Přípluv 5. kapitola
04.08.2006 Pátek
Vstáváme o půl deváté. Na snídani je polívka ze sejrem a chilli. Vědomi si toho, že jídla ubývá, jíme nad ešusem, aby nudle nepadaly na zem, ale zpátky a daly se znovu pozřít. Nebe je modrý, tak je to dobrý.
Vyrážíme směr ledovec Ak-kem. Nabíráme pitnou vodu z jednoho přítoků jezera a v deset hodin už dupeme mokřinami a bažinami na začátku jezera. Dostáváme se k řece, kde je velice prapodivný most, který je poskládaný z trubek z lešení a přidrátovaných prken. Trubky jsou chvílemi prohnutý až k vodě a vůbec je chůze po tomto zážitkem. Pokračujeme po šutrech a písku stále do kopce až docházíme k pravoslavnému kostelíku, který ještě září novotou a není zcela hotov. Uvnitř je sklenice s mincemi a drobnými papírovými bankovkami. A vedle leží zelený a oranžový Bon-Pari. Přidáváme do skleničky dva ruble a dvě koruny. Ještě si vyfotím keřík, u kterého jeden boreček půl hodiny šteluje fotoaparát a pořád přeskládává kameny, tak doufám, že jsem ho alespoň nasral.
Pokračujeme pěšinkou v suti, která se mění na hromadu šutrů a pěšinka stále mizí. Pod námi hučí řeka Ak-kem. Po těch šutrech to je hroznej vopruz, člověk skáče nahoru a dolů, div se nezabije. Vždycky, když se cesta objeví nade mnou, jsem nasranej, že musím nahoru, když se objeví pode mnou, jsem nasranej, že jsem nahoru lezl zbytečně. Kamenní mužíci jsou zase všude, bez ohledu na cestu. Někdy jsou malinkatí, někdy obrovští, spíš je ale musíme hledat. A když už je najdeme, tak jsou někde úplně nelogicky. Kašlu tedy na mužíky a skáču jak ta koza po šutrech. Pět hodin.
Je tady strašná spousta pěkných kamínků, ale rezignuju na to je sbírat, kdo se s tím má tahat. U čela ledovce jdu po ledu až po jeden ledovej most, abych si ověřil, že najednou stojím mezi trhlinami a ti kamení mužíci, co mě sem navedli stavěl pravděpodobně nějakej záškodník. Řvu na Karafa, ať to radši obejde spodem a stylem baletky bez dechu překonávám asi dvacetimetrovou vzdálenost na svah ze šutrů. Kurva teda.
Po dobití cesty chytám druhej dech, což jsem dneska už teda nečekal, takže na hřebeni morény se ocitám sám a Karaf nikde. Hážu batoh na kameny a jdu se po něm podívat. Potkávám týpka s horským vůdcem, rusky se mu řekne gída. Ten letí jak šlak. Za nimi se objevuje Karaf. Odchytl je už dole a tahal z nich nějaký rozumy, nakonec dostáváme od gídy nabídku, že můžeme jít s ním a natahat fixy pro jeho skupinu, která od jezera vyráží pozítří. Což je na nás dost pozdě, tak půjdeme na vlastní triko.
Když mu Karaf řekl o našem projektu u Zeleného jezera, tak vůdce prohlásil, že tam se neleze už dlouho a že to je teď sebevražda a nakonec ani nebyl schopen na tý naší rozmáčený mapě pořádně najít a ukázat nám novou cestu. Ani se mu nedivím. A já jsem si říkal, proč na mne tak významně mrká, když jsem mu při míjení odsouhlasil, že jsem nad Zeleným jezerem taky lezl. Mimochodem, na tý mapě už nějakou dobu nejsme.
Máme tempo srovnatelné s jeho klientem, který si na zádech nese jenom bundu. Po dalších dvou hodinách se dostáváme na Tomskie stojanki. Což je taková základna horolezců, směřujících na Běluchu a okolí.
Zatahuje se a začínají padat kroupy. Letím napřed, abych stihnul postavit stan, což se mi nakonec daří jen z části, protože začalo fučet a jde to na prd. Kolík nejde do země ani jeden, vážeme tedy na oka prusíky, na což jsme se včera vykašlali, a stan vypínáme na kamenech. Je trochu mokrej, prvně propršel na batohu, protože ten obal už je na zacha a potom při tom stavění.
Tomskie stojanki se nachází na moréně před čelem ledovce. Mezi kamenama je několik plácků na stany a je tu jedna plechová budka, kde si člověk může uvařit, má-li co a na čem. Tam ani nejdu. Jinak tu je krom nás ještě šest stanů. Chvíli na nás svítí slunce, tak děláme pár fotek severní stěny, pak padají kroupy. Při pohledu skrz tropiko zevnitř ven zjišťuji, že na některých místech to je jak síto. No, deset let používání je silně znát. Tipujeme, že jsme v necelých třech a půl tisících.
Jak jsem oblečenej, tak lezu do spacáku. Osm hodin po šutrech do takovýho krpálu, to je teda důvod k radosti. Z toho přes šest hodin v kamenolomu. Na hodinu usínáme. Karaf má naštěstí větší hlad než já, tak leze ven a vaří. Jde se ještě mrknout do bivakovací boudy, kde všichni klepou kosu okolo plynových vařičů. Protože jsme se rozhodli pro výstup bez výrazných podpůrných prostředků, vaříme venku. Ono taky, v plechový boudě vyplněný dřevem rozjíždět benzínovej vařič, to by nás asi zabili. Ještě pod ledovcem bereme vodu a zase lezeme do spacáků. Ve spacáku jsem i při jídle, tak to dopadá tak, že mi Karaf na hlavu kydl bramborovou kaši. Než jsem zareagoval, tak ji fofrem snědl. Jo, jídlo je vzácný.
Odlupujeme ze sebe kusy špíny v pruzích. Zabaluji si k hlavě do spacáku foťák, tak snad si tu kebuli nerozbiju. Fouká nárazový vítr, chvílemi úplně mlátí se stanem. Chvílemi mi stan leží na hlavě. Vysoko nad našimi hlavami se majestátní Bílá hora barví dooranžova, červena, až je skoro fialová…
05.08.2006 Sobota
V noci sněhová bouře jak prase, stan na mně leží skoro neustále. Pak se ze stanu stává ledový krunýř, což se Karaf snaží v noci omlátit. To je docela sranda. Napadlo asi pět centimetrů sněhu. V noci praskaly a padaly séraky. Protože plácek, na kterým jsme měli stan, nebyl úplně dokonalej, tak mne trochu bolí záda, mám nějak naraženou ledvinu. Karafa zase údajně bolí játra, tak jsme na tom tak podobně.
Z venku se ozývají hlasy a cinkání materiálu. A dokonce svítí slunce. I přesto vstávám až v deset dopoledne. V hlavě se mi míhají jakési prapodivné pocity, no, moc se mi nahoru nechce. Zase se mi ale nechce vrátit bez toho, aniž by jsme to třeba jen nezkusili. Tak to dopadá tak, že ve dvanáct vyrážíme. Jdeme pár metrů k čelu ledovce, kde jedna ruská skupina trénuje lezení a štandování v ledu, ten obcházíme zprava. Po ledovci teče hodně stružek, jak sníh nahoře taje. Po čase vytvoří ledovou tříšť, takže se vlastně přehradí a když nevydrží nápor nové vody, provalí se a s hukotem stečou dál. Na ledovci je hodně napadaného kamení, které se protává do ledu a vytváří kolem sebe malá zelená jezírka. Po hodině chůze po straně ledovce se dostáváme k ledové stěně, vysoké zhruba 250 metrů, se sklonem mezi pětačtyřiceti a pětapadesáti stupni. Aby to nebylo málo, tak je stěna dole zakončena trhlinou. Tak toto je Delane pass.
V úvazcích jsme od rána, tak na sebe hodíme už jen mačky a můžeme se zvesela škrábat nahoru. Prvních deset metrů je fix, tak si říkáme, co se budeme tady mordovat nad trhlinou, dáme to po tom fixu. Dělám si prusíka a nastupuju. Lano je chvílemi zamrzlé v ledu, což mne docela štve, ale jen do doby, než nahoře zjistím, že jeden šroub ze dvou, na kterých to drží vytál a leží vedle. Druhej šroub jde vytáhnout dvěmi prsty. Karafovi tuto novinu ani nesděluju, píchám do oka lana cepín a doufám, že to bude držet.
Dělám štand a Karaf leze nahoru. Vše probíhá podobně jako nad Zeleným jezerem, spodní štand na jednom šroubu, pak dva postupový body po dvaceti metrech a štand na dvou šroubech. Tři šrouby máme od Raveltiku, ty jdou do ledu úplně samy, dva šrouby jsou loni z Kavkazu, ty tam zašroubovat je porod, nehledě na to, že jeden je tak úzkej, že se absolutně nedaří protáhnout jej šťárátkem (který jsem doma udělal ze svařovacího drátu), ale ani vyklepat. Za těch pár minut dokonale zmrzne, takže při šroubování na něm člověk leží celou vahou těla a docela se zapotí.
Lezu s turisťákem na druhým ke Karafovi, vyměním si cepín za dva technický a vesele stoupám dál. Ono, dát si v tahu sto dvacet metrů je pěkná zabíračka. Kor, když mám na zádech ještě tu těžkou krysu.
Kdesi nad námi leze jedna dvojka, kdesi pod námi druhá dvojka. Vedle nás slaňuje Ruská čtveřice, dva dny čekali na počasí, aby mohli na Běluchu. Nepustila je. „Pogoda plochaja…“
Na to, že jsou čtyři a slaňují spolu, jsou neuvěřitelně rychlí. Poslední šroub vymotávají pomocí repky, která je delší než lano. Zajímavej nápad, ale kdo se s tou šňůrou má tahat. To už je lepší ten způsob krátké repky a připrusíkování jí na lano, ale to se zase nemusí vždy zdařit ten šroub získat. A musí se slaňovat na půlky. Tady, kde s šedesátimetrovým lanem jsme borci, protože všichni mají tak třicítky, by to moc neklaplo.
Pro úsporu váhy jsem si s sebou nevzal žádný jistidlo, tak jistím přes půlloďák, což jsem nikdy moc nepraktikoval, ale jde to v pohodě.
Nahoře jsme po čtyřech délkách, asi po dvou hodinách. Dobírám Karafa a s němým úžasem pozorujeme obrovský sněhový plato s množstvím trhlin před námi. Lednik Mensu. Úplně jinej svět než dole. Neuvěřitelný. Tak někde tady je ten třetí vrchol Běluchy. Ten duchovní. Chrám Altaje.
Jdeme navázaní po vyšlapaných stopách, trhliny jsou obrovský a dno vidět není. Jejich hloubka bude tak padesát až sto metrů. Některý jsou zase úzký, ale tak vlnitý, že tam člověk zajede jak po másle, ale už se sám nevyškrábe ven. Paradoxně.
Jdeme dlouho po sněhu, je to docela náročný, ještě jak jsme navázaní na nějakých třicet metrů od sebe, mám zbytek lana na sobě. Nic moc teda. Aniž si to uvědomujeme, tak překračujeme hranice do Kazachstánu. A aby se neřeklo, začínáme stoupat. Ve sněhu do pořádnýho kopce. Někde tu výšku ale nabrat musíme. Stoupání začíná již tradičně trhlinou, kterou je tentokráte nutno přeskočit. Rozběh v mačkách ve sněhu s krysou na zádech a cepínama v ruce je docela sranda. Trhlina není moc široká, ale sakra hluboká. Stoupání je kolem 200 výškových metrů. Kdesi v dáli za námi vidíme dvě černý tečky, který pravděpodobně přestavují tu dvojici, co jsme předběhli dole na ledovci a která lezla na Delane pass za námi. Tak to lezli něco přes pět hodin, pěkný.
Zpočátku si počítám kroky po padesáti, pak dělám vydýchávací přestávky. Po půl hodině začínám dělat přestávky po třiceti krocích. Karaf vzadu ani moc neprotestuje. Poslední půlhodinu si zpívám, neboť jsem se patrně zbláznil. Ke všemu tady dost fouká a cesta je zavátá. Trhliny radši nepočítat. Tak toto je cesta na Berel camp. Což je základní tábor při výstupu na Běluchu. Najednou vidíme stopy, dost mimo, ale dá se k nim dojít. A potom stany. Teda, špičky stanů, protože jsou zakopaný ve sněhu. Jsou tu dva spojený a jeden samostatnej. Takže po sedmi hodinách v trati bereme cepín, na ten nabodáváme lopatu, původně na uhlí, ale po několika úpravách z ní je geniální lavinová lopata či dead-men čí kolík ke stanu, a začínáme prohlubovat jednu díru na stan. Pro urychlení operace si od jedné dvojky, co je v tom samostatným stanu půjčuju jejich modrýho plastovýho Ortovoxe, tak se bojím, abych jim ho nezkurvil. Díra vykopána, stan postaven, vypnut přes hůlky, cepíny a lopatu. Jde si s námi pokecat soused ze spojených stanů. Je jich tam šest a čekají tady na počasí. Už dali tři pokusy, ale vždycky se vrátili. V jejich skupině je jedna holka, což je tady zvláštní, že v každý skupině, kde jsou minimálně tři lidi musí být aspoň jedna ženská. Dobře to mají vyřešený.
Dostáváme vřelej čaj, kterej vychládl asi za minutu. Zítra jdou nahoru počtvrté. Ptáme se v kolik a rozhodujeme se vyrazit těsně za nimi. Je neuvěřitelná kosa. Poslední dvojice nikde a protože se zatahuje a fouká, tak dnes už asi nedojdou. Aby vůbec někdy došli.
Tavíme sníh na vodu, ať máme zítra co pít. Jsme někde ve čtyřech tisících. Vzhledem k tomu, že jsme už čtyři dny nesrali, rozhodujeme se dneska radši nevečeřet, protože srát v tom marastu, co je teď venku, to doopravdy zažít nemusím. Stačí, že mi zase znecitlivěly ty omrzlý prsty z loňska. Ještě si tak nechat omrznout prdel. A stejně už skoro nemáme co žrát.
Vyměňuju si akumulátory v baterce a jsem překvapen, ono to svítí jak ďas. Holt místo monočlánků za sedm korun jsem dal monočlánky za čtrnáct. Tak běda, jak to nebude svítit aspoň dvakrát tak dlouho.
Viditelnost se snižuje tak na třicet metrů. I přes to, že jsme zakopaní skoro celí, tak nám se stanem mlátí vítr a padají na nás zmrazky. Oblíkám se do všeho co mám a galantně odmítám nabídku na samonafukovací karimatku. Mám úplně rozpraskaný rty, ale to jsem čekal už o nějakej den dřív.
06.08.2006 Neděle
Budík na telefonu, nastaven na třetí hodinu ranní, nezvoní. Jsem zapomněl, že tam nemám nastavený to správný časový pásmo. Chlad mi ale nedovolí hlubokej spánek a tak nás o půl čtvrté budí hlasy venku. Příště seru na vychování a karimatku mu seberu hned. Ještě zapnutí ve spacáku řešíme, že by jsme jako měli vstávat. „Chce se ti tam?“ „Ne.“ „Půjdem?“ „Jo.“
Kosa je pořádná, boty mám zmrzlý na kost, jsou z nich takový skelety. Jenže nejdou utáhnout. Víceméně klasický scénář rána v zimních horách. Snad jen s tou výjimkou, že teď vrcholí léto.
Vyrážíme za ruskou skupinou. Borci, protože to tu už mají prochozený, nahodili tempo, jak kdyby byli placení od výkonu, my za nima funíme. Jsme navázaní a jdeme při čelovkách. Traverzujeme lavinózní svah a neustále stoupáme. Překračujeme dvě trhliny, v jejich útrobách by mohla bydlet průměrná vesnice, jak jsou veliký. Po hodině a něco jsme u předsunutého základního tábora, kde stojí dva stany, z toho jedno áčko. Protože se tady není kam zakopat, tak to není zrovna vyhledávaná destinace a všichni raději staví stany o dvě sta metrů níž v Berel campu.
Svítá a je vidět jižní stěna Běluchy. Výstup po pravé straně má být za 3B, nalevo to je za 3A. Rusové jdou prostředkem, kličkují mezi trhlinami a vůbec to nevypadá, že ví, kam jít. Zespodu se valí mraky a pomalu se kazí počasí. Otáčíme se s Karafem na sebe. „Napadá tě to taky?“ „Jo.“ Otáčíme to. Bez zbytečnejch plků, protože nám to je doopravdy jasný. Je to škoda, otočit to tři sta metrů pod vrcholem, kor, když jsme sem nastoupali už skoro tři a půl tisíce výškových metrů. Ale radši budu živej.
Vracíme se zpátky ke stanům a vaříme polívku. S chilli. Jídlo po čtyřiadvaceti hodinách. Bolí mne hlava, protože už den a půl mám na sobě čepicu, ale to není problém hlubšího významu. Když ji sundám, hlava je za chvíli v pohodě, teda až na to, že mi mrzne. Tak ji zase nasazuju.
Z polívky moc nemám, protože nejsem schopen pozřít nudle. Tak srkám vývar, v tomto případě slanou vodu, která po chvíli v podstatě zamrzá. Tak jdu alespoň pomocí cepínu získávat hůlky a balit stan.
Pomocí ruštiny, češtiny a angličtiny komunikujeme s jedním horským vůdcem, co má stan vedle nás a včera mi půjčoval tu lopatu. Ti nahoru vyráží zítra. Dozvídáme se od něho, že jsme crazy climbers, když zjistí, že jdeme bez mapy a průvodce. To je další věc, co zjišťujeme, a to, že jakákoliv skupina má minimálně jednoho průvodce a zároveň horského vůdce, v ideálním případě to ještě je záchranář a ochranář a kdoví co ještě. Už ve skupině od dvou lidí je jeden placenej. Trhají se mraky, máme nádherný výhled, ale vždy jenom chvíli, pak jsme zase ve sračkách. V osm hodin jsme připraveni jít dolů, když se vrací šestičlenná skupina, že dneska zase nic. No co, tak zítra. Tolik času bych teda chtěl mít taky. „Pogoda plochaja…“
Zvoní mi ten budík, takže doma jsou tři hodiny ráno. Navazujeme se a scházíme na ledovec, kde je stan těch dvou včerejších odpadlíků. Klasicky, jeden horskej vůdce s klientem. Chvíli si povídáme, dozvídáme se, že vůdce včera, i přes mé varování, že to drží na hovno, vyletěl i se štandem na tom prvním fixním laně. Očividně to ale přežil. Zvou nás na čaj, ten ale odmítáme, protože jsme se rozhodli, že dneska budeme spát na trávě, nebo alespoň na dohled nějakýmu stromu, tak nás čeká sakra dlouhá cesta.
Docházíme a dolézáme k Delane passu, kde se na nově natažených fixních lanech žene nahoru litevská skupina. No, spíš sune, než žene. První nahoře, asi s půlhodinovým náskokem před ostatními, je sedmdesátiletý Polák, teď už Litevec. Tak si ho Karaf vyfotil, tak si on vyfotil nás.
Slézáme zase přes postupová jištění. Máme neuvěřitelně zamotaný a zkroucený lano. „Kurva, jestli mě budeš spouštět tak rychle, tak ti sem budu dávat ty ruský šrouby, vždyť ani nestíhám běžet!“
Karaf toto mé varování nebere nikterak vážně, a pak se diví, že mu nejdou vyšroubovat. He, he.
Dole jsme za hodinu. Za tu dobu někteří Litevci postoupili asi tak o jeden metr, a to mají jedinej úkol, posouvat si jümar, případně prusík, po laně. Scházíme po ledovci na Tomskie stojanki, bereme vodu, dávám kámen k pomníčku několika horolezců. Před pomníčkem jsou naskládány rozbité helmy, zlomené cepíny, dva šrouby a několik rozlámaných karabin. Definitivně sundáváme mačky, čímž nám zase těžknou batohy a po suti sestupujeme směrem k jezeru Ak-kem.
Sněží. Pak padají kroupy. Jak jsme níž, tak už jen prší. Co jsme šli nahoru přes šest hodin zvládáme ujít za necelý čtyři. Kameny kloužou, každou chvíli padáme. Ono, padnout z kopce ksichtem do hromady šutrů s báglem na zádech je fakt paráda. Při jednom vydařeným pádu si Karaf roztrhl rukáv o mačky, co má na bagáži. Díky jejich tuposti si neroztrhl ruku, ale šlic tam má dobrej. Já jsem taky takovej nestabilní, tato cesta mne fakt sere. Po nějaké době to vzdávám a scházím na ledovec. Tam se jde relativně dobře, je tu dokonce vychozená cestička. Pak se jenom musím přes horskou říčku dostat zpátky na šotolinu, div jsem nespadl do vody.
Na noc docházíme k vyschlému jezeru těsně pod jezerem Duchů. Na ostrově na řece stavíme stan a vaříme. Bramborovou kaši s chilli. Pro efekt dáváme hodně vody, tak vypadá, že je toho víc.
K vypnutí stanu jdou konečně použít kolíky. Teda, čtyři z dvanácti a jeden ještě vypadává.
Dnes jsme fungovali patnáct hodin v kuse. Chodili a lozili. A padali. Zase nám tu piští pišťuchy. Tak to je dobrý. Co ale není dobrý, je, že mám nějak navlhlej spacák, ale moje vlhký dutý vlákna na to nejsou tak špatně, jako Karafovo vlhký peří.
Ponožky z nohou doslova strhávám. Karaf hledí na Běluchu. „Bělucho, jednou se sem vrátím. Až budu mít víc jídla…“
