Váránasí, svaté město Indů

Důkladná kontrola

Do indického Váránasí, letíme z hlavního města Nepálu, z Káthmándú. Při vstupu do prostoru letiště, procházíme detektorem kovů a také je zkontrolován obsah našich příručních zavazadel. Tím obvykle kontroly na letištích končí. Při letech do Indie, jsou však vzhledem ke zvýšenému nebezpečí teroristických útoků, zavedena dodatečná bezpečnostní opatření. Všichni cestující se musí podrobit důkladné osobní prohlídce, kterou provádí příslušníci a příslušnice armády. Po prohlídce čekáme na odlet. Pochvíli dostáváme pokyn, že se můžeme odebrat k letadlu. Ještě před nástupem, však musíme identifikovat svá zavazadla, která jsou naložena v transportních vozících stojících vedle stroje. Tímto způsobem se má zabránit tomu, aby se naložilo zavazadlo, které nepatří žádnému z cestujících. V něm by mohla být na palubu propašována výbušnina. Teprve po tom, co všichni ukážeme na své zavazadlo, dává voják zřízenci letiště pokyn, aby zavazadla naložil. Po této zdlouhavé předehře letadlo startuje a po krátkém letu přistává ve Váránasí, v indickém svazovém státě Uttarpradéš. Sestupujeme po schůdkách na letištní plochu a ovane nás proud horkého vzduchu. Myslíme si, že horko pochází z motorů letadla. Za chvíli však zjišťujeme, že vzduch není rozpálený od turbín, ale že je zde skutečně takové vedro. Na teploměru umístěném u dveří do letištní haly pak vidíme, že teplota vzduchu přesahuje čtyřicet stupňů Celsia. Přicházíme do letištní haly a čekáme na pasovou kontrolu. Úředník za přepážkou rozvážně listuje v každém kontrolovaném pasu. Fronta čekajících se jen pomalu zkracuje. Po kontrole cestovních dokladů, se odebíráme k pohyblivým pásům pro zavazadla a odcházíme k pracovišti celní kontroly. Všichni Indové cestující s námi již mají celní kontrolou za sebou a opustili halu. U přepážky zůstává jen naše skupina. Celník nechává otevřít namátkově vybraný kufr a pomalu prohlíží jeho obsah. Muž se při kontrole, trvající skoro čtvrt hodiny, tváří velice důležitě. Pak si k sobě volá našeho průvodce a něco mu vysvětluje. Průvodce se vrací a tlumočí nám celníkův vzkaz. Úředník požaduje od každého z nás pět dolarů, jinak prý bude pokračovat v důkladné kontrole našich zavazadel. Z jednání celníka jsme všichni v šoku. Vzájemně probíráme naše možnosti. Buďto čekat, než budou zkontrolována všechna naše zavazadla, což může trvat bůhvíjak dlouho anebo zaplatit všimné. Po krátké poradě vítězí druhá varianta. Vybíráme mezi sebou požadovaný obnos, průvodce jej předává celníkovi a my znechuceni jednáním úředníka, opouštíme letištní halu.

Váránasí

Z mezinárodního letiště ve Váránasí se vydáváme se na cestu do města. Ulice, kterými projíždíme, jsou plné lidí, jízdních kol, rikš a starých aut. Podél ulic stojí většinou zanedbané jednopatrové domy. V přízemí mnohých z nich jsou nejrůznější obchody s obrovskými vývěsními štíty. Část obchodníků má své zboží rozloženo přímo na zemi. Některé ulice jsou lemovány ohyzdnými přístřešky zhotovenými z klacků potažených špinavými hadry. Tyto brlohy tvoří celé slumy, ve kterých žijí nejchudší obyvatelé města. Po ulicích se pohybují kozy a posvátné krávy. V bahnitých loužích na okraji ulice se válejí vepři. Zvířata spásají odpadky povalující se na ulicích. Nestačíme se divit, když vidíme kozu, jak požírá špinavou plastovou tašku. Svoz odpadků není nijak organizován a tak jsou zde zvířata jejich jediným likvidátorem. Město má přes tři miliony obyvatel, my si ale zatím připadáme jako na veliké vesnici. Asi po půlhodině jízdy, během které nevycházíme z údivu nad neskutečnou bídou a špínou, kterou vidíme všude kolem, přijíždíme k chrámu Bharat Mata Temple. Vystupujeme a u dveří autobusu se okamžitě seběhne houf dětí. Průvodce nás nabádá, abychom dětem nedávali žádnou almužnu a dodává, že žebrání je organizováno dospělými a děti musí všechny vyškemrané peníze odevzdat. Někteří rodiče prý dokonce neváhají zmrzačit své vlastní dítě, aby při žebrání vzbudilo u turistů soucit. Dáváme dětem sladkosti a drobné dárky a odcházíme ke chrámu. Před vstupem se musíme všichni vyzout. Okamžitě k nám přichází muž a nabízí se, že naše boty za dvacet rupií za pár ohlídá. Zdá se nám to moc, když ale vidíme několik žebráků, stojících nedaleko a prohlížejících si se zájmem naše boty, tak souhlasíme. Vcházíme do chrámu Matky Indie, uprostřed kterého je umístěna plastická mapa Indie a přilehlých států. Mapa je velká asi desetkrát deset metrů a je vyřezána do světle hnědého mramoru. Jsou na ní dobře vidět nížiny a vysoké hory celého subkontinentu. Dobře patrná je i Tygří soutěska, hluboko zarytá do hřebenů hor. Tento horský průsmyk, byl kdysi součástí hedvábné stezky. Po prohlídce chrámu, se již za šera, vydáváme na cestu do hotelu. Kromě velkého množství chudáků v ulicích, náš ještě udivuje symbol svastiky, který je často k vidění na autobusech a na domech. Tento kříž s ohnutými rameny je v hinduismu i buddhismu chápán jako velice pozitivní symbol. V Evropě je však často spojován s neblaze proslulým nacistickým hnutím.

Očistné koupele

Indie, Váránasí, očistná koupel v Ganze

Je teprve pět hodin ráno, když procházíme ulicí Dashashwamedh Road a míříme ke břehu řeky Gangy. Všude kolem je plno turistů i místních lidí, kteří všichni směřují k řece. Na chodnících, uloženi na prkenných lehátkách, nebo jen tak na kusu hadru, spí lidé a mezi nimi leží posvátné krávy. Na dlažbě se válí spousta odpadků a výkalů. Cestou míjíme boudy z prken, ve kterých se prodává občerstvení. Potkáváme muže, který tlačí neuměle stlučenou dřevěnou káru, na níž veze člověka postiženého obrnou. Pohled na tohoto znetvořeného nebožáka je tristní. Obcházíme krávu ležící na ulici a blížíme se k řece. Na chodníku stojí muž, oblečený do dlouhých bílých šatů, který drží v ruce gong a buší do něj masivním dřevěným kolíkem. Ohlušující zvuk gongu se rozléhá celou ulicí. Přicházíme ke schodišti, které vede až do vod Gangy. Sestupujeme dolů a míjíme několik prodavačů nabízejících řetězy z čerstvých pestrobarevných květů. Lidé je kupují a posléze je hází jako oběť do Gangy. Ocitáme se na břehu a nastupujeme do jedné z mnoha pramic kotvících u řeky. Zdatný Ind odráží veslem loď od břehu a vyplouvá na hladinu. Průvodce nás varuje, abychom do řeky nenamáčeli ruce. Voda v ní je silně znečištěna nebezpečnými látkami a choroboplodnými zárodky. Místní obyvatelé jsou však proti škodlivinám v řece imunní. Pro hinduisty je Ganga posvátná řeka a koupel v ní je má očistit od všech hříchů. Posvátných míst je na toku řeky celá řada, ale nejposvátnější z nich je právě Váránasí. Většina věřících proto přijíždí vykonat očistnou koupel do tohoto svatého města hinduismu a buddhismu. Pro tento účel jsou na břehu Gangy vybudovány gháty, kterých je zde kolem stovky. Loď s námi pomalu pluje podél levého břehu. Na ghátech tvořených širokými schodišti, které klesají až do řeky, se tísní stovky lidí, kteří se přišli očistit do Gangy. Ženy jsou při koupeli oblečené do sárí, muži jsou vysvlečeni do spodního prádla. Pozorujeme hubeného muže, jak si obřadně namydlí mýdlem tělo včetně hlavy a pak se celý ponoří do vody, aby se opláchl. Děti si při koupání hrají a dovádějí. Mnohé z nich se koupou nahé. Nyní proplouváme kolem Dashashwamedh Ghat, který patří k nejstarším a nejdůležitějším ve Váránasí. Za ghátem stojí fronta několikapatrových domů a několik homolovitých svatyní. Loď pluje dál. Nad obzorem se právě vyhouplo slunce a jeho slabé světlo ozařuje růžové stěny paláce stojícího na Raja ghátu, kolem něhož právě proplouváme. Nedaleko pere několik mužů v řece prádlo. Velkými kusy bílého prádla buší do kamenů ležících ve vodě. Následně prádlo máchají v řece a rozprostírají jej na břehu, aby uschlo. Pochvíli míjíme nenápadnou budovu, ve které se nachází hospic Matky Terezy. Podél řeky stojí kromě jiných budov, také paláce mahárádžů. Mnohé z nich jsou však neudržované a velice zanedbané.

Spalovací gháty

Indové přijíždějí do Váránasí nejen provádět očistné koupele, ale také zemřít. Mnoho starých lidí sem přichází, aby zde čekali na svou smrt. Kremace ve svatém městě a následné rozptýlení popelu v řece Ganze, totiž představuje pro hinduisty přímou cestu do nebe. Kremace těl zemřelých se provádí na spalovacích ghátech. Jedním z nich je Harischandra Ghat, ke kterému se nyní blížíme. Již z dálky vidíme na břehu hromady dřevěných polen a kouř stoupající z několika míst. Loď připlouvá blíže a my pozorujeme scény, které se odehrávají na břehu. Čtyři muži nesou nosítka z bambusu, na kterých leží nebožtík zahalený do oranžového roucha. Za nimi jde skupinka pozůstalých. Tělo je odneseno až k řece, kde probíhá obřadné očištění mrtvého. Na břehu leží další tři nosítka se zemřelými. Nedaleko hoří jasným plamenem hranice s nebožtíkem a nad ghátem se vznáší kouř z dohořívajících hranic. Pozorujeme dva muže, jak shazují dřevěnou tyčí do vody nespálené zbytky ostatků. Další pak stojí po kolena ve vodě a odstrkává dlouhým bidlem dál od břehu veliký kus nespálené tkáně, který unáší pomalý proud řeky dál. Neutěšenost tohoto místa dotváří dva komíny nedalekého krematoria. V něm probíhá kremace nebožtíků, o jejichž pohřeb se nemá kdo postarat. Zcela bez kremace se pak provádí pohřeb některých zamřelých. Například těla zesnulých těhotných žen, malých dětí, či svatých mužů, jsou zabalena do roucha a vhozena do Gangy. Proto není výjimkou, když na hladině plave kromě nespálených ostatků, také celé tělo. Mlčky sledujeme co se děje na ghátu a připadá nám to jako z hororového filmu. Ind u vesel obrací loď a vyplouvá zpátky. S postupujícím časem se břeh zcela zaplnil lidmi, takže schodiště vedoucí do vody, jsou nyní naprosto plná. Slunce již začíná pálit a tak se koupající věřící chrání před slunečními paprsky bambusovými slunečníky. Proplouváme znovu kolem Dashashwamedh ghátu a plujeme dál po proudu. Míjíme nyní Man Mandir Ghat a obdivujeme výstavný palác mahárádži z Jaipuru, stojící za ním. Plujeme dál až ke ghátu Manikarnika, který je hlavním místem pro spalování těl zemřelých. I zde vidíme velké hromady dřeva připraveného na kremace, dále několik nebožtíků na nosítkách, hořící hranice, spousty odpadků, doutnající hromady ohořelých zbytků dřeva a ostatků a několik mužů, kteří je tyčemi shazují do řeky. Mezi tím vším se nepodobni duchům, pohybují postavy pozůstalých, mužů starajících se o kremace a také posvátné krávy. Loď neslyšně klouže po hladině kolem ghátu a obraz pekelné říše, kterou nám toto kremační místo připomíná, nám pomalu mizí z dohledu. Ještě proplouváme kolem chrámu, který kdysi stával na břehu, ale postupem času se propadl, tak že dnes vystupuje jeho šikmá homolovitá věž z vod Gangy. Konsternováni tím, co jsme během plavby viděli, vystupujeme na břeh.

Uličky starého Váránasí

Indie, Váránasí, uličky starého města

Procházíme kolem ohromných hromad dřeva připraveného na kremace a pozorujeme muže, jak pomocí klínu a veliké palice, štípe silné části kmenů na menší kusy. Vedle muže stojí masivní decimálka na vážení dřeva. Dřevo je v Indii vzácné a drahé a tak jeho příprava a následný prodej na kremace, je velice výnosný byznys. Nacházíme se na okraji staré části Váránasí a vydáváme se jednou z jeho křivolakých uliček na procházku. V uličce široké sotva tři metry je živo. Přímo na dlažbě stříhá holič mladého chlapce dohola. Je to příprava na kremační obřad, neboť mužský potomek zemřelého, se jej musí zúčastnit holohlavý. Dále míjíme pouliční jídelnu, zabírající skoro polovinu ulice. Po obou stranách uličky jsou malé krámky s nejrůznějším zbožím. V jednom z nich je k dostání betel. Vidíme muže za pultem, jak podává staršímu Indovi takzvané betelové sousto. Je to malý svitek listu pepřovníku betelového s kouskem arekového ořechu uvnitř. Pro urychlení reakce je list pepřovníku natřen drceným vápnem. Muž vkládá smotek do úst a začíná žvýkat. Pochvíli jsou jeho ústa plná červených slin. Žvýkání betele je zde velice rozšířené a to navzdory tomu, že látky obsažené v soustu zbarvují zuby do ruda a vápno rozežírá zubní sklovinu a dásně. Jdeme dál uličkou a míjíme krávu, spásající odpadky povalující se na ulici. Procházíme kolem minisvatyně, u které sedí žebrající muž s dlouhými bílými vlasy a oblečený do červeného roucha. Přicházíme k uličce Vishwanath Galli. Odbočujeme do ní a zakrátko se ocitáme na místě, kde stojí Kashi Vishwanath Temple, takzvaný Zlatý chrám. Tento svatostánek, patřící mezi nejposvátnější chrámy v celé Indii, je však zavřený. Na radu domorodého průvodce vstupujeme do obchodu na protější straně uličky a vystupujeme do patra, odkud oknem vidíme alespoň část pozlacené střechy chrámu. Vracíme se na „hlavní ulici“ a pokračujeme v procházce. Všude leží odpadky a zvířecí výkaly. Na některých místech se jim nelze vyhnout, tak že v nich musíme šlapat. Zanedlouho již přicházíme na okraj starého města. Nastupujeme zde do autobusu a odjíždíme přeplněnými ulicemi na jižní okraj Váránasí, do areálu Banaras Hindu University. Procházíme udržovaným parkem kolem budov jednotlivých fakult a různých sportovních objektů, až k novému Vishwanath Temple. Obdivujeme krásný chrám, který má spodní část vystavěnou z růžového kamene, nad níž vyčnívá vysoká bílá homole. Z moderního univerzitního areálu, který vylepšil obraz města v našich očích, se přemísťujeme na letiště. Návštěva Váránasí končí, odlétáme z tohoto svatého města s obrazem bídy, kterou jsme zde viděli a především s nezapomenutelným zážitkem z plavby po řece Ganze.

Současná karma článku: 11.26
Co je to karma a jak funguje?

Galerie k zápisku

Indie, Váránasí, Dashashwamedh Ghat	Indie, Váránasí, očistná koupel v Ganze
Indie, Váránasí, uličky starého města

Diskuse k zápisku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky