Přípluv 12.07.2005 úterý
Budí mne hukot okolo. Je jedna hodina ráno a vstáváme. Letím se s čelovkou ještě pro jistotu vysrat, což se nakonec ukázalo jako správná volba. Protože jsem spal víceméně oblečenej, beru jenom flísu, bundu, návleky, mačky, kuklu, čepku a dvoje rukavice a jsem ready.
4170 m.n.m. – Před druhou hodinou ranní vyrážíme z šopy. Je logicky tma, zima a dost kurevsky fouká. Taky se ten vítr nemá o co rozbít, Elbrus trčí kilometr a půl nad ostatní kopce kolem. Protože absolutně nevím kudy máme jít, jelikož včerejší aklimatizaci jsem doslova prosral, držím se Karafa, kterej mi tu dělá sparing partnera a trochu se orientuju podle světýlek jdoucích nad námi.
Jde se mi moc dobře, podle rady jsem vyrovnal dech s kroky, dva až tři nádech, teprve potom výdech, no, jde to. Jde se nám až moc dobře, protože za necelou hodinku jsme nad těma světýlkama, takže má jediná orientace je ta tam. Dohání nás Petr, Martin a Jarda, tak se probíjíme dohromady. Ještě cestou sbíráme Slávu a potom se k nám přidává Petra s Martinem. Pod nás přijíždí rolba, tady se tomu říká ratrak a vyhazuje nějaký lidi. To je teda výstup.
4690 m.n.m. – Pastuchovy kameny. Opouštíme hradbu šutrů a dostáváme se na volný ledový pole, který je nekonečný. Nějak se nemůžeme shodnout, kam jít. Já jsem ticho a jdu jak ovce se stádem, protože fakt netuším. Ostatní tu včera na otočku byli. Zatáčíme doleva.
Jdeme po ledovci, světýlka čelovek ostatních jsou hluboko pod námi. Je hrozná kosa, pořád hejbu prstama na noze abych zachoval krevní oběh. Horší to je s rukama. Dle stržených výrazů ostatních mi je jasný, že v tom nejsem sám. Jdeme s hůlkama, takže pořád musím dotahovat ten pitomej hrot.
4800 m.n.m. – Jako by to tu trochu praskalo, vítr nám obrovskou rychlostí vmetá do obličejů sníh, už se ani neotáčím, jenom se skláním. Daleko na východě pomalu svítá. Trochu zaostávám za ostatními, Karaf na mne vždy čeká. Taky nevypadá nejšťastněji.
5000 m.n.m. – Krize. Pomalounku vylízá slunce, mám toho dost, motá se mi hlava, je mi jasný, že jsme zakufrovali, vidíme postavičky lidí jdoucích po cestě. Je od nás napravo a dost daleko. Ostatní jsou už nahoře pod sedlem. Jsem schopnej udělat tak tři kroky, celou vahou napadám do hůlek. Není mi vůbec dobře. Jeden krok a vždy to pode mnou celý ujede. Do toho ten vítr, chvílemi jdu na všechny čtyry aby mě to nesmetlo. Do hajzlu. Karaf si toho vyloženě všiml, a tak v pauzách mezi focením východu slunce fotí mě. Pěkný. Dává mi ale napít čaje, na chvíli si sedám, vytahuju ještě jedny rukavice, který mají na sobě ještě jedny bez prstů. Soukám do sebe Carbosnack a snažím se nějak ty prsty rozehřát. Do údolí z mých úst vyletí několik nadávek. Vlastně docela dost. Prsty brní a pálí, což je příznak toho, že se mi tam vrací krev, teď už jen chvilku počkat. Kurva, ono se řekne chvilu, ale to co teď v prstech probíhá je masakr. Nasazuju ty rukavice, takže teď mám na sobě čtvery.
5100 m.n.m. – Je světlo a vidím kousek od sebe cestu, která se stáčí do traverzu do sedla. Neuvěřitelný. Supím tam. Najednou před obličejem vidím mačku. To ke mně přiskákal nějakej místní guide s tím, že asi trochu zamachruje před svými klienty.
„Where are you from?“ „Čechia.“ „What are you here?“ „I‘m look for a way.“ „It‘s a glacier, a lot of marginal crevasse, it is a very dangerous!“ „I’m know…“
Tím jsem ho odzbrojil, tak zas hopká ke svým klientům, kteří jsou sotva živí a jeden se chystá toto potvrdit tím, že to tu pozvrací. Koneckonců, jeho informace o trhlinách mě utvrdila v tom praskání. Kurva teda, ještě že jsem to nevěděl tam.
Jsem ale na cestě, do kopca to je jen už mírně. To je silně pozitivní, ke všemu vylezlo slunce. Ne, že by nějak pálilo, ale ta žlutá koule dodává sílu. Při traverzu předbíháme nejen ty jeho klienty, ale i jeho samotnýho.
5200 m.n.m. – Ještě se teda schováváme za šutr, kterej nás vůbec nechrání a já opakuju proceduru s prstama na rukách s tou vyjímkou, že už na ně nic nedám. Tentokrát bolestí řvu. Že zase sprostě je nasnadě. Všude kolem nás je nablito, tak se tu Karaf ještě vyhrčí a už traverzem do sedla. Dostávám se do pohody, vydejchávám tak po dvaceti krocích, musím teda ještě odolávat tomu rozvířenýmu sněhu. Už nehejbu prstama na nohách. Zmrzly mi na kost pohory a nějak se stáhly, takže jsem jak ve skeletech.
5416 m.n.m. – Sedlo. První koho vidím je Fugas. Sakra, myslel jsem, že už to mají všichni od nás za sebou. Jako že jsou nahoře, ne mrtví. Spravuje Martinovi mačku, ten sem došel jenom s jednou. Pomáháme mu. Poprvý se dívám na hodinky, je devět.
„Ty vole, to je bomba, já myslel, že je tak poledne.“
Vedle nás leží nějakej totálně vyčerpanej Rus. Vedle sebe tradičně nablito, ale všichni ho překračujou a kašlou na něj. Když se k němu přiblížíme, trochu se pohne a dělá pokusy o posazení se. To se mu nakonec daří, tak si ho už nevšímám. Při pohledu nad sebe vidím na cestě asi 15 lidí a všichni sedí. To mi, zároveň se zjištěním toho času, dodává novou sílu. Vyrážíme k vrcholu. Jdu první, za mnou Martin, Karaf a Fugas. Nějak jsem ožil, to se mi pod vrcholama, nevím proč, stává vždycky, ale tady ožívám takovým stylem, že během deseti minut mám těch patnáct lidí za sebou, odpočívám po padesáti krocích tak na tři, čtyři nádechy a zase supím dál. Jako lokomotiva.
5500 m.n.m. – Dohnal jsem Slávu s Richardem. Dostávám trochu čaje a vyrážím vpřed. Cesta se narovnává, tak se jde ještě líp. Vůbec mi nepřijde, že jsem tak vysoko.
5600 m.n.m. – Potkávám Petra, Martina, Jardu, Vlastu, Jirku a Goráče jak se vrací z vrcholu. Ten už je na dohled. Už kolem mne proběhl Honza. Mažu to, ať tam už jsem. Ti tři, co vyrazili ze sedla se mnou nejsou vidět.
5642 m.n.m. – 10:30 hodin místního času stojím na vrcholu. Mazec. Strkám nějakým Estonkám foťák, ať mě vyfotí když už tady jsem.
„Spasiba, chvala, danke, díky…“
Na thank’s jsem si nějak nevzpoměl. Už vidím Slávu a Richarda, ten poslední výšvih se škrábou pomalounku, ale jsou tu. Ještě mi to nedá a že si zkusím zapálit. No, stálo mě to osm sirek, předělání zapalovače v plamenomet a dvacet minut času, ale podařilo se.
Karaf doráží necelou hodinu po mě. Tak ještě fotku s vlajkou Rajbas a mažeme dolů. Na vrchol jsem šel 8,5 hodiny, na vrcholu hodinu, tak schválně, za jak dlouho se dostaneme dolů.
Cestou dolů mám zase trochu náskok. Fugase potkávám, jak se škrábe nahoru, je někde v místech, kde jsem potkal toho Slávka a Richarda.
„Nic si z toho nedělej, už nejsi nejmladší.“
Není nad to prohodit k někomu pár povzbuzujících slov. Čekám v sedle na ty tři. Asi půl hodiny. Ale nefouká tu tolik, sedl jsem si na bágl, tak to jde. Dolů to je hodně z kopce, hodně dlouhý a hodně na hovno. Pokusy o sjezdy na prdeli nejsou nic moc. Když vidím, kudy jsme to šli potmě, tak mi z toho jde hlava kolem.
Na boudě jsme po třech a půl hodinách. Konečně. Po třinácti hodinách sundávám mačky. Fasujeme čaj v termosce, supr. A žereme. Fugas přichází tři hodiny po nás. Z nás jsem byl na vrcholu osmej, dohromady se tam vyškrábalo 13 lidí z 19. Mám ranky okolo očí, jak mi vítr hnal do obličeje ledový krystalky. Oči byly totiž v noci jediný nezakrytý. Karaf má pobodaný jedno oko, jak se mu to povedlo vážně netuším. Vypadá jak boxer.
Vlasta povídá, jak dole potkal borce z Adventury, který měli před výstupem školení:
„Tak, teď se trochu prospíme, po půlnoci vyběhneme na brdeček…“
Poměrně zajímavej popis jeden a půl kilometrovýho převýšení. V pěti tisíci metrech nad mořem.
„Vy rychlejší půjdete trochu pomaleji, vy pomalejší půjdete trochu rychleji. Je to jasný? Opakuju, vy rychlejší…“
Většina z nich to prej otočila poměrně brzy. Fugas se ještě vrací k mé povzbuzující větě.
„To je hrozný, člověk leze úplně vyfluslej, Angličani mu říkaj samý good luck a on mi řekne todle.“
Spát jdeme záhy. Ještě aby ne.
13.07.2005 středa
Budíme se před devátou. Snídáme kaši s chilli. V deset opouštíme budku a částečně po nohách, částečně po prdeli se dopravujeme k horní stanici lanovky. Tam se nachází Garabashi botchki, 11 velkejch ocelovejch rour, kde se bydlí a garáž pro ratraky. Mám asi halucinace, bo slyším saxofon. Mezi těma barelama na bydlení stojí boreček, fakt hraje na saxík a okolo lidi tancujou. Zjišťujeme možnosti ubytování v zimě a helio ski.
Sedačková lanovka nejezdí, tak zase po prdeli dolů, nacházím Karafův cepín, co právě ztratil, aniž by o tom věděl.
Kabinka jezdí, tak se tam rveme zadara, chlapovi jsme nakecali, že to už máme zaplacený. Takže zase načerno. Sice trvá asi dvacet minut než se to dá do pohybu, ale dolů se dostáváme.
Poslední lanovka taky nejezdí. Tak naši lest ženeme do extrému a chceme vrátit prachy který jsme nikdy nikomu nezaplatili. Prej, že jo, ale ať mu dáme lístek. Vzhledem k tomu, že tady dostat od někoho lístek, je úkol nadmíru obtížný dostáváme hovno a jdeme pěšky. Brutální kopec, brutální šotoliště.
Jsem spálenej, vysušenej, hubu mám rozpraskanou, kolem očí ranky od toho lítajícího ledu a ještě se šinu prachem dolů.
První co dole dělám je koupě piva a později i sýrový chičiny. Potom se nás třináct rve do maršrutky pro osm a jedeme do Base Campu. Karaf ještě valí pěšky do toho kšeftu se šroubama.
Stavím stan, lezu do sprchy a zároveň i peru. Dáváme si kafe s 80% rumem. Přijíždí žigul a vysypává tu Karafa a spol. Karaf má v ruce igelitku s jídlem. Vajca, ajran, 2 kila sýra a chleba.
Děláme smaženici a po tom, co nám kdosi jedno vejce rozšlápl a co jsem jedno rozbil já radši zbytek vaříme na tvrdo ať z nich ještě něco máme.
Přišlo pár lidí z přechodu Kavkazu. Osman instaluje světla. Na večer si nás svolává, jenže večer je jak nudla, tak to tlumočí Ivan. Zkrátka, už tu vybrali tři tábory, takže všechno budeme zamykat. Včetně bot. Vzhledem k tomu, že mají pistole, tak by to z jejich strany bylo vyřízený rychle.
Večer nad flaškou Four Roses slavíme úspěchy. Potom přesun dovnitř na středeční disco. Já vyžeru půl piva a jdu spát. Ve stanu se skoro napíchnu na cepín, co si Karaf připravil na obranu a případný protiútok proti brokovnici. Asi mu to chce narvat do hlavně. Před půlnocí jsem tuhej.
