nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Arménie a Gruzie - Po Hedvábné stezce dávných kupců

Témata: Hory a pohoří, Arménie, Gruzie

Nedávno tomu byl přesně rok, co jsem se vrátil z desetidenní okružní cesty po Arménii a Gruzii, kam jsem se vydal prozkoumat starodávné trasy kupců putujících z Asie do Evropy. Rozhodl jsem se proto na nevšední výlet zavzpomínat a sepsat reportáž, která všem cestovatelsky naladěným čtenářům představí tuto svéráznou, na historii bohatou a úchvatnými přírodními krásami oplývající část světa. Vážným zájemcům může zároveň posloužit jako užitečný zdroj informací před cestou.

Arménie a Gruzie - Po Hedvábné stezce dávných kupců
Hory Velkého Kavkazu

Při plánování zahraničních výletů jsem si většinou automaticky vybíral země, kde se dalo očekávat, že se s místními domluvím anglicky anebo německy, přinejhorším se slovníkem v ruce španělsky.

Nikdy jsem neměl rád pocit úplného cizince, co domorodcům nerozumí ani slovo a ani ve snu by mě nenapadlo vydat se sám do dvou kulturně velmi vzdálených zemí, kde se mluví zcela jiným jazykem a kde angličtinu ovládá sotva pár promile obyvatel. Nemluvě o dvou odlišných písmech, které nemají s latinkou nic společného a pro naprostou většinu zbytku světa představují nečitelný hlavolam.

S návrhem na zakavkazský výlet za mnou přišla kamarádka Bára s tím, že by se ráda jela podívat za bývalou spolužačkou, která v rámci praxe učí tři měsíce v Arménii malé děti angličtinu, ale nechce se jí jet samotné. Projel jsem si proto ze zvědavosti internet a zjistil, že obě země mají úchvatnou přírodu a bohatou historii a že by nebylo od věci poznat je zblízka. Zaujala mne zejména informace, že území, na kterém dnes Arménie a Gruzie leží, bylo kdysi součástí jedné z vedlejších tras slavné Hedvábné stezky, která vedla zhruba 8 000 kilometrů z Číny až ke Středozemnímu moři. Z hlavní trasy odbočovala v Íránu méně frekventovaná cesta na sever právě po arménských pahorkatinách až do Malého Kavkazu na jihu dnešní Gruzie, odkud se podél břehu Černého moře linula skrze majestátní hory Velkého Kavkazu na území dnešního Ruska a dále do Evropy.

Arménie a Gruzie - Po Hedvábné stezce dávných kupců
Gruzínsko - arménska hranice

Napadlo mě tedy, že by nebylo špatné projet touto starodávnou stezkou a okusit atmosféru obou kavkazských zemí, kterými kdysi putovaly karavany s hedvábím a dalším luxusním zbožím.

Dobrá znamení na úvod

Náš odlet z polských Katovic 18. května 2013 je (aniž bychom to tušili) historicky prvním na této lince, a tak nás už na letišti čeká improvizovaný raut s gruzínskými dobrotami. Beru to jako dobré znamení před cestou do neznáma a příjemný východ slunce při přistání v historickém, druhém největším gruzínském městě Kutaisi se zdá být potvrzením toho, že bohové nám budou v příštích deseti dnech naklonění.

S úsměvem na tváři vyrážíme před sedmou ranní na stop do centra. S kamarádkou se máme setkat až druhý den odpoledne v hlavním gruzínském městě Tbilisi, takže nás čeká den a půl komunikace rukama nohama, protože místní jazyk samozřejmě neumíme a naše ruština se omezuje jen na pár základních výrazů. I tak se ale od první chvíle ukazuje, že Gruzínci jsou i přes jazykovou bariéru nesmírně přátelští a milí lidé – konkrétně první dva kluci na stopu z letiště nás vezmou k bankomatu, a když jim po několikaminutovém úsilí sdělíme, kam chceme z Kutaisi pokračovat, odvezou nás na místní autobusák. Tam s přítomnými řidiči bleskově vyřeší, do jakého minibusu si máme sednout, a na závěr se s námi srdceryvně rozloučí, jako bychom se znali roky.

Lepší silnice a lidi než u nás

Cesta maršrutkou, tedy v postsovětských zemích nejčastěji využívaným veřejným dopravním prostředkem (v podstatě minibusy nebo často také dodávky předělané na minibusy), trvá něco pod tři hodiny, což není nejhorší. Silnice tady zatím vypadají lépe než některé u nás a centrum lázeňského letoviska Borjomi taky působí přítulně. Rozhodneme se proto strávit naší první noc ve stanu v nedalekém lesoparku, kousek od betonového koupaliště s teplou vodou, do kterého vyvěrá jeden z mnoha místních léčivých pramenů.

Arménie a Gruzie - Po Hedvábné stezce dávných kupců
Hrad před vstupem do Malého Kavkazu

Večer při výletu místní lanovkou narazíme na další dva neuvěřitelně přátelské gruzínské třicátníky, kteří nám nabízejí své zásoby piva, zvou nás k sobě domů na grilovačku, a když s díky odmítáme, div se nerozbrečí.

Druhý den cesty brzy vstáváme a pokračujeme stopem do hlavního gruzínského města, kde se máme setkat s naší průvodkyní a společně vyrazit po nejfrekventova­nějším dopravním tahu na jih směr Arménie a hlavní město Jerevan. Tím se zároveň napojíme na jednu ze dvou hlavních historických kupeckých tras.

Tbilisi je pulzující metropole se svébytnou atmosférou, kde se snoubí historie, náboženské tradice a moderní obraz gruzínské společnosti – jakési přibližování Evropě v důsledku dlouhé vlády prozápadně orientovaného prezidenta Saakašviliho. Nemohli jsme si nevšimnout dopravního značení na větších silnicích nejen gruzínským písmem, ale i latinkou, anglických nápisů u veřejných institucí, supermarketů a bankomatů v centrech měst a také vlajek Evropské unie.

Hurá na Jerevan

Po přivítání s Bářinou kamarádkou Mirkou na jednom z tbiliských nádraží jsme se rozhodli ještě ten den podstoupit zhruba šestihodinovou cestu další maršrutkou přes hranice až do Jerevanu. Přestože obyčejní lidé tu působí velmi přátelsky, na hranicích nás čeká přísná kontrola, kterou naštěstí projdeme bez újmy. Když si ale za pasovou kontrolou vytáhnu novou zrcadlovku, abych si vyfotil okolní kopečky, přiskočí ke mně po zuby ozbrojený voják a rve mi drahý foťák z rukou.

Arménie a Gruzie - Po Hedvábné stezce dávných kupců
Likérka Ararat v Jerevanu

Naštěstí umí trochu anglicky, a tak se mi podaří mu vysvětlit, že jsem nechtěl fotit celnici ani jeho kolegy – všechny fotky z místa jsem ale měl rozkaz smazat (což jsem samozřejmě neudělal). Arménie je na první pohled velmi zaostalá, chudá a těžce zkoušená země, a to i ve srovnání s Gruzií. Silnice od hranic až do Jerevanu je naprosto šílená – všude obrovské díry a výmoly, kvůli kterým náš řidič musí neustále kličkovat a troubit na ostatní kličkující řidiče a často mu dokonce nezbývá nic jiného než jet dlouhé úseky na protější straně. Cestou se v podhorské krajině objevují a zase mizí polorozpadlé betonové továrny a další megalomanské stavby ze sovětských dob, ve městech zase vidíme oprýskané domky, špinavé obchůdky a auta, kterým musela skončit technická tak před dvaceti lety. Dopravní kontrola tady ale zřejmě funguje, protože jsme byli dvakrát zastaveni policií.

Do Jerevanu, který má podobně obyvatel jako Praha, dorazíme vyčerpaní za tmy a taxíkem se na noc přesouváme k Mirčiným známým. Ráno si projdeme kousek centra, navštívíme výrobnu místní slavné brandy Ararat (podle posvátné arménské hory se zde jmenuje všechno, co mají Arméni rádi – od brandy přes cigarety až po pivo) a vyrazíme rozhrkaným autobusem k národnímu parku, kterým je v podstatě celé pobřeží největšího arménského jezera Sevan. Zde začínáme stopovat a postupně se přesouváme od jednoho starobylého kostelíka k druhému – neklamné znamení toho, že putujeme po jedné z pradávných obchodních stezek.

Místní, co nám zastavují, se většinou diví, že potkávají dvě holky a kluka, ale podle Mirky je to stále lepší, než kdyby stopovaly samotné dvě slečny – arménské i gruzínské tradice jsou údajně stále dost patriarchální a žena je zde vnímána jako nesamostatná osoba podřízená víceméně svému muži. Podobně jako v sousedním muslimském Íránu, napadlo mě, a to i přesto, že Arménci i Gruzínci jsou velmi, velmi silně křesťansky založení. I přes zmiňovanou pohostinnost a přátelské jednání se proto ženám moc nedoporučuje cestovat po těchto oblastech bez mužského doprovodu.

Nečekané rozloučení

K večeru se nad klášterem Sevanank pocházejícím z roku 874 začínají stahovat mračna, a to nejen na obloze nad námi.

Arménie a Gruzie - Po Hedvábné stezce dávných kupců
Klášter Sevanank

Děvčata se zničehonic rozhodla, že se chtějí vrátit do Jerevanu za českými známými a další den vyšlápnout na nejvyšší horu země – čtyřtisícový Aragac. To by ale znamenalo ztratit dva dny a nemít šanci projet i druhou hlavní kupeckou trasou, která nás měla dovést až do více než 500 kilometrů vzdáleného hlavního přístavního města Batumi na břehu Černého moře. Jelikož tato stezka vede mimo hlavní silnici spojující Jerevan a Tbilisi, těšil jsem se, že nebude tak vytížená a atmosférou bude více připomínat zašlé historické časy. I proto jsem původně plánoval pokračovat ze Sevanu stopem asi tři hodiny po stezce takřka neobydleným horským průsmykem na jih až do města Jeghegnadzor, kde se setkává cesta od jezera s hlavním silničním tahem, po kterém do Arménie přijíždí (a pokračuje do Gruzie) naprostá většina dopravy z Íránu.

Nakonec jsme se dohodli, že Bára s Mirkou stráví raději zbytek pobytu v okolí Jerevanu, a tak jsem se sám vydal stopem vstříc průsmyku Selim. Téměř bez peněz, bez mapy a především zcela bez znalosti arménštiny a gruzínštiny – vybavený jen hrstkou základních obratů v ruštině a odhodláním prostopovat se jednou z vedlejších tras Hedvábné stezky.

Po pár minutách se vezu s upraveným chlápkem v saku, který mi vypráví něco v ruštině (zdá se mi, že rozebírá politiku), a z mé strany mu stačí souhlasné kývání hlavou a obligátní „charašo“. V posledním městečku u jižního břehu jezera Sevan mě vyhodí a ukáže na zvedající se kopce. Nejezdí tady skoro žádná auta, a tak se na okraji města nebráním taxikáři v žigulíku, který mi nabídne za tisíc dramů (necelých 50 korun) odvoz na druhou stranu průsmyku Selim. Cestou vystoupáme až do 2410 metrů nad mořem, kde se na chvíli zastavíme u památné a stále zachovalé karavanseraje ze 14. století, v níž odpočívali kupci putující zdejší částí Hedvábné stezky z Asie do Evropy.

Do města Jeghegnadzor přijíždím kolem osmé večer, kdy akorát začíná zapadat slunce. Město působí na první pohled dost odpudivě, všude prach a špína, omlácené paneláky a torza továren – až tady na mě naplno dýchne ten pravý duch zašlých sovětských časů. Místní na mě navíc dost divně zírají, je vidět, že blonďaté turisty s plnovousem a krosnou na zádech v těchto končinách moc často nepotkávají. Nechci se tu takhle večer moc zdržovat a hledám křižovatku, kde se zítra napojím na hlavní tah, po němž bych měl doputovat až ke gruzínským přístavům v Černém moři.

Kolem Araratu na sever

Noc trávím kus za městem ve stanu pár set metrů od silnice a v devět ráno vyrážím na stopa. Jak jsem předpokládal, kolem projíždí jeden kamion s íránskými poznávacími značkami za druhým. Zase čekám jen pár minut, než zastavuje další starý žigulík, který má místo zadních sedadel hromadu zrezlého železa, ale nevadí, stejně se rád svezu. Až po chvíli mi ale dojde, že důvodem, proč vysmátému řidiči a jeho spolujezdci vepředu nerozumím ani slovo, není tentokrát jazyková bariéra, ale to, že oba jsou totálně na mol. A to ještě není ani deset ráno. Čím chudší lidé a odlehlejší oblasti, tím víc vodky, říkám si, když raději po pár kilometrech vystoupím.

Arménie a Gruzie - Po Hedvábné stezce dávných kupců
Hora Didi Abuli na jihu Gruzie
Arménie a Gruzie - Po Hedvábné stezce dávných kupců
Krajina uprostřed Arménie s nejvyšší horou Agarac v pozadí

Další stop je mnohem vydařenější – asi třicetiletý Armén jménem Armen (v Arménii celkem oblíbené jméno) umí pár slov anglicky a veze mě po pašerácké stezce celých 150 kilometrů až na hlavní odbočku z Jerevanu na severozápad směrem k druhému hraničnímu přechodu do Gruzie. Většinu cesty máme po levé – východní – straně hranice s Tureckem, za nimiž se nachází velkolepý Ararat, který je údajně za dobrého počasí vidět z každého koutu Arménie, ale kvůli přetrvávající vzájemné nenávisti zůstávají hranice uzavřené a Arménci se tak na svou posvátnou horu mohou jen dívat.

Zbytek dne jsem strávil víceméně monotónní cestou na sever z okraje Jerevanu kolem nejvyšší hory Aragac až do druhého největšího arménského města Gjumri v provincii Širak, které je zároveň poslední větší aglomerací před cestou do Bavry – druhého hraničního přechodu s Gruzií. Gjumri bylo kdysi významné a na místní poměry bohaté město, dodnes se ale nedokázalo vypořádat s následky katastrofálního zemětřesení z roku 1988. Centrum je nyní opravené, ale stačí se o pár ulic vzdálit a člověk se najednou ocitne v jiném světě – místo silnic rozbořené ulice a lidé stále ještě přežívají v typických „domiksech“, což jsou v podstatě jen trochu upravené nákladní kontejnery. Po chvíli bloudění konečně nacházím místní nádraží s maršrutkami, ale nedaří se mi najít žádnou, která by jela do Bavry. Tady si opravdu připadám jako analfabet – stejně jako jinde nedokážu číst značky a nápisy na maršrutách, ale zde se mi nezadaří ani ve chvíli, kdy se snažím přímo zeptat na místo, kam chci jet – všichni řidiči jen zamračeně kroutí hlavou. Nakonec se znovu domluvím s jedním taxíkářem, který pochopí, že chci k hranicím.

Hraniční přechod číslo dvě

Cestou z Gjumri pomalu, ale jistě stoupáme do kopců – neklamné znamení toho, že se blížíme k Malému Kavkazu, který se táhne podél celé gruzínsko-turecké a západní části gruzínsko-arménské hranice. Mladého taxikáře je mi docela líto, protože si na rozbité silnici plné děr (jak jinak) ničí na místní poměry zánovní mercedes, ale on je viditelně rád, že má něco na práci. Po hodině a půl mě vyhazuje uprostřed divočiny, kde není nic jiného než kopce, louky a jezera – a jedna budova uprostřed prašné cesty.

Gruzínští celníci jsou oproti arménským kolegům z druhého hraničního přechodu na hlavní cestě mezi Jerevanem a Tbilisi dost ležérní a působí ospale. Malý batoh ani neprohlíží a velký nechají projet rentgenem, jehož obsluha je místo kontroly zabraná do konverzace s kolegy. Trochu rozruchu vzbudí až můj dotaz, zda se tady někde poblíž hranic dá stanovat, protože už se blížil večer a dopadala na mě únava. V tu chvíli celníci zvážněli a já si pomyslel, že určitě existuje nějaký zákon zakazující zdržovat se přes noc poblíž hranic. Ve skutečnosti mě ale začali varovat před vlky, kterých tu má být všude kolem spousty a bez pistole a kavkazských ovčáků speciálně vycvičených k boji s vlky bych tu rozhodně nikde volně nocovat neměl.

Ani pistoli, ani agresivní psy jsem s sebou neměl, a tak jsem se rozhodl ještě zkusit štěstí a hned za hranicí začal stopovat, i když už byl večer a doprava byla téměř mrtvá. Možná proto se nade mnou slitovalo hned druhé projíždějící auto, ve kterém jsem se nakonec svezl dalších 60 kilometrů do vnitrozemí, kde jsem přenocoval v útulné rodinné ubytovně (nebo něco jako hostelu) v městečku Achalkalaki.

S vlky Malým Kavkazem

Achalkalaki opouštím za slunečného rána a podél průzračné řeky Paravani se vydávám stopem na severozápad, kudy vede 165kilometrová cesta do největšího přímořského města Batumi. Naprostá většina automobilové dopravy do Batumi ale směřuje dvakrát delší zajížďkou přímo na sever přes staré známé Borjomi, protože ona kratší cesta vede přes hory Malého Kavkazu a může se docela protáhnout.

Arménie a Gruzie - Po Hedvábné stezce dávných kupců
Cesta Malým Kavkazem

To já v daný moment ale netuším a kolem poledne opouštím vesele poslední město před prudkým stoupáním do kopců. Po chvíli se nořím do hustých lesů a z upravené cesty se postupně stává kamenitá stezka ohraničená příkrými svahy, určená jen pro odvážné řidiče. Taky jsem během dvou hodin nepotkal žádné auto kromě pár narvaných maršrutek, které zřejmě rozvážejí místní do vesniček v horách. Když už se po třech hodinách chůze začínám smiřovat s tím, že dnes budu buď stanovat s vlky, anebo se budu muset pěsky vrátit 15–20 kilometrů zpátky do poslední civilizace, potkávám svou spásu – dva Izraelce s džípem, kteří ve zdejších horách nocovali a právě se chystali vyrazit na odpolední cestu až do Batumi. Vysvětlil jsem jim svou situaci a po chvíli jsme všichni tři stoupali do dalších kopců.

Cesta džípem do Batumi nakonec trvala skoro pět hodin, protože kvůli stavu „vozovky“, nekonečným serpentinám a všudypřítomným kravám jsme většinou nemohli jet víc než 30 kilometrů za hodinu. Znovu se ovšem jednalo o zcela ojedinělý zážitek z jiného časoprostoru: většina těchto oblastí je kromě pár letních měsíců zasněžená a odříznutá od okolního světa, takže to vypadá, že se zde na několik století zastavil čas. Lidé tady žijí a přežívají v dřevěných chatrčích na svazích hor, všichni pracují na svých políčkách, u každého příbytku je alespoň jedna kráva a ti „movitější“ mají i další dobytek. Traktory nebo jinou motorizovanou techniku jsem zahlédl jen výjimečně. Jen těžko jsem si zkoušel představit, jak náročný zde musí být život, když napadne sníh. Jak je vidět, člověk je tvor odolný a dokáže přežít takřka všude.

Z Batumi až na vrchol

Do pulzujícího přímořského letoviska dorazíme už za tmy a po vyčerpávajícím zážitku zajdeme ještě společně na pivo k pobřeží, než se rozloučíme. U této pláže také symbolicky končí mé putování po Hedvábné stezce – stejně tak jako končili kupci ve zdejším přístavu svou zakavkazskou část poutě z Asie do Evropy.

Na závěrečné tři dny pobytu byla proto v plánu už jen turistika. Nejprve jsem projel podél pobřeží Černého moře přes koupací zastávku v příjemném letovisku Kobuleti až do historického přístavního města Poti, které bohužel hodně poznamenala sovětská budovatelská architektura. Odtud jsem pokračoval 60 kilometrů dále na severovýchod do města Zugdidi, které je vstupní branou do hor Velkého Kavkazu.

Arménie a Gruzie - Po Hedvábné stezce dávných kupců
Cestou pod Ušbu
Arménie a Gruzie - Po Hedvábné stezce dávných kupců
Ušba

Předposlední den se mi splnil dětský sen, kdy jsem jako malý kluk hltal dědečkova vyprávění o jeho cestách na Kavkaz – dojel jsem až do Mestie, což je horská osada v centru historického regionu Svaneti, kterou obklopuje několik pětitisícových vrcholů. Díky ideálnímu počasí se během odpoledne mi podařilo vystoupat do 3 000 metrů pod jednu z ikon Velkého Kavkazu – monumentální Ušbu se dvěma špičatými vrcholy, které se tyčí až do výšky 4 700 metrů.

Večer jsem strávil v rodinném penzionku, kde jsem měl možnost ochutnat výběr toho nejlepšího z gruzínské kuchyně, a především ještě jednou zažít na vlastní kůži neuvěřitelnou pohostinnost a ochotu všech místních obyvatel, které jsem na desetidenní výpravě měl tu čest potkat. Podařilo se mi tak objevit mnohem víc, než jsem před cestou na Zakavkazsko očekával, a všem cestovatelsky naladěným čtenářům magazínu Žlutý mohu návštěvu tohoto regionu jenom doporučit.

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
Rubrika: Cestopisy
Témata: Hory a pohoří, Arménie, Gruzie
Galerie: 21 obrázků
Názory k článku: zatím žádné
27.10.2014
Na Facebook
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 20.71
Co je to karma a jak funguje?


Galerie k článku

Arménie a Gruzie - Po Hedvábné stezce dávných kupců
Arménie a Gruzie - Po Hedvábné stezce dávných kupců
Arménie a Gruzie - Po Hedvábné stezce dávných kupců
Arménie a Gruzie - Po Hedvábné stezce dávných kupců
Arménie a Gruzie - Po Hedvábné stezce dávných kupců
Arménie a Gruzie - Po Hedvábné stezce dávných kupců
Arménie a Gruzie - Po Hedvábné stezce dávných kupců
Arménie a Gruzie - Po Hedvábné stezce dávných kupců
Arménie a Gruzie - Po Hedvábné stezce dávných kupců
Arménie a Gruzie - Po Hedvábné stezce dávných kupců
Arménie a Gruzie - Po Hedvábné stezce dávných kupců
Arménie a Gruzie - Po Hedvábné stezce dávných kupců
Fotogalerie k článku Arménie a Gruzie - Po Hedvábné stezce dávných kupců
Zobrazit všechny obrázky — celkem 21 obrázků

Názory k článku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky.

Kréta Korfu Kos Lefkada Mykonos Rhodos Santorini Karpathos
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist