Valovi Neděle 1. Srpna
Nedělní ráno je stejně krásné jako to sobotní. „Rachtáme“ už od sedmi hodin, brzy se k nám přidává i další rodina, jejíž „páníček“ spal ve spacáku venku. Během hodiny máme sbaleno a vyrážíme směr La Rochelle.
La Rochelle (la rošel) patřil a patří k významným francouzským městům a to významným hospodářsky i kulturně. Město je připomínáno poměrně pozdě, tedy až v 10. století. Pravděpodobně je však mnohem starší. Již od 11. století byl centrem obchodu a rušným přístavem. V roce 1154 ho koupil Jindřich Plantagenet a v roce 1199 vdova po Jindřichovi udělila městu mnoho výsad. V roce 1224 se dostalo do moci Ludvíka VIII., v roce 1360 bylo vráceno Anglii. Proti jejímu panství zde vypuklo povstání a jeho výsledkem bylo vyhnání Angličanů. V minulosti bohužel ve válkách mělo tedy město vždy snahu podporovat tu nesprávnou stranu – Angličany ve stoleté válce a hugenoty v náboženských válkách – a tak na to také často doplácelo. Při bojích hugenotů, za kardinála Richelieua, bylo r. 1628 obleženo a při něm zahynulo 23 000 obyvatel. Obyvatelé byli vyhladověni, hradby strženy a město zbaveno všech privilegií. V roce 1648 tu bylo zřízeno biskupství a podle ediktu nantského muselo město opustit 5 000 jeho občanů – protestantů. Dobou rozkvětu pro město bylo 18. století, kdy La Rochelle patřil k nejvýznamnějších francouzským přístavům, přes něž šel obchod s koloniemi.
Sjíždíme do podzemních garáží na náměstí Place Verdun a prohlídka města může začít. Náměstí i ulice jsou zatím liduprázdné, i přes tuto ranní dobu je však katedrála Saint-Louis otevřena. Ta je první památkou, na kterou ve městě narazíme. Již v roce 1152 zde první obyvatelé La Rochelle postavili kostel Saint-Barthélémy. Z něho do dnešní doby „přežila“ gotická věž z 15. století, nacházející se za katedrálou. Kostel byl v náboženských válkách na konci 16. století zničen. Na počátku 17. století přistoupili protestanti k výstavbě nového kostela, který se potom stal katedrálou. I on byl ale zničen. Teprve r.1741 přinesl Jacques-Ange Gabriel, první královský architekt, plány nové stavby a r. 1742 se začalo se stavbou. I ta se protáhla na dlouhou dobu, nakonec byla dovedena do dnešní podoby. Uvnitř nás upoutají především krásné malby na skle.
Procházíme poněkud ponurými podloubími, která rozjasňují výlohy jednotlivých obchodů. Ulici lemují domy většinou ze 16. – 17. století. Míříme do starého přístavu na konci úzké zátoky. Projdeme obloukem v hodinové věži (Porte de la Grosse Horloge). Ta je gotická a slouží i jako zvonice. Před námi se otevře půvabné přístavní zákoutí. I ono se teprve probouzí do krásného dne.
Nejmohutnějšími stavbami jsou dvě věže a to Tour de la Chaine a Tour St-Nicolas. Kdysi byl mezi nimi natažen těžký řetěz, který měl chránit město před nepřáteli z moře. Obě pocházejí ze 14. století. V první jmenované bylo skladiště střelného prachu, druhá sloužila jako pevnost a vězení. Nedaleko odsud, na konci hradeb, zbudovaných na konci 15. století, se nachází věž Tour de la Lanterne též z 15. století. Původně sloužila jako maják, potom i jako vězení. Vězni zanechali na jejích stěnách mnoho kreseb, nejčastěji znázorňujících lodě.
Loudáme se po nábřeží, obhlížíme množství plachetnic kotvících v zátoce. Neméně půvabný pohled poskytují „vyšperkované“ kavárny a restaurace. Stolky a židličky už jsou v řadách vyrovnány na chodnících a zvou k posezení. Jako unikát se nám jeví maják v bytové zástavbě. Zde na nábřeží, na Quai Louis Durand, si také povšimneme, že ulice, pokud nese jméno nějaké osobnosti, není označena jen prostým názvem, ale pod ním je uvedeno, čím se dotyčný proslavil a kdy žil. Opravdu nenásilné předávání informací.
Rozkvět La Rochelle často souvisel s rozkvětem blízkých ostrovů Ré a Oleron. Na první jmenovaný se vydáváme. I na něj vede z pevniny odvážně ladný most, k naší „neradosti“ s poměrně vysokým mýtem. Zaplatíme a můžeme si do libosti ostrov prohlížet. Především dlouhé, prosluněné pláže a příjemné klima dělají z ostrova oblíbený cíl všech milovníků slunce i nezničené přírody. Ostrov skutečně nabízí to nejrůznější vyžití – 90 km cyklostezek vede krásnými lesy i vinicemi, chráněnými oblastmi i salinami. Cyklisté dojedou do půvabných vesniček s malými bílými domečky i kostelními věžemi, které často sloužily i jako majáky, přivádějící lodě do bezpečných přístavů, do přístavů těch nejrůznějších člunů a jachet. A k tomu přistupuje ještě dobrá, ba možná více než dobrá strava, připravovaná z darů moře. Kdo by zase této nabídce odolal? Neodoláme ani my a zbytek dnešního dne věnujeme tomuto ostrovu, bílému ostrovu, typickému svými křídovými útesy a písečnými dunami.
V podmračeném počasí jedeme do nejznámějšího centra ostrova, do „hlavního města“ Saint-Martin-de-Ré. Některé materiály mluví o tom, že v tomto případě jde o vesnici, jiné konstatují, že se jedná o město. Tak tedy nevíme, jaké zásady platí ve Francii pro město či vesnici, pro nás je důležité, že v tomto případě se budeme řídit jen svým instinktem – to znamená, že můžeme pouze konstatovat: „Toto nás okouzlilo, toto o něco méně.“
Projíždíme nevýraznou krajinou, až dojedeme do již zmíněného Saint-Martin-de-Ré. Zaparkujeme na záchytném parkovišti na okraji města, poblíž pevnosti. Je tu téměř plno, čekáme ve městě „nával.“ Ale nic není tak horké, jak se uvaří. Brzy poznáváme, že toto pravidlo platí i tady.
Nejprve zamíříme do parku u hradeb. A ejhle – první překvapení. Po parku se procházejí osli se slušivými nohavičkami na předním i zadním páru nohou a na svém hřbetu poslušně nesou dětské cestující. Podle počtu oslů můžeme pouze soudit, že se jedná o dobrý „byznys.“ Jenže čistota oslích nohaviček je pochybná. Bodejť by ne – nařiďte zvířeti, že se má chovat „čistotně“ ke svému oděvu. Ani pohled z hradeb směrem k moři není příliš estetický. Bahnitá plocha, táhnoucí se do dáli, typický zápach bahna, šeď všech staveb kolem, z níž se vyděluje pouze červeně rámovaný maják na jednom z ostrohů ostrova. Tak to je první dojem z města Saint-Martin-de-Ré.
Procházka městem nás ujistí v tom, že se jedná skutečně o starobylé lidské sídliště. Domy mají tu správnou „patinu věků,“ vnitřní přístav se řídí přílivem a odlivem dnes stejně jako kdysi, lodě leží bezmocně v bahně. I místní kostel nepřežil „tlak doby,“ jeho část jsou pouhopouhé trosky. Jen nabídka restaurací je dnes podřízena turistické komerci, zatímco dříve šlo spíše o prostou obživu. I tímto se projevuje proměna života v běhu věků.
Dojedeme k nejzápadnějšímu cípu ostrova, na němž pochopitelně nechybí maják. Zde jsou dokonce majáky dva –jeden nový a jeden starý a nazývají se Phare des Baleines. Dlouho se tu nezdržíme, i tady vše ovládají požadavky turistického ruchu – množství stánků nabízí všechny možné (a občas i nemožné) suvenýry, restaurace vystavují poutače zvoucí k návštěvě. Nabízejí se v nich především dary moře a hlavně ústřice, které se na ostrově uměle chovají.
Cestou zpět prokličkujeme oblastí solných mokřin, zastavíme se u zřícenin cisterciáckého opatství Abbaye des Chateliers a vykoupeme se u vjezdu na ostrov. Pak nás čeká přejezd zpět na pevninu a po ní pojedeme a pojedeme a pojedeme. Míjíme město Rochefort, kdysi soupeře La Rochelle, silnice za ním směrem na jih vede oblastí kanálů. Připadáme si na ní jako na houpačce – silnice se nejspíš propadá do mokré půdy. A tak máme zácvik na trajekt. Rádi bychom se totiž dostali až do Royanu a z něj se trajektem přeplavili na poloostrov Médoc, vybíhající ve své mohutné mase na sever a západ od města Bordeaux.
Z nekonečné roviny se jakoby náhle zvedá k nebi věž kostela Église St-Pierre-de-Sales v Marennes. Název kostela přeložený do češtiny nám už leccos vypoví o charakteru zdejší krajiny – kostel je zasvěcen sv. Petru na salinách. Když vystoupíme na náměstí u kostela, doslova nás „bací“ vedro. Teploměr se vyšplhal na 36 stupňů. Na pořad dne přichází tedy opět koupání, moře je odsud, co by kamenem dohodil. Písečná pláž, teplá voda, lehký větřík – co více bychom chtěli.
Po silnici lemované borovicovým lesem s dalším nízkým křovinatým podrostem a za hlasitého doprovodu cikád (tady je slyšíme při této cestě poprvé) dojedeme do Royanu. Bez zaváhání sklesáme k trajektu a – no to snad ne! Fronta aut je možná více než kilometrová. Je tedy otázkou, zda dnes vůbec se na trajekt dostaneme. Je sedm večer a informační tabule praví, že poslední trajekt odplouvá o půl deváté. No nic, zkusíme být trpěliví.
Trpělivost se nám vyplatí. Po osmé hodině už najíždíme na notně se kymácející trajekt a než se rozkoukáme, odrážíme od břehu. Než se rozkoukáme podruhé, jsme na protějším břehu. Protější břeh ale není mořským břehem, tak široce a dlouze ústí do moře řeka Gironde. A vlastně – vždyť to je úplně jedno, zda jde o přívoz přes moře nebo řeku. Jsme spokojeni, že jsme se ještě dnes dostali na mys Grave.
Krajina, kterou projíždíme, je téměř neobydlená a neobdělávaná. Na nekonečných loukách se pasou především koně. Z letargie nás burcují jen černé, asi „plechové“ postavy s naznačenou stékající krví. Umístili je tam, kde došlo k dopravním nehodám se smrtelnými následky. Je jich tu až příliš, pravdou je, že rovná silnice zde svádí k rychlé jízdě. Docela morbidní průvodci. Na nás působí deprimujícím dojmem. A to máme pořád pocit, že Francouzi jsou ukáznění řidiči.
Brzy na nás dolehne obvyklý „večerní“ problém a sice otázka, kde hledat kemp. Nabídka kolem komunikace žádná. Zajedeme i do městeček při hlavní silnici, ani tam nepochodíme. Až jako zázrakem narazíme na poutač kempu. Jedeme podle jeho instrukcí a i když máme docela podrobnou mapu, nevíme, kde jsme. Chvála bohu, kemp najdeme, a ještě jednou chvála bohu, je otevřený. Asi se nachází někde u Naujac-sur-Mer. Tento fakt není v tuto chvíli podstatný, hlavní po nás je to, že nás bez problémů ubytují a dokonce mluví i německy. Na moje znalosti až příliš dobře.
Kemp se jmenuje ROCHADE (až později zjistíme, že v něm pro zábavu ubytovaných postavili šachovnici s velkými figurami), je rozsáhlý, umístěný v listnatém porostu – tomu se asi zatím nedá říkat les. Na něj je příliš nízký. Olše, jívy, břízy poskytují však ubytovaným dostatek stínu v horkých denních chvílích. I nám je zatím až příliš teplo – v 21,00 hod naměříme 31 stupňů. Zvykáme si, že se „suneme“ k jihu a tam i u Atlantiku se turista může ohřát více, než mu je libo.
Rychle stavíme stan – zase za mimořádné pozornosti ubytovaných. Následuje nezbytná hygiena, příprava večeře a nechybí ani chvíle na rozjímání. Kdybychom byli sebevíce unaveni, musíme se vzájemně svěřit se svými dojmy, musíme každý z nás říci, co v tento den pro nás bylo nejsilnějším zážitkem, co nás šokovalo, na co určitě nikdy nezapomeneme. Pak teprve můžeme lidně ulehnout a říci: „Dobrou noc, zítřejší den bude snad pro nás stejně nebo i více objevný jako ten dnešní.“ Tedy dobrou noc a sladké sny. A ještě něco – co nejméně komárů.
