nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Kavkaz, mohutná hradba hor VII.

Témata: Hory a pohoří, Rusko

14.07.2005 čtvrtek

Karaf se přimotává ve 3:30 a smrdí tak, že vím, že dneska nás nevybere nikdo. Ale pozitivum to je jediný. Já se dusím.

V 9:00 startuje Karosa, že poveze Kudrnovce na pokus o Elbrus. Výfuk nám čudí přímo do stanu. Takže po ránu doslova vybíhám. Chvíli po mně i přidušenej opilec Karaf.

Kavkaz 2005
Elbrus

V 10:00 startujeme my a jdeme na jednodenní trek do sedla Becho. Podél řeky Yusengi. Je docela hezky, tak jdeme furt do kopce. Tam trochu kape, tak to otáčíme a jdeme zase z kopce. Nevím co bylo horší.

V údolí Baksan, kousek od base campu jdeme do muzea přírody, horolezectví a Vladimíra Vysockého. Je vyřešený stylem, že tu nikdo není, zvoníme tedy, přibíhá takovej klučina, beze slova nám prodá lísty, jeden za dvacku a jsme uvnitř. Celý muzeum je jedna místnost s cepínem, mačkama, fotkama, kusem lana, pár vycpanejma turama (tady všechno co má rohy je tur a hotovo) a obrovským obrazem, kde je Putin na lyžích.

Pak kupujeme pár piv, nějaký sladký tyčky a mezi krávama co si tu tak ležérně přešlapují po silnici jdeme de tábora.

„Ta kráva je ještě větší tele než tele. Kráva je vůl.“

Abychom si spestřili jídelníček, tak ke kaši jíme ty vařený vajca.

„Kurva, nemáme sůl.“
„Ty sis ještě nezvyk‘?“
„Ne.“

Karaf kdesi sehnal kefír, tady se tomu říká ajran, tak to do sebe lejem. Je dobrej, je to skoro jídlo a od českýho se liší tím, že je z mlíka J. Mezitím przníme Edmundův hrnek. Totiž, Fugas si z Novýho Zélandu dovezl hrnek, přesnou kopii toho, co měl v třiapadesátým Hillary s sebou na Everestu. Nedbaje toho o jakou úžasnou věc se jedná mu tam Pavla rtěnkou dopisuje Clintonová a ještě šup obtisk pusy. Fugas to zjišťuje asi po dvaceti minutách a skoro to nepřežil. He, he.

Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete další články z expedic, které Přípluv absolvoval. Jeho stránky najdete na adrese pripluv.ic.cz

Sbíráme na sebe maily, protože tři letci už musí zítra zmizet, aby se doma mohli zdárně zapojit do pracovního procesu. Karaf je odvlečen Osmanem a dělá tam překladatele jakýmusi Němcovi, co přijel sólo autem. Karaf tedy mluví anglicky, ale už to neumí převýst do Ruštiny, Osman to má přesně naopak. Do toho ten Němec. A víno. Tuším, že se Karaf před půlnocí do stanu nedostane.

My luštíme černobílou kopii mapy a zkoumáme co jako zejtra.

15.07.2005 pátek

Je krátce po půlnoci, když se přimotává Karaf. Tak jsem se trefil. Smrdí zase jak včera, asi mu ty ponožky spálím, čímž sice způsobím krátkodobou ekologickou havárii, ale z dlouhodobějšího hlediska zachráním lidstvo.

Vstáváme zase kolem osmý, dnes už naštěstí bez přispění autobusu. V deset vyrážíme na čtyřdenní trek na jih ke Gruzii.

V jedenáct dobýváme šašlikárnu, čili tři takový šopy, kde se nejen šašliky dělají a hodláme jíst. Já si dávám žuljen, aniž bych tušil co to je. Karaf se cpe salátem a medovníkem, co tu relativně levně prodávají za rohem. Kolem mě se zápasí s borščem, šašlikem, chičinem, někdo si donesl větrníky, ke všemu se lemcá pivo, no konečně něco dle našich představ.

Tak, žuljen jsou houby s brynzou, je toho hodně a je to dobrý jak sviňa. Plave to v mastným a bez chleba to žrat nejde, ale to by bylo poslední, co by mi vadilo. Je to supr.

Potom vyrážíme na předlouhou cestu prašnou silnicí stále do kopce, dolinou Adyl-su. Slávův hloubkoměr, nebo co to na tý ruce má ukazuje 35°C, stín neexistuje, ke všemu táhnu zase lano, no na umření. V očích pot a výraz vraha, jak se tak dívám, nejsem sám.

Tak se aspoň fotím s buldozerem, ať se trochu rozptýlím, moc to ale nepomáhá. Konečně se vnořujeme do lesa. Mý brutálně rozpraskaný rty zalejvaný tím slaným potem signalizujou cosi ve smyslu, že se na to tady můžou vysrat. Jejich boj. Docházíme k celnici, či co to je. Plátěnej hangár obestavěnej valem z kamenů a ostnatýho drátu, vepředu mladíček v maskáčích, sandálích a Kalašnikovem. Ukazujeme povolení ke vstupu do týto oblasti a pasy, všechno si pečlivě zapisuje a tváří se věru studovaně.

Maj tu ti vojáci takový dobrý převlečňáky, vypadá to jako maskovaný pyžamo XXXL. Ale co je supr, tak taková hadra na hlavu se špagátem na uvázání vzadu. Kanady co mají nafasovaný nosili asi už i jejich otcové, tak rozpadlý boty jsem v životě neviděl. Proto taky většina z nich chodí v takovejch modrejch gumovejch trepkách, ty zase pro změnu vypadají jako z nějaký akce v Hypernově, ale vzhledem k tomu, že je má většina tak to asi fakt fasujou.

A zase jdeme. A zase do kopce. Překonáváme řeku, potkáváme pořád vojáky, jednoho s pytlem brambor na hrbě, asi nějakej nováček, ostatní spíš tak lelkující na šutrech.

Docházíme na camp Zelenaja Gostinica, tady budeme dvě noci bydlet. Je to tu supr, už tu je několik táborů a hromada odpadků. Jsou to prasata. Flek to je dobrej, lidí, respektive stanů se sem vejde hodně, je do podkovy chráněnej skálama a z boků ještě ledovcovýma morénama. Na několika místech tu vyvěrá ze země voda, ke všemu se filtruje přes písek a je fakt dobrá. Ne jak ta destilka z ledovce.

Žereme vajca na tvrdo, chleba a sejra. A dožíráme žluklou chalvu. Což ovšem znamená, že nám zbyly zase už jenom kaše.

Kavkaz 2005
trhliny

Slunce se střídá s mraky, Karaf z toho všeho flegmaticky usíná před stanem, já vařím čaj. Strava horolezce je čaj. Kousek vedle nás se tyčí Jantugan, jinak taky Kavkazský Matterhorn, suprovej kopec 3991 metrů vysokej. Nevím jestli to bude lezitelný.

Večer se bavím tím, že s Fugasem se snažím o spravení benzínového MSR což se nám i daří. Postup stejnej jak u toho plynovýho. Rozebrat a složit. A funguje to. Potom poměrně dlouho řešíme problémy typu, jestli Helvetica je nebo není produkt Adobe a že Corel je na hovno. To jsem v těchto končinách doopravdy nečekal. A že někomu budu dělat referáty o výrobě nasávané kartonáže a jejím následným potisku, to už tuplem ne.

Už lezu do stanu, když nás přišli omrknou tři kamzíci, jsou kousek od nás, takový kozy, zkrátka. Z Ruského tábora zní do noci kytara. Děsně falešně. Za půl hodiny mne budí Karaf:

„Ty vole, oni hrajou Visáče…“

A taky že jo. Chvíli poslouchám, nakonec zase usínám a cestou do snů mne provází melodie Visacího Zámku. Jede traktor, je to Zetor, jede do hor…

16.07.2005 sobota

Ráno v osm se nám klepe stan. To nás budí Fugas. Vaříme, jak jinak, bramborovou kaši s chilli. Nebo spíš chilli s kaší. Po moréně supíme nalehko nahoru na Jankuatský ledovec. Tam lezeme do úvazků, na lano vážeme uzly a posléze i sebe. Já vážu z jednoho konce lana, Karaf z druhýho a když se setkáváme uprostřed zjišťuju, že zatímco já jsem ty suky dělal po metru a půl, Karaf to tam nabouchal po dvou metrech. Tak to ještě trocha upravuju a jakožto vedoucí lanovýho družstva, který jsou tři po čtyřech lidech, vyrážíme na led. Potkáváme jednoho Rusa, nenavázanýho a v teniskách, kterej nám povídá cosi o trhlinách a nezadržitelně postupujeme vpřed. Cesta to je dlouhá, svítí slunce, sníh taje, nabaluje se na mačky až to pěkný není. Překonáváme trhliny. Po nějaký době docházíme pod trhlinu jednoho z vrcholů Jantugan, který tu jsou samozřejmě tři. Tam jdeme podél obří trhliny, ale nacházíme most, tak ji překonáváme. Padá mi mačka, tak ji beru na těch posledních padesát metrů do ruky a jsme na hranici Ruska a Gruzie. Evropy a Asie. Do Gruzie se táhne Jantuganské plato, jako kdyby tady těch Jantuganů bylo málo.

Tady je konec dnešní cesty. Teda, polovička cesty. Ještě dolů.
„Hele, vylezeme na to Gumachi, když jsme tady.“
Slávek je taky pro, tak Karafův návrh akceptujeme.
„Musíme ale valit, už je dost pozdě.“

Jdeme nenavázaní, začátkem po skále potom po ledovci a sněhu, tak po 55° svahu, no jdeme, lezeme. Pohybujeme se už v Gruzii, z Ruský strany to tudy dost dobře nejde. Je to dřina, ale daří se mi držet jakejs takejs náskok. Jsem v sedle o něco dřív, zbývá asi tak třicetimetrové lezení po skále. V mačkách, kdy chvílemi stojím jen na předních hrotech a s cepínem v jedný ruce to je moc veliká dobrota. Lezení bych typnul tak za 3 UIAA, Ruská stupnice udává 2A. Ze spoda slyším Slávu.

„Tady to je trochu do kopce.“

Asi právě dolezli na závěrečnej 70° strmej výšvih. Ale to už jsem na vrcholu. Jsou tři hodiny. Dělám tedy rychle foto na samospoušť, buď mám vyfocený nohy nebo půl hlavy, foťák zatíženej kamenem, aby neabsolvoval půlkilometrovej let do údolí, nakonec se ale fotodokumentace daří. Jsem v 3805 metrech nad mořem, pěknej vrchol. Jméno hory Gumachi Turkicky znamená: hora potažená bílým plátnem. Dole vidím ostatní jak pomalu odcházejí, jeden človíček na nás čeká, jen nejsem schopnej identifikovat, kdo to je.

Otáčím se, v sedýlku, odkud je mimochodem nádhernej výhled na dalšího velikána Chegettau-Chat, kterej trčí do 4102 metrů, sbírám Karafa se Slávou a klapeme dolů. Dole poznávám Petra, kterej se kochá Gruzií.

Navazujeme se, i přes to, že jsem už sundal prsák jsem vpředu, on ho koneckonců teď nemá nikdo, a mažeme to dolů. Stíháme to za hodinu a půl, je tedy něco před pátou, odvazujeme se, Karaf motá lano i s uzlama a vracíme se do tábora.

Tam si za odměnu, nebo spíš za trest, vaříme kaši s chilli. Žeru Marsku určenou na zítřejší výstup. Kolem nás pobíhají mladí Rusáci a učí se zatloukat skoby, to je docela veselý. Mají na prdeli takový pěnový destičky, to jsem tu viděl snad u každýho místního. Když si sednou tak jsou v suchu, na měkkým a v teple. Někdo to transportuje na batohu, někdo to z tý prdele nesundává ani u toho zatloukání skob.

Kavkaz 2005
Jantugan

Lezu na druhou morénu fotit ledovcový Bashkarinskoye jezero a Jantugan s měsícem. Tím pádem nacházím i supr flek tak na tři čtyři stany i s pitnou vodou. Škrábe se za mnou Karaf, usedá na šutr a čeká na příhodný světelný podmínky. Na druhý straně je dobrá dvojka. Borec v helmě (samozřejmě že stavební, tady nic jinýho nefrčí), s cepínem a vysokohorsky oblečen a obut fotí na ledovci jistou slečnu v sandálích a šatičkách. No to je kombinace J.

V táboře je pořád odkudsi slyšet kytara. Vrací se Goráč, kterej pro střevní problémy typu sračka jak řemen, s námi na ledovec nešel.

„Kam jsi šel?“
„Nahoru.“
„A kde jsi byl?“
„Nahoře.“

Zkrátka voják. Ten žádný tajemství neprozradí.

Kolem nás zase běhají ti kamzíci, tentokrát jenom dva. Hodně lidí odchází na morénu fotit západ slunce, Karaf tam sedí už hodinu bez hnutí. Třeba umřel. Toto zří i Fugas.

„Jen foťte, foťte, já už na to seru. Mám pořád první film a to myslím, že kdybych šestnáctkrát nevyfotil sebe tak tam nemám vůbec nic.“

Karaf je nahoře už dvě hodiny. Ale už se dvakrát pohnul. Spát jdu po devátý a začíná pršet.

Další díly seriálu: Kavkaz - Elbrus 2005

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
Rubrika: Cestopisy
Seriál: Kavkaz - Elbrus 2005
Témata: Hory a pohoří, Rusko
Galerie: 46 obrázků
Názory k článku: zatím žádné
21.12.2006
Na Facebook
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 15.31
Co je to karma a jak funguje?


Galerie k článku

Kavkaz 2005
Kavkaz 2005
Kavkaz 2005
Kavkaz 2005
Kavkaz 2005
Kavkaz 2005
Kavkaz 2005
Kavkaz 2005
Kavkaz 2005
Kavkaz 2005
Kavkaz 2005
Kavkaz 2005
Fotogalerie k seriálu Kavkaz - Elbrus 2005
Zobrazit všechny obrázky — celkem 46 obrázků

Názory k článku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky.

Kréta Korfu Kos Lefkada Mykonos Rhodos Santorini Karpathos
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist