Albánská riviéra

Češi jezdí k moři do Chorvatska, do Itálie, do Francie, do Egypta nebo do Řecka. Jet se válet na pláž do Albánie u nás jen tak někoho nenapadne. Přitom albánské pobřeží poskytuje veškerý komfort, který může pohodlné turisty, očekávající klidnou dovolenou strávenou nicneděláním u moře, plně uspokojit.

Největší letoviska jsou Himara a Sarande na jihu země blízko hranic s Řeckem. Ale i severnější destinace nabízejí plno hotelů, restaurací a písečných pláží s lehátky a slunečníky. Tyto pláže zaplňují především Albánci a to jak ti, kteří přijíždějí z vnitrozemí, tak hlavně ti, kteří žijí v zahraničí a do Albánie se vrací jen o prázdninách. Potkali jsme zde i hodně kosovských Albánců a pak i obyvatel z různých dalších Balkánských zemí a z nedaleké Itálie. Mimo to tu není nouze ani o památky. Třeba městečko Dermi je poseté spoustou pravoslavných kostelů – od velkých, které tvoří jeho panorama, po úplně malinkaté schované v bočních uličkách. Nebo téměř na hranicích s Řeckem se nachází starověké město Butrint. My jsme největší pozornost věnovali městu Vlora a národnímu parku Logara.

Přímořské město Vlora

Do Vlory nás dovezl vlak z Tirany. Město je to rozlehlé, pokus přejít jej pěšky jsme na radu místních vzdali a raději jsme zvolili městský autobus. Autobusy jezdí naštěstí dost často, jízdenka stojí pár drobáků. Přestože autobusy ve zdejší zmatené dopravě projíždějí doslova šnečím tempem a zastavují občas i mimo značené zastávky, cestu to urychlí a zjednoduší.

Z historického centra k pláži vede široký bulvár se spoustou obchodů, restaurací, kavárniček i různých kanceláří. Nejvíc mě překvapilo luxusně vybavené informační centrum Evropské Unie určené pro osvětu místních obyvatel. Naopak v „informačním centru pro turisty“ (alespoň tak jsem pochopil význam malé budky uprostřed historického centra, která byla jako informační centrum označená) se žádná osvěta neprovádí. Když jsem se ptal na nějakou mapu města či letáček o místních památkách, nebyl jsem pochopen. Zdálo se, že zaměstnance překvapilo to, že tam vůbec nějaký cizinec přišel na něco zeptat.

I rozcestník na hlavní křižovatce v centru města odkazující k místním pamětihodnostem je poněkud zavádějící. Šipky ukazovaly jen přibližné směry bez udání vzdálenosti. Ukázalo se, že to, co je označováno jako „castle,“ je jedna široká zeď v parku. Ze starých památek tohoto starodávného města“ jsem našel už jenom malou mešitu, kterou bylo možno navštívit jen v době modliteb. Kousek dál stál monumentální pomník vyhlášení nezávislosti v roce 1912, které proběhlo právě v tomto městě a hrob jednoho významného vlastence.

„Fašist: Pao! Pao!“

Při bloudění okolními uličkami jsme nalezli další pomník. Tento připomínal albánský odboj proti italským fašistům za druhé světové války. Ironií osudu je to, že přímo naproti dnes stojí budova italského konzulátu. Tento malý pomníček bychom asi přešli bez povšimnutí, kdyby ze sousedního domu nepřišel drobný dědeček, který nám hned s velkým nadšením začal jakousi podivnou snětí albánštiny a italštiny vyprávět o krvavých bojích, jež probíhali ve Vloře a okolí. Než jsme stihli nějak zareagovat, oblékl si košili a obul pantofle, že nám něco ukáže. Zavedl nás na vyvýšený terasovitý vojenský hřbitov, aby nám na počtu bílých hrobů ukázal, kolik hrdinů zde tehdy padlo.

I když jsme vzájemně neuměli žádný společný jazyk, pokračoval dál ve svém horlivém výkladu, některá jména padlých speciálně zdůraznil a občas vypočítával, v kolika letech dotyční zemřeli. Pořád horlivě máchal rukama a dokola opakoval: „Fašist: Pao! Pao!“ a naznačoval při tom výstřely z pistole. Po podrobné prohlídce hřbitova, kde leželi i jeho příbuzní, se nám snažil pomoci najít hotel. Snažili jsme se vysvětlit, že v hotelu spát nechceme, ale stařík našemu vysvětlování nerozuměl. Až když jsme na ulici náhodně potkali mladou slečnu ovládající anglický jazyk, konečně se nám podařilo přes tuto tlumočnici našemu nevyžádanému průvodci sdělit, že od něj opravu nic nepotřebujeme a poradíme si sami.

Ve Vloře jsme navštívili také dvě muzea. Nebylo to úplně jednoduché se do nich dostat, protože se nám ponejprv nepodařilo se trefit do otevírací doby do jedné odpoledne a pak až od půl šesté do sedmi. Nejedná se o žádné velké muzejní komplexy zaměřené na turisty. Podmínky, ve kterých se exponáty nacházejí, jsou více než skromné. Průvodkyně v historickém muzeu se skoro až podivovala, že někdo dorazil a hned podala k vystaveným exponátům stručný anglický výklad. Uprostřed místnosti byly v plastových lavórech položené starověké amfory, podél zdí leželi kachlíky, sarkofágy a nejrůznější nástroje z doby římské říše i starší. Hned vedle vykopávek byly vystaveny zbraně z druhé světové války. Horní patro muzea patří vyhlášení nezávislosti v roce 1912 a válce s Itálií v roce 1920.

Entografické muzeum je skryto na trochu zastrčeném dvoře. Pokud se průvodkyně v historickém muzeu divila, že přišli návštěvníci, tak mohu říct, že pánové v etnografickém muzeu nad naší návštěvou doslova žasli. Jeden z nich nám slušnou ruštinou popsal všechny části muzea, včetně výstavy zemědělského náčiní, tradičně vybavených místností albánských domácností v minulých stoletích a lidových krojů. Moji kamarádku dokonce vybídl, aby si jeden z krojů vyzkoušela, aby se v něm mohla vyfotit.

Na pláži s Obamou

Přespali jsme na městské pláži, kde nám místní kápo přezdívaný Obama dokonce zdarma roztáhl jinak zpoplatněná lehátka a celý večer nám povídal všechno možné o Albánii a především o této oblasti. Pro lepší vysvětlení do písku nakreslil i pár schématických mapek a tabulek. Když po nás ráno jeho podřízený „Elvis“ chtěl za lehátka zaplatit, stačilo se odkázat na Obamu a hned svou žádost zamítl.

Logara – pohoří na břehu mořském

Silnice z Vlory stoupá do kopce, aby pak mohla zase klesat směrem k jižním destinacím. Vede totiž přes pohoří Logara. Autobus nás vyklopil uprostřed lesů mezi několika hotely a restauracemi. Když se nám podařilo se trochu zorientovat, vyrazili jsme po malé lesní cestičce na Céarovu stezku, což je kameny vytvořený chodník vedoucí na malou náhorní plošinu s nádhernými výhledy do údolí i na okolní hory. Na stromě visí cedule, že se zde jednou zastavil Julius César s vojskem, když táhl proti Pompeiovi. Jinak zde není nic, jen keře, pichlavá tráva a plácek na dva stany, kde jsme se utábořili.

Po té jsme znovu sešli na silnici a pokračovali po ní několik kilometrů do sedla asi kilometr nad mořem, odkud vede cesta na horu s několika vysílači. Na vrcholu, odkud víc jak tisíc metrů vysoký sráz končil přímo v moři, foukal horský vánek nijak podobný vedru na plážích vzdušnou čarou vzdálených jen pár kilometrů. Na rozdíl od těchto pláží jsme tady nahoře nepotkali vůbec žádné turisty. Přitom z těchto míst se naskýtají krásné výhledy na další hory v okolí, na serpentiny silnice slézající do údolí i na otevřené moře.