilo to tak, že jsme si s jednou starší paní moc pěkně popovídali, ale neubytovala nás. Pak jsme potkali jednu mladší paní, ptala se, jestli umíme rusky, odpověděl jsem po pravdě, že moc ne, ona řekla, že taky moc ne a to bylo to poslední, čemu jsem rozuměl. Nakonec jsme ji dovedli k Jirkovi, ten vyjasnil, že se někde dá ubytovat, ale nakonec ta paní přesvědčila hospodského a postavili jsme si stany přímo v hospodě. Od Hodoníňáků jsme si půjčili vařič, likvidovat ty VAR-2 kotlíkem není to pravé ořechové, a uvařili rýži. Nakonec ještě zbylo k snídani, ale nebyla špatná.

Abychom trochu udělali dojem, pustili jsme chlup a koupili si trošku vína. Mohu potvrdit výrok klasika: ``Pivo je v Pannonii tak drahé jako u nás víno a víno je tak levné jako u nás pivo´´. Nebylo špatné (to víno). Lehali jsme si do stanů s tím, že zítra už budeme spát v Bratislavě u kamarádů (kamarádek).

Den pátý -- 13.8.1999 (Věroš) [85,83]

Z Rábazsentmihály jsme vyrazili časně ráno po klasické snídani - zbytky od večeře + něco do toho zamíchat - kupředu k dobytí spřátelené cudziny. Dojeli jsme do Enese a ačkoliv to vypadalo, že dopadneme stejně jako v Tétu, cestu jsme našli hned. Z Enese jsme si to sypali pěkně dále do Lébény. Tam Katka našla pumpu a začala si s ní točit (foto). Kromě pumpy tam byla i mapa na které jsme zjistili, že nejsme špatně teď, ale jestli se budeme držet původního plánu, špatně nám bude. Původní plán byl jet po staré silnici číslo 1 přes Moson-Magyaróvár, ale ač 3 kilometry od ní vede dálnice, stále je na ní dost nepříjemný provoz. Použili jsme tedy dobrodiní cyklostezek a jeli jsme po nich dost dlouhou cestu.

Cyklostezka vypadala stejně jako cyklostezka v Brně na Královopolské - rozdělená přerušovanou čarou na dva asi metr a půl široké pruhy, ale narozdíl od té brněnské vedla odněkud někam. Jeli jsme po ní dost dlouho, dokonce jsme si dovolili poskládat i balík 2x4 lidé - úžasný pocit sounáležitosti se skupinou, člověk musí dávat pozor na ostatní, nesmí brzdit moc prudce, ani moc pomalu, nesmí s sebou cukat, ale stojí to za to. Ten pocit se (jako většina pocitů) nedá popsat, ale nemá chybu. V Hálászi (to je fakt 1.pád) jsme dali přestávku v parku, asi jsme ji fakt potřebovali (foto). Snědli jsme zase něco zrní, popili vody a přečetly se další dvě kapitoly z Patálií.

Po náročném výstupu na kolo (demostruje Jirka) jsme vyrazili dále. Lépe bychom udělali, kdybychom zůstali, kde jsme byli. Změnily se klimatické podmínky, takže nechtěli-li jsme dortazit do Brna jako sušené sušenky, museli jsme se převléct, což se na kole rovná menšímu představení v přízemní akrobacii. Já i Damon jsme to zvládli v pohodě, Katka však narazila nejprve na problém a potom i do mého předního výpletu. Neměla totiž kam pověsit helmu a nepovedl se nám podávací manévr, kdy mi ji chtěla podat.

Přízemní akrobacie nebyla tak katastrofická, vetší problém na nás čekal v podobě cyklostezky. Maďaři postavili cyklostezky na protipovodňových hrázích, což mělo tu výhodu, že na nich nejezdily auta, ale tu nevýhodu, že tam nebyl asfalt, ale jenom hlína s kamínky. Po deseti kilometrech jsem nechápal, jak mohou závodníci na horských kolech jezdit to, co jezdí. Spolu s klasikem jsme přemýšleli, jestli dřív skončí hráz, nebo bude dřív po nás. Nakonec jsme odbočili na silnici a dojeli do Rajky bez větších dobrodružství.

V Rajce jsme utratili zbylé drobné forinty (těžko věřit tomu, že někteří se ještě pamatuji, že platilo i fillery - já znám kromě sebe i Jirku) za chleba, který jsme na místě snědli a kolu, kterou jsme na místě vypili. Když nás viděl majitel obchodu, raději zavřel, abychom mu ho nesnědli celý. Za Rajkou jsme se upravili, abychom mohli přes hranici a vyjeli na nerovný souboj s celníky.

Celnice byla v pohodě, dostali jsme jenom vynadáno, že parkujeme v celním prostoru na zákaze parkování a celník si tam nemohl postavit auto, ale jinak podezřele v pohodě.

Dojeli jsme do Rusovců a Jirka s Damonem začali shánět telefon a telefonný zoznam. Slovenské telekomunikácie jsou ještě zlomyslnější než Společnost Proti Telefonování (SPT) a automat sežral 20 slovenských korun bez toho, že by se někam dovolali. Začalo jít do tuhého a začali jsme hledat místo k přespání. Holky navrhovaly jít do zámeckého parku, který byl na druhé straně silnice, nejdřív jsme ale zkusili sehnat místo k přespání. Nesehnali jsme, dokonce nám jeden pán řekl, že v tom parku se spí normálně. Poznali jsme, že jsme už zpátky doma a uložili jsme se tedy do parku. Večer tam sice chodili pejskaři se zvířátky, ale to nevadilo.

Za zmínku stojí unikátní způsob osvětlení. V brašnách jsme měli dvanáctivoltové akumulátory a já jsem našel jednu zapomenutou dvanáctivoltovou žárovku. Když se to spojilo dohromady, tak to svítilo. Úžasné... To je ale pokrok.

Den šestý - 14.8.1999 (Věroš) [98,31]

Ráno jsme se probudili v parku, vyjeli jsme ven do Blavy a na cestě ven potkali Štofiho. Tímto mu děkujeme za pomoc, kterou nám prokázal, popsal nám totiž cestu ven z Bratislavy až do Břeclavi. Adresa jeho stránky je http://fly.to/stofi (za ty reklamy nemůžemem), BTW: je tam návod jak projet bezpečně Blavou. Blavu jsme projeli tak rychle, že jsme měli čas jen tak tak pořídit dokumentární snímek, který se kupodivu povedl.

Na Slovensku mají úžasné protipovodňové hráze: nahoře je asfalt a na něm cyklostezka. Aby tam se tam nehemžilo moc aut, jsou tam závory, které mají uprostřed díru, do které se vejde kolo. Dost dobré.

Z Blavy jsme vypadli do Rusovců, tam jsme se zastavili nahoře u kostela a Damon řekl, že se pojedeme podívat na hrad Děvín. Pomalejší skupina jela rovně, protože rychlejší na ni v domnění, že se budeme koukat po značkách -- jel jsem v čele pomalejší skupiny. Saša navíc viděla Alamak projíždět a prohlásila nějakou větu, ze které Damon usoudil, že víme, kam jeli. A tím to začalo.

Když jsem už dlouho neviděl Damona ani nikoho z rychlejší skupiny, zastavili jsme u Devínskeho jazera a začali obědvat. Snědli jsme (Alamak, Jirka a já) asi kilo zrní speciál-mix a začali přemýšlet, kde hledat zbylou polovinu. Protože se nikomu nechtělo jezdit, vyhrál jsem jako jediný uchazeč konkurs a vyjel hledat druhou polovinu.

Potkal jsem je asi kilometr zpátky, vrátil jsem se zpátky a poslal tam Alamak a Jirku. Navíc jsme najeli 2, já 4 kilometry. Damon dopadl hůř, protože nás vyjel hledat na druhou stranu a najel navíc asi 30 km. Ale jak praví jiný klasik: ``Není důležité vyhrát, ale nadřít se.´´

Od Devina vede krásná cyklostezka okolo Dunaje a potom Moravy až k Moravským hranicím. Cestou jsme jedli špendlíky, Saša, Katka a Damon uspořádali hromadnou srážku a následný pád a vůbec jsme si užívali.

Když už jsme nevěděli, kde jsme, odbočili jsme cestou a jeli se zeptat, kde asi jsme. Potkali jsme tajný objekt pohraniční stráže a poté lidi u kombajnu. Otázkou nás předešli: ``Víte, kde jste?´´ Damon se nedal zaskočit a briskně odpověděl, že mezi Blavou a Břeclaví, což byla sice pravda, ale bylo nám to platné jako ponorce stěrače. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí, jako třeba, že nemá smysl stavět stan blízko u hranic, že nás mohou vyhmátnout pohraničníci a jako občané ČR bychom měli problémy a že máme ještě popojet.

Popojeli jsme až k silnici. Vyrazili jsme na jednu stranu a po chvíli jsme dorazili na celnici. To sice bylo to, co jsme chtěli, ale celnice měla druhý konec v Rakousku. Saša tam vzbudila soucit, když na otázku, kam chce odpověděla, že domů a tak nám zajistila ubytování v objektu policie. Ne, nezavřeli nás do vězení (taky mne to překvapilo), asi jeden dlouhý kilometr zpátky byla škola v přírodě a objekt policie a tam nám povolili postavit si stan. Jmenovalo se to tam Moravský svätý Ján a bylo to ještě na Slovensku.

K večeři jsme si něco uvařili a před tím jsme ještě dostali večeři od školy v přírodě.

Den sedmý - 15.8. (Věroš) [56,83]

Ráno jsme k snídani kromě zbytků od večeře měli teplý čaj, který nám donesli opět ze školy v přírodě. Potom jsme si ještě v jejich kuchyni umyli nádobí, nechali uvařit polífku ze sáčku, pojedli ji na jejich verandě a začali odjíždět.

Protože začínalo pršet, oblékli jsme si plašiče deště a vyjeli jsme. Déšť je totiž velmi hloupé zvíře, a když si obléknete pláštěnku či jiný plašič deště, většinou toho nechá.

Cestou mi začalo ucházet zadní kolo a časem se k němu přidalo i přední a tak jsem zastavil u benzinové pumpy. Měli tam špatný šlaušek a tak jsem dostal víc duchu ven z duše než dovnitř. Protože jet se musí, dofoukl jsem kolo na rozumnou mez pumpičkou a nedýchal jsem.

Hranice jsme přešli v pořádku, potlačili jsme tendence líbat celníky a vyrazili jsme do Břeclavi. V Břeclavi jsme se rozdělili, Alamak s Jirkou jeli vlakem do Brna a zbytek (Damon, Katka, já a Saša) jsme vyrazili do Lednice, kde podle neověřených informací měla provádět kamarádka.

V kostce: nebyla tam, dali jsme si oběd a asi čtvrt hodiny před nádražím jsem píchl, zalepil to a jelo se dál. Kola jsme naložili do vlaku, sebe taky a jeli jsme až do Brna. A to je vše.

A to je vše

Je možné, že nejsem objektivní, možná jsem trošku sebestředný, ale nikdo jiný kroniku nechtěl napsat. To máte za to...

Všechny maďarské názvy jsem psal v prvním pádě, já nevím, jak to ti Maďaři skloňují.
Maďarština totiž nejspíš není řeč, ale nemoc hrdla.

Rubrika: Cestopisy
Témata: Cykloturistika , Maďarsko
Názory k článku: zatím žádné
24.1.2000
Na Facebook
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 13.41
Co je to karma a jak funguje?


Názory k článku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky.

ČELENKA

ČELENKA

SLEVA 35% Funkční unisex čelenka z příjemného a hřejivého materiálu.

98 Kč - detaily »

Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist