nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Černá hora na kole

Témata: Cykloturistika , Alpina, Černá hora

Kdysi jsme cestou k Jadranu projížděli fascinující balkánskou krajinou, a já jsem získal pocit, že dovolená u moře je sice fajn, ale nebylo by od věci se podívat i někam do vnitrozemí, do hor a na pusté balkánské planiny. Když se mi naskytla možnost vyjet s Alpinou na cyklozájezd do Černé hory, tak jsem neváhal ani minutu.

Černá hora na kole
Kaňon řeky Tary

A tak jsem se jednoho červnového pátečního odpoledne ocitl na Zvonařce, odkud zájezd odjížděl. Jedním autobusem s námi odjížděli tři zájezdy se stejným cílem, ale s jiným zaměřením. Nás cyklistů je nakonec pouze osm, tudíž k velké radosti řidičů nemáme vlek, ale nakládáme kola do kufru autobusu.

Do našeho cíle, města Žabljak, dorážíme druhý den odpoledne. Žabljak je relativně malé město přímo pod vrcholy skalnatého Durmitoru, jednoho z nejvyšších pohoří v Černé hoře (nejvyšší vrchol se nazývá Bobotov Kuk a měří 2523 metrů, ale někteří Češi název překřtili na snáze zapamatovatelnější Kokotov Buk). Ve městě je dostatek hospod, hotelů a dokonce i supermarket přímo v centru. My se ubytováváme v domcích v kempu na Razvršje, což je trochu odlehlejší část od centra. Je tu klid a naprosto luxusní výhled na Durmitorskou pláň.

První kilometry

Úplně první trasa je okruh mezi Sinjajevinou a Durmitorem, což je etapa o délce zhruba 50 km. Začínáme mírným klesáním a tak 12 km do první hospody jedeme průměrnou třicítkou. Kupujeme lahvové Nikšičko a jdeme si sednout ven do stínu před hospodou, jelikož uvnitř je mírně řečeno trochu zahuleno. Cestou od baru se ještě zmocňujeme několika židlí, hostinskému to nejen, že nevadí, ale ještě nám donese ven i stoly.

Když dopíjíme tak doráží další parta cyklistů z Čech, se kterými si měníme místa a pokračujeme v jízdě až ke Zminičko Jezeru. Odtud začíná stoupání po šotolinové cestě. Nahoře mám „štěstí“ a opravuji první defekt zájezdu. Měním duši a můžeme pokračovat dál. Sjíždíme do travnatého údolí, odkud znovu stoupáme po kamenité cestě nahoru.

Černá hora na kole
Vražje jezero

Nic zlého netušíce si to štrádujeme po lesní cestě, když najednou se proti nám vyřítí gazík a z něho vylézá podezřelý chlápek v maskáčích. Nakonec nás ale nechce ani zastřelit ani prodat na orgány, nýbrž se nám snaží sdělit, že cesta dál je neprůjezdná. Vracíme se kousek zpět a odbočujeme na jinou cestu, která nás vyvádí z lesa zpět na asfalt. Po pár kilometrech stavíme u jezera, které tady má, jako každá voda co teče po vápenci, nefalšovanou tyrkysovou barvu. Hodinu trávíme plaváním a relaxováním při poslechu nejnovějších balkánských hitů linoucích se z auta stojícího opodál.

Do kempu už je to jen asi 12 km ale naše těla si po pauze nechtějí zvyknout na námahu a my trpíme. Nepomáhá nám ani to, že jedeme po dokonalém povrchu nové hlavní silnice ze Šavniku na Žabljak. V kempu si dáváme sprchu a večer vyrážíme na pivo pro změnu do hospody, kde vrchního dělá tajemný černokněžník.

Prstenec okolo Durmitoru

Vstáváme hodně brzy, abychom stihli včas vyrazit na náročnou etapu. Prstenec okolo Durmitoru měří asi 80 km. Převýšení 2000 metrů pro nás zatím znamená jen nějaké imaginární číslo, ale brzy se zhmotní v podobě ohromné dřiny a litrů potu. Krev naštěstí netekla skoro žádná, pokud nepočítám odřeniny při pokusech se vymanit z SPDéček, což byl zájezdový evergreen. Ze Žabljaku stoupáme směrem k vrcholu Momčilov Grad. U posledních domů se k nám přidává toulavý pes a drží se nás, potvora, až na vrchol. Nahoru to není taková dřina, protože většina stoupání vede stínem, i tak jsem ale upocený jak kapesník Karla Gotta.

Podjíždíme nějaký vlek či lanovku a za chvíli jsme nahoře, kde zastavujeme u restaurace. Bohužel je zavřeno, takže jen odpočíváme na terase a kocháme se okolím. Zbavit psa se nám daří až ve sjezdu dolů, snad se vrátil zpátky do města. Pokračujeme dál ke kaňonu řeky Sušice, kde nás čeká pár kilometrů jízdy terénem. Na dně kaňonu leží Sušičko jezero, na které se podle průvodkyně Sylvy ani nemáme těšit, protože zatím vždycky bylo vyschlé. Už podle názvu bych se tomu ani nedivil, ale o to větší bylo naše překvapení, když jsme z výšky zahlédli jeho průzračnou hladinu. Cesta dolů místy připomíná prosperující kamenolom a tak moc nespěchám, stejně není kam, hospoda u jezera je totiž taky zavřená.

Černá hora na kole
Silnice do Sedla

Výjezd zdola je opět očistec. Ochlazení čeká až úplně nahoře, když si dáváme přestávku přímo nad kaňonem. Pár lidí nebere na nebezpečí žádný ohled a stoupají si přímo na hranu propasti, prý tam víc fouká a chladí. Naštěstí nikdo neztrácí balanc a můžeme odjet. Pokračujeme mírným stoupáním přes kopec a odbočujeme k vesnici Trsa, která se nachází v půlce etapy. V místní nálevně si dávám si lahváče za exkluzivní cenu 1.5 EUR. Ostatní si dávají oběd a tak se zvedáme až asi po hodině. Jedeme přes další kopec a cestou nepotkáváme ani živáčka, jenom v další vesnici je slyšet řev zedníků na stavbě. Míjíme zdejší obdobu JZD a začínáme pomalu stoupat do Sedla (1900 m). Zajímavostí tohoto stoupání je jeho délka, která činí asi 13 km. Zrádné je tím, že to vypadá jako by za každou zatáčkou byl konec, takže cyklista zoufale šlape a kýženého zlomu se nedočkává. Naše muka trochu zmírnil velký černý mrak, který se usadil nad Durmitorem a dokonce na nás i trochu zapršel.

Přichází na nás zoufalství a krize. Chvílemi kola tlačíme a nadáváme. Hlavně slovenské klení se tu rozléhá skoro jako v Tatrách. Provoz kolem nás se na zdejší poměry zvětšuje až na nevídanou frekvenci jedno auto za deset minut. Normální lidi totiž tuhle trasu jezdí autem, a když chtějí tak si zastaví na nějaké pěkné vyhlídce.

V prospektu psali, že zdejší krajina připomíná Himaláje, jenže v tomhle stavu to nějak nedovedu ocenit. Po pár hodinách se doplazíme až na úplný konec, počasí je tu tak akorát na bundu, kterou jsem si chytře nechal v kempu. Silnice nahoru i dolu je pěkně vyasfaltovaná a dalo by se sem v pohodě dojet na silničce. Nás čeká odměna v podobě sedmikilometrového sjezdu s výhledy, které bychom viděli, kdybychom nemuseli koukat na cestu. Do kempu jedeme pro změnu po staré silnici, která vypadá spíš jako obecní cesta. Pro změnu přijíždíme z vrchu a ušetřili jsme si výjezd od křižovatky. Zbytek večera chodíme poněkud nejistým krokem, ještě že zítra se jedeme rekreovat k moři.

Budva a Kotor

Cestou k moři děláme krátkou pauzu na mostě u Skadarského jezera. Skrz tunely přijíždíme na pobřeží do Budvy. Čtyři hodiny volna využívá většina lidí ke koupání v moři. Z Budvy přejíždíme do Kotoru, slavného města na břehu Boky Kotorské, zátoky připomínající norský fjord, akorát to vedro kazí dojem. Kotvila tu rakousko-uherská námořní flotila. Kdysi zde došlo ke vzpouře, v jejímž vzniku jsme měli prsty samozřejmě my Češi. Prohlížíme si staré město s křivolakými uličkami a hlavně chladivým stínem. Zpátky jedeme podél pobřeží Boky. Dokonce máme fotopauzu kousek před tunelem s možností vyfotit si moře osvětlené zapadajícím sluncem. Do kempu dorážíme až před 11 večer.

Na kole do Kolašinu

Černá hora na kole
Sjezd na cestě do Kolašinu

Nadobro opouštíme Žabljak a tak po snídani nakládáme věci do autobusu. Prvních 30 km etapy pořád klesáme rychlostí okolo 30 kilometrů za hodinu, je to vyhlídková jízda bez potřeby nějak brzdit nebo se soustředit na řízení. Z letargie mě vytrhává až splašená kráva, která se nepozorovaně pásla ve stínu u silnice, dokud jsme ji nevyplašili naším průjezdem. Chudák zvíře chtělo vzít roha, ale nízký součinitel tření kopyt na asfaltu způsobil jen bezmocné hrabání na místě, zakončené efektním rozplácnutím se na všechny čtyři přímo přede mnou. Kolo se mi naštěstí povedlo zastavit včas, ale od takto naštvané krávy můžete čekat všechno, takže jsem měl strach, aby mě ještě nenabrala na rohy, to by mi ani cyklistická helma nepomohla. Kravka ale měla rozumnější nápad a se zabučením zmizela v houští.

Na 35. kilometru definitivně končí sjezd a musíme vyjet asi 5 kilometrů stoupání na hřeben. Nahoře nás čekají kamenité horské louky, silně připomínající skotskou krajinu, jak někdo trefně poznamenal. Nikde nikdo, akorát od jedné salaše na nás vybíhá pes, zřejmě s úmyslem nás sežrat. Létající kamení mu kazí plány a my pokračujeme dál až ke sjezdu do údolí. Je tu kamenitá cesta a serpentiny, na jedné straně skály a na druhé propast. V případě pádu si můžete vybrat, kam to nasměrujete.

CK Alpina, sponzor článku
Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která Zájezdy do Černé hory pořádá.

Klesáme až do vesnice, kde začíná asfalt. Bohužel, jeden kolega doráží pěšky. Na konci sjezdu to vzal přes řidítka a udělal si něco s ramenem. Ošetření ale odmítá a zbytek cesty hrdinně dojíždí. Posledních pár kilometrů jedeme po hlavní silnici. Provoz asi jako u nás zato na krajnici už asi nezbylo místo. Balancujeme nad příkopem a doufáme, že nás nesrazí nějaký kamion, což se naštěstí neděje. Největší monstrum, které nás za tu chvilku předjíždí je náš autobus.

Černá hora na kole
Planinarski dom

Kolašin leží ve výšce asi 900 metrů a je známý především díky lyžování. I když lyžařské středisko Jezerine je asi o 500 metrů výš a dvanáct kilometrů dál. Ubytováváme se v hotelu Čile, na pokoji máme i gauč a televizi a co je hlavní, koupelnu se sprchovým koutem. V hotelu máme i polopenzi, ale za zábavou docházíme k sousedům. Každý večer se totiž v protějším domě, kde bydlí pěší zájezd, koná pravidelné mecheche.

Pohoří Bjelasica a Komovi

Ráno se chystáme na první vyjížďku do pohoří Bjelasica. Kola vyndáváme z kůlničky na dříví za hotelem, kam jsme je večer zamkli (pan majitel tvrdí že toto je dočasné řešení, tak uvidíme, jestli i na Balkáně platí že: jednotka dočasnosti= 1Furt). Oproti zavedeným zvyklostem na kola nenasedáme, nýbrž je ukládáme do busu a necháváme se na Jezerine vyvést spolu s pěší partou. Tam kola smontujeme a hurá po lesní cestě k vrcholu. Předjíždíme pěšáky, kteří už stihli ujít kus cesty a po chvíli dojíždíme na Planinarski dom, což je chata ve výšce okolo 1700 metrů nad mořem. Je zde pramen a ve žlabu pod ním se už chladí Nikšičko a jiné nápoje. Od domu stoupáme dál po kamenité cestě až k vrcholu Zekova Glava. Na vrcholu stojí zajímavý vojenský vysílač, proto je tam zákaz vstupu. Vyhazují nás i od brány kde čekáme na zbytek skupiny. Jediná Sylva má od vojáka dovoleno počkat na opozdilce a my ji necháváme samotnou na pospas maskáčovanému svůdci.

Černá hora na kole
Sestup z vrcholu Zekovy Glavy

V mezičase uleháme na trávu pod vysílačem, baštíme svačiny a kocháme se pohledem na hory okolo. Chvíli nato doráží i Sylva se zbytkem lidí a můžeme vyrazit dolů. Slibovaný prudší sjezd je hodně strmý sráz, na začátku vylepšený sněhovým polem. Nicméně i toto zvládáme (pěšmo) a za chvilku můžeme osedlat naše kola. Cesta po hřebeni ubíhá rychle, výmoly na cestě jsou už tak obrovské, že jízda přes ně připomíná houpání na houpačce. Při sjezdu se zastavujeme u cikánské salaše a ochutnáváme domácí chléb a sýr. Nacpaní sjíždíme dolů až Biogradskému jezeru, které vypadá jako obyčejný rybník. Od jezera už jen sjedeme k hlavní silnici. Tam kola znovu cpeme do autobusu a poslední 15 km se necháme dovézt. Večer se věnujeme popíjení na náměstí a dělání výtržností.

Poslední den si na Jezerine jedeme hezky po svých. Z autobusu to vypadalo, jakoby to byl kousek, ale dnes se vlečeme jako šneci. Je nám vedro tak si zajíždíme znovu k Planinarskemu domu, kde kupujeme občerstvení. Dnes tu skoro nikdo není a tak máme čas popovídat si s majitelem. V zimě tu prý bývá 5 metrů sněhu a z domu kouká jen střecha. Tak to máme kliku, že je červen. Ochutnáváme domácí malinovou šťávu a vracíme se kus po cestě zpět na odbočku, která nás vede směrem k sedlu Trešnevik.

V sedle je hospoda kde si dáváme oběd. Na odjezdu se jeden náš kamarád vydává na špatnou stranu sedla, naštěstí náš řev ho zadržuje dříve, než nám ujede někam do údolí. Jinak by si to musel celé vyšlapat zpátky nahoru. Asfaltka do Kolašinu má dost děr ale cesta dolů ubíhá rychle. Za chvíli jsme u tunelu, kterým musíme projet. Měří asi 300 metrů a je do zatáčky, takže je v něm tma jak v pytli. Uvnitř je to trochu drama protože zjišťuji, že mám vybitou čelovku a jelikož jinou nemáme, tak nevidíme vůbec nic. Nakonec se z tunelu přece jen vyjíždíme a můžeme dojet posledních deset kilometrů do hotelu. Tam dorážíme přesně v okamžiku, kdy začnou létat blesky.

Večer se koná rozlučková párty, kterou si vytrvalci protahují až do snídaně. Pak zbývá jen zabalit, nasednout do busu a hurá domu. Západ slunce nás střetává až u Bělehradu a tak máme možnost si cestou prohlédnout skoro celé Srbsko. Do Brna se vracíme kolem 9 ráno a tím náš zájezd definitivně končí.

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
Rubrika: Cestopisy
Témata: Cykloturistika , Alpina, Černá hora
Galerie: 12 obrázků
Názory k článku: zatím žádné
13.9.2012
Na Facebook
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 21.57
Co je to karma a jak funguje?


Galerie k článku

Černá hora na kole
Černá hora na kole
Černá hora na kole
Černá hora na kole
Černá hora na kole
Černá hora na kole
Černá hora na kole
Černá hora na kole
Černá hora na kole
Černá hora na kole
Černá hora na kole
Černá hora na kole
Fotogalerie k článku Černá hora na kole
Zobrazit všechny obrázky — celkem 12 obrázků

Názory k článku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky.

Kréta Korfu Kos Lefkada Mykonos Rhodos Santorini Karpathos
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist