nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Dejte sem naše prachy

Téma: Rumunsko

aneb jak jsem málem v Bukurešti o kalhoty přišel

Zase něco málo z projevů amaterismu, který dokáže udělat z obyčejného vlakového přestupu peprné dobrodružství. S teoretickou znalostí o povinnosti odolávat veškerým nabídkám služeb od podnikatelů bez vlastního statického úřadu, razítka a kasy jsme se přesouvali na jihovýchod. V praxi jsme si poučku osvojili v Budapešti, ani podivnej vlakovej prodavač jídla na nás v nočních hodinách v Lökösháze nevydělal ani florint a to už si člověk myslí, že má ve tváři vyryto: odolávám i Tebe zvládnu. Jenže jsme se pletli a o tom je tento příběh.

Vlak zastavuje v Bukurešti, je ráno. Navzájem se opouštíme (vlak a my (já a Tom)) a vyrážíme do haly. Nevypadáme nijak podezřele: 2 kluci okolo 20 s baťohama na zádech, obklopeni běžným vybavením bežným spektrem značek běžného českého studenta: od Gemmy po Vitanu. Jenže to je asi i na Bukurešť dost. Hned na nástupišti se nás ujímá mladík, který nás po přivolání staršího mladíka opouští. Snažíme se odolat, ale prohráváme:

"Kam jedete?"
"Do Burgasu."
"A máte lístek, jede vám to v 18:24."
"Jo!"
"A máte místenku, je povinná."
"Ne!"
"Tak to je výborný, ukážu vám kde jí koupíte!"
"Tak to je výborný, další místenky!" (Problém s nutností místenky pro vlak překročující hranice jsme již měli v Lökösháze, kde jsme nedobrovolně opustili vlak.)
Náš rumunský sluha volá na svého kolegu, který se přidává a posléze projevuje stejnou oddanost.
"Jenže my nemáme moc peněz."
"Jste Němci?"
"Ne."
"Tak Švédi?"
"Ne jsme Češi, kde se kupujou ty místenky?"
"Musíte do města, my vás tam vezmem autem!"
Na naší straně porada v češtině. Na jejich straně porada v rumunštině.
"Tak jo, kamarádi, ukažte nám na mapě kde jsme a kam se máme dostat a sbohem."
"Ne, ne to je daleko, hodíme vás tam!"
"Ukažte nám kterým směrem ta úchylná kancelář, kde se prodávají jízdenky na vlak, a která nemůže být na nádraží je, tipněte vzdálenost a nazdar."
(To, že se jízdenky a místenky na mezistátní spoj kupují mimo nádraží jsem znal již z dřívější cesty do Rumunska.)
"Ne, ne, tak my vás tam dovedem."

Cesta nám pěkně ubíhala, chlapci se smáli, povídali, vyptávali, my jsme se smáli, odpovídali, hledali únikové cesty a víru v dlouhý život. Už toho o nás věděli dost. Je pravda, že ve věku jsme si z jistých důvodů trochu přidali, ale na otázku zda máme ženy a děti jsme popravdě záporně odpověděli. Možná chyba, mít ženu a děti, kamarády mohla přejít lítost, ukápli by slzu a řekli sbohem. Asi těžko. A tak, bez závazků doma, kráčíme po Bukurešťských uličkách tváří v tvář ......, tváří v řiť. Měl bych taky zmínit rozložení sil: 2 na (zatím) 2 zdá se v pohodě. Byli starší, tak 25-30, ale byli menší. Jistě to vědět nemůžu, ale v počtu hodin strávených v boji jakéhokoliv charakteru byli určitě o mnoho před námi. Taky si nemyslím, že máme v Bukurešti více známých než oni.

Jsme na místě. Opravdová kancelář opravdových rumunských drah. Cestou si obě dvojice řádně popovídali v rodných jazycích. O počasí nepadla ani zmínka, ale plány byly jasné všem. Přistupujem k přepážce a sháníme někoho, kdo alespoň trochu mluví anglicky. Bohužel jediné osoby mluvící Anglicky byly již zmínění 4 hlavní hrdinové.

Náš plán: zeptat se kolik stojí místenka, odpočinout, přečíst knihy, meditovat, hrát šachy, cokoliv, ale hlavně zůstat v budově, kde jsou i lidi bez mafiánských praktik a zvyků a setrvat dokud vrazi neodejdou nebo nezemřou. Nebylo to nic moc, ale poslední co na našich cestách potřebujeme je, aby našim mrtvým tělům někdo ukradl baťohy.

Jeden z únosců držel naše lístky v ruce (proto únosce) a za svý peníze nám obstarával místenky. Jak rád bych teďka skončil tento příběh. Jen bych dopsal: tak jsme je tam seřezali, že nám slouží a kupují místenky do Bulharska dodnes, jenže to bych děj přinejmenším trochu zkreslil.

Náš nový plán: nechat si koupit místenky, najít směnárnu, dát jím peníze a sbohem. Konverzace neustávala. Napětím houstl vzduch pouze když se nemluvilo anglicky. Umím rumunsky pouze apa - voda, což se sice hodí v rumunských horách, ale méně při odposlechu plánů a intrik mafiánské dvojice v rumunském jazyce. Pravda tuším ještě dvě rumunská slova, jenže konverzaci "Salut!", "Salut!" již máme za sebou a konverzace "Adieu!", "Adieu"! v nedohlednu. Začíná se všeobecně přiostřovat. Nechce nám vrátit naše lístky, prý když místenky koupí on, budou levnější. Táta vždycky říká hlavně udělat dojem. To se mi občas vybaví a tak když se mě menší ptá co dělám za sport a neujde mi že velkej dělá místo u dveří chladně odpovídám, že dlouhých deset let běh a nenápadně nastavuji nohu do možného běhu bleskového Rumuna, který se ovšem nehýbá, překvapen mou krátkou řečí. Měl jsem připravenu ještě jednu o boxu, jenže jsem měl na sobě jenom tričko a to už by mi asi nezbaštil. Nevadí, místenky máme, teda má, teď tu směnárnu. Zapomněl jsem říct, že naše každá druhá věta v Bukurešti zněla: "Jsme chudí studenti z ČR, máme děsně málo peněz." Zapamatovali jsme si přesnou částku, kterou platili a tajně (v duchu) podle kurzu přepočetli na zhruba 7 dolarů za oba. Problém byl v tom, že nepočítáme-li železnou zásobu, jsme tolik vlastně ani neměli. Podařilo se nám ukořistit všechny lístky, být opravdu dobrým běžcem, přestal bych se potit. Tom bere situaci do svých rukou a praví, že je všechno nějaký podezřelý, že nechápe proč to pro nás dělaj a že si chceme lístky schovat.

"Ho, ho, hoóóó, ha, ha, haáááá, co my bysme asi, co my bysme asi s vašima lístkama, místenkama, penězmama a pasama dělali, co?!", propadají naši průvodci v upřímný, nesvázaný smích a dodávají, že půjdou ven, kde počkají než my si naše jmění dobře schováme. To taky učiníme a jdeme hledat směnárnu, pravda máme u sebe 5 dolarů, nějaké zbytky různých měn, železnou zásobu dobře schovánu. Dorážíme zpět na nádraží, kde nás prudce zchladlí přátelé drsným basem osloví:

"Deset babek vod každýho a rychle!"
"Ho, ho, hoóóó, ha, ha, haáááá, kde my bysme, kde my bysme je asi vzali, co?!, propadáme v neupřímný, svázaný smích a dodáváme, že je nám to moc líto, ale že jsme jim říkali o naší chudobě a že máme jenom 5 dolarů a ať se moc nezloběj.
"Dejte sem naše peníze 20 babek, rychle!"
"Fakt nemáme, za 10 dní jedeme zpátky, když něco najdeme buďte tady, rádi dáme."
"Za deset dní budu v USA, můj čas sou peníze, ještě 10 minut a bude to 20 dolarů vod každýho!"
Po 20 minutách naprosto stejných vět zločinci ztrácí trpělivost, profesionalitu a životní úroveň:
"Vy jste snad blbý nebo co, dejte sem mý prachy, moje děti doma hladoví."
"Máme 5 dolarů, 10 francouzských franků 50 Kč a 40 Sk."
Jmenovat sponzorské dary typu Játrová s knedlíčky nebo Majka by bylo nemístní až trapné.
"Jestli nedostanu svých 20 dolarů tak do Burgasu nedojedete!", dodává hlasem šéfa rumunské železnice a mává na chlápka opodál.
"Mám tady kamarády cikány, zavolám je a ty to z vás dostanou!" (Bílého od Róma je v Rumunsku pro našince těžké poznat, oni ten problém nemají, naši společníci Rómy nebyli, ale skin by jim u nás jen těžko dveře podržel.) Jak pravil, tak se stalo. Z ničeho nic jsme se našli obklopeni 20-ti členým gangem kamarádů přes koleno v čele se svým šéfem. Ten nám byl představen jako velitel místní kriminálky a přikázal nám vrátit 20 dolarů strádajícím občanům.
Předložili jsme celou naší hotovost se slovy, že naše hymna o chudých českých studentech je nic než holá pravda a že nás to opravdu mrzí.
"Tak přidejte ještě sluneční brejle."
"Jo tak to bude taky problém. Ty totiž taky nemáme. Jedině krém na opalování."
Tomáš jim sdělil že si své dioptrické hodlá nechat, neměli námitky.
"Ukaž hodinky!"
"Tak hodinky ne, pánové, ty byly moc drahý", dodávám a připouštím si, že je sice správné mluvit pravdu, ale teď si s ní dělám do bot.
"Tak rifle, jakou máš velikost?", překvapuje mě svou dobrotou hodný zloděj co nechce vzít víc než požaduje a nechává mi mé drahé hodinky.
"Tak to by taky nešlo, na jih sice jedem, ale navečer není žádný vedro."

Během živého rozjímání se nám podařilo dostat se z ulice do haly nádraží, kde jsme se cítili celkem bezpečně. Nejvíce rozumu měl, jak to tak bývá, kápo gangu. Nakonec přijali naší nabízenou hotovost bez věcných darů a byli odvolání. Padlo ještě pár výhružek o nedojetí do Bulharska, naštěstí vyšly na prázdno.

Navečer pak ještě potkávám kamaráda z dětství, kterého jsem 8 let neviděl, což mě vyvádí z míry víc než to že našemu vlaku pragotron ohlasí odjezd na 18:64 z nástupiště č. 0. Do Burgasu jsme dojeli bukurešťský podsvětí. "Adieu!"

Poučení z této příhody jsme si vzali k srdci, stejně jako to, že anglicky se kde chcete nedomluvíte, naopak vám může být znalost cizího jazyka svým způsobem přítěží.

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
Rubrika: Zážitky z cestování
Téma: Rumunsko
Názory k článku: celkem 2 (poslední 2.4.2015 10:15)
31.1.2000
Na Facebook
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 17.74
Co je to karma a jak funguje?


Názory k článku

 NadpisVloženoAutor
díky... 18.8.2012 15:35 Rafo
reakce 2.4.2015 10:15 Franta Petruj
Kréta Korfu Kos Lefkada Mykonos Rhodos Santorini Karpathos
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist