Příběhy z New Yorku

Nejzajímavější pohled na New York je z lodě, která s námi pomalu odplouvá od jižního cípu Manhattanu.Zatím co se za zádí lodě zmenšují obrysy bělajících se mrakodrapů,před přídí se stále více zvětšuje měděnkově nazelenalá Statue of Liberty – socha Svobody. Nechat čekat dámu s planoucí pochodní mně připadá, jako by cizinec přijíždějící do Prahy šel místo na Karlův most, nejprve do Nuslí.A to nechci pěknou pražskou čtvrť nijak urážet, vždyť jsem se tam narodil. Žádné sebekrásnější prospekty nemohou nahradit vlastní oči.Byl to vlastně impozantní dar Francouzů ke stému výročí Ameriky, která v letech 1886 oslavovala svou nezávislost.Už před mnoha lety vítala z dálky miliony nedočkavých přistěhovalců, než přirazili k malému ostrůvku Elis Island. Dodnes jsou tam vidět ve staré, prosklené budově hromady letitých,potlu­čených kufrů, se jmény všech možných národností.
„Jak asi dopadli první přistěhovalci ?“ ptám se Pavla, jinak zkušeného lodního radiotelegrafisty.
„Ty kufry, co tam uvidíš navrch a mají velké, mosazné jmenovky, patřili těm, co tady našly štěstí a bohatství. Po čase je sem zase vrátili, aby si připomněli svoje krušné začátky. A ty nejrozlámanější, co leží pod nimi jsou těch, co to vzdali a nebo je sem nepustili.Jak dostavěli sochu, začala na všechny přistěhovalce dohlížet imigrační komise, která je zpovídala a po celých šedesát let si neodpočinula. Největší nápor byl od konce18 století, kdy přes ostrůvek Elis přešlo dvanáct milionů imigrantů.“

Pohled na newyorský kotel

Jen jsme přirazili k přístavnímu molu Liberty Island,spojujeme se s ostatními v dlouhý proud různých národností a vylézáme po sto šedesáti osmi točitých schodech, nahoru do naježené sochy Svobody.Uvnitř v mohutném, padesáti metrového postavci, podepírajícím stejně vysokou a přes dvě stě tun těžkou sochu je rachot. Úzké otáčky, kdy jeden druhého tlačíme vzhůru končí, a odměnou nám je pohled na velkou část newyorského „tavícího kotle,“ ve kterém žije i s předměstím téměř devatenáct milionů lidí.Nejzajímavější je lidský kontakt, a ten je na zpáteční cestě v brooklynském, přístavním South Street Seaportu, a v ulicích s patinou největšího rybího tržiště velkoměsta. Jako by se tady propojili všechny bary, krčmy, obchody a obchůdky s námořnickými potřebami, všech nejznámějších přístavů. Vždyť odtud není daleko do hlavního newyorského přístavu, největšího na světě, kam každý rok připlouvá více jak šest tisíc lodí. Všude kolem to voní rumem, řekou a dálkami. Od zakotvených historických lodí s holými stožáry je kousek ke známému restaurantu The Bridge Cafe.
„Pojď, půjdeme dovnitř, připravují tady výborně upravené krabi i rybí pochoutky,“říká tělnatý Pavel a tak na nic nečekám a jdu se zvědavostí za ním
„Nezapomeň, že posledním hitem newyorčanů je thajská kuchyně. Je lehká, chuťově i vzhledově rozmanitá a hlavně čerstvá, letecky přímo z bangkokských kuchyní.“Sedíme u malého stolku a ochutnáváme jednu z jejich výborných rybích omáček.V Thajsku jí připravují z drobných ryb, které uzavřou do sudů a několik měsíců je v nich nechají louhovat. Po určené době se z nich získá slaná, tmavě zlatá šťáva, která se společně se sušenou pastou z krevet, česnekem a zázvorem, přidává do všech thajských jídel. Kávou, ovocným dezertem z papájí a sladkého manga, ukončujeme thajskou kuchyni. Chuťová báseň, která je poznat na spokojeném obličeji mého přítele je však v rozporu s naší společnou„diš­kreci.“

Finanční krize v roce 1929 se podobá krizi dnešních dnů roku 2009

Tak jako v dnešní době finanční krize,tak v roce 1929, kdy byl největší rozkvět newyorského velkoměsta, přišel pád světové burzy a tím všeobecná nezaměstnanost. Tady ukázali američtí občané, že umí riskovat a proti všem předpokladům začala stavba Empire. Dodnes se traduje příběh těžkého bombardovacího letadla, které narazilo v pětačtyřicátém roce do horní části mrakodrapu. Tehdy se celá posádka zabila a při velkém výbuchu zapálil benzin z roztržených nádrží několik poschodí. Je ironií, že nejvyšší newyorská dvojčata vrátila výšku starému mrakodrapu,když podobným,ale teroristickým útokem bylo 11.září roku 2001 bylo úplně zničeno WTC – Světové obchodní centrum.Nejprve jedno letadlo typu Boeing 767 narazilo v dopoledních hodinách do severní věže „dvojčat“ a přibližně po hodině se stejným typem letounu narazili teroristi do jižní věže WTC.Další letadlo jejich letadlo havarovalo po 10 hodině v západní části státu Pensylvania. A tak 19 únosců,pro­kazatelně arabského původu z Al-Kaidy děsivým způsobem usmrtilo v rozmezí několika hodin téměř tři tisíce obyčejných lidí.Je ironií,že starý Empire State Building – „Otec mrakodrapů“ je prozatím opět nejvyšší budovou New Yorku.

Smoking or non – smoking ? – kuřáci to mají i v Americe těžké

Dvě hodiny před půlnocí vcházíme do jednoho z mnoha nočních podniků. Trochu se lišíme oblečením se lišíme oblečením, ale tady to neberou tak vážně. Uvádí nás vysoký, kostnatý muž v uniformě připomínající válku Severu proti Jihu.Sleduje nás hluboko posazenýma očima, jako by chtěl odhadnout, kolik na to máme.
„Smoking or non – smoking ?“ ptá se jeden z číšníků.Ano, kuřáci to mají vAmerice těžké a začínají ubývat. Přicházíme právě včas, protože na pódium vchází pětičlenný orchestr černých hudebníků,vedených dlouhovlasým bělochem.Jen nám vrchní donesl objednané drinky, začíná hrát trubka, podbarvená tenor saxofonem známou melodii. Podnik se pomalu zaplňuje. Je to tak půl na půl, černí a bílí. Na každé ze stěn visí černobílé i barevné fotografie, s podpisy známých hudebníků. Mnoho lidí netančí, spíše sedí ve skupinách u stolů, popíjejí a hlavami přikyvují do rytmu. Ti tmavší, kterým se v šeru bělají zuby, si začínají tiše prozpěvovat. Mimo pár utajených cigaret a doutníků je cítit marihuana a všechno překrývá hudba. Jedna melodie zaniká a za ní následuje okamžitě jiná, se stále zrychlujícím se tempem. Cítíme příliv vzrušení při každém začátku profesionálně zvládnuté písně, kdy ani nedutáme a končíme dlouhým, nadšeným potleskem.Nemůžeme s Pavlem balit holky – nemáme peníze. A tak nás černý taxikář veze samotné, v černé newyorské noci do hotelové postele.

Superměsto konči v 66 ulici

Jedna z mých blízkých příbuzných ráda navštěvuje pražské Free shopy. Docela lituji, že s námi není.Tady v 64 Street by si užila, protože co dům to Free shop a v něm tisíce sošek, talířků, misek a to nemluvím o šatstvu.Kam se hrabou naši Vietnamci.Jsou to takové vrstvy, že si z nich děti majitelů, dělají bezpečné a příjemné doskočiště.Proti elegantním, honosným obchodům, kde se zákazník cítí nesvůj, je tady volné pole působnosti. Jen ceny jsou zarážející, svou centovou hodnotou. Ale tady se zboží nikdo neptá, kdepak ty ptáčku hnízdo máš…

Ta horší stránka superměsta začíná většinou v šedesáté šesté ulici. Nejmarkantnější rozdíl je v odpadcích. Přesto, že černé, igelitové pytle, rozestavené na všech newyorských chodnících, nemohou, co do elegance soutěžit s českými popelnicemi a kontejnery, tady je z nich jen torzo.Nějaký blázen sem před časem umístnil neonovou reklamu, která v poničených trubkách visí ze střech baráků.Tady pokračují ulice, téměř sta tisíc bezdomovců.Při­bližně pěti až desetičlenné party tmavých, černošských mladíků si nás podmračeně prohlíží a v rukou se jim významně kroutí krátké řetízky.
„Tady jít večer, tak chytnu první taxík, bič a pryč,“ naklání se ke mně Pavel.
„To jsi naivní, protože jak se setmí, tak za Central Park žádný taxikář nejezdí a i kdyby jel, tak až tě uvidí,ještě zrychlí,“ vyvracím jeho bludy a snažím se, přes svoje světlé vlasy, být co nejméně nápadný.

Jako bych něco přivolal jede proti nám z boční ulice stará, otlučená fordka a její proděravělý výfuk, připomíná kulometnou palbu. Chvíli podezřele kličkuje a po pár trhavých pohybech se na nás řítí. Uskakujeme do malého výklenku vchodových dveří jednoho z baráků, který je naší spásou. Rachot fordky,plně obsazené pokřikujícím dětským gangem se vzdaluje.Konečně si s Pavlem můžeme trochu oddychnou. Bylo to jen o chlup. Sebelepší napjatá situace nemůže nahradit vlastní zážitek.

Čím více se zvyšují čísla jednotlivých Street – ulic, tím horší je pohled na těžce poničené, křiklavě domy, kde na špinavých, čpících chodnících, pokrytých igelitem jsou rozloženy“obchody“ s použitým zbožím Zde se prodává všechno, co po sobě zanechali ti, kteří podlehli bídě a.nemoci. Je to paradox, ale jako dědil syn po otci řemeslo a předával jej v rodině dál, tak se tady ve stovkách případů, předává AIDS. Došli jsme až za 125 Street, k parku Marcus Garvey, kde u oplocení leží několik nehybných postav, zakrytých černým igelitem. Přesto, že New York nekončí za Central Parkem, a přesto, že jsme námořníci, chlapi jak se patří drsní, nepokračujeme dál, vždyť jak se říká – náhoda je vůl !

Kilometrový Central Park

Jsou tady příjemnější místa – největší plíce New Yorku – zelený Central Park. Je to dlouhá, čtyř- kilometrová procházka, která začíná padesátou devátou ulicí, až k Harlemu, a tam sto desátou ulicí končí. Pomalu, kilometr po kilometru poznáváme Američany, co by sportovce.
„Sory,“ dostávám šťouchanec od starší dámy,běžící kolem nás a s omluvným úsměvem zvedá ruku. Další skupina kluše za ní a tak raději uhýbáme k okraji cesty a přidáváme do kroku. Po půl hodině jsme v samém středu Central Parku. Leskne se zde zelené srdce Manhanttanu, velká vodní plocha – The Reservoir, která dříve sloužila jako newyorská zásobárna pitné vody.Tady dostává přezdívka New Yorku svůj správný význam – „Velké jablko.“

Na samém okraji parku, kde vysoké stromy zakrývají plot, stojí mladý, vysoký černoch a hraje na plné„pecky“na trubku. Kolem něho, na kamenných obrubnících sedí desítky jeho posluchačů a tleskají do rytmu. V tom je obsažena velká část demokracie, této mnohamilionové země. Každý si tady dělá co umí, ale nikomu v ničem nepřekáží, nikoho neomezuje a jen se sám svobodně předvádí. .

Jízda nazpět newyorským metrem probíhá nerušeně. Jednotlivé, postarší stanice vyzdobili sprejaři,ale na rozdíl od nás, jsou stříbrné vagóny, bez poskvrnky. Alespoň ty, s kterými se tiše a rychle přepravujeme, směrem k té lepší, krásnější Broadwaye.
„Kdy vystupujeme ?“ ptá se Jiří a naklání se k oknu, u kterého sedí, půvabná Indka, a snaží se přitáhnout k sobě dlouhé, pěkné nohy.

V New Yorku se nedá zabloudit

„Neboj, tady se nedá zabloudit,“a pouštím se do zjednodušeného vysvětlování, místních ulic.“ „Všechny západovýchodní ulice – Street , kterých je dvě stě dvacet se číslují od jihu na sever. Severojižních rovnoběžných ulic – Avenuí je jedenáct, a jen ta dvanáctá Broadway, po které jedeme, si to šine neposlušně stranou. Když tady náhodou zabloudíš, řekneš číslo ulice a jsi v pohodě doma. Z podzemky – Subwaje, nás žene dav menších lidiček se šikmýma očima nahoru, do.Centre Street. To je neklamná známka, že po chvíli navštívíme cizí město ve velkoměstě – Chinatown. Že jsme v úplně jiné zemi nás utvrzují i telefonní budky postavené ve stylu čínských chrámků. Všude je plno obchodů s hedvábím, miniaturními soškami z ebenu i slonoviny a nápisy v čínském znakovém písmu. Dost nám po cestě vyhládlo, a tak jdeme na čínské jemné chobotnice, které známe z plavby do jihočínských přístavů.

V mžiku nám přináší obsluhující číšník hůlky i normální příbory, a v jeho porcelánovém obličeji se smějí jenom oči
„Chao – dobře,“ zkouším pár slov, které znám z Číny a to stačí,aby jeho ztrnulá tvář změnila podobu.V restauraci mimo nás, není ani noha. Na prostřeném stole svití vonná svíce a je úplné ticho. Napadlo nás, že kdyby nám upadl nůž nebo vidlička, znělo by to, jako výstřel z pistole. Moc nám to nejede a jídla je vrchovatě.A tak platíme a máme se k odchodu. Náhle mně někdo tahá za rukáv. Přede mnou stojí šikmooký vrchní a jak je jejich zvykem zde i v Evropě,podává nám v úhledné krabičce zbytky našeho oběda.

Ulice,kde se lesknou stovky černých potrhaných pytlů

Jako měli Češi svoje vlastní město v Chicagu, tak jsou tady rozsáhlé čtvrtě Little Itali, obývané vznětlivými Italy, miniměsta ryšavých a pihatých Irů, veselých Řeků, Rusů, Židů, Němců a mnoha dalších Je to s podivem, ale společně s rozdílným náboženstvím křesťanů, muslimů, hinduistů, židů a jiných vyznání, vytváří snesitelnou atmosféru světové metropole. Začíná drobně pršet a stovky černě se lesknoucích pytlů na smetí, stojí jako vojáci v mokrých ulicích. Konečně se městské stromky i keře zbavují nánosu šedi, a přesvědčují chodce o své přirozené zeleni.

Přesto, že máme toulavé boty, nemůžeme všechno stačit. New York je městem muzeí. Začíná tomuzeem řeckých a amerických dějin a pokračuje přes desítky dalších, až po nejslavnější z nich, Metropolitan Muzeum. Před více jak třiceti lety byla tady dokončena stavba Lincolnova střediska, označovaná ze největší umělecký koncern světa, ve kterém účinkuje jak Metrpolitní opera, tak New- yorská filharmonie a Julliardova hudební škola. Nejen u nás, ale i v Americe obyvatelstvo stárne. Za to příslušníků asijského a španělského původu přibývá nejvíc – kolem sedmi až osmi procent celé populace.

Velký revolver s uzlem na hlavni

„Pojď podíváme se na revolver, který má uzel na hlavni,“ naléhám na Pavla, který mně s údivem následuje. Teprve,když jsme došli k placaté a vysoké budově OSN, přímo na břehu East River jsem začal chápat podivný umělecký výtvor, připevněný na betonovém podstavci.Je výmluvným znakem Organizace spojených národů, kde se v 39 patře schází sto sedmdesát národů. Po předložení pasu dostáváme vstupní povolení.Přeje nám štěstí v podobě polské skupiny ke které jsme se „Bardzo rychle,“ přidali.V duchu děkuji polskému lodníku Larsenovi, že mně naučil trochu polsky, a mohu se s šéfem výpravy domlouvat. Byl to let jako při prohlídce našich hradů a zámků. Jen uvnitř plenárního sálu jsme se na delší dobu zastavili a obdivovali slavná díla Picassa a Chagalla.

Nejpěknější byla naše americká průvodkyně – tady vidíte to, nebo ono, chvilka posezení ve velkém zasedacím sále OSN, chvilka v sále bezpečnostní rady a rychle do přízemí.Hodně zamyšlení v nás zůstalo, při prohlídce japonského mírového zvonu a na půl spálené kamenné soše. Ta byla výbuchem smetena na podlahu kostela,když do půl kilometru vzdáleného město Nagasaki, dopadla atomová bomba.Její dívčí tvář se dala poznat, ale zbytek sochy zůstal ohořelý.

Pár českých slov a čeká nás Bílý dům

„Pavle, jak se máš, !“ slyšíme za námi, známé české oslovení.
„Ahoj Jirko, co tady děláš ?“ volá Pavel a oba si potřásají rukama.
„Ale jsem tady s jednou obchodní delegací, jako počítačový expert. A co ty, už nemáš mořskou nemoc ?“ vyzvídá rodilý Pražák, velkého vzrůstu a černého, hustého vousu.
„Nechali jsme tady s kamarádem loď lodí, a obdivujeme zdejší holky,“ a ještě venku, před vchodem se poklepávají po ramenech.
„Zítra ráno o páté jedu autem do Washingtonu, nechcete se oba svézt ?“
„Rádi, a kdy a kde ?“ ptáme se skoro dvojhlasně.
„Tam, kde spíte,ať to nemusíte hledat a hlavně nezapomeňte, v pět ráno !“

Zamával, bouchnul dvířky a byl pryč. Musíme si to nechat trochu projít v hlavě. Jen tak, z ničeho nic potkáme Pavlova kamaráda, který s ním před lety chodil v Ječné do průmyslovky,a pojedeme spolu pozdravit hlavu Ameriky.

V pohodě se můžeme pár hodin procházet středem New Yorku. Tak, jako je v Praze hlavní tepnou Václavák, tak Pátá avenue je nejbohatší a nejdražší jedenáctikilo­metrovou třídou Manhattanu. Supermoderní modely u Kleinfeld´s začínají od jednoho tisíce dolarů, ale Bergdorf Goodman jde ještě výš. Je to nádhera pod křišťálovými lustry a zároveň zbytečné mrhání času, protože sledování astronomických čísel na cenovkách se nám protáčí panenky. „Milostivá, to jsou zloději co !“ Jarda, v předtuše zítřejší příjemné cesty blbne, a volá češtinou na důstojnou dámu s kloboukem. Ta nelení a s úsměvnou angličtinou oplácí – „Ó yes, my mannered boy !“ – „Ó ano můj nevychovaný chlapče !“ Čekal jsem, že na zářící a bohaté páté avenue potkáme nějakou filmovou hvězdu, nejmíň Bruce Wilise, nebo Mio Farow. Místo toho si to proti nám šlape bosý bezdomovec, s vlasy až k pasu, a na zádech si přidržuje své svršky v igelitových pytlích. Jako by chtěl tenhle ušmudlanej človíček znázorňovat bídu a lesk samého středu metropole. Chová se tak přirozeně, že je to až k nevíře. Kdyby šel po Václaváku, všichni by se za ním otáčeli, až by narazili do lampy. Tady se nic neděje – je to prostě O. K. – v pořádku ! Čas letí jako splašený a před námi je dlouhá cesta a krátký spánek. Měj se dobře Manhattane, snad se zase uvidíme…

Současná karma článku: 13.40
Co je to karma a jak funguje?

Galerie k zápisku

ny01	ny02
ny03	ny04
ny05	ny06
ny07

Diskuse k zápisku