nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Kučerlinské údolí

Témata: Hory a pohoří, Rusko

27.07.2006 Čtvrtek

Někdy okolo půl druhé ráno řidič prohlásil, že dál už nejede, páč se mu už nechce. Shodou okolností jsme v Usť-Kokse. Vystupuje s námi i fotograf, kterej teda chtěl pokračovat a jedna ženština. Jdeme přes most přes řeku Koksu, kterej je zavěšen na ocelových lanech, takže noční přechod je zajímavý. Hned za mostem jdeme spát. Vytahuju jen spacák a tuhnu. Fotograf si bere dva podprdelníky, což je ruská specialita, kus karimatky na pásku a nosí se to kolem pasu nad prdelí. Kamkoliv si člověk sedne, tak sedí v suchu. A ještě se s tím parádně rozfoukává oheň a zabíjí hmyz. A v horách a lesích to má fakt každej. Fotograf si dá jeden pod prdel, druhej pod záda a spí. Ve spacáku teda.

Tento chlapík jede na dva měsíce do lesa. A jeho batoh má přes 40 kilo...

Jsem vzbuzen někdy o půl sedmé. Kolem nás běhá tele a místní houbaři. Balíme a jdeme na milici. Fotograf jde na maršrutu. Milice, kterou nalézáme na třetí pokus, má až od devíti, tak se alespoň bavím tím, že pozoruju Karafa, kterýmu se do batohu rozsypalo chilli. Tak se snaží zachránit co jde. Moc toho ale nejde. Mně teda zase mačky propíchly batoh.

Půl hodiny vysvětlujeme úřednici, co že to jako chceme. Dostáváme formuláře, které vyplňujeme latinkou. Tak to nepůjde. Tak malujeme azbuku. Dozvídáme se, že musíme psát azbukou, ne malovat ruské symboly. A co jako asi děláme? Nakonec to baba nevydržela a přeškrtala mi to. My ovšem statečně vyplňujeme dál. Úřednice je na dně s nervama a posílá nás do Tjunguru. Radši ani nepřemýšlíme, kam by nás poslali v Tjunguru a trváme na tom, že to vyplníme tady. Dozvídáme se, že to je naše právo a ženská odchází. Ještě nám stihla sdělit, že tu nemá kopírku na kopie pasů. Protože jsme nafasovali nový formuláře a byli jsme posazeni před vzor, jdeme na to znova. Zase tiskacím. Přichází ta úřednice a čekám, kdy začne hysterčit. Tak do ní valíme, že azbuka není zrovna obor, ve kterém jsme nejsilnější a že potřebujeme trochu pomoci. Jenže jsme si nějak popletli slova a do baby valíme, že chceme špatně pomoci. K tomu čas od času přihodíme, že nerozumíme, nakonec to tvrdí i ona nám. Takže tu stojíme a dle všeho nikdo nikomu nerozumí. A ke všemu zjišťuju, že se mi někam vytratila migrační kartička, kterou naštěstí nalézáme na zemi. Ale za pultem, čili v její úřadovně. Když po babě chci, aby mi ji podala, tak na mě jen nevěřícně hledí, že se přede mnou ohýbat nebude. Tak jsem jí tam vlezl, kartičku si vzal, baba to nezvládla, dala nám do ruky stvrzenku pro banku, vzala si naše pasy a odešla.

Řidič nám radil, seč to šlo i přes to, že tuto mapu viděl očividně poprvé.

Batohy necháváme tady, jdeme do banky uhradit poplatek za registraci, což znamená, že se vše ubírá dobrým směrem. Poplatek nás každýho přijde na 19 rublů, což je příjemná cena. Asi jako za jeden chleba nebo pět krabiček cigaret. Očividně tu mají v produktech jasno.

Vracíme se na úřad, ženská se na nás usměje a ať přijdeme za hodinu. Tak jdeme do města, nakoupit nějaký to jídlo, háčky na ryby a zkusit sehnat skládací pilu, tu ale nemají. Prolezli jsme snad všechny obchody, takže asi deset místností vedle sebe. Kupujeme hromadu sirek a 2,5% jogurt. Mírně poprchá. Fotograf pořád čeká na nějakej odvoz. Dostáváme na něj adresu, což je další důkaz toho, že azbuky se tady nezbavíme. Aspoň to mohl napsat tiskacím.

Cestou zpět na milici domlouváme odvoz Žigulíkem do Kučerly, pro oba dva za 650 rublíků. Co je zajímavý, že maršrutky za posledních padesát kilometrů do Tjunguru chtějí skoro stejný prachy jako za čtyři sta kilometrů sem. Takže skoro pětistovku za jednoho.

Koně pro bohaté východní turisty. Naše tempo bylo v tajze hodně podobné.

Vracíme se tedy za hodinu a opět jsme se dozvěděli, ať přijdeme za hodinu. Si z nás asi dělá prdel. Tak jsme jí aspoň vnutili potvrzení z banky. Teď už nikam nejdeme, sedíme před milicí a zkoumáme naši jedinou mapu, kterou jsme si stáhli z internetu a vytiskli, takže ani nevíme, co to je za měřítko. Po půl hodině vybíhá nějaká mladá žaba a očividně nás hledá. Taky že jo. Jdeme dovnitř, dostaneme pasy, kopie má najednou v ruce, razítko a radu, ať si příště najdeme někoho, kdo umí psát. Nakonec se baba i docela usmívá, asi proto, že už to má za sebou.

„Mnogo, mnogo, mnogo spasiba.“ „Mnogo, mnogo, mnogo pažaljsta.“

Ani nechce nějakej úplatek za vyplnění, jak jsme předpokládali, což je v této zemi dost prazvláštní. A na faxy nedošlo už vůbec. Jestli jí někdy dojdou, tak se z toho chuděra už asi zblázní.

Rveme batohy do kufru do Žigula, nasedáme a vzhůru do hor. Po cestě se ještě zastavíme pro osmdesátioktanový benzín A-80 k pumpě, která má jediný pravidlo a to zaplatit před tím, než člověk začne čepovat. Jinak mu to ani nepustí. Jezdí se sem ze všech směrů, všemi možnými vozy, čas od času proběhne kráva. Ještě potřebujeme benzín do vařiče, ale řidič tvrdí, že to tady půjde pěkně blbě a že to na místě vycucneme z nádrže. Stavujeme se tedy k němu domů pro kus šlauchu a po neuvěřitelně rozbitý cestě jedeme do Tjunguru. Jedeme snad v prvním voze tady bez vybitýho skla, mažeme to prašný silnici, chvílemi 130 kilometrů za hodinu, to by jiný auto nemohlo přežít. Protijedoucí vozy způsobují, že se vždy na několik desítek sekund ocitáme v prašném mraku, což ale řidiče nijak nenutí zpomalit. Když se přiblížíme k řece Katuň, řidič zastavuje.

„Fotografírujtě!“

Tak fotíme. Popojedeme a zase fotíme. U přívozu si Karaf vzpomene, že nemáme drát na zavěšení ešusu nad oheň, tak tam rveme kus ocelovýho lana, čímž se náš řidič docela baví. V Tjunguru překonáváme podobnej most jako ráno, takže zase hromada prken na ocelovým laně, tentokrát teda vozem, tak je to o dost zajímavější. Stavíme u dřevěný budky před kempem, čili turbázou a jdeme na jídlo. Přítomnost vegetariána Karafa dává tušit, že masa se tady moc nenajím, tak si odevzdaně dávám kabačiky, což jsou kousky dýně, rajčat a podobné zeleniny s jogurtem, salát, což je něco podobnýho, ale na studeno a lepjošku, velkou placku. Za necelých 60 rublů fajnovej oběd.

Prvosjezd řeky Kučerly se zadařil. Druhosjezd už ne...
Tento a další články najdete na osobních stránkách autora na adrese pripluv.ic.cz

Řidič nám chce ještě ukázat pole s bramborama, že si můžeme vyrýt na jídlo s sebou, tak dvě, tři kila. Se asi zbláznil, nebo si myslí, že dvacetikilový batoh je na místní poměry lehkej.

Žiguli nás ještě veze skrz děrevnu Kučerlu, kde za mostem, který očividně nebyl koncipován pro auta, vysedáme. Řidič vbíhá do lesa a nachází nám plastovou láhev, do které z jeho nádrže bereme benzín. Protože ten šlauch na přepuštění byl na několika místech děravej, borec má na proseknutých místech prsty, takže to drží jak píšťalu.

Přijíždí jeho kamarád v nějaký stařičkým Nissanu a že nás ještě kus hodí. Vsedáme tedy dovnitř, Karaf se mu chvíli dobývá na místo, než si uvědomí, že tady je řízení vpravo, přejíždíme ten prapodivnej mostek, kterej odradil i Žigulíka a po takovým tankodromu jedeme ještě přes pět kilometrů. Náš novej řidič se představuje jako Alexandr a vytahuje mapu Katuňského hřbetu, kam se chystáme. A pak, že tu mapy nejsou. Předjíždíme několik lidí na koních a koně s nákladem a jsme na místě nástupu. Je zde náhrobek vodákovi, který uskutečnil prvosjezd řeky Kučerly a když nadšeně dělal druhosjezd, tak to už nedal. Má tu tedy zapíchnutý kajak vylitý betonem. Dle stavu kajaku, kterej je popraskanej jak kdyby projel mlátičkou, mi je hned jasný, že se tu zabil v něm. Loučíme se, Saša nic za svezení nechtěl, což je tady zvláštní.

Karaf přišívá k batohu poutko a vyrážíme kamsi do kopců. Směr si upřesňujeme díky čtyřem Rusům s mapou, kde ji sakra vzali, když vůbec nemají jít sehnat, to je zajímavý. Po dvou hodinách chůze a konzumace lesních jahod narážíme na jakýsi tábořiště, tady tomu říkají stojanki. Už tu jedna skupinka táboří. Napínáme mezi stromy bashu, neboli naprosto vychytanou celtu anglický armády a chystáme se uvařit pšeničnou kaši, co jsme zakoupili dole.

„Do prdele, tady píšou, že se to vaří 20 minut.“ „Do prdele, tak to jsme odkázaní na oheň.“ „Ještě, že jsme urvali ten drát.“

Jedna věc je získat drát, druhá, vytvarovat jej na závěs na ešus. Nicméně se to daří. Všichni se chodí dívat ke skále pod převis, kterej je za dřevěnou ohradou, což moc nechápeme, ale je nám to jedno.

Okolo nás je vidět několik ohýnků. Vzhledem k tomu, že za poslední dva dny jsme toho doopravdy moc nenaspali, usínáme už někdy po desáté.

28.07.2006 Pátek

Jsem vzbuzen přesličkovým čajem o půl jedenácté. K tomu dostávám informaci o tom, že to je léčivka a že to je zdravý a kdesi cosi. Na snídani dvě nudlový polívky s chilli a kusem sejra pro oba.

Balíme a jdeme se mrknout na tu ohradu pod skálou, protože když jde někdo okolo, jde se tam podívat. A ony tam jsou skalní rytiny, dle nějakýho velitele skupiny, co tu se svojí bandou prošel ráno, jsou starý 25.000 let. Něco je obtáhnutý, ale docela v pohodě.

Jdeme proti proudu řeky Kučerly. Po cestě se živíme planým angreštem, rybízem a jostou. Je to teda všechno nezralý a kyselý. Vzhledem k tomu, že v září tady už začíná sněžit, tak to uzrát asi ani nestihne. A pořád chodíme na záchod.

„Ona ta přeslička bude asi na čištění močáku.“ „Hlavně, že to je léčivka.“ „Jo, močopudná léčivka.“

Objevujeme nějakou bivakovací chajdu. Kousek za ní opouštíme louky a vcházíme do tajgy. Protože jdeme po koňské stezce, tak to je fajn. Jenom, jak ti koně šlapou pořád na stejný místo, tak tu jsou vyšlapaný takový pražce. Ale jde se po tom docela dobře. Říkáme si, že by se dalo přespat u soutoku říčky Těkeljušky s Kučerlou. Předtím ovšem potkáváme ruský páreček, kteří zase mají fajnovou mapu a po zjištění, že na Kučerlinské jezero to je nějakých šest hodin chůze, se rozhodujeme, že to dneska stihnem. Tak valíme jak ďasi.

Vodu jsme pili odevšad a bez úprav. A nestalo se nám nic.

Chvílemi jdeme po koňské stezce, chvílemi mimo stezku po vyšlapané pěšině, chvílemi úplně mimo borůvčím. Tak aspoň konzumujeme nezralý borůvky. Jednou za čas míjíme pomníček vodákovi či vodačce, kteří nezvládli peřeje Kučerly. Už se stmívá, když se dostáváme k jezeru. Zjišťujeme ovšem, že jde teprve o jezero těsně u výtoku a že koňská stezka vede trochu jinudy. Ale jsme kousek. Protože se mi rozpadají kalhoty, beru si ze stromu kousek plandající látky, to bude fajnová záplata.

Kolem jezírka přecházíme ke Kučerlinskému jezeru, to je fakt obrovský. Je deset v noci, tma jak v pytli. Stavím stan a Karaf rozdělává oheň, že si zase uvaříme tu pšeničnou kaši s chilli. Ona spíš než kaše, tak to je taková hmota. Rozhodně to nevypadá jak obrázek z krabice. Topíme explozivním lišejníkem a kůrou, docela to jde. Pečeme si na klacku jednu houbu. Teda, spíš houbičku.

Naproti nám svítí pár chatek, což je místní milionářský sídlo. Protože sem nevede žádná cesta a milionáři přece nepojedou dva dny na koních, nebo nedej bože pěšky, létá tam vrtulník. Zítra tam půjdeme zkusit magazín, protože máme strašně málo jídla. Tak nás snad nevyhodí.

Nad námi je hvězdný nebe, je těma hvězdama úplně zaplácaný. Tolik hvězd jsem snad ještě nikde neviděl. Občas jedna spadne. Pohled to je nádhernej. Na to, že jsme cestu, co se jezdí na koních dva dny stihli za necelý dva dny pěšky, nejsme ani unavení a nemůžeme usnout. On ani ten pětihodinovej posun dopředu tomu moc nepřidává.

29.07.2006 Sobota

V noci prší. Asi osmkrát.
Probouzím se po devátý a slyším Karafa, jak venku s někým vede dialog. Za chvíli mi leze do stanu.

„Hele, je tu jeden borec, má čtyři ryby a vymění je za krabičku cigaret.“ „Za krabičku výstupových cigaret?“ *„No.“ *„Ne. Dám mu tak zbytek těch bezfiltrovek.“ *„Tak já to zkusím.“

Tak a máme čtyři ryby. Za sedm cigaret Luč Bijsk, co jsou z krabičky, která stála tři ruble. Ty ryby taky nejsou nijak extra velký. Ale šiknou se. Lezu ze stanu ven, kde skoro zakopávám o čaj, tentokrát z heřmánku. Karaf si bere cepín a jde ty ryby vykuchat, tož to si nemůžu nechat ujít a aspoň jednu si musím kuchnout taky. Cepínem zakopáváme vnitřnosti. Ryby, po tom, co dostaly dávku soli, kari a chilli, obalujeme do listů maliníku a jahodníku. Pečeme je na klacku, takže se o to nemusíme moc starat.

Slunečné dopoledne trávím zašíváním kalhot a instalováním záplaty. Vedle nás stanuje skupina dvanácti Čechů, zvláštnější to je o to, že jeden je z Třebíče, jeden z Okříšek a jeden z Mohelna. A když už je jeden z nich Plzeňák, tak zase se zabývá stejným oborem jako Karaf, což dělá ani ne čtyřicet lidí v republice.
Svět je malej.

Dozvídám se, že jsem si právě zašil kalhoty něčím, co by se dalo přirovnat k buddhistickým vlaječkám v Himalájích, že Altajci věší na stromy kusy látky, aby vlály do vzduchu a přeříkávaly motlitby. Kdybych to věděl dřív, tak si udělám záplatu z Karafova trika.

Totiž, vzhledem ke své geografické poloze se Altaj stal v průběhu staletí spojnicí evropské a asijské kultury a místem střetu mnoha náboženství, včetně křesťanství, islámu, buddhismu, lámaismu i šamanismu vyznávaného původním Altajským obyvatelstvem.

Češi mají parádní mapu. Získávám dojem, že jenom my tady máme mapu staženou z netu. Když se dozvím, že ji koupili v Tjunguru za 150 rublů tak se mlátíme do palice, že nás to jako nenapadlo se zeptat. Jsou tu i značený průsmyky s obtížnostmi.

Altajci se dost neradi fotí. Člověk musí být rychlejší než mu to zakážou.

Sušíme stan a balíme věci. Je nádherně a čas od času nad námi proletí vrtulník. Chlapi říkali, že se registrovali v Tjunguru, čili tam, kam nás posílala ta úřednice z Usť-Koksy, a stálo je to 250, nebo taky 350 rublů na hlavu, to doopravdy nevím jistě, protože se sami v této informaci rozcházeli a zas tak moc jsme to vědět nepotřebovali, pročež jsme to ani nijak hloubkově nezjišťovali, a pasy jim vrátí až při návratu. Ještě, že jsme se nenechali odbýt.

Jdem si za borcama dokreslit mapu, třeba jako zapsat si tam názvy a ten průsmyk. Když nad tím tak přemýšlím, tak máme slepou mapu, jediný dva popisy jsou u jezer. Při rozhovoru zjišťujeme, že jsme tady snad jediní cizinci, co si neupravujeme vodu různými činidly, a to pijeme odevšad včetně jezera. Asi jsme už nějací otrlí, za ty roky. A nebo se posereme.

Pohlédneme na oblohu, řekneme mnoho sprostých slov a jdeme fofrem postavit stan. Obloha zčernala a za chvíli přichází slejvák. Ten trvá tak hodinu, hřmí, fučí, na jezeře se vzdouvají vlny a zase je pěkně. Tak jdeme něco nafotit k malému jezeru a hlavně nasbírat dřevo na oheň, tady to je dost vybraný.

Oheň rozděláváme ruským způsobem, tedy pomocí benzínu. Vaříme zase tu hroznou pšeničnou kaši s chilli a kari. Operativně měníme plán a místo přes sedlo Karaťurek půjdeme okolo Kučerlinského jezera na Zelené jezero a přes jeden pěreval na Sedm jezer, odkud sestoupíme k jezeru Ak-kem. Pěreval, neboli průsmyk či horské sedlo, jsme si zakreslili, má to být obtížnost 2A, takže paráda. Karaf vyráží hledat ryby a já komunikuju s posádkou gumovýho motoráku. Už mi ta ruština docela jde. Podle nějakých potápěčů je prý na dně Kučerlinského jezera ledovec, ale z fyzikálního hlediska to vylučuju, přijde mi to jako blbost. Vaříme si kafe 3in1 a pozorujeme Čechy na druhé straně jezera, jak se vrací z magazínu a nesou si nějaký plechovky, kterými na nás mávají. Jdeme k nim na průzkum, ochutnáváme asi tři sladký drinky s devíti procenty alkoholu a i přes to, že je to strašný, vyrážíme si to koupit taky.

Mezi chatkami stojí dvě jurty, v jedný bydlí Altajka co prodává v obchůdku, což je jediná chata, která nemá červenou střechu, ale oranžovou. Vzadu hučí generátor, podle zvuku tak z lokomotivy.

Kupujeme dvě ty divný plechovky, poslední Tequillu s grepem, co je to druhý ani nevím, nějaký nudlový polívky a odmítáme devítiprocentní pivo s vodkou. Ještě se ptáme na mapy, ona, že má, očička nám zasvítila a ženská vytáhla nějaký prospekty s mapkou, očička nám zhasla a jdeme se družit za Čechy. Cestou zpátky jdeme okolo chatky, která má na verandě automatickou pračku a dvoulinku natáhnutou bůhví odkud na stromech. Pak nějaký rozsekaný lodě a jsme na mostku na druhou stranu. Češi už juchají, tak se přidáváme, vzhledem k malému množství stravy a nezvyku na alkohol v posledních dnech, mi ta plechovka docela stačí. Ve stanu jsme v deset v noci, ale po tom kafi, ač bylo instantní, nemůžeme usnout.

Další díly seriálu: Přípluvova Altaj 2006

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
Rubrika: Cestopisy
Seriál: Přípluvova Altaj 2006
Témata: Hory a pohoří, Rusko
Galerie: 6 obrázků
Názory k článku: zatím žádné
4.4.2007
Na Facebook
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 18.23
Co je to karma a jak funguje?


Galerie k článku

Tento chlapík jede na dva měsíce do lesa. A jeho batoh má přes 40 kilo...
Tento chlapík jede na dva měsíce do lesa. A jeho batoh má přes 40 kilo...
Řidič nám radil, seč to šlo i přes to, že tuto mapu viděl očividně poprvé.
Řidič nám radil, seč to šlo i přes to, že tuto mapu viděl očividně poprvé.
Koně pro bohaté východní turisty. Naše tempo bylo v tajze hodně podobné.
Koně pro bohaté východní turisty. Naše tempo bylo v tajze hodně podobné.
Prvosjezd řeky Kučerly se zadařil. Druhosjezd už ne...
Prvosjezd řeky Kučerly se zadařil. Druhosjezd už ne...
Vodu jsme pili odevšad a bez úprav. A nestalo se nám nic.
Vodu jsme pili odevšad a bez úprav. A nestalo se nám nic.
Altajci se dost neradi fotí. Člověk musí být rychlejší než mu to zakážou.
Altajci se dost neradi fotí. Člověk musí být rychlejší než mu to zakážou.

Názory k článku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky.

Kréta Korfu Kos Lefkada Mykonos Rhodos Santorini Karpathos
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist