Valovi 4. část
Ráno nás budí sluneční paprsky. Slunce nesměle vykukuje z ranního oparu, zatím slibuje, že nedopřeje aktivitu typickému anglickému dešti. Bylo by to dobré, protože dnes máme na programu celodenní prohlídku Londýna. Nasnídáme se se vším přepychem, sbalíme věci na celý den a vyrážíme na parkoviště, z kterého nás včera odvezli. Tam jsme si dali v osm hodin sraz. Přicházíme sem poněkud dříve a tak ještě scházíme k vodě. Zjišťujeme, že moře není určitě daleko, protože voda je slaná, a sbíráme několik kamínků. Na památku. Přesně v osm jsme na parkovišti. Jenže – ouha, nikdo nikde. Je čtvrt na devět. Co dělat? Přichází ještě třetí rodina, která také nebydlí s ostatními. Jinak nikdo nikde. Začínáme být neklidní. Mužská část osazenstva nakonec rozhodne, že dva z nich se vydají k bungalovům ostatních a zjistí, jak se věci mají. Asi po deseti minutách vidíme přijíždět autobus silnicí kolem vody. Jenže teď tady zatím nejsou naši dva mužští. Musí se na ně počkat. Čekání znamená pro ostatní trochu roztrpčení, ale naše vina to není. Ostatní se totiž dohodli, že v osm je „nabere“ autobus u jejich karavanů a že teprve potom se zastaví pro nás. Když k tomu přičteme akademickou čtvrthodinku, je to jasné. Muži se po čtvrt hodině přiženou a můžeme odjet. Průvodce nejdříve zjišťuje, zda někdo nemá v karavanech jakékoliv problémy. Většina řekne, že je vše v pořádku, pouze někteří odvážně přiznávají, že jim netopí topení, ale že ho nejspíš neumí zapnout. Tušíme, že takových „netechniků“ je více, ti ale taktně mlčí. Vyjíždíme o půl deváté a je před námi více než hodinová jízda do centra Londýna. Tu využíváme k oživení si znalostí o hlavním městě Velké Británie.
Jeho dějiny se začaly psát už kolem r. 4 000 př.n.l., kdy na obou březích řeky Temže byly hospodářské usedlosti a vesničky lidí mladší doby kamenné. Na přelomu doby bronzové a železné, tj. mezi lety 1 000 – 200 př.n.l., osídlily území dnešního Londýna keltské kmeny. Asi r. 55 př.n.l. se zde usadily římské legie G. J. Caesara, toho pak vystřídaly kolem r. 43 n.l. legie císaře Klaudia. Jeho vojsko založilo v Británii novou provincii a k jejímu střežení byly ponechány na místě čtyři legie. Vojenský tábor nazývaný Londinium ( toto jméno pochází asi ze starobritského Llyndum = vysoko položené opevněné místo) se brzy začal slibně rozvíjet a vyrostl v kvetoucí přístav, jež se stal obchodním střediskem. Římané si byli vědomi nebezpečí nájezdů barbarských národů – také je zažili, a proto plochu o rozloze asi 3 km čtvereční silně opevnili (vznikl tzv. London Wall). Rozvoji města přál i císař Dioklecián a to se brzy obrazilo i v jeho výstavnosti. V 5. století však Římané Británii ztrácejí a Londinium se rozpadá.
Zemi obsadili Jutové, Anglosasové a Sasové. Sasové vybudovali přístav a pojmenovali jej Lundewic. Město však trpělo nájezdy bojovných Dánů a Vikingů. Bezpečnost oblasti zajistil až anglosaský král Alfréd Veliký (848 – 901), jenž zvítězil nad Dány a město učinil sídlem panovníka. Další rozkvět města nastal po r. 1066, kdy se ve Westminsterském opatství jako první nechal korunovat Vilém Dobyvatel. Udělil městu řadu privilegií a zahájil stavbu své rezidence. V době vlády Jindřicha I. na počátku 12. století přebírá Londýn definitivně úlohu hlavního města a získává nezávislost a samosprávu jako městská republika podléhající přímo králi. Ruku v ruce s těmito politickými změnami jde pochopitelně i rozvoj řemesel a obchodu. Město se stalo také význačným kulturním a společenským střediskem, působilo zde velké množství známých osobností.
Výstavba veřejných i obytných budov pokračovala velmi rychle, takže v 16. století se Londýn stal největším městem Anglie a jedním z nejvýznamnějších obchodních středisek tehdejšího světa. Odhaduje se, že v této době žilo ve městě 300 000 až 500 000 obyvatel.
V 17. století však Londýn postihla celá série pohrom. Nejdříve to byl mor a potom požár, který zničil převážnou část města. Velký požár zuřil čtyři dny a noci, po jeho zdolání zůstalo bez přístřeší 100 000 lidí. Zkáza ale znamenala následné vypětí stavební činnosti. Hlavním architektem při obnově města byl jmenován Sir Christopher Wren, ten kromě jiného postavil i slavnou katedrálu St. Paul’s a dalších 52 kostelů. V roce 1760 došlo ke zbourání hradeb a bran a město se začalo rozšiřovat směrem na Westminster. Znovu také roste počet obyvatel, což dokazuje první oficiální sčítání lidu provedené r. 1801. Tehdy bylo zaznamenáno 860 035 obyvatel.
I když mnoho významných staveb pochází ze 17. a 18. století, největší stavební činnost, která vtiskla Londýnu dnešní podobu, začala až za vlády královny Viktorie (1837 – 1901) Londýnský přístav se stal největším v zemi, rozvíjel se průmysl, vyrostly nejkrásnější veřejné budovy. V roce 1863 se dočká premiéry i londýnské metro. Nejvýraznější vliv na rozvoj města měla stavba železnic, které umožnily zaměstnání i méně majetným vrstvám z větších vzdáleností. Vzniká široký okruh viktoriánských předměstí. Na klid ve městě dohlíží jeho policejní sbor – Metropolitan Police Force. Ten vznikl r. 1830 a podle jména svého prvního šéfa Sira Roberta Peela dostávají policisté přezdívku „Bobbies“ (Robert = Bobby).
V dějinách 20. století přinesla městu zkázu až 2. světová válka. Tehdy po německém bombardování zůstala v troskách větší část centra města, tzv. City, letecké a raketové útoky usmrtily více než 30 000 lidí. Dnes jsou však již rány z 2. světové války zaceleny a Londýn pulsuje mnohotvárným životem. A právě jeho podobu by nám alespoň maličko měla poodhalit dvoudenní návštěva tohoto města.
V ulicích Londýna nás zpomalí ranní zácpa. Prohlídku města začínáme zastávkou u Toweru. Tato pochmurná, nepravidelná soustava budov sloužila v minulosti mnoha ne vždy bohulibým účelům. Pověst vypráví, že Tower byl postaven již za Caesara, ale skutečností je, že s jeho stavbou začal až Vilém Dobyvatel. Postavil tzv. Bílý Tower, který byl jednak královskou rezidencí a jednak pozorovatelnou, z níž bylo možno dohlížet na dopravní ruch na Temži. Výstavba celého komplexu pokračovala i za dalších panovníků, v 19. století byla pevnost restaurována. I přes častá obléhání nebyl Tower nikdy dobyt. Až do období vlády Jakuba I. sloužil jako královský palác, vězení, mincovna, klenotnice, hvězdárna a pět století k němu patřil i zvěřinec. Ve zdejším vězení byly vězněny a popraveny slavné osobnosti. Mezi nimi Sir Thomas More a manželky krále Jindřicha VIII. Anna Boleynová a Catherine Howardová. Po 2. světové válce zde byl vězněn Hitlerův zástupce Rudolf Hess. Místem, které dnes nejvíce láká návštěvníky, je budova Jewel House – klenotnice. Tady jsou uloženy největší státní a národní klenoty, korunovační šperky a hlavně koruna Imperial State Crown, zhotovená ke korunovaci královny Viktorie (do ní je kromě jiných drahých kamenů zasazen i jeden ze dvou největších diamantů světa zvaný Hvězda Afriky). Součástí pokladu je i indická císařská koruna se smaragdem o 34 karátech a s dalšími 6 500 diamanty, nádhernou zlatnickou prací je koruna královny Alžběty, nyní koruna královny – matky, do ní je vsazen pověstný diamant Koh-i-noor.
Všechny tyto krásy nám však zůstávají ukryty, protože na prohlídku Toweru není čas. Můžeme si ho prohlédnout jen zvenčí. Uvidíme alespoň towerské strážce, bývalé příslušníky armády Yeoman Warders, kteří dodnes nosí uniformy z tudorovského období. Dnes slouží návštěvníkům jako informátoři a k jejich povinnostem patří každý večer zamykání hlavní brány. Zatímco Yeoman Warders odpovídají za hlídání a ochranu Toweru, šest zde žijících havranů podle pověsti chrání celou říši. Pověst také praví, že království zanikne, až tito havrani opustí Tower. Proto vláda v období 2. světové války umístila havrany do bezpečí.
Obejdeme hradby Toweru a zastavíme se na nábřeží Temže. I zde se je na co dívat. Pozornost nejprve věnujeme mostu Tower Bridge. Ten se svými dvěma 65 m vysokými neogotickými věžemi patří k nejznámějším symbolům Londýna. Tower Bridge byl postaven podle plánů Horace Jonese a Wolfa Barryho a byl otevřen r. 1894. Most je rozdělen na dvě části. Devět metrů nad hladinou při nejvyšším stavu vody leží těžký zvedací most. Během 90 sekund se dá otevřít a umožní tak plavbu velkým lodím. Toto divadlo se však dnes odehrává jen málokdy, protože velké lodě kotví níže po proudu Temže. Pohyb mostních ramen zajišťuje moderní elektrické zařízení, které r. 1975 nahradilo původní, parou poháněný hydraulický mechanismus. Most pro pěší se nachází 43 m nad hladinou řeky.
V blízkosti mostu také kotví loď H. M. S. Belfast, poslední velký křižník Královského námořnictva. Začal sloužit v roce 1938, o několik měsíců později jej však silně poškodila německá mina, takže do bojů mohl zasáhnout až v říjnu r. 1942. Byl mu určen důležitý úkol při ochraně konvojů plujících do Sovětského svazu a zejména při bitvě na Severu, která skončila potopením německé lodi Scharnhorst. V červnu r. 1944 zajišťoval Belfast vylodění spojenců v Normandii, po skončení války operoval křižník ve vodách Dálného východu. V r. 1963 byl vyřazen z provozu a zpřístupněn veřejnosti jako muzeum.
Vracíme se rychle do autobusu. Chceme totiž stihnout ceremoniál výměny stráží před Buckinghamským palácem, který začíná o půl dvanácté. Zbývá nám hodina na dopravení se v silném provozu k paláci. Jsme unášeni vlnou vozidel od semaforu k semaforu a při tom průvodce upozorňuje: „Vpravo vidíte,……vlevo vidíte……“ Je problém stihnout všechno vidět, protože některé památky se doslova ztrácejí mezi moderní, mnohem vyšší zástavbou, a tak je spatříme jen na nepatrnou chvíli. Tak je to např. i s Monumentem. Ten byl postaven v letech 1671 – 1677 jako vzpomínka na velký požár z r. 1666. Jedná se o 61,5 m vysoký sloup umístěný 61,5 m od místa, kde požár vypukl. Za jeho tvůrce je považován Christopher Wren, je však pravděpodobné, že autorem je Robert Hooke. Uvnitř sloupu je točité schodiště s 311 schody, které vyvede návštěvníky na terasu, z níž je krásný rozhled. Vrchol sloupu je zdoben 14 m vysokou urnou s pozlacenou ohnivou koulí.
Na ostatní památky, které míjíme, se můžeme podívat přece jen déle. Vracíme se na nábřeží a na Temži vidíme další tři lodě. Jsou to H. M. S. President, H. M. S. Chrysanthemum a H. M. S. Wellington. Hned naproti směrem do města se nachází městská čtvrť The Temple, která byla ve 12. a 13. století sídlem rytířského řádu templářů. Po jeho rozpuštění v r. 1312 připadl majetek vévodovi z Pembroku, po jeho smrti řádu johanitů. Od nich jej převzal král a nakonec byl okrsek přenechán společnosti právních učenců. Od té doby je Temple čtvrtí advokátů, kteří z něj nemají daleko k nejvyššímu anglickému soudnímu dvoru nacházejícímu se nedaleko odtud.
Dále míjíme také téměř 200 m dlouhé průčelí budovy Sommerset House. Ta byla postavena v letech 1777 – 1786 Sirem Williamem Chambersem, v 19. stol. bylo dobudováno západní a východní křídlo. Jméno získala podle toho, že byla postavena na místě paláce hraběte ze Sommersetu. Budova sloužila různým vládním úřadům, od r. 1990 je v ní umístěna Courtauld Galleries. V galerii jsou vystaveny práce ze sbírek patřících Londýnské univerzitě a její základ tvoří pozůstalosti pánů Samuela Courtaulda, Lorda Lee of Farehama, Rogera Frye a Princes Gate Collections. Jsou zde umístěny především obrazy (Manet, Monet, Degas, Botticelli, Veronese, Tintoretto, Goya, Rubens) a také předměty ze slonoviny a sochy.
A to už otáčíme zraky opět vlevo směrem k Temži, kde na jejím nábřeží stojí Cleopatra’s Needle. Jedná se o 13 m vysoký a 180 tun vážící obelisk z růžového granitu, který s královnou Kleopatrou nemá nic společného. Pochází přibližně z období 1 500 let př.n.l. z Heliopolisu a hieroglyfické nápisy na něm oslavují činy a vítězství faraónů Thutmose III. a Ramsese Velikého. Obelisk daroval egyptský vícekrál Mohammed Ali britskému království v poslední čtvrtině 19. století. Zajímavostí je, že stejný obelisk stojí i v Central Parku v New Yorku, ten je ale silně poškozen exhaláty.
