nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Barnaulská regenerace

Témata: Hory a pohoří, Rusko

7. kapitola

10.08.2006 Čtvrtek

Karaf se vrací v ranních hodinách, aby ještě v ranějších hodinách mohl jít chcát, hodit grcku a zapomenout pořádně dovřít tropiko, takže nám prší do apsidy. Pršelo celou noc a skoro celý ráno.

Před devátou vytahuju Karafa s kocovinou a jdeme na poštu. Včera se fakt bavil s instruktorem kajakářů, mimochodem, ten borec, co na Kučerle rozmlátil kajak včetně sebe, tak se u tohoto učil.

Procházíme celou vesnici, kde krom značky přechod pro chodce u prašný silnice, mrtvýho prasete na návsi a pomalovaný školky fialovou a světlezelenou barvou není zhola nic zajímavýho. Poštu nacházíme na podruhé. Když jsme se poprvé ptali jakési stařeny, řekla sice, ať jdeme dozadu, ale neřekla, že to je deset metrů. A že mají zavřeno, protože dneska je čtvrtek, tedy zavírací den na většině úřadů, to taky neřekla. To ovšem zjišťujeme, až když se ve studeným dešti vracíme kilometr zpět. Došli jsme totiž k tý počmáraný školce, dle jedněch informací vyčtených ze starších cestopisů, měla být pošta naproti. Není.

Pošta je taková dřevěná šopa, nebýt tam cedule, spíš cedulka, tak tomu nevěřím. Vracíme se do turbázy, po cestě kupujeme litrovku vodky. Jsem nasranej, protože jdu jenom ve flísce, jsem mokrej, je mi zima a mise byla neúspěšná. Ještě se tak někdy budu snažit poslat pohledy. Pche. Potkáváme trojici absolutně zdecimovaných Čechů, co jdou do Tjunguru, ani bych se nedivil, kdyby to byli ti, co předevčírem vyšli nahoru. Spíš pod horu.

V turbáze balíme pod přístřeškem, cpu do batohu i cepín a trekovky, tak si snad zase nerozervu karimatku. Jdeme naházet věci do auta, pojedeme stříbrnou Toyotou Caldinou s řízením napravo. Vzhledem k tomu, že se tady napravo jezdí, tak to bude asi zajímavý. Sedíme s Karafem uvnitř, když to na dálku nastartovalo. Asijský auto. Je to hlavně obrovský a vážně pohodlný. A je tu sucho. Odjíždíme po poledni. Po chvíli se stavujeme u jednoho stavení u vesnice Katanda pro med, ten ale tentokrát není. Kupuji tedy ještě flašku vody, ženština za pultem mi nabízí CD s fotkami z Běluchy. Tak jsem odvětil, že jsem si to nafotil sám. Řízení bere Kosťa, což je mladší z těch dvou. Moc mu to nejde, ještě, že to je aspoň automat. Volant drží, jak kdyby někoho jistil. Jednou rukou zespodu, druhou z vrchu. Očividně mu to lezení jde lépe než řízení. V zatáčkách jedeme čtyřicítkou, na rovině sto čtyřicítkou. Rozvěšuji tady ponožky, ať trochu proschnou.

Andrew, starší z těch dvou, mi ukazuje kartičku správce parku, či jak to tu nazvat. Pak si nasazuje kuklu, na ni barevný brýle, co dostal od jedný skupiny Polek, když je tu měl na starosti, zapaluje si cigáro a děsí protijedoucí řidiče. Pak ještě vytahuje nějaké fotky z hor zajímavé kvality. Po čtyřech hodinách jízdy chytáme telefonní signál. Já jsem v pohodě, protože jsem doma oznámil, že jestli se ozvu, tak nejdřív z Moskvy při cestě domů. Za to Karaf naivně slíbil, že se ozve po příletu sem a pak se to nějak odložilo a pak přes dva týdny nebyl signál. He, he.

Tito horolezci, průvodci, záchranáři a ochranáři nás vezli na letiště. Andrej alias Kuznič a Kosťa.

Borci se nás ptají, jestli máme řidičáky, když přitakávám, tak řekne že bych mohl řídit. Tak někdy cestou, až Kast odpadne. Chvíli jedeme po asfaltu a řeky přejíždíme po dřevěných mostech, chvíli jedeme po prašné cestě a mosty jsou betonový. A často jsou vedle ještě torza nikdy nedodělaných dalších mostů. Přijde mi, že si tady mohli vybrat buď most, nebo silnici. Čas od času je na cestě kráva nebo kůň. Nebo rovnou celý stádo. Koně aspoň uskakujou, ale krávu můžeme vzít zpětným zrcátkem a ona ani neucukne.

V Usť-Kanu stavíme na jídlo. Dávám si polívku ši, což je polívka z masa, brambor a nudlí, langmany, což je něco jako polívka, ale je to hustší a k tomu chleba. Karaf má to stejný, páč nám to kluci doporučili, tak mi háže maso. Andrew kupuje dvě stě padesát gramů vodky. Naleje nám panáky, pak znovu. Pak se podívá na zbytek.
„Náda zabiť.“

A dopíjíme to. To byl teda zase oběd. V autě vytahujeme litrovku vodky a poměrně rychle to mizí. Rusové pijí pořád, ale po malejch a zajídají to. Taky tu má Andrew přichystaný stakany a pečivo na zakousnutí. To je sice starý tak měsíc, ale hodí se.

Dozvídáme se, že na Běluchu nevylezl ani Reinhold Messner a to čekal týden na počasí. Tak to není zas taková ostuda, že jsme nevylezli na horu, kam se nedostal ani horolezec, co vylezl všech čtrnáct osmitisícovek. Jedeme krajinou, co mi silně připomíná Nízké Tatry, takový kopečky. Čas od času nad námi přeletí orel. Vedle nás vede elektrický vedení, ve třech řadách vedle sebe. Zajímavej to kraj.

Ještě zastavujeme u jezírka, Karaf jde nabrat vodu, protože chlapi říkají, že to je dobrý jezírko. Vrací se poněkud rozveselen.
„To bude asi nějaká zvláštní voda, to jezírko je plný mincí.“

Tak se na to letím podívat a fakt. Vodu ale stejně nabral. Prý, když tam člověk hodí minci, může si něco přát. Asi tomu lidé hodně věří, tam už musí být peněz, vždyť se to celý lesklo. A okolo zase pentle na stromech a motlitby ve vzduchu. Po celý cestě je nejzajímavější předjíždění. Kosťa, protože sedí za volantem napravo a jede v pravým jízdním pruhu absolutně nevidí do protisměru. Andrew mu proto vždycky říká, kdy je volno. Čím je opilejší, tím nižší má pud sebezáchovy, tak se Kast někdy nestačí divit, do čeho ho to žene. Nevím, jak to tady řeší, když jede řidič sám. Pravděpodobně to neřeší.

Najíždíme na Čujský trakt. To se musí zapít. Míjíme skupinu tří Land Roverů, prý nějaká americká expedice. Jedou z Finska do Mongolska, nebo co. Tak to se taky musí zapít.
„Repeat.“
„Repete.“
„Popojedem.“

Pokračujeme v cestě i v pití vodky. Karaf to nalejvá stylem, že to lije plný jak sviňa, lije to po mně, po sobě, po zemi. I Andrej musí řvát, že toho tolik nechce.
„Bolor!“
„Co?“

Dozvídáme se, že to je Altajsky a že to znamená konec. No, konec to byl, litrovka vodky vykalená, my nažraní, řidič nasranej, protože nemůže pít s námi a ještě jsme ztratili druhý auto s programátorama.

Ti se pak odněkud vynořili, tak kousek před Gorno-Altajskem zajíždíme ke Katuni a stavíme stany. Andrew, kterýho jsme zdárně uchlastali chrápe v autě. Docela to vyhrál, protože je tady totální mokro, dřevo na oheň je mokrý tak, že když ho zmáčknu, teče z něj voda. V této situaci považujeme za rozumný, rozdělat oheň pomocí benzínu, ovšem programátor Boris to odmítá. Asi to je nějakej ortodoxní ochranář přírody. Tak jim alespoň štípu dřevo, což je věc, kterou tady snad ani neprovozují, Karaf v opilecké pýše seká dřevo různými končetinami, aby mi pak oznámil, že cítí že má snad nalomenou ruku.

A takto probíhala cesta do Barnaulu. Řidič byl férovej a nepil, zase byl kvůli tomu dost nasranej.

Stále prší a okolo teče rozvodněná Katuň. Dneska, pro rychlost akce, spím bez karimatky. Je půlnoc, na stan dopadají těžké kapky a kdesi za naším stanem nasranej Boris polejvá dřevo benzínem…

11.08.2006 Pátek

„Wake up, Češi!“

Je půl sedmý ráno. To je příšernej čas. O patnáct minut později už sedíme v autě a jedeme k nejbližšímu obchodu nakoupit nějakou vodu. Kocovinu máme všichni, Kast náš náskok evidentně dohnal v noci. Dělíme se o vodu z kouzelného jezírka, ale radši jim neříkáme, že to je odtamtud.

Kousek popojíždíme, zastavujeme na tržišti, kde shledáváme, že máme prázdný zadní kolo. Tak se jdeme prvně najíst, pirožky s kartoškami a teprve potom řešíme, co s kolem. Dáváme rezervu na dojetí, která je samozřejmě na dně narvanýho kufru.

Měníme kolo a popojíždíme asi kilometr k pneuservisu. Jenže tam se nikdo netváří, že se mu chce pracovat. Jediný, co tam je zajímavý, je holka s rozbitým ksichtem stojící před servisem v dešti, jenom v ponožkách. Ta rozsekaná Lada, co je uvnitř, s ní má asi souvislost.

Z nebe padají proudy vody. V takový kadenci, že by každej normální řidič zastavil. Ne tak Kosťa. Ubral na sto dvacet a prorážíme vodní stěnu. Deštěm dojíždíme do Bijska. Tam necháme lepit kolo, byl tam deseticentimetrovej hřebík. Pak už to máme kousek do Barnaulu, kde je to kolo zase prázdný. Tak to aspoň nafukujeme. Na dojetí. Protože jsme se v autě zmínili, že chceme před nějakej levnej hotel, parkujeme u hotelu Kolos.

S jejich pomocí se ubytováváme, což znamená, dvakrát vyplnit nějakou nesmyslnou kartičku, převzít pokoj a nechat si ukázat, kde jsou záchody a sprchy. Na patře sedí děžurná, co nám uvaří čaj, když si nevzpomeneme zrovna o půlnoci. Jedno se musí nechat, noc pro jednoho stojí 220 rublů, což je nižší částka, než jakou psali na soupisu. Tak to je dobrý.

Baba na recepci nechápe, že Češi, tedy jako my, neumíme rusky. Asi ještě žije v Sovětským svazu. Ale azbuku už malujeme pěkně.

Platíme klukům za cestu, z dvanácti set na hlavu to srážíme na tisíc, ale protože nám docházejí prachy, tak nás to nakonec stojí dohromady 1930 rublů. Dáváme si s nimi sraz na osmou večerní, že půjdeme někam chlastat. Protože jsme vyfasovali čtyřlůžkový pokoj, kde je ještě skříň, jeden stůl, čtyři židle a na zdi centrální rádio, všechny mokrý věci, takže úplně všechny, rozvěšujeme po veškerým nábytku. Rozvěsit stan bylo zajímavý.

Jdu prozkoumat sprchu. Je centrální, jsou tu čtyři a naštěstí tu není ani noha. Sprchuju se snad nejdéle v mém životě, pocit čistoty se však stále nedostavuje. Když se ale vracím na pokoj a cítím ten smrad, co tam je, tak zjišťuji, že jsem asi přece jen čistší, než jsem byl poslední dva týdny.

Nějak nemůžu dohledat sto Euro, ale nejsem si jistý, jestli jsem si je vůbec vzal. Jestli ano a přišel jsem o ně, tak jediní, kdo můžou být na vině, jsou Barnaulští policajti, protože když v těch svých plechových gajkách prohledávají turisty, jestli náhodou nemají drogy, tak lezou úplně všude včetně dokladů a peněženek. A když se okolo člověka motají tři, tak by zas nebyl takovej problém to lapnout. Protože Karaf se taky nemohl dopočítat rublů, což může znamenat, že v tom má třeba taky jenom bordel, je tato varianta reálná. Protože jsem si ale fakt nejsem jistej, jestli jsem ty prachy nenechal doma, těchto úvah zanechávám. Stejně by patřilo, hodit ty poliše i s tou budkou do řeky. Všechny. Pro jistotu. Vyrážíme do města, pokoupit pár věcí. Chceme pilu karmanaju, čili skládací, má to vzezření řetězu do motorovky. Potom nějaký vojenský pruhovaný trika a džezvu, čili turku na kafe. A směnit prachy.

Pohyb ve městě je šílenej. Za prvé nás ničí ten hluk, na to fakt nejsme zvyklí. A pak přecházení silnic. Před přechody pro chodce tu nikdo nezastavuje, chodci se řídí semafory na auta, který jsou umístěný až za křižovatkou. Jízdních pruhů je několik, zpravidla ale víc, než na kolik byla silnice koncipována. Někde se jezdí po chodníku, když stihnou uskakovat lidi, je to rychlejší. A když už je člověk na přechodu, tak do davu najede auto a odtlačuje lidi pryč. A do toho šaliny, no frmol.

V Rusku ruské kolo.
Tento a další články najdete na osobních stránkách autora na adrese pripluv.ic.cz

Najít banku je taky zážitek, ale daří se nám. Vyměňuju si dvacet dolarů, Karaf něco přes sto Euro. Asi je to dobrá banka, protože na její bankomat stojí řada tak o dvaceti lidech, a to je tady bankomat na každým rohu a většinou zeje prázdnotou.

Jdeme hledat obchod Robinson, kde by měly mít ty pily. Všichni ho tu znají, ale nikdo není schopnej, správně nás tam poslat. Nakonec jej nalézáme. Je to rybářství, ale když na babu vyjuknu, že chcu cepnaju pilu, tak hned ví, o co jde. Beru tři po dvou stech rublech, Karaf dvě.

Ve stánku si kupujeme buterbrody, já s masem, Karaf se sejrem. Nakupujeme nějaký jídlo, džusy, kefíry, sejry a chleba a jdeme na hotel a na dvě hodiny usínáme. Budí nás budík po sedmé, z postelí lezeme před osmou. Andrew s Kosťou už čekají venku.

Jdeme do obchodu pro pivo Zlaté hory a Jaguára, což je plechovka energy plus alko, má to osm procent a pijí to tu alpinisti. Jdeme to chlastat do parku před divadlo. Andrew nese album s fotkama, má to udělaný fakt pěkně. Bělucha, sedlo Mašej, hory okolo severočujského a jihočujského hřebene.

Barnaul, který má tři čtvrtě miliónu obyvatel společně překřtíváme na Brnoul, protože všem pro jednoduchost říkáme, že jsme z Brna. A Andrewa na Kuzmiče. Na film Svéráz národního lovu se tady chytají všichni.

No, a když se jdu vyhrčet do parku, tak jsem odchycen milicí. Tak mrkli na dokumenty, který mi už nevrátili a ať jdu s nimi. Protože míříme k nějakýmu hotelu a protože jeden povídá furt o pivu, myslím si, že jim koupím pivo a bude. Jenže on mele o tom, že jsem chlastal pivo já.

Skončili jsme na policejní gajce. Zase budka dva metry na dva, uvnitř pět milicionářů. Prošacovali mě a protože přišel nějakej jejich nadřízenej, urychleně mě strčili do zaklopniku, což je ta jejich basa, co zabírá půlku gajky. Borci se našponovali, zasalutovali, podali hlášení, pochlubili se knihou, kam všechny zapisují a mnou, jakožto novým úlovkem.

Sedím tedy za mřížemi, rozumím každý pátý slovo a uvědomuji si, že ti tři v parku asi ani nevědí o mém zmizení. Policajti se na mě usmívají a říkají mi Roberte. Říkám jim, že jsem horolezec a vracím se z Běluchy a že kdybych věděl, že tu nesmím chcať v parku, tak tu chcať nebudu. Když se ptají, jak se to řeší u nás, říkám, že domluvou, což mi pochopitelně moc nevěří. Zkoumají můj švýcarák a říkají, že to znají, že to je švédský nůž. Jeden vytahuje nějakej sáhodlouhej formulář v azbuce.
„Roberte, suždenie budět v ponedělnik“
„Što?“
„No sůd.“
„Co kurva?“

Za náš pobyt v Rusku jsme upili 4 rusy ve vodce. Po patnáctidenní abstinenci jsme tomu sami nevěřili.

Načež se jim snažím vysvětlit, že soud jako není dobrej nápad, kor v den, kdy mi letí letadlo. Nakonec to dopadá tak, že borcům dávám úplatek, jenom je pitomý, že mám jenom pětistovku a žádný drobný. Což je za chcaní v parku dost, ale vysvětlovat jim, jestli mi jako nechcou dvě stovky vrátit mi nepřijde jako dobrá taktika, tak radši seberu pas a co nejrychleji mizím tmou do parku. Narážím na Kosťu, co mne už hledá. Po tom, když zjistili, že jim nějak chybím, kluci zvažovali variantu banditů, což ale zase hned zavrhli. Co by tady dělali banditi, že. Pak se jich Karaf zeptal, jak to tady je se chcaním a policajtama. Protože i oni toto pomalu zvažovali, tak jim to bylo hned jasný. Nechali opuštěnýho Karafa s albem, pivama a jejich mobilními telefony a šli mě hledat. Ke gajce se jim ale moc nechtělo. Se jim ani nedivím.

Jdeme radši do hospody. Tu buď vlastní, nebo je tu vážený host jejich kámoš, kterýmu říkají Dolph Lungran, on tak fakt vypadá. Mimochodem se vyskytoval na několika Kuzmičových fotkách. Už o nás asi něco ví.
„Češi, pojďte vodku pít.“

Jdeme do nějakýho sportovního klubu, po schodech kamsi dolů. Usazujeme se před televizí a hned do sebe lejeme vodku. Dolph se nám představuje jako Konstantin. Objednává další flašku, chlebíčky s lososem, nějaký slanečky, cibuli, okurky, olivy, sýr…

Místní se nás ptají, jak daleko je Brno od Prahy a potom, kolik tam na této trase stojí taxi. Když jsme jim řekli, že u nás to taxíkem v podstatě nikdo nejezdí, nemohli to pochopit, tak jsme jim řekli, kolik u nás stojí litr benzínu. Do teď nevím, jestli nám to věřili. Ale vypadali přímo vyděšeně. V televizi pouští fotbal, sestřih zápasu Manchesteru s Juventusem, běhá tam Jan Nedvěd, což nám hned ukazují. Fotbalu asi rozumí. Při třetí flašce je ženskej fotbal, to je sranda, ale asi je to dáno promilem alkoholu v krvi, protože to holkám docela jde. Čas od času vypadne obraz, což je prý naprosto normální, může za to Sputnik, asi nějak blbě lítá na oběžný dráze. Furt nás buzeruje číšnice, tak Dolph buzeruje ji a my pijeme tu vodku. A hromadu džusu, co se objednává taky. Nejlepší je Altaj vodka, zítra ji musíme někde sehnat.

Dolpha se nám podařilo upít, všechno to zaplatil a odmotal se domů. Po chvíli upíjíme i Kuzmiče, kterej usíná na stole. Když ho budíme, rozbíjí talíř, co už nemůže vystát ta servírka a vzhledem k tomu, že tu jsme bez Dolpha, tak nás pucuje co to jde. To ale nalitým lidem nemůže vadit, platíme teda talíř a potácíme se na hotel.

Tam ještě vyžereme vodku Karafovi, co ji chtěl nalít do placatky pro tatu. Pomalu jsme upili i Kosťu, kterej vyhazuje prázdnou láhev oknem a podle zvuku venku asi trefil nějaký auto. Měníme si telefony a maily a borci se odmotávají. Já se jenom uvádím do polohy ležmo a chrápu.

Další díly seriálu: Přípluvova Altaj 2006

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
Rubrika: Cestopisy
Seriál: Přípluvova Altaj 2006
Témata: Hory a pohoří, Rusko
Galerie: 6 obrázků
Názory k článku: zatím žádné
24.5.2007
Na Facebook
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 17.18
Co je to karma a jak funguje?


Galerie k článku

Děrevna Tjungur a přechod pro chodce :)))
Děrevna Tjungur a přechod pro chodce :)))
Tito horolezci, průvodci, záchranáři a ochranáři nás vezli na letiště. Andrej alias Kuznič a Kosťa.
Tito horolezci, průvodci, záchranáři a ochranáři nás vezli na letiště. Andrej alias Kuznič a Kosťa.
A takto probíhala cesta do Barnaulu. Řidič byl férovej a nepil, zase byl kvůli tomu dost nasranej.
A takto probíhala cesta do Barnaulu. Řidič byl férovej a nepil, zase byl kvůli tomu dost nasranej.
Hollywood, teda vlastně Barnaul.
Hollywood, teda vlastně Barnaul.
V Rusku ruské kolo.
V Rusku ruské kolo.
Za náš pobyt v Rusku jsme upili 4 rusy ve vodce. Po patnáctidenní abstinenci jsme tomu sami nevěřili.
Za náš pobyt v Rusku jsme upili 4 rusy ve vodce. Po patnáctidenní abstinenci jsme tomu sami nevěřili.

Názory k článku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky.

Kréta Korfu Kos Lefkada Mykonos Rhodos Santorini Karpathos
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist