Katarína Tančarová Pro dobrovolnictví jsem se rozhodla proto, že jsem konečně chtěla přiložit ruku k dílu a pomoci přírodě, ve které se hroutí celý ekosystém. Dalším faktorem byla ekonomická krize, kvůli které jsem nemohla najít práci, která by mě bavila, a rovněž jsem se nechtěla vzdát cestování.
Jako žena cestující sama musím zvažovat mnoho kritérií při volbě cílové země jako jazyk, bezpečnost, cena dobrovolnického programu nebo míra dobrodružství, které bych mohla zažít. Jsou země, o kterých se již hodně napsalo, ale stále je hodně těch, které lidem moc neříkají. Ráda objevuji sama a přijíždím na místa bez očekávání, protože zkušenosti jiných dokážou zkreslit skutečnost. Chtěla jsem dělat něco, co má okamžitý přínos, zahrnuje práci v divočině a budu mít pocit zadostiučinění. A výsledkem této rovnice byla jednoznačně Belize!!
Podotýkám, že toto byla moje první cesta do rozvojové země. Příprava na moje dobrodružství zahrnovala kvalitní pojištění vzhledem k tomu, že na některá místa se dá dostat jedině vrtulníkem, očkování a antimalarika (doporučuju konzultovat s více specializovanými lékaři více druhů antimalarik), letenky, získání informací o krajině, vízech a taky uklidnění členů rodiny stylem: „né, já nebudu jako ten chlápek z Ultimate Survival“. Dobrovolnickou organizaci jsem si prověřila a můžu říct, že by neposílali své lidi někam, kde je to nebezpečné. Ale pravda je také to, že přírodě neporučí, tudíž nemohou kázat krokodýlům, hadům a pavoukům. Rizika je třeba brát v úvahu, jelikož tohle nebyla all inclusive dovolená. A cesta mohla začít.
Vítejte v jiném světě
Mou destinací byla vesnička Sarteneja na severu Belize v Corozal Bay. Už tady jsem zjistila, že samotné cestování v Belize je zážitek. Zvolila jsem letadlo, kterým jsem se dostala přímo do této vesničky. Zní to fantasticky pokrokově, ale přistáli jsme uprostřed buše, kde nebylo nic, jenom buš. Díky bohu na mě čekala má vedoucí projektu Zoe, která žije v Belize už 25 let. Pak jsme nasedly do jejího, hustým prachem pokrytého, offroadu a jely jsme do vesničky. Bylo období sucha, teploty se šplhaly k 35°C ve stínu a bylo dost prašno. Moře je tady mělké a mořská voda je proto smíchána s usazeninami a má mléčný nádech.
Obyvatelé seděli pod palmami a jako blondýnka jsem neušla oku ani jednoho z kolemjdoucích. Po krátké prohlídce vesničky jsme zamířily na farmu, kde sídlila partnerská organizace mé dobrovolnické organizace. Bylo to konkrétně léčebné centrum pro ochechule, které se na Belize vyskytují ještě poměrně v pěkném počtu. Toto místo bylo u nádherné laguny s překrásnou zahradou se všemi možnými druhy palem a exotických květin a vynikajícím týmem lidí. Ubytování bylo ve velmi hezkých kabinách s vlastní sprchou a toaletou, což byl absolutní luxus nemluvě o tom, že jsme měli i wifi.
Náplň práce dobrovolníka
Když jsem přijela na místo, ještě jsem si nebyla jistá, co přesně můžu a chci dělat. Týden trvala aklimatizace. Pro tento týden jsem dostala podrobný popis jednotlivých organizací, pro které jsem mohla pracovat. Na výběr byla práce s komunitou ve vesničce Sarteneja, práce na archeologické lokalitě v Caracol nebo práce v přírodní rezervaci Fireburn, kde se dělá výzkum jaguárů. Protože tohle léčebné centrum nemělo v té době žádné osiřelé nebo raněné ochechule, chtěla jsem jít do zmíněné rezervace. Ještě předtím jsem absolvovala školení od Paula (Zoein manžel) o všech možných nemocích, jedovatých živočiších a rostlinách v divočině. V průběhu prvního týdne jsem se ve vesničce zúčastnila zajímavého meetingu mezi místními rybáři a organizací na ochranu přírody. Má finální volba byla práce s komunitou.
Můj projekt spočíval v rozvoji turismu ve vesničce Sarteneja. Je zde hodně klidná atmosféra, která se lidem z města může zdát jako zastavení času. Vesnička je obklopená nádhernou divokou přírodou. Má tradici v rybolovu a výrobě lodí. Naštěstí pořád uniká americkému vlivu i díky své poloze. Lidé se přepravují výhradně na kole nebo pěšky. Vesnička je hodně nábožensky založená, a proto se idylka opalování na pláži v bikinách s drinkem v ruce nekonala. Rovněž si člověk začne vážit věci, které jsou nám Evropanům, absolutní samozřejmostí, jako obyčejné mléko, pitná voda z téměř každého kohoutku, minimum hmyzu, odpadkové koše, elektřina a bezpočet dalších.
Napomáhala jsem ve zdejších školách u projektů na vzdělávaní mládeže zaměřených na sběr a třídění odpadu, ochranu kriticky ohrožených zvířat apod. Nejvíc jsem spolupracovala s místní asociací průvodců, která sdružovala mladé průvodce, a nejvíce usilovala o rozvoj vesničky. Také jsem se účastnila pobřežních hlídek, výprav na monitorování mořských řas nebo mořských ptáků a živočichů, hlavně ochechulí a delfínů, stala jsem se hlavním fotografem místního života a atrakcí. Jednou jsme dokonce byli na záchranné akci, kdy se na moři ztratila loďka s 12 vesničany.
Belize ukrývá mnoho pokladů
Belize díky svému druhému největšímu bariérovému útesu na světě nemá nouzi o výletní lodě, které krajině přiváží nejvíc turistů, což je velkým zdrojem příjmů, ale taky největším znečišťovatelem a ničitelem útesu. Díky mému přátelství s místními průvodci jsem měla možnost být přímo na jedné z desítek lodí, které denně přivezou tisíce turistů šnorchlovat k útesu. Bariérový útes má neuvěřitelnou pestrost, bohatost a různorodost. Samotní Belizané si mnohdy jeho celosvětový význam neuvědomují. Také jsem si nenechala utéct tuto příležitost a díky šnorchlování jsem měla možnost být v těsné blízkosti želv, ochechulí nebo i žraloků velrybích.
Vnitrozemí krajiny není o nic méně atraktivní. Ne každý ví, že je tady obrovské množství májských památek, tropických lesů, vodopádů a rozsáhlý systém jeskyň. Samotné cestování ve vnitrozemí vyžaduje mnohdy trpělivost, protože Belize má svůj vlastní čas a hlavně nikam nechvátá. Jako žena jsem musela být vždy a všude ostražitá a nestojí za to se vystavovat nebezpečí v ulicích. Také je třeba pečlivě zvážit místo, když se rozhodnete najíst. Některé restaurace vám ani nenabídnou jídelníček. Většina z nich nabízí pouze rýži s fazolemi, pečené kuře nebo tacos. Zato rum je absolutní jednička! Jako Evropané budete viditelní z dáli, proto vás mnohdy mohou vidět jako chodící měšec zlaťáků. Někdy vás může překvapit množství odpadků a toulavých psů všude, kde se pohnete.
Myslím si, že země jako Belize rozhodně nenechá nikoho chladným a při potulkách Střední Amerikou nesmí chybět na seznamu.
Pro dobrovolnictví jsem se rozhodla proto, že jsem konečně chtěla přiložit ruku k dílu a pomoci přírodě, ve které se hroutí celý ekosystém. Dalším faktorem byla ekonomická krize, kvůli které jsem nemohla najít práci, která by mě bavila, a rovněž jsem se nechtěla vzdát cestování.
Jako žena cestující sama musím zvažovat mnoho kritérií při volbě cílové země jako jazyk, bezpečnost, cena dobrovolnického programu nebo míra dobrodružství, které bych mohla zažít. Jsou země, o kterých se již hodně napsalo, ale stále je hodně těch, které lidem moc neříkají. Ráda objevuji sama a přijíždím na místa bez očekávání, protože zkušenosti jiných dokážou zkreslit skutečnost. Chtěla jsem dělat něco, co má okamžitý přínos, zahrnuje práci v divočině a budu mít pocit zadostiučinění. A výsledkem této rovnice byla jednoznačně Belize!!
Podotýkám, že toto byla moje první cesta do rozvojové země. Příprava na moje dobrodružství zahrnovala kvalitní pojištění vzhledem k tomu, že na některá místa se dá dostat jedině vrtulníkem, očkování a antimalarika (doporučuju konzultovat s více specializovanými lékaři více druhů antimalarik), letenky, získání informací o krajině, vízech a taky uklidnění členů rodiny stylem: „né, já nebudu jako ten chlápek z Ultimate Survival“. Dobrovolnickou organizaci jsem si prověřila a můžu říct, že by neposílali své lidi někam, kde je to nebezpečné. Ale pravda je také to, že přírodě neporučí, tudíž nemohou kázat krokodýlům, hadům a pavoukům. Rizika je třeba brát v úvahu, jelikož tohle nebyla all inclusive dovolená. A cesta mohla začít.
Vítejte v jiném světě
Mou destinací byla vesnička Sarteneja na severu Belize v Corozal Bay. Už tady jsem zjistila, že samotné cestování v Belize je zážitek. Zvolila jsem letadlo, kterým jsem se dostala přímo do této vesničky. Zní to fantasticky pokrokově, ale přistáli jsme uprostřed buše, kde nebylo nic, jenom buš. Díky bohu na mě čekala má vedoucí projektu Zoe, která žije v Belize už 25 let. Pak jsme nasedly do jejího, hustým prachem pokrytého, offroadu a jely jsme do vesničky. Bylo období sucha, teploty se šplhaly k 35°C ve stínu a bylo dost prašno. Moře je tady mělké a mořská voda je proto smíchána s usazeninami a má mléčný nádech.
Obyvatelé seděli pod palmami a jako blondýnka jsem neušla oku ani jednoho z kolemjdoucích. Po krátké prohlídce vesničky jsme zamířily na farmu, kde sídlila partnerská organizace mé dobrovolnické organizace. Bylo to konkrétně léčebné centrum pro ochechule, které se na Belize vyskytují ještě poměrně v pěkném počtu. Toto místo bylo u nádherné laguny s překrásnou zahradou se všemi možnými druhy palem a exotických květin a vynikajícím týmem lidí. Ubytování bylo ve velmi hezkých kabinách s vlastní sprchou a toaletou, což byl absolutní luxus nemluvě o tom, že jsme měli i wifi.
Náplň práce dobrovolníka
Když jsem přijela na místo, ještě jsem si nebyla jistá, co přesně můžu a chci dělat. Týden trvala aklimatizace. Pro tento týden jsem dostala podrobný popis jednotlivých organizací, pro které jsem mohla pracovat. Na výběr byla práce s komunitou ve vesničce Sarteneja, práce na archeologické lokalitě v Caracol nebo práce v přírodní rezervaci Fireburn, kde se dělá výzkum jaguárů. Protože tohle léčebné centrum nemělo v té době žádné osiřelé nebo raněné ochechule, chtěla jsem jít do zmíněné rezervace. Ještě předtím jsem absolvovala školení od Paula (Zoein manžel) o všech možných nemocích, jedovatých živočiších a rostlinách v divočině. V průběhu prvního týdne jsem se ve vesničce zúčastnila zajímavého meetingu mezi místními rybáři a organizací na ochranu přírody. Má finální volba byla práce s komunitou.
Můj projekt spočíval v rozvoji turismu ve vesničce Sarteneja. Je zde hodně klidná atmosféra, která se lidem z města může zdát jako zastavení času. Vesnička je obklopená nádhernou divokou přírodou. Má tradici v rybolovu a výrobě lodí. Naštěstí pořád uniká americkému vlivu i díky své poloze. Lidé se přepravují výhradně na kole nebo pěšky. Vesnička je hodně nábožensky založená, a proto se idylka opalování na pláži v bikinách s drinkem v ruce nekonala. Rovněž si člověk začne vážit věci, které jsou nám Evropanům, absolutní samozřejmostí, jako obyčejné mléko, pitná voda z téměř každého kohoutku, minimum hmyzu, odpadkové koše, elektřina a bezpočet dalších.
Napomáhala jsem ve zdejších školách u projektů na vzdělávaní mládeže zaměřených na sběr a třídění odpadu, ochranu kriticky ohrožených zvířat apod. Nejvíc jsem spolupracovala s místní asociací průvodců, která sdružovala mladé průvodce, a nejvíce usilovala o rozvoj vesničky. Také jsem se účastnila pobřežních hlídek, výprav na monitorování mořských řas nebo mořských ptáků a živočichů, hlavně ochechulí a delfínů, stala jsem se hlavním fotografem místního života a atrakcí. Jednou jsme dokonce byli na záchranné akci, kdy se na moři ztratila loďka s 12 vesničany.
Belize ukrývá mnoho pokladů
Belize díky svému druhému největšímu bariérovému útesu na světě nemá nouzi o výletní lodě, které krajině přiváží nejvíc turistů, což je velkým zdrojem příjmů, ale taky největším znečišťovatelem a ničitelem útesu. Díky mému přátelství s místními průvodci jsem měla možnost být přímo na jedné z desítek lodí, které denně přivezou tisíce turistů šnorchlovat k útesu. Bariérový útes má neuvěřitelnou pestrost, bohatost a různorodost. Samotní Belizané si mnohdy jeho celosvětový význam neuvědomují. Také jsem si nenechala utéct tuto příležitost a díky šnorchlování jsem měla možnost být v těsné blízkosti želv, ochechulí nebo i žraloků velrybích.
Vnitrozemí krajiny není o nic méně atraktivní. Ne každý ví, že je tady obrovské množství májských památek, tropických lesů, vodopádů a rozsáhlý systém jeskyň. Samotné cestování ve vnitrozemí vyžaduje mnohdy trpělivost, protože Belize má svůj vlastní čas a hlavně nikam nechvátá. Jako žena jsem musela být vždy a všude ostražitá a nestojí za to se vystavovat nebezpečí v ulicích. Také je třeba pečlivě zvážit místo, když se rozhodnete najíst. Některé restaurace vám ani nenabídnou jídelníček. Většina z nich nabízí pouze rýži s fazolemi, pečené kuře nebo tacos. Zato rum je absolutní jednička! Jako Evropané budete viditelní z dáli, proto vás mnohdy mohou vidět jako chodící měšec zlaťáků. Někdy vás může překvapit množství odpadků a toulavých psů všude, kde se pohnete.
Myslím si, že země jako Belize rozhodně nenechá nikoho chladným a při potulkách Střední Amerikou nesmí chybět na seznamu.
