
Vracel jsem se, času akorát na dojítí na vlak, batoh na zádech,
vedro a silnice do hroznýho kopce. Uhnul jsem projíždějícímu autu a
dál se ploužil nahoru. Favorit však asi 20 metrů přede mnou
zastavil. Řidička vykoukla a jestli prý nechci někam vzít. Když už
zastavila, říkám si. "Chci" odpovím.
"Já jenom nevím, jestli se v takovým velkým kopci budu umět rozjet"
říká ona omluvně. Rozjela bezchybně, ale já myslel na to, že je
paráda, že pořád jsou lidi, kteří dokážou zastavit, jenom aby s ečlověka zeptali, jestli nechce svézt. Dokonce, když se neuměj
rozjíždět do kopce.
V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky.