Indonésie – Jáva

Témata: Historické památky a města, Indonésie

Reklama:

Jakarta, hlavní město 240 milionové Indonésie je místem s obrovským sociálním kontrastem bohatství a chudoby, megalomanských projektů a jejich nezdárné realizace. Centrum moderní metropole je vázané na tři ulice, propojené do trojúhelníku, zvaného „Golden triangle“ a okolí památníku „Monas“.
Historická Batávie ovládaná Holanďany již od 16. Století je spíše centrem pro turisty.

Ve Zlatém trojúhelníku jsou zastoupeny asi všechny významné společnosti podnikající v Indonésii, hotely a luxusní rezidence. Kolem Monasu, obrovském, 134 metrů vysokém památníku s rozhlednou na vrcholu jsou rozloženy vládní budovy. Monas nechal postavit ve své éře panování Soharto, nechvalně proslulý skandály s korupcí a úplatky. Konec jeho funkčního období je znát i na městě, kde jsou vidět nedostavěné mrakodrapy, které on, nebo jeho rodinní příslušníci nechali budovat.

centrum_jakarty

Kolem těchto luxusních staveb se rozprostírá jiná Jakarta. Jakarta chudoby a každodenního shonu obyčejných lidí za prací. I přímo na plotech a jen pár metrů od mrakodrapů může člověk na méně frekventované ulici vidět malé přístřešky z igelitů, fólií nebo prken, ve kterých se tísní lidé.

Policie se však snaží tyto lidi z ulice vytlačovat, takže se spíše shrocují na okraji města ve slumech. Tito lidé přijíždějí do Jakarty z celé Indonésie s vidinou práce a lepšího života. Realita je však jiná a díky nízké nebo žádné kvalifikaci, absence řeči – v Indonésii je obrovské množství řečí, úřední je tzv. „Bahasa Indonesia“ – a často i nedostatku pracovních nabídek končí na ulici ještě chudší, nežli v místech, odkud přišli.
Snaží si pak přivydělávat vším. Klasika je prodávat cokoliv, co jde. Například plechovku Koly, kterou koupili v krámku o 20% levněji a nyní lidem okolo nabízí možnost koupě. I těch 20% leckdy stačí na kopeček rýže, aby přežili další den. Ti „majetnější“ chodí s pojízdným vozíkem, ve kterém nabízí jídlo, pití a jiné občerstvení. Hygiena jde občas tvrdě stranou. Například jsem se setkal s případem, kdy vám prodavač nabíral pití sběračkou ze zašlého akvária, do něhož praží celý den slunce. A že není na nápoj kelímek nebo sklenička? Nevadí, igelitový pytlík s brčkem stačí.

Vrcholem uličního podnikání je potom prodej v malých krámcích na frekventovanějších ulicích, z nichž se line (nebo neline) vůně místního „Padangu“. Padang je vlastně uliční jídlo, převážně rýže s masem a kořením. Jídla jsou často umístěna na banánových listech jako tradiční dekoraci. Jídlo je již připravené dopředu pár hodin a vy si jen vybíráte na co máte zrovna chuť. Klasika je kuřecí ale je možné sehnat i hovězí nebo produkty moře. Kuchyně je ostrá, dobrá ale díky mnohahodinové předvýrobě pokrmů na prodej, není vždy čerstvá.

Ceny jsou v Indonésii více než výborné pro (nejen) středoevropana, a tak se dá delší pobyt výborně naplánovat aniž by významně zatížil rozpočet.

batavsky_pristav

Mimo obchůdků s jídlem je na prodej všelicos, od blikajících neonů na „tunění“ motorek až po instalatérské potřeby. Obchodník vždy dokáže najít nebo sehnat něco, čím by uspokojil zákazníka.
Také rozmanitost služeb je velká. Najdete například ruční myčky motorek, „dofukovací“ krámky s postaršími kompresory na doplňování pneumatik nebo třeba freonu do klimatizace.

Jakarta je dennodenně v jedné velké dopravní zácpě a dostat se občas jen o 3 km dál, může vyjít na bezmála hodinu. Všudypřítomné bzučení motorek s řidiči, kteří jsou tak otrlí, že klidně kličkují před rozjetými vozidly, je po pár dnech už běžným koloritem pobytu. Jelikož motorizovaná Jakarta spálí denně velké množství paliva, na kvalitě ovzduší je to dost znát. Není výjimkou vidět na ulici v provozu policisty s rouškou přes nos a pusu.

Největší část obyvatelstva Indonésie je soustředěna právě na Jávě, a tak je tento ostrov již docela těsný. Je to znát na každém úseku silnice, když projíždíte. Prakticky se stírají rozdíly podél silnice mezi městy a vesnicemi, na každém úseku je vždy nějaký baráček, obydlí nebo krámek. Já osobně jsem se z Jakarty ubíral směrem do oblasti jménem Ciamis, kde jsem pracovně strávil nejvíce času a poté směrem do střední Jávy s některými zastávkami při cestě i mimo cestu.

Lidé jsou však všude stejní, ochotní, usměvaví a bílý turista je leckde velkou atrakcí. Zkouší se na něm angličtina a hlavně u mladší generace je vždy potřeba se s ním zvěčnit i na fotografii. Občas jsou pak vyloženě vtipné situace. Když jsem byl například v parku, kde volně pobíhala tlupa opiček, která byla atrakcí pro školní zájezd, po mém příchodu se zájem o opice zaměnil za moji osobu. Člověk si pak připadá, že jen doplní sbírku nafocených zvířat na fotoaparátu.

mestska_ulice

Základním předpokladem dlouhodobého pobytu je však obrnit se trpělivostí. Mnoho lidí, když vidí bílého turistu, bere to jako možnost jak si z domnělé velké peněženky uzmout také kus. Těžko se vysvětluje, jaký rozdíl v nadité peněžence je mezi českým a třeba australským turistou. Obecně kdo má bílou kůži, je prostě bohatý. Většinou to ale není tak hrozné a lidé jsou jen zvědaví. I díky nadprůměrné výšce jste prostě vždy a všude vidět. I s mými 183 centimetry jsem si připadal na místní poměry jako obr. Místní průměr je kolem 165 cm.

Indonésie je majoritně islámská země, to nejde přehlédnout. Mešity se staví i jako výraz bohatství jednotlivců v každém městečku nebo vesničce. Nicméně nošení šátků není povinné a i povinnost chodit do mešity někteří rádi porušují. Stejně tak i alkohol. Běžně se tu prodává a i věřící si občas to pivo (nejčastěji Guiness, Haineken nebo místní Bintang) dají. Jen ho na veřejnosti do něčeho zabalí, aby sousedi a Alláh nic neviděli. Indonéský – Jávský islám je vůbec velice tolerantní a přátelský, vůči ostatním náboženstvím i například vůči homosexualitě. Za celou dvouměsíční dobu pobytu jsem viděl jen jednou něco, co se mi příliš nezamlouvalo. Bylo to při návštěvě jednoho knihkupectví, kde prodavač měl tričko s Bin Ládinem, který držel v ruce kalašnikov a něco indonésky promlouval. První reakce prodavače byla odkud jsem. Po vyřknutí že z Čech, v místním jazyce „Čeko“ (Czech Republic často místní nerozumějí), byl viditelně přátelštější. Těžko říct jaké by bylo jeho chování při zmínce o USA. Ono obecně vzato, s Indonésanem se velice dobře seznamuje přes cigarety a fotbal a právě z „Čeka“ místní dobře znají naše fotbalisty, kteří hrají v zahraničních fotbalových klubech.

Vyloženě pěkný zážitek jsem měl při pobytu v jedné rezidenci kancléře místní obdoby našeho hejtmana, který vypravoval, že ten den měli ve městě protest proti vládě ze strany komunistů a opozice. Po asi hodině přišli na návštěvu další návštěvníci. Později jsem se dozvěděl, že to je předseda komunistů a pár dalších vlivnějších lidí i z opozice a svorně u piva probírali problémy dne a politika šla stranou. Od kolegy jsem se pak dozvěděl, že dobré vztahy mezi funkcionáři se udržují kvůli častým změnám buď v prospěch levice, pravice, nebo muslimské strany. Nicméně lidé „u vesla“ zůstávají stále stejní a nechtějí si dělat zle mezi sebou. Nikdy člověk neví, kdy přijde o moc a dostane ji soused. Nápadnost s naší politickou scénou byla až komická.

mobilni_rodina

Jáva je i přes velký počet obyvatel stále velice pěkné místo s krásnými přírodními scenériemi a historickými místy. Jelikož leží v zóně atlantického zlomu, dost často se zde příroda ukazuje v nejhorší podobě. Zemětřesení a následné tsunami jsou zde častým jevem. I já sám jsem měl možnost během dvou měsíců jedno zemětřesení zažít. Nebylo to nic tragického. První reakce neznalého je ale spíš dezorientace nežli panický úprk pryč z budovy. Díky blízkosti zlomu je pod Jávou magma poměrně blízko povrchu, kvůli čemuž je zde velké množství sopečné aktivity, majestátními, kolem 3000 metrů vysokými vulkány, které se tyčí nad jinak absolutně rovnou krajinou, začínaje, termálními prameny, výtrysky páry a sirnými sopouchy které chrlí smrtelný plyn konče.
Měl jsem možnost si vyjít na vrchol Mt.Merapi, která se tyčí do výše 2830 m.n.m. a která je šestou nejaktivnější sopkou na světě. Výstup je potřeba naplánovat s místním průvodcem z vesničky, která je nedaleko úpatí. Start je kolem čtvrté hodiny ranní a kolem poledne je člověk na vrcholu. Výhled je naprosto fantastický a vulkán si vesele bafá po okrajích kráteru sirnými výrony plynu. Síra kondenzuje na kamenech a výrazně žlutou barvou dokresluje šeď skály. Samotné dno kráteru je absolutně rovné, jakoby nedávno ztvrdlá kapalina co tu před pár pár desítkami let tekla, ještě klokotala.

rozhled_z_mt.merapi

Vulkány a vulkanická činnost jsou běžné po celé Jávě. Některé krátery jsou zalité vodou nebo porostlé vegetaci, jiné jsou holé a chrlí smrdutá oblaka sirné páry. Například oblast Dieng na severu střední Jávy je celá zasazená na dno bývalé obří kaldery, propadlých podzemních dutých prostor po vyhaslým magmatickým krbu, ve které díky optimálnímu složení půdy vulkanického původu nyní prosperuje zemědělství. Ač oblast na první pohled vypadá velice poklidně, je zde velmi těžký život, jelikož obdělávání políček rozsázených po úpatích je velice namáhavé. Navíc vesnice Dieng je ve výšce přes 2000 metrů nad mořem. Což pro místní znamená již velmi studené klima.

I v těchto místech je doslova na každém kroku vidět přítomnost podzemních sil, které formují krajinu. Je to velké množství sirných vývěrů. Dokonce je zde i oblast, kde je koncentrace oxidů síry tak vysoká, že místo nazývají údolím smrti. Je zde spousta jezírek, v nichž nemůže díky vysoké koncentraci síry nic žít. Některá jsou podobná velkému kotli vařící vody která není ani ohraničená před neopatrným návštěvníkem. Uvařit se zde zaživa by bylo otázkou pár sekund.

Mimo krásných přírodních zajímavostí, které dotvářejí věčně zamlženou kulisu oblasti Dieng, zde najdeme i jedny z nejstarších důkazů hinduismu na Jávě. Dieng v překladu znamená Místo bohů, a právě onen mystický, až božský prvek je znát na každém kroku. Již v roce 600 n.l. zde začali místní lidé stavět malé chrámy a obětovali bohům Višnovi, Šivovi, Ganešovi a jiným. Chrámů zde původně stálo kolem čtyřiceti. Dnes je rekonstruovaných asi deset. Jsou sice malé, ale v kontrastu s krajinou a historickou atmosférou místa nezapomenutelné. Ostře kontrastují s islámskou přítomností.

dieng_area2

Právě oblast Dieng a cesta do ní mě asi nejvíc ovlivnily. Poprvé v Indonésii jsem si tu nebyl moc jistý úmysly místního dorostu. Je běžné na silnici, na které se provádí práce a je z části zatarasená, vidět mladé kluky jak s plechovkami nebo igelitovými sáčky vybírají od projíždějící aut peníze. Důvod je jednoduchý – na mešitu. Ale jen Alláh ví, zdali to tak opravdu je. Řidiči většinou peníze dají, co jim také zbývá, když auto obklopí 5 – 6 lidí.

Právě v oblasti Dieng tento způsob výdělku pokročil ještě dál a nejednou se stalo, že veřejná cesta k místu, kde byl například zajímavý přírodní úkaz, byla zahrazena pneumatikami nebo tyčí a u ní byla skupinka mladých výrostků, kteří chtěli za průjezd peníze. Dost často i rádi smlouvali o výši ceny. Stejně tak po zaparkování auta vždy někdo ochotně přišel vybrat peníze. Tím ochotněji, čím viděl víc bílých turistů ve voze.
Ještě k tomu parkování, všude ve městech si samo město platí lidi, kteří vám ukazují kde parkovat a jak vyjíždět. V praxi to funguje tak, že během chvilky, když kdekoliv ve městě zaparkujete, přeběhne „parkingman“ a naviguje vás, jak zaparkovat. A to i v případě že je absolutně volné parkoviště. Aby se neřeklo. Při odjíždění zase ochotně naviguje jak couvat a otáčet se. Ti užitečnější i vyběhnou do ulice a zastavují dopravu. Pak mu za tu práci dáte peníze. Občas se to hodí, občas to je vysloveně nepříjemné. Nicméně za ty peníze by to u nás nikdo nedělal, a tak je rádi dáte už ze soucitu. Pokud jde o platby, například na některá turisticky profláknutá místa, tak turisté vždy platí více. Dvojí cena je zcela normální a na památky typu Pranbanan nebo Borobudur je cena pro turistu kolem 11 dolarů, pro místního jeden dolar. Stejně tak to je i všude jinde a když už ne přímo v ceně, tak alespoň v hodnotě víceméně povinného průvodce, který je většinou dost schopný, ale nechá si za to zaplatit. Naštěstí se dá odmítnout ale není to vhodné, pokud na tom místní trvají a vidí z toho zisk a jedinou možnost přivýdělku.

pranbanan

Co se týká zajímavých míst Jávy, je jich opravdu mnoho a v žádném případě bych nemohl své uvést jako hlavní výčet. Jelikož jsem neměl tolik času, navštívil jsem jen asi největší historická turistická lákadla Jávy – Prambanan a Borobudur. K těm se ještě vrátím v dalším odstavci. Podařilo se mi i navštívit „skanzen“ Kampung Naga ve západní Jávě, který je jen jeden ze dvou na Jávě. Lidé zde úmyslně a za malé podpory státu žijí ještě zcela tradičním způsobem života tak, jak bylo obvyklé před mnoha stovkami let. Prosté ale důmyslné chatrče vesnice s centrálním náměstím, turistům zapovězeným domem animistického šamana, všudypřítomné rybníčky se sladkovodními rybami a rýžovišti dávaly tomuto místu vzezření oázy klidu, kde se zastavil čas. Pro evropana žijícího ve spěchu, hluku a stresu vysvobozující místo. Tedy do chvíle, než by zde musel žít delší čas.

Borobudur a Prambanan vznikaly v přibližně stejném období. V této době ve střední Jávě převládaly dvě vládnoucí dynastie. Jedna z hinduistickým náboženstvím a druhá s buddhistickým, obě kolem roku 800 našeho letopočtu. Každá z nich se snažila, mimo přemožení té druhé, nechat po sobě nějaký odkaz. Po hinduistické zbyl Prambanan a po buddhistické Borobudur. Ač se na obou již notně podepsal zub času, díky UNESCU jsou obě památky velmi dobře rekonstruovány. Borobudur je největším buddhistickým chrámem na světě. Jde o buddhistickou stúpu o sedmi stupních, z nichž každé představuje některý úsek Buddhova a vztažně i lidského života. V základech je život před narozením a početí, na vrcholu je pomyslná nirvána. Na střeše jsou také okázalé „zvony“, v nichž jsou sochy Buddhy, chráněné před rozmary počasí.

Nedaleko města Yogyakarta ve střední Jávě je velké množství historických staveb z období hinduistické éry. Mimo oblasti Dieng na severu střední Jávy se jedná o největší koncentraci historických staveb na Jávě.

skanzen

Pokud si na Jávě člověk zvykne na velké množství lidí, všudypřítomný chaos ve městech a podmínky, které jsou leckde sparťanské, odmění se mu Jáva krásnými přírodními scenériemi, unikátními historickými místy a příjemnými lidmi. Je však třeba stále mít na zřeteli, že stupeň hygieny je zde v průměru o řád nižší a pro zhýčkané evropany to může způsobit řadu nepříjemných chvilek. Závěrem bych jen doporučil s sebou vzít papírové kapesníčky a živočišné uhlí. Jsou to drobnosti, ale při delším pobytu se velmi hodí. Někteří cestovatelé volí místo uhlí lahev s alkoholem jako prevenci proti všemu zlému. Je už na každém čím se ochránit.

Malárie je v průměru k celé Indonésii na Jávě velmi málo rozšířená, některé oblasti ji nemají takřka vůbec. Pravděpodobnost nákazy je podobná jako u nás nakažení klíštětem. Antimalarika jsou dost zátěžová pro organismus, a tak musí každý zvážit co je pro něj větší riziko. Často stačí český repelent.

Současná karma článku: 20.00
Co je to karma a jak funguje?

Galerie k článku

Indonésie	Indonésie
Indonésie	Indonésie
Indonésie	Indonésie
Fotogalerie k článku Indonésie – Jáva Zobrazit všechny obrázky — celkem 44 obrázků

Názory k článku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky.