administrator Cesta z hornaté Torajské oblasti do města Sengkangu, které leží u jezera Tempe, se nám protáhla až do pozdního odpoledne. Jsou čtyři hodiny a naše snaha najít říční přístav na řece, která „napájí“ jezero Tempe stále marně hledáme. Domluva s domorodci je velmi obtížná. Anglicky, ani německy neumí stejně, jako my neumíme indonésky. Nakonec se vše vyřešilo pomocí mapy a trošku chápajícího becaka, který usedl na svojí šlapací rikšu a uháněl k „převozníkovi“. Malý už starší chlápek, nejenže uměl řadu světových jazyků, ale znal řadu našich sportovců a také věděl, kde leží naše i Slovenská republika. O tom, že vyjedeme ihned na jezero, nechtěl ani slyšet, a doporučil nám slušný hotel.
Po řece až na jezero
Ráno jsme nasedli do vratké lodě a vyjeli po řece Sungai Wallanae k jezeru. Přestože voda v ní nebyla průzračná, oba břehy byly plné lidí, kteří právě vykonávali ranní hygienu. Ženy se myjí oblečené a naše přítomnost a zvědavost, je nechává v naprostém klidu. Stejně zajímavé, jak sledování těchto lidí, bylo vidět jejich bugijské domy na kůlech. Obydlí si umí parádně vyzdobit, hlavně střechy, které mají filigránské ornamenty ze dřeva. Na řece je čilý ruch rybářských lodí, které stejně jako auta po silnicích, jezdí vlevo. Čím blíže k jezeru, tím je řeka více a více porostlá vodními rostlinami a ubývá obydlí domorodců. Jen úzkým „průplavem“ mezi rostlinami se dostáváme na jezero.
Jezero Tempe a plovoucí vesnice
Rybáři, plovoucí ostrovy (rákosové pontony), na kterých vidíme troj, či spíše čtyrnožky z bambusových kůlů zakotvené do mělkého jezera, obrostlé vodním rostlinstvem, je první, co na jezeře vidíme. Dozvídáme se, že ve vodě, pod rákosovými pontony, jsou natažené sítě a za tropického vedra, které už je i nyní, se ryby schovávají, do vytvořeného stínu a hlavně si zde připlouvají pro potravu. Po určitém čase, postačí kůly odstranit a sítě s tučným úlovkem dopravit ku břehu. Ryby jsou hlavním zdrojem obživy zdejších obyvatel.
V dálce již vidíme, první domy plovoucí vesnice Salo Tengah („uprostřed řeky“). Navštívit některý dům, pokud se vůbec domem nazvat dá, bývá vzácnou příležitostí. Vystoupit z lodě a mít štěstí nahlédnout do něj, bývá pouze na pozvání. Snad jej i my budeme mít! Konečně jsme v těsné blízkosti prvního obydlí, které stojí na bambusovém voru a na něm je postavený dřevný dům, podobný spíše kůlně. „Vodní obydlí“, jsou k sobě vždy svázána dvě, nebo tři, směsicí provazů a ke kůlu zaraženého do dna jezera, z důvodu bouřky a větru i častého přemístění z důvodu záplav. Jezero má hloubku do tří metrů a s dalším o mnoho menším jezerem Sidenreng, je propojeno jako pupeční šňůrou malou říčkou.
A jak to vypadá uvnitř?
Do jednoho z domu na vodě, jsme díky našeho „převozníka“ pozvání. Zastřešená veranda je největší a nejvyužívanější prostor domu, ze kterého se vchází do chodby. Vlevo je ložnice s manželskou postelí, za kterou je prosklená skříň a přímo naproti je dětský pokojík. V kuchyňce stojí plynový sporák a stěny jsou ověšeny naběračkami, pánvemi a jiným potřebným nádobím. Toaletu, pokud se to dá tak nazvat mají z druhé strany domu. Je bez střechy a její tři strany, jsou z plechu, dřeva, případně jen z kartonu. Potřeba se vykonává do jezera, kde se myjí, koupou, umývají nádobí. Určitě je to ale lepší, jako titěrné místnůstky se šlapkami, nad temnou páchnoucí dírou, kde v růžku je betonová nádrž s vodou, kde plave plastový hrníček. Snadná a jednoduchá věcička, která eliminuje ucpání páchnoucí, špinavé díry toaletním papírem. Muži pokud nejsou na lovu, opravují náhradní motory, zpracovávají úlovek a ryby také suší.
Paní domu nám připravuje čaj, kávu, balenou vodu a pečené banány s čokoládou. Sedíme na verandě a vše se servíruje na zem. Dozvídáme se, že už takhle žijí třicet let. Jejich dvě děti, které chodí do školy, bydlí s babičkou a dědou zhruba o čtyři kilometry dále na souši, kde mají pole dům i malé hospodářství. Plovoucí vesnice má přibližně čtyřicet domů, ve kterých skromně žije okolo dvě stě lidí. Mají rádio i barevnou televizi a hlavně jezero, které je pro tyto lidi vším – toaletou, koupelnou, myčkou nádobí a hlavně jim poskytuje obživu.
Po klidné hladině jezera se vracíme zpět do přístavu. Slunce se už vyšplhalo vysoko na oblohu a na jezeře není k vidění ani jediného rybáře. Ryby jsou stejně schované v rostlinném porostu.
Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.
Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.
O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) seznam.cz.
