Iowa: Život mezi kukuřicí

Iowa. Viděl jsem to z letadla. Spoustu čtverců nalajnovaných silnicemi, vedoucími stovky kilometrů pořád rovně od severu na jih a od východu na západ. U silnice občas malá tečka, většinou blízko křižovatky. Farma. A obsah čtverce zaplňuje pole. Kukuřičné pole. Řeky normálně tečou z kopce dolů. Mississippi a Missouri, které tvoří hranice tohoto Amerického státu však tečou dolů po mapě ze severu na jih prostě jenom proto, že mapy mají sever nahoře a jih dole. Kdyby někdo mapu otočil, řeky by si možná na té placce našly jiné koryto a vůbec by neřešily nadmořskou výšku. Jo, a ještě jsem z toho letadla viděl i pár měst. Pár domečků, které vyplňovaly třeba půlku toho jednoho čtverce, nebo někdy i víc. Iowa je zkrátka to, čemu se v Americe říká „middle of nowhere.“ Mimochodem, Iowa, nacházející se mezi státy Minnesota, Wisconsin, Illinois, Missouri, Nebraska a Jižní Dakota, zabírá větší rozlohu než celá Česká republika.

Američani na východním a západním pobřeží vnitrozemské státy nazývají „Fly over states,“ čili státy, přes které se pouze přelétává, ale neexistuje žádného důvodu v nich přistát. A opravdu, kromě kukuřice toho tu k vidění moc není, proto je zde prakticky nulový turistický ruch, protože všechno je tu od sebe daleko a celkem nic moc se tady nedá dělat. To málo, co jsem tu viděl, ale stálo za to.

Podnebí: tropická vedra i arktické blizardy

Kvůli kontinentálnímu pobřeží tu mají v létě nepředstavitelné vedro a zimy přináší teploty pod nulou (samozřejmě Fahrenheita, protože metrický systém si Američané ještě neosvojili), vrstva sněhu leží na zemi konstantě třeba po tři měsíce bez přestávky a nebezpečné blizardy, při kterých není radno vycházet ven. Je totiž strašlivá zima a venku prudký vítr žene drobounké kousky ledu. Toto extrémní počasí je ovlivněno nejen absencí moře, ale i absencí hor, které by srážky zadržely a vítr ztlumily. Jako turista bych Iowu z největší pravděpodobností nikdy nenavštívil, osud mě ale zanesl přímo do jejího středu, města Marshalltown, jakožto výměnného studenta na High School. Díky tomu jsem se mohl lépe seznámit s konkrétními lidmi a vidět opravdový průřez americké společnosti.

Lidé

Nejvíce mě překvapilo, že i zde, daleko na sever od mexických hranic, žije početná hispánská menšina a přes iowskou zapadákovatost tu můžete potkat emigranty prakticky z celého světa. To samozřejmě platí především o větších městech. Menší města si uchovávají obyvatelstvo jednoho, nebo několika určitých původů. Mnozí se hrdě prohlašují za Iry, někteří za Němce, Francouze, nebo Italy, silné zastoupení mají skandinávské národy jako Dánové a Norové, potkal jsem tu ale i „Poláky“ a „Čechy.“ Z hlediska každodenního života mezi obyvateli různých původů nenaleznete žádné rozdíly a většina lidí o kultuře země, ze které jejich předci přišli, mnoho neví. Zvláštní skupiny tvoří indiáni a potom také Amisové, velmi ortodoxní sekta, která si pevně drží staré zvyky a navzdory většinové společnosti z náboženských důvodů odmítá například elektřinu, nebo gumové pneumatiky. Kraj je to i jinak velmi religiózní. V každém městě najdete třeba až několik desítek kostelů nejrůznějších církví, z nichž některé stále zastávají velmi extrémní názory, například na podobu pekla či odmítání evoluce. Zároveň ale všichni mají ještě jeden druh víry a totiž víru v Ameriku a v rovnost, proto se různé církve s různými názory vzájemně respektují a žijí vedle sebe v přátelských vztazích.

Nyní se ale vypravme na několik konkrétních míst, která z té jednotvárnosti kukuřice poněkud vyčnívají.

Nejstarší dálnice napříč Amerikou

První dálnice spojující východní a západní pobřeží Spojených státu se jmenuje Lincoln Way. Má šířku běžné meziměstské silnice, klikatí se krajinou podle toho, jak to bylo nejjednodušší postavit a dodnes mnohé části stojí. Nejlépe ji najdete ve městech, kde se z dálnice stala normální ulice uchovávající si původní název. Poblíž města Pella jsem viděl i starý mostek, kde fontem ze začátku 20. století je vytvořen nápis Lincoln Way.

Living History Farms

V hlavním městě Des Moines je několik málo muzeí, galerií a ulic, které vykazují, že se jedná přece jen o trošku větší město a nejen o venkovskou farmu. Počtem obyvatel je srovnatelné s Brnem. Je to jediné takto veliké město v okruhu mnoha set kilometrů. Ta turisticky nejzajímavější atrakce, kterou je tu možno nalézt, je ale spíše vesnického charakteru. Skanzen Living History Farms má dvě části. Tu první, malé americké městečko jak asi vypadalo roku 1870, nalezneme hned za vstupní branou. Americká městečka se nerozrůstala od náměstí do všech stran, jak tomu bylo třeba ve středověké Evropě, ale jejich centrum tvoří hlavní třída – Main Street. I zde stojí v jedné řadě domy reprezentující různé obchody a služby, které bývaly v druhé polovině předminulého století na americkém venkově k dispozici. Od jednoduchého kostela směrem k vesnické škole na naproti nalezneme domy jako je třeba kovárna, tiskárna, banka, obchod se smíšeným zbožím, drogérie atp. Nechybí ani dva nádherné příbytky (skoro jako malé zámečky) bohatších farmářů. Vše je plně vybavené a (přestože ve většině případech nově) postavené co možná nejvěrněji situaci kolem roku 1870. Dokonce v každém domě čeká plně informovaný průvodce ve stylovém oblečení náležejícímu dané profesi, která v něm byla vykonávána.

Do druhé části se dostaneme vláčkem. Ale pozor, jako lokomotiva slouží traktor! Inu, je to již předzvěst následující expozice. Po vystoupení z vláčku turista zahlédne ceduli vítající na cestu skrz třísetletou historii zemědělství v Iowě. Je to tedy doba delší, než po jakou trvá osídlení oblasti bílým obyvatelstvem. Cesta vede po úzké pěšině nádherným lesem, jehož mohutné stromy zastupují původní porost. Z toho původního, tedy z lesů a nekonečných prérií, toho do dnešních dnů přetrvalo jen velmi malé procento. Naprostá většina iowské půdy byla kompletně předělána v zemědělskou půdu. A tato velmi zásadní dalekosáhlá proměna krajiny trvala pouze několik desetiletí.

První zastávka na cestě zemědělskou historií je rekonstrukce primitivního sídla původních obyvatel, indiánů. Jako druhá se objevuje farma odpovídající situaci kolem poloviny devatenáctého století. Roste tu ještě obilí a žádná kukuřice. Pastvina pro krávy je ohraničena o sebe opřenými větvemi. Vše je ze dřeva, žijí zde opravdová hospodářská zvířata a dokonce způsob, jakým se o ně starají, a jak tu vše udržují, zůstal nezměněn. Podobně je na tom i poslední farma ze začátku dvacátého století, kde se už objevují kromě zvířat třeba i drtičky kukuřice.

Poslední zastávkou v Living History Farms, před cestou traktorovým vláčkem zpátky, je památník Henryho Wallace, iowského rodáka, který se zásadně zasloužil o pokroky v zemědělství v průběhu 20. století. Expozice popisuje dnes používané moderní technologie a vývoj, který k nim směřoval. Informační panely popisují třeba to, proč se v současnosti na stejné ploše vypěstuje mnohem více kukuřice s mnohem menší námahou, než třeba před padesáti lety.

Dvě zajímavosti: údolí a osobní vlak

I Iowu protínají železniční tratě. Není jich mnoho a většina slouží výhradně k přepravě nákladních vlaků přejíždějících možná přes celý kontinent z jednoho pobřeží na druhé. Mají sto sedmdesát devět vagonů a silnici pro průjezd zablokují na dobrých deset minut. Přes den i ve tři ráno hlasitě houkají a budí místní ze spaní. Na osobní vlakovou dopravu v Iowě prakticky nenarazíte. Jezdí tu jen autobusy, ale ne příliš často a efektivně. Lidé jsou odkázáni prakticky pouze na vlastní automobily.

Severozápadně od Des Moines se nachází město Boone, kde stojí dokonce i jedno fungující nádraží. Je zde možnost si připomenout jak se po Americe cestovalo, když ještě všichni neměli auta. Za jednu jízdenku jsme platili tuším 16 dolarů, což na to, že jsme jeli jen pár kilometrů, bylo opravdu hodně. Vlak byl samozřejmě historický, s logem CHICAGO AND NORTHWESTERN SYSTEM, a pan strojvedoucí, veselý chlapík, nám vyprávěl o tom, jaké to bylo za starých časů, když se ještě jezdilo vlakem. Kdo neposlouchal, díval se z okénka, neboť se bylo na co dívat. Nás, zvyklé na českou krajinu, výhled nijak neoslní, ale lidé z kukuřice hledí ven jako na zjevení. Je zde totiž vidět tábor YMCA – běžné chatky. Pro nás Čechy nic neobvyklého, pro Američany unikát. Dále se přejíždí most. Most nad údolím s řekou. Snad jediným údolím v Iowě. A musím říci, že i pro mě to byl trochu šok, po neustálém hledění z okýnka auta do nekonečné roviny. Kousek za mostem kolej končila, sedačky se překlopily aby směřovaly na druhou stranu a jelo se zpátky. Pak už nezbývalo než dojít na přilehlé parkoviště a jet domů autem, prostě po americku.