Tomáš Grulich
Při cestování vnímáme úžasně rozdílně běh času. Někdy čas plyne neuvěřitelně rychle – množstvím zážitků, setkání a rozmanitých zkušeností (v takových chvílích se občas zapomínám najíst, nebudu se přece takovou zbytečností zdržovat…). Někdy naopak zažíváme smrtelnou nudu, když čekáme na vlak, který s největší pravděpodobností nikdy nepojede, anebo když třeba stojíme na hranicích, kde se ale opravdu nic neděje.
Jsou také vzácná místa, kde čas snad neplyne vůbec, kde se čas zastavil. Místa, kde ztratíme vědomí střídání dne a noci, kde pět minut trvá stejně dlouho jako dvě hodiny, místa, kde historie, přítomnost a budoucnost nejsou oddělené, ale splývají v jedno, v prostou věčnost. Jedním z takových míst může být i Civita di Bagnoregio (čti ´čívita dy báňorédžo´), opuštěná vesnice mezi Viterbem a Orvietem ve střední Itálii, asi 120 km severně od Říma. Jde vlastně o dvě blízké obce, Bagnoregio, kde čas plyne normálně, a Civitu, kde se čas zastavil…
Civita leží uprostřed geologicky nestabilní oblasti, krajiny plné bývalých vulkánů a sopečných jezer. Okolí je pokryté mohutnou vrstvou sopečného prachu, který snadno podléhá erozi a vytváří typ krajiny badlands (it. calanchi), ve které nedochází ke vzniku půdy a která tak může připomínat povrch měsíce (nebo třeba tureckou Kappadokii, pro ty, kdo na měsíci nebyli). Erozi (zvětrávání) podléhá i skalnatý ostroh, na kterém bylo ve středověku městečko postaveno. Hrozící zkáza obce byla patrná už před více než pěti sty lety, první domy postavené na okraji útesu se zřítily do údolí v patnáctém století. Vývoji nezabránily ani rozmanité obecní vyhlášky – jako např. zákaz hloubení jeskyní z roku 1373 nebo zákaz pasení dobytka z roku 1730. Přirozenému vývoji přírody ani tentokrát člověk nezabránil a v roce 1819 se místní obyvatelé vystěhovali do nedaleké, dvacet minut vzdálené osady Bagnoregio, která je postavená na stabilnějším podkladu.
I v současnosti se ale vědci snaží zbytek původní obce zachránit, kolem roku 1960 se pokusili elektro-geo-chemicky zpevnit podloží pomocí elektrického proudu a změnit tak fyzikálně-chemickou strukturu erozi snadno podléhajících vrstev sopečného prachu. (Předchozí věta je trochu komplikovaná, já vím, o podobné metodě jsem také slyšel poprvé, svědčí to jen a jen o marné snaze zvrátit krutý osud, který tady příroda člověku přichystala). Lidské úsilí o záchranu obce ale čas od času hatí četná zemětřesení, sesuvy půdy a povodně.
V Civitě dnes žije asi 20 stálých obyvatel, jedinou přístupovou cestou je úzká lávka ze 60. let, (původní most se zřítil při sesuvu půdy v roce 1901, nový kamenný most z 20. let pak zničili nacisté během druhé světové války, jako by chtěli přirozenému vývoji pomoci). Přestože řada turistů, cestovatelů, poutníků a hlavně umělců postupně objevuje kouzlo tohoto místa, Civita stále stojí za návštěvu, obzvlášť pokud si chceme odpočinout od davů v Římě, Florencii nebo Orvietu. A dát si skleničku místního slavného bílého vína „Est Est Est“ a přemýšlet o tom, že příroda má nad člověkem ještě stále moc a že jejím záměrům člověk nedokáže zabránit…
I když já zde doporučuji ochutnat raději víno červené…
Praktické info
Doprava: Do Bagnoregia se dá v pracovní dny snadno dostat autobusem z Orvieta, ležícím na hlavní železniční trati mezi Florencií a Římem. Jízdní řád autobusů je na webu (PDF). Autobusem se sem dostanete i z Viterba a Montefiascone u Bolsenského jezera. V neděli je spojení zajištěno pouze třikrát denně s Viterbem. Nejbližším výjezdem z hlavní italské dálnice A1 je Orvieto.
Ubytování: Ceny za nocleh se snídaní se zde pohybují pro jednu osobu kolem 25 až 45 Euro (info). Ti, kteří více šetří, mohou využít jeden z mnoha kempů kolem jezera Lago di Bolsena (web kempu) nebo, jako já, mládežnickou ubytovnu v Amelii (web ubytovny).
Zkrátka nepřijdou ani milovníci pěších výletů – v okolní krajině je relativně hustá síť turistických stezek.
