

Polární záře nad fjordem po třetí hodině ráno
Canon EOS 5D Mark II, ohnisko 17 mm, ISO 800, čas 163sec
Večer v Ósaru na severu Islandu byl deštivý, větrný a studený a hned zase jasný, zalitý měsíčním světlem a protkaný milióny pichlavých světel z hvězdného nebe. Stáli jsme venku se zakloněnými hlavami a s napětím sledovali oblohu směrem k západu slunce. A kolem půlnoci jsme se dočkali. Objevil se zprvu nenápadný světlý pruh nad severozápadním obzorem, který se začal pomalu roztahovat přes tmavou oblohu až nad naše hlavy. Po chvíli se vedle něj objevil další a ještě jeden a pak se všechny tři roztančily celým nebem v neviditelném průvanu slunečního větru, podobně jako závoje vlající v lehkém průvanu. Mizely a znovu se objevovaly a jejich barvy se měnily od světle zelené až k temně fialové. Nadšením jsme křičeli jako malé děti a to už nám dávno není dvacet. 19. září 2008 to bylo poprvé, co jsem se setkal se severní Polární září.
Od té doby jsem měl to štěstí ještě několikrát a musím říct, že Polární záře ve mně pokaždé vzbuzuje stejné pocity nadšení. Ať už je na Islandu nebo v jiné Severské zemi.
Severní Polární záře (Aurora Borealis) je viditelná přibližně od
úrovně severního Polárního kruhu dál na Sever. Naše země leží bohužel
příliš „nízko“ na její pozorování. Budete za ní muset
vycestovat do severních zemí. Z mého pohledu je nejméně náročná a
nejméně nákladná cesta do Norska, Švédska nebo Finska. Můžete ji
podniknout jak letadlem, tak autem.
Při cestě na Island musíte počítat zhruba s patnácti tisíci
korunami nákladů na několik dní. Ubytování a poplatky za půjčení auta
jsou tady velmi drahé.
Podle mých zkušeností je nejlepší termín k pozorování od poloviny září do konce dubna. V tu dobu vládne na severu tzv. Polární noc. To je období, kdy Slunce postupně přestane vycházet nad obzor. Sluneční světlo tady v tu dobu bývá velkou vzácností, protože si ho zdejší obyvatelé „užijí“ jen několik málo hodin denně. Obecně platí: čím víc na sever, tím jsou dny kratší a noci delší. Ale pokud se rozhodnete trávit mrazivé noci venku se zakloněnou hlavou a počasí vám bude přát, rozhodně nebudete litovat.
Od jara až do podzimu vládne na severu naopak Polární den, kdy Slunce vůbec nezapadá pod obzor. Dny jsou velmi dlouhé a noci příliš světlé a krátké. Polární záře se během nich vůbec neobjeví.
Polární záře (Aurora Borealis na severu nebo Aurora Australis na jihu)
vzniká interakcí nabitých částic ze slunečního větru s plyny
v horních vrstvách zemské atmosféry. Nabitá částice předá energii
atomu plynu, do kterého narazí, a ten následně získanou energii vyzáří.
Když sluneční vítr zasáhne Zemi, vzniká, kromě Polárních září
i tzv. geomagnetická bouře. Ta může způsobit poruchy satelitního
signálu, výpadky elektřiny i signálu mobilních telefonů.
Tohle všechno nás může potkat už za pár let. Aktivita Slunce totiž
začíná po dvanácti letech stoupat. Vrcholu 24. Slunečního cyklu má
dosáhnout v roce 2012.
Při posledním vrcholu sluneční aktivity (rok 1999) byla silná
Polární záře pozorovatelná i nad naším územím a to dokonce nad
osvětlenými velkoměsty.
Obyčejným kompaktem nevyfotíte vůbec nic a nebo tak málo, že s výsledky rozhodně nebudete spokojeni. Jediný způsob, který vám zaručí dobré fotografie, je zrcadlovka s režimem bulb, tedy možností nechat závěrku otevřenou libovolně dlouho. Budete potřebovat drátěnou spoušť a určitě si s sebou nezapomeňte stativ. Musíte totiž počítat s expozicí v řádu desítek sekund až několika minut, podle momentální síly Polární záře. Přesnou dobu je nejlepší odhadnout až na samotném místě a všechno předem vyzkoušet. Citlivost většinou nastavuji od 100 až do 2000 ASA. Prostě tak, aby fotografie nebyly příliš zrnité.

Polární záře osvětluje mraky nad fjordem poblíž norského Svolvaeru
Canon EOS 5D Mark II, ohnisko 18 mm, ISO 800, čas 120 sec