Názory k zápisku: Tělem doma, duší v dáli

No, uteklo to rychle Martine. Napjatě jsem očekával, jestli to náhodou neotočíš na východ

Jojo, uteklo to. Těšil jsem se na každý z tvých článečků v blogu.

Úplně ti rozumím. Po návratu má člověk tendenci i nadále mluvit směsí angličtiny a různě pochytaných slov z dalších několika jazyků, diví se při poslouchání cizích hovorů v autobuse, jakými nepodstatnostmi se můžou lidi zabývat a brát je smrtelně vážně, řidičům autobusů rozdává pro štěstí cizokrajné drobné, které našel po kapsách a snažil se s nimi platit…

Tak jsem hned po návratu ze Španělska zpětně dočetla všechny Vaše příspěvky na blogu. Píšete tak lehce, čistě a citlivě, s kamerou v očích a se srdcem na dlani, že nezbývá než popřát, aby se Vaše touhy nadále psát a vyprávět o svých cestách beze zbytku vyplnily.Hodně štěstí.

Martine, vy ten příběh vyprávíte jako jednu dlouhou báseň…začetla jsem se a nebýt už půl 3 ráno a nemuset ráno v 6 vstávat do školy, jistě bych dočetla i zbývajících 5 článků. Zrovinka včera jsem na stránkách National Geographic čirou náhodou zhlédla reporáž o vesničce Kandovan a hned jsem si vzpomněla na Turecké Göreme a Kapadocii, kde jsme v nedávné době strávili úžasné 2 dny při cestě za poznáním historických a přírodních památek Sýrie a Jordánska. Vybavila jsem si ten melancholický pocit, když stojíte uprostřed pouště, nemáte ani šajnu, jaké je vlastně datum a čas a vše na vás dýchá klidem. Těším se na další vypravování z cest