USA - vízová povinnost

Amerika. Země plná hamburgerů, neomezených možností, místo na zemi, které někdo nazývá rájem. Samozřejmě už to dnes tolik neplatí a mnoho lidí sem cestuje pouze ze zištných důvodů, zejména za nákupy vzhledem ke klesajícímu kurzu dolaru vůči koruně. Já se tam snažím dostat zejména za poznáním kultury a hamburgery

2002 – První pokus

Poprvé jsem se snažil s matkou dostat vízum do Ameriky již před sedmi lety v roce 2002. Byl jsem v té době studentem 2. ročníku na střední škole. Pamatuji se, že žádost o vízum se muselo podat osobně přímo na ambasádě a teprve potom úředníci rozhodli, zda si nás pozvou k pohovoru či nám udělí desetileté vízum automaticky. Nevím proč, ale bohužel jsme museli tou horší variantou – k pohovoru. V horké místnosti jsme žmoulali veškeré naše dokumenty, které by nám mohly pomoci a dokázaly by, že naše závazky vůči ČR jsou dostatečné. Bohužel. Úředník na druhé straně okénka byl zcela jiného názoru. Nestačil nám ani zvací dopis od „strýčka Poláka“, ani výpisy z účtů, stavebních spoření, ani účet vedený v dolarech. Jen nám řekl, že si nemyslí, že náš „strýček je náš strýček“ a že tam budeme chtít zůstat. Nevím, ale já osobně bych řekl, že jsme mu předhodili dostatečné množství papírů a majetku. Nevím, co chtěl ještě více.

Obdrželi jsme tedy univerzální papír (podotýkám, že jich měl vedle sebe více 500 dalších kopií) a sen o Americe se rozplynul.

2005 – Druhý pokus

Tak jsme si říkali, že doba se přeci jen mění a že to tedy zkusíme znova. Žádost se dala stáhnout přes internet, vyplnit ručně a musela se odeslat na ambasádu faxem. O týden později se muselo zavolat na horkou linku se zvýšeným tarifem a domluvit datum pohovoru. Bylo zavedeno, že k pohovoru musejí všichni bez výjimky.

Tentokráte jsme to tedy zkusili bez „strýčka Poláka“ a bez dolarového účtu. Pouze s tím, co máme – opět ty samé dokumenty a majetku více než předtím. Bohužel. Při podávání žádosti jsme uvedli, že už jsme jednou žádali a to byl oheň na střeše. Při pohovoru si toho úředník všiml, odběhl do zadní místnosti a po deseti minutách již před námi mával minulou žádostí. Vyptával se na „strýčka Poláka“ a proč už nejedeme za ním a kdesi cosi. Když jsme se z této patové situace tak trochu vykroutili, oznámil nám, že nás stejně nepustí. Jsem prý v prvním ročníku VŠ a má situace je tedy velmi nejistá (mával jsem před ním svým indexem) a má matka prý bere málo na to, abychom si mohli přijít k takovému majetku. Víceméně se nám tak trochu vysmál. Basta fidli – zamítnuto. Jsem se jej optal, jaká je tedy šance vízum dostat – pro mě jedině přes školu a moje mamka by prý měla změnit zaměstnání, aby si vydělávala více.

Apropó, dostali jsme opět ten samý univerzální papír co minule. Má tedy ještě cenu to zkoušet?

2008 – Třetí pokus

Moc se nám již nechtělo pokoušet štěstí, ale člověk si tak říká: do třetice všeho dobrého. Letos se žádost o vízum podávala přes internet. Formulář se vyplnil, odeslal a my jej obdrželi ve formátu PDF. V žádosti nám bylo přiděleno unikátní číslo, které bylo nutné vyplnit na další stránce americké ambasády a zde si přes internet vybrat den a hodinu pohovoru. Docela jednoduché v porovnáním s tím co bylo dříve

Opět jsme si připravili veškeré papíry, které by nám mohli pomoci. Dovolím si předem upozornit, že jsem již studentem 4. ročníku VŠ, založil jsem si živnost, koupil nemovitost a mamka změnila zaměstnání dle rady úředníka z minulé zkušenosti Na ambasádě mi tak přišlo, že každý kdo seděl kolem nás koukal na naše silné desky plné všelijakých dokumentů, kdežto oni mají v ruce pouze pár nejnutnější papírů. My jsme však už byli raději připraveni na všechno po předchozích zkušenostech.

Úřednice na druhé straně okénka byla opět příjemná jako osina víte kde. Začala na nás útočit nepříjemnými otázkami typu: proč žádáme již potřetí, proč tam tak chceme, co se u nás změnilo, proč si nepočkáme na příští rok, až to bude bezvízové .. atd. O „strýčkovi Polákovi“ jsme raději ani nemluvili, když nás minule tento vztah potopil. Náhle zmizela v pozadí místnosti asi tak na 15 minut. Myslím, že se šla poradit s konzulem, zda nám to může zamítnout či nikoliv. Vrátila se a spustila s dalšími dotěrnými otázkami. Nakonec povolila, když jsem ji přesvědčivě vysvětlil itinerář trasy, jména hotelů, leteckých společností a finanční náklady cesty atd.

Hurááá. Mám vízum na 10 let, ale necítím se jako vítěz. Propocené tričko a nervy na pochodu mi za to skutečně nestály. Nevím, ale když jsme tak v té místnosti seděli a čekali než si nás někdo vyzve, všiml jsem si, že každý k okénku s úředníkem jen přistoupil, byly mu sejmuty otisky prstů a po třech až pěti minutách odcházel – ani s úsměvem na rtech ani zamračený, prostě mi přišlo, že to každý bral jako samozřejmou věc. My jsme u okénka bojovali 25 minut. By mě skutečně zajímalo, co předložili ostatní, že to pro ně bylo tak snadné.

Každopádně konečně se nám brány velkého světa otevřely a jen čekáme na pasy každým dnem Itinerář cesty máme připraven a teď jen stačí sehnat letenky. Nejspíše je koupím přes Cestovatel.cz

ČERVEN 2008

Současná karma článku: 14.33
Co je to karma a jak funguje?

Diskuse k zápisku