Stezkou tygrů k plivajícím kobrám

V mlžném ranním oparu plujeme po Jávském moři mezi Sumatrou a Kalimantanem Před chvílí odešla tropická bouře, změnou teplého východního pasátu za horký, západní monsun. U ostrova Madury se rozbouřené vlny uklidňují a za vedení malajského lodivoda vplouvá naše loď do indonéského přístavu Surabaja.

Zítra se vydáme se skupinkou nám podobných bláznů na nebezpečnou sopečnou cestu. Přesto, že nestojíme o maléry, které přicházejí sami, zvědavost nám nedá. K večeru, než zapadlo slunce byla vidět nejbližší sopka Rdjuno, za ní Kawi a ještě dál pověstná Kellut, vybuchující každé čtvrt století. Již ve škole nás učili, že nitro země je obrovská, žhavá koule a z jejího kráteru vylétá až tři sta stupňová láva. Právě ze soptící Kellut vytekla před osmdesáti lety žhavá láva, která zavalila údolí a zničila stovky vesnic. Přes spousty rozbořených domů domorodci věří , že se v této bohaté zemi uživí a přes všechny časté katastrofy, půjde život dál…Mrtví se stále oplakávají a živí znovu staví, co jim příroda vzala.

Po několika dnech nám bylo uděleno povolení a vydali jsme s místním autodopravcem ke dvou tisícovému Tenggerskému pohoří. Při vycházejícím slunci to byl jeden z nejkrásnějších pohledů na probouzející se přírodu. Žádná z několika nejbližších sopek neměla chuť soptit, a tak přes všechny teorie a tajemné záhady jsme chtěli nakouknout blíž, jak se říká pod horkou pokličku. S místním autodopravcem objíždíme mohutné kořeny pralesních stromů mezi kterými svítí záplava těch nejpestřejších fuchsií. Čím více stoupáme, tím se sytá zeleň mění v šedivé lávové terasy. Nepříjemnou tropickou vlhkost nahrazuje chlad a slabé sirnaté výpary, vycházející z andezitové sopečné horniny. Naše auto se otřásá, drkotá přes kameny a zvláštní hluboké hřmění z nitra země zvyšuje naší obrazotvornost.

Miasma, miasma – konec, dál k sopce nepojedu

Nepravidelný praskavý zvuk ojeté herky se odráží v prudkých zatáčkách od kamenných stěn a úbočí. Z ničeho nic, auto v další prudké zatáčce zastavuje a vyhublý Javanec mává rezolutně rukama.
„Jdeme po svých,“ začínám nahlas pochybovat.
„ Miasma, miasma !“ – „Konec, dál nejedu !“ vykřikuje řidič a ukazuje na vystupující výpary ze země, které pro něho znamenají příčinu všemožných chorob.
„Co když na nás šofér nepočká !“ pochybuje zrzavý elektrikář Vanilka, který získal přezdívku díky známé cukrárně svých rodičů.
„Ještě jsme mu nezaplatili.“ uklidňuje jej náš třetí palubní a jako první vyráží vzhůru k vrcholku. Čeká nás asi tři sta metrový výstup sypkým popelem, struskou a řídkou, vysokou trávou. Vanilkovi nejdou z hlavy choroby, mumlá si pořád miasma, miasma a otáčí se dolů, kde čeká rozčilený dopravce.
„Neboj se, ty choroby čekají na tebe až nahoře,“ dělá si z něj legrácky Larsen. Svoje vyprávění doprovází mimikou. Jeho oči a ústa zvýrazňují děj a ke všemu stačí zvyšovat nebo ztišovat svůj hluboký příjemný hlas. Larsenův typický úsměv trvá jen chvilku, ale každá vzpomínka na něho je stálá. Už i ta legrace nás pomalu, ale jistě přechází. Cesta je stálé víc rozbrázděná a vítr nám žene do obličejů oblaka tmavého popele. Jemný písek máme všude. Lepí se nám na rtech, za ušima a cítíme ho za košilí jak propadává na holé tělo.

Na samém kráteru sopky

Konečně jsme na samém okraji vyhaslého kráteru. Natáčíme se po větru, tak abychom viděli dolů do hlubokého otvoru. Je tam temno a sirnaté výpary. Jen v nás zůstává podivný a nevysvětlitelný pocit. Vůbec se nedivíme domorodcům, že se obávají všeho nahoře – duchů, nemocí a zlých kouzel. Ale pohled, který se otevírá na Tenggerské pohoří stojí za všechnu tu námahu. Celá oblast mezi Jávským mořem a Indickým oceánem je souvislé horstvo, tvořící prohlubně se stoupajícími vrcholy sopek.

Jako vlnitý rám přerušovaný horninou obtáčí pohoří neproniknutelný, tropický prales. Až někdy uvidím obrazy jávských krajin s terasovými plochami rýžových polí a kužely sopek v pozadí, určitě si vzpomenu. Ještě jednou se naše pohledy obrací k nitru sopky a pod dojmem něčeho neopakovatelného se vracíme zpět.
„Čeká tam !“ s úlevou volá na mně Vanilka. Ale větší radost má náš řidič, vždyť duchové o nás neměli zájem a on nepřišel o pořádný výdělek. Snad to byla náhoda, nebo úmysl zvířátka zvaného geko, které sedí přitisknuté na lesklé střeše majitelova auta a chytá poletující hmyz. Jedním vykuleným okem nás pozoruje a druhým okem sleduje tučnou mouchu. Stačila chvilka její nepozornosti a jeho hbitý jazyk se vymrštil, roztočil jako dlouhé pero a moucha měla smůlu.
„Dag,“ – „dobrý den,“ vítá se s ním Larsen. Chvilku dělá dramatickou pauzu a ukazuje mu připravený bakšiš.
„Bule,bule „ – „Bílý člověk“, říká řidič a kroutí hlavou nad jeho nápady. Chvíli Larsenovi naslouchá a pak s vážnou tváří o něčem mluví..

Stezka tygrů

„Dva kilometry odtud je obávaná surabajská stezka tygrů,“ obrací se k nám Larsen z předního sedadla se známým úsměvem a čeká na náš souhlas..
„Jak to víš ?“ ptám se kamaráda a očekávám nějakou vymyšlenou divočinu.
„ Náš šofér mně řekl, že je to poutní stezka, kde chodí velké slavnostní průvody, ale samostatně tam nikdo nejde, protože se bojí tygrů“ odpověděl Larsen a ještě přidává „Také vyprávěl legendu, která se stala právě na konci stezky. Tam se utkal v boji o život obrovský krokodýl Bajo s protivníkem, větším a hrozivějším žralokem Suro. Jak zápas dopadl nikdo neví, ale byl to spíše boj mezi končící érou hinduistické říše a nastupujícím islámem.
„Pojedeme ?“ obrací se na nás třetí důstojník s dodatkem „ Václavák to určitě nebude, to si pište !“

Chvilku jsme se dívali jeden na druhého. Potom jsme zvednutím ruky ten divoký nápad společně odsouhlasili. Třetí, společně s Larsenem začali hučet do řidiče. Byla to parádní podívaná jak gestikulovanou angličtinou měnili bakšišový příslib pro krátkou zastávku uprostřed tygří stezky, vedoucí surabajskou džunglí.
„Jedeme !“ vykřikl po nekonečném dohadování třetí a s vítězným úsměvem plácal unaveného majitele vozu do ramene. Několik z nás má u sebe krátký zahnutý nůž, který jsme koupili na tržišti v jemenském přístavu Hodejdě. Tam musí každý muž ke své hrdosti nosit za pasem zahnutý nůž. Při pomyšlení na přímé setkání s pruhovanou šelmou by naše hrdost byla asi někde hluboko v kalhotách.

Naše herka se s praskotem dala znovu do pohybu. Teprve vjezdem do tmavého okraje džungle se ztlumil její motor. Poslední zpáteční pohled na vrcholek pohoří a chvíle pohody jsou v nenávratnu.
„Skutečná džungle,“ říkám si pro sebe. Vnímám tajemnou sílu rovníkové přírody, kde flora vyčarovala bohatství plodů. Kde místo našich švestek leží spadlá manga a spousty banánů, které tady rostou jako plevel. Mezi stromy propojených liánami se plazí několik menších hadů. Auto několikrát nadskočilo a řidič se zapnutým motorem zastavuje uprostřed stezky.

Jeden za druhým vystupujeme na zvětralou půdu mezi křovinami a padlými banánovníky. Jen zapadla dvířka za posledním z nás, řidič zařadil rychlost a mizí bez rozloučení mezi stromy. Říká se, že tygři jsou, ohroženým druhem, ale v této chvíli nastává pro nás změna.

Ukřičená tlupa opic

Uběhlo několik minut, kdy stojíme jako sloupy a jen v tichosti čekáme… Nad námi skáčí ukřičené tlupy opic, odráží se od hustých provazců lián a několika metrovými skoky přenáší svoje chlupatá tělíčka na lesknoucí se banány. Opice kradou pochoutku jedna druhé. Začíná boj, vzájemná rvačka s křikem. Stačil jen jeden dlouhý skok vůdce tlupy s nemilosrdným kousnutím a všechno bylo srovnáno.
„Víte jak se tady chytají opice ?“ vypráví pro naše uklidnění Larsen. „Je to jednoduché. Domorodci vydlabají malý otvor v kokosovém ořechu, dovnitř nasypou křehkou rýži a řetízkem jí připoutají ke stromu. A pak jen čekají Po chvilce to zvědavé opice nevydrží, skočí dolů, strčí pracku dovnitř ořechu a sevře jí v pěst. Přesto, že vidí blížící se domorodce jídlo nepustí. Kdyby ty chytré opice pustily rýži ze sevřené dlaně tak se bez problému osvobodí. Ale jejich chtivost je mocnější a tak se chytí…“

Udělali jsme jen několik kroků, když odněkud z křoví divoce zakřičel páv. Praskání větví pod našimi botami přehlušuje řev kočkovité šelmy.
„Stůjte !“, přikazuje Larsen a zdůrazňuje „Když je slyšet křiv páva, určitě je někde poblíž tygr. Ve skupině by na nás nezaútočil, ale když si vyhlédne samotnou oběť, plíží se za ní a s plnou silou jí srazí k zemi !“

Opice spouštějí opět velký povyk. Vůdce tlupy má sólo a přehlušuje pronikavým pokřikem ostatní.
„Co se s těmi opicemi děje ?“ vyptává se Vanilka.
„Mají na to právo, vždyť tygr je jejich úhlavní nepřítel a podvědomě cítí jeho přítomnost,“ pokyvuje hlavou Larsen a s napětím sleduje každý pohyb mezi stromy.

Po chvíli se v hustém křoví objevuje silueta pruhované hlavy tygra, která po několika vteřinách napětí mizí v temné džungli. Naše oddechnutí snad slyšel i majitel auta, který se k nám po dohodnuté půl hodince vrací.

Útok černokrké plivající kobry

Na zpáteční cestě nás čeká další překvapení. Na okraji silnice si rozložili živnost místní fakíři se svými kobrami. Ty se vztyčují v košíkách jako klacky, které jsou na horních koncích značně rozšířené a mají viditelný znak brýlí. Připomíná mi to vyprávění o Kleopatře jak pronesla v podobném košíku jedovatou kobru do svých komnat. Hadi se udržují nahoře jen pár sekund, než jejich majitelé změní tón píšťalky, která připomíná velkou hrušku. Pohupují se v pomalém rytmu, až jedna z nich je zřejmě unavená. Klesá ke dnu košíku a odmítá poslouchat svého živitele. Ten neváhá a kobra nekobra, plácne jí jednu za uši až se s rozčileným sykotem opět vztyčuje. Vždyť netancují dobrovolně, ale bojí se tvrdého dřeva fakírovy píšťalky.

Dalšímu hadu se nechce z košíka ven. Hadi mají rádi pohodu a klid. Jak je někdo začne rušit, jsou nebezpeční.
„Pozor bude plivat jed !“ upozorňuje třetí důstojník.

Jako na povel všichni ustupujeme. Rozčilená kobra vyjela na zem a místo, aby se vlnovitě plazila, provádí prudkou smyčku s vysoko nataženou hlavou. Než začala plivající kobra řádit, přiskakuje k ní její majitel, aby upoutal pozornost hada na svou nohu.

Přímý zásah smrtícího jedu do očí

Pomalu jí zvedá nahoru i dolu a zvolna se blíží ke kobře. Opatrně spouští ruku a připravuje se chytit hada pod hlavou. Ten se rychle otáčí, směrem k Vanilkovi a na dálku dvou metrů mu vstříká do očí svůj smrtící jed. Ještě, že Vanilka nosí brýle. Jinak by to byl jeho poslední pohled v životě. Všichni jsme otřeseni po přesném zásahu kobry černokrké, jednoho z nejedovatějších hadů na světě. Vanilkovi teče jed z brýlí na tvář a hrozí nebezpečí, že se může stéci do otevřené rány na kůži. Když se jed dostane na oční sliznici, menší oběť usmrtí a větší oslepí. Ale všechno zachraňují fakírovi pomocníci a několika vědry vody otřeseného námořníka omývají.

Jak se cítíš po těle ?“ ptám se Vanilky, který se podivně usmívá a je rád, že ze všeho vyvázl ze zdravou kůží. Ustupuje do zadních diváckých řad a sleduje jak fakír strká pro jistotu „ jeho “ plivající kobru zpět do košíku..

Představení, které bylo dramaticky přerušeni pokračuje dalším výstupem. Zkušení domorodci odhadují dobrý výdělek a vytahují z dalšího košíku třímetrovou kobru královskou. Pohled na její dlouhé, lesknoucí se tělo je fascinující. Pro zvýšení efektu mají v menším košíku živou krysu, kterou hází poblíž hada. Jen dopadlo její tělo na zem, zdvihá se had do metrové výše, roztahuje dlouhá žebra a na jeho hřbetě se opět objevují známé, výstražné brýle. Krysa se vůbec nehýbá, jako by ztuhla. Kobra královská má slabý zrak a jako všichni hadi spoléhá na svůj rozeklaný jazyk, který zachycuje pach krysy. Náhle sebou kobra mrskla a její jedové zuby a žlázy vstřikují do krysy toxin. Další zuby jako háčky pozvolna posunují kořist do rozšířené tlamy. Krysu polyká v celku a po deseti minutách představení končí.

Odplováme od ostrova sopek

Po několika dnech odplouváme. Ve stínu stromů poblíž přístavu sedí skupinky starců. Tváří se dobrácky, žvýkají a plivají červené chuchvalce slin na asfaltovou cestu. Zdejší muži nepijí alkohol, ale neodpustí si zelený betelový list. Potřou je hašeným vápnem, posypou kořením a žvýkají, aby se tak na chvíli odpoutali od chmurné skutečnosti. Betel zbarvuje sliny do červena a na pohled to vypadá jako když plivají krev. Žvýkají a v duchu se jim asi zdá, že jsou bohatí jako maháradžové.

Časně ráno proplouvá naše loď pobřežní zelení, která se po chvíli mění v tmavomodrou hloubku Jávského moře. Na horní palubě stojí uzdravený Vanilka a jeho načervenalá, přirozená pleť zrzka rudne v raním vlhku. Těsně pod hladinou se objevují rejnoci a mávají širokými ploutvemi, podobající se temným neskutečným přízrakům. Je to nádherné a vzrušující tak jako celý ostrov Surabaja, kde začínají ničivé vlny tsunami a domorodci věří na posmrtný život.

Současná karma článku: 8.20
Co je to karma a jak funguje?

Diskuse k zápisku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky