nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Kavkaz, mohutná hradba hor, závěr

Témata: Hory a pohoří, Rusko

23.07.2005 sobota

Chceme jít spát do chráněný čekárny, ale je tam plno. Stojí to 8 hřiven (jako brambora, sakra). Nakonec si jdeme lehnout na zem do rohu, mezi kytky vypadající jako malý palmičky. Lavičky jsou totiž taky plný.

Je jedna ráno. Pod sebe dávám hoptriko a smrdící flísku a usínám. Jsou dvě ráno a budí nás policajti. Klasicky jako všude jinde. Sedět se tu může, ležet ne. Spát už vůbec ne. Jdeme se zkusit vsomrovat do tý čekárny. Padla i varianta místnosti pro matky s dětmi, ale to nevyšlo.

Platíme požadovanej obnos, babka probudí tři, jí asi nejmíň sympatický, spáče, nutí je si sednout a vítězoslavně nám ukazuje místo.

Sedíme s Karafem vedle sebe, tak ho pouštím si lehnout a lehám si nahoru na opěradla dvou těch sedaček co jsou sražený zády k sobě. Je to moc příjemný a měkký, jenom šířka je asi 40 centimetrů, tak jestli se budu mlet, tak spadnu buď Karafovi na hlavu, nebo na břuch jednomu dědulovi.

Jsou čtyři hodiny a začíná tu vřískat nějaká stará hysterka, že chlap polosedící vedle ní strčil nohy do jejího teritoria. Je úplně blbá, chlap se choulí jak to jde. Toto nakonec vyřešila ženská co to tu hlídá, rozsvítíla, všechny probudila a pro jistotu i seřvala, všem přikázala sednout, ještě jednou nás sprdla a je po spaní. Po nějaký době se mi daří opět nepozorovaně zalehnout na opěradla, Karaf je tím pádem maskován, tak leží taky, Fugas má pololežící polohu se zaseknutejma nohama o protější stěnu. Toto trvá jenom chvíli, protože jak začnou všichni nenápadně lehat, změrčí to zas ta hlídačka a procedura světla a seřvání se opakuje. Pak to pro jistotu opakuje každou půlhodinu. Pro mě to má za následek, že než mě zmerčí musím rychle dolů, zpravidla přišlápnout Karafa, protože ta by mě asi přizabila.

O půl sedmý to nevydržím a jdu na prohlídku nádraží a fotit. To mě trvá hodinu a po návratu jdeme zase na bramboru a pivo. Jediný co tu chybí je ten vlak. Je to divný, ale má zpoždění. Hodinu a půl. Karafovi se aspoň daří hodit konečně pohledy.

Kavkaz 2005
Užhorod

Cpeme se do vlaku, poprvý si můžeme sami vybrat místa. Beru hned buňku na začátku, u samovaru. Vlak jede z Moskvy. Naproti nám sedí taková otylá dvojka připomínající mi dinosaury. Ti žerou. Dežurnaja je mladá, pěkná a pro změnu i příjemná. Čili pozitivní změna. Fasujeme u ní povlečení za deset hřiven. Poprvý ležím dole. Taky příjemná změna. Kupujeme piva.

Složil jsem básničku, dí Fugas:

„Ve vlaku pijem Slavotiče. Do piče.“

Pivo se totiž zove Slavotič, ale to asi všichni pochopili. Usínáme. Přece jen noc na nádru nebyla zrovna posilující.

Máme sladkou kaši, nic jinýho, tak se tím cpeme. Dinosauři se probudili a žerou salám a sejra a vajíčka a chleba. Oni vůbec celou dobu buď žerou nebo spí. Taky na to vypadaj.

„Vyhlašuju krizovej stav, musíme něco sežrat. To ovšem přímo souvisí s druhým krizovým stavem…“
„…není co.“

Správně to Karaf pochopil. Děláme teda ještě pokus o jeden pudink. Když to vidí Fugas odchází do jídeláku. My jsme ještě vyhrabali ruskou třešňovou kaši, Dr. Oetkera a müsli od Slávy. Tak to mixujem.

Za okny je už dost dlouho rovina. Tady když ti uteče pes, tak ho ještě tři dny vidíš. No mazec.

Vracející a lehající Fugas si rozlehl svůj slovutný Hillary hrnek. Tak teď už vypadá nejen, že by byl na Everestu, ale že spadl i z Čhogori, nejpravděpodobněji Česenovým pilířem.

Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete další články z expedic, které Přípluv absolvoval. Jeho stránky najdete na adrese pripluv.ic.cz

V Ternopolu se vlak rozjede a nechá na nástupišti asi deset lidí. Všichni z našeho vagónu. Tak se cpou hlava nehlava do jediných dveří, naskakuju v rozvázanejch pohorách poslední. Co bych tady skoro nahej a bez peněz a dokladů dělal vážně nevím.

Ve Lvově Karaf mizí a vrací se s pivama, vajcama na tvrdo, chlebem a nějakejma pirohama. Já kupuju za poslední prachy na nástupišti od jednoho dědy piva. Karaf odněkud vytáhl kefír a mne napadá, že bych mohl zkontrolovat stav účtu. Osmdesát kopějek.

„Tak za to se tady doopravdy můžu jenom vysrat.“
„A to ještě jenom někde.“

Přijíždíme pomalu k Užhorodu.

„Užhorod. To už jsme skoro i doma. To už je jenom hodina na Slovensko.“
„A potom ještě celý Slovensko…“
„No, a já ještě půl Český republiky…“

Žereme tedy a jedeme do deště.

24.07.2005 neděle

Budí nás dežurnyj, co v noci vystřídal tu holku. Jsme v Užhorodě. Je před čtvrtou ranní a mašinfíra to zpoždění stáhl. Taky na to měl celej den. Dávám kafe a takovou malinkatou pizzu, kterou mi i dokonce ohřejou. Jdu se vysrat. Těším se, že po skoro měsíci sraní na tureckejch hajzlech, si budu moct sednout. A taky že jo. Tak si to pochvaluju, jenom mi nejde do hlavy, proč se tady ty použitý papíry nesplachujou, ale opět hážou do kýble. Na těch tureckejch to je jasný, ale tady byl instalatér pravděpodobně inspirován Niagarou, to by spláchlo i Zlatý Stránky. No co, oni to musej vynášet.

Pomocí Karafa a sms jsme zjistili nějaký spoje a jdeme na autobusák. Jak je nádraží krásný, autobusák, kterej je asi tři minuty chůze, je hroznej. Je tu lékárna, kde prodávají vodku, není to teda první případ, pak nějaká herna kde prodávájí vodku, stánek kde prodávají vodku a restauračka kde prodávájí vodku. Kupujeme lístek do Košic, pak ho chceme měnit za lístek do Prešova, ale bus je už plnej, tak čekáme do 7:40, kdy se cpeme do stařičkýho Ikarusu. Bez toho, abychom ten lístek komukoliv ukázali. Odjezd si řidič posunul na 8:05. A už to hrkáme na západ.

Je tu jeden děda, co se mermomocí domáhá místa kam si koupil místenku, dav ho ale očividně nebere vážně, bo tady se na místenky nehraje. Dědek je zpacifikován a zticha.

Hranice. Řidič zastavuje a ptá se, jestli chce někdo kupovat nějakou kartu, či co. Nechce nikdo.

Ukrajinci jsou nějací rychlí, taky sedíme v Ukrajinským autobuse. Slováci už nikoliv. Prvně chcou po dvou lidech tu kartu. Ti ji samozřejmě nemají a nechápou, proč si to mají jako kupovat. Je to nějaký pojištění či co a Slováci si tím asi hlídaj příliv Ukrajinců k Slovenským doktorům. Asi. Řidič koulí očima, lomí rukama, pokládá hlavu do dlaní. Celnice jim nadává do Maďarů. Poměrně veselá chvilka J.

Jeden to běží, zase přes Ukrajinskou celnici, koupit. Máme vyložit autobus, vzít osobní věci a jít to vyložit na pult. Pro nás, jelikož jsme Češi, to znamená přinýst věci na pult, pokecat si s celníkem, přiznat povolenou jednu flašku vodky místo sedmi, co jich každej má, nějaký Belomorky a jdem se válet k autobusu. Ukrajince propíraj fest. Dochází nám sms od Vlasty, že právě vylezl z vany a chystá se požírat jelení svíčkovou a od Slávy, že už jede do Třebíče a veze mi můj třicetikilový batůžek. Paráda, nebudu muset čekat v Brně do pondělí.

Zase hodinky o hodinu zpět. Čekáme na Ukrajince, řidič jedný holce vrazil do ruky kupu pasů čtyř národů, tak ta teď vyvolává jména, strašně je komolí a rozdává ty passporty. Vypadá to jako nějakej školní vejlet.

V 10:30 jsme v Košicích.

V 10:50 nám jede bus do Bratislavy.

Toto cestování mi připomíná jízdu na plachetnici proti větru. Na Ukrajině jsme začali na jihovýchodě a přes sever jsme se zase dostali na jihozápad. Na Slovači to samý. Zkrátka přibližování se k domovu v jakýkoliv podobě, jakýmkoliv stylem. Po cestě kupujeme dva bramboráky abychom totálně nezhynuli hladem. V Bratislavě jsme skoro na čas, a to v 18:25. Jdeme na pivo.

„Hele, tady maj utopence za čtrnáct korun.“ „Tak to si dáme dva, jo dva, ten třetí nežere maso.“ „No jo, ale došel chleba.“ „Ten máme vlastní, utopence sem!“ „Chcete k tomu chilli?“

Karaf je na tom asi už závislej. Ještě do sebe na zdar akce lupnem každej panáka Soberano, což je Španělský brandy a pít se to dá. Venku mi Fugas ještě kupuje nějakou žemlu, to je v pohodě a v 19:30 nám jede autobus do Brna. Za ten každej solíme 160 Sk, borec nemá pětku zpátky, tak si ji nechává jako sponzorský dar. Hranicema jenom projíždíme, celník se na ty pasy ani pořádně nedívá. Mažeme to po dálnici a v soumraku je pomalu vidět Brno.

Resumé:
...asi by bylo férový vzpomenout na to, že celou tuto cestu jsme vykonali pod záštitou c.a. Rajbas z Brna, vše začalo zájezdovým stylem, kdy několik lidí jelo autobusem, my tři vlakem a nakonec ještě přiletělo myslím sedm lidí letecky. Co se mi líbilo, bylo vyřízení víz přes CK Rajbas bez nějakýho lítání a náš "Base Camp" ve vesnici Elbrus, tam to fungovalo až na evropský úrovni :) Taky jsme byli jedinej camp v okolí, kterej nebyl vykradenej, holt, Osman si to tam umí pořešit dobře.
A bylo moc fajn, že jsme fungovali jako jedna parta, co se mi u ostatních cestovkek z ČR, který jsme tam potkali, zrovna nezdálo. Holt, všechno jde, když se chce...

V 21:10 jsme v Brně. Letím si koupit lístek na vlak, ti dva jdou do Padowetza předobjednat mi pivo. Potkávám je ale už před nádrem, tak to je organizace. Fugas zrovna vyřizuje telefonát, má nabídku letět na Špicberky. V září. Do prdele, a já budu hnít ve fabrice. Kurva fix! Zasedáme za stůl a prolíváme se Starobrnem. Lupnu do sebe tři, loučíme se a utíkám na vlak.

To je takovej motoráček mongoláček, ale jede ten prímovní průvodčí, takovej veselej mlaďoch. Toho mám rád. Je 22:46 a kupodivu přesně se to rozjíždí. Staví to i v Troubsku, neklamné znamení toho, že se vracím z dalekých cest. Totiž, do Brna víceméně pravidelně jezdím od podzimu 1994 a v Troubsku to nikdy pořádně nestavilo. Ale vždycky, když jedu odněkud zdaleka (zpravidla v noci a tokovouto mrchou), tak to tu zastaví.

Dívám se na měsíc co je krátce po úplňku a má stejně krvavě oranžovou barvu jako osvětlení mizejícího Brna.

25.07.2005 pondělí

V Třebíči jsem čtvrt hodiny po půlnoci. Po devadesáti hodinách jízdy. Jdu domů a tam se nemůžu dozvonit na Hanku. Ona je totiž nedozvonitelná. Zvoním z vrchu, zvoním ze spodu, lezu na balkón v mezipatře a po parapetě ručkuju k oknu abych zjistil, že je zavřený, tak zase ručkuju zpátky. 20 minut mám zvonek zablokovanej sirkou. Po tom, co jsem se vrátil z vedlejší stavby s hrstí plnou kamínků, že se jako pokusím strefovat do našich oken, což při mé střelbě na cíl nebude zrovna jednoduchý, ji ještě zkouším prozvonit a daří se mi dostat ji z pelechu. Heuréka.

Za pět hodin mám být ve fabrice, asi to nestihnu. I kdybych chtěl. A já ani nějak nechcu.

Potom! V práci jsem zase jak Alenka v říši divů, ale to je standard. Ráno mi přichází veselej mail od Karafa, kterej začal bydlet u tý kámošky. Totiž, on měl kde bydlet, měl u sebe i klíče, ale nevěděl, kde to je. Samozřejmě to nemohl najít, napsal si sms o adresu. Po telefonátu Ještěra mu klekla baterka v mobilu, tak to zkouší na slepo a zkouší klíč snad do všech dveří, co tu jsou. Pak ho zachránila stará dobrá budka na penízky.

Holt, ty návraty, to nebývá jednoduchý.

Sedím tady před tím komplem a do internetového vyhledávače začnu vyklepávat slovo – Grossglockner.

Důvod je jasný:

„Only mountain can be better that the mountain!“

Je mi eumoiricky…

Další díly seriálu: Kavkaz - Elbrus 2005

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
Rubrika: Cestopisy
Seriál: Kavkaz - Elbrus 2005
Témata: Hory a pohoří, Rusko
Galerie: 46 obrázků
Názory k článku: celkem 2 (poslední 20.1.2007 17:05)
11.1.2007
Na Facebook
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 17.12
Co je to karma a jak funguje?


Galerie k článku

Kavkaz 2005
Kavkaz 2005
Kavkaz 2005
Kavkaz 2005
Kavkaz 2005
Kavkaz 2005
Kavkaz 2005
Kavkaz 2005
Kavkaz 2005
Kavkaz 2005
Kavkaz 2005
Kavkaz 2005
Fotogalerie k seriálu Kavkaz - Elbrus 2005
Zobrazit všechny obrázky — celkem 46 obrázků

Názory k článku

 NadpisVloženoAutor
Několik dotazů 17.1.2007 13:37 holik.jaroslav@quick.cz
Re: Několik dotazů 20.1.2007 17:05 Přípluv
Kréta Korfu Kos Lefkada Mykonos Rhodos Santorini Karpathos
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist