
Solné jezero Salar de Uyuni je největší solná poušť na světě. Nachází se v Bolívii, v centrální části Altiplana ve výšce 3650 metrů a má rozlohu okolo 10 000 kilometrů čtverečných. Jezero je úplně vyschlé a je pokryto vrstvou soli, jejíž síla se pohybuje v rozmezí dva až dvacet metrů. Přijíždíme k okraji jezera. Vjíždíme na solnou vrstvu a směřujeme do středu bílé pláně, kde se nachází ostrov. Po několika kilometrech zastavujeme. Vystupujeme a procházíme se po solné pláni. Krystalky soli nám chroupají pod nohama. Všude kolem nás je nedozírná bílá pláň, sahající až k obzoru.
Kaktusový ostrov
Pokračujeme v jízdě po jezeře až k ostrovu Incahuas. Zastavujeme asi kilometr od ostrova a dál jdeme pěšky. Na skalnatém ostrově rostou vysoké kaktusy, které dokládají, jak je toto území vyprahlé. Přicházíme k ostrovu. Až nyní je vidět jak jsou kaktusy skutečně veliké. Některé z nich dosahují výšky kolem pěti metrů. Stoupáme skalnatou strání mezi kaktusy. Na zemi vidíme ležet dřevnaté zbytky odumřelých kaktusů. Indiáni z nich vyrábí misky a další předměty. Vystupujeme na vrchol kopce. Všude kolem nás je oslnivě bílá solná planina ozářená slunečními paprsky. Až po chvíli vnímáme majestátný klid, který tu panuje. Kromě vlastního dechu neslyšíme žádné zvuky. Mlčky sledujeme bílou záplavu kolem sebe. Po chvíli sestupujeme zpět k jezeru. Opatrně se vyhýbáme kaktusům, jejichž ostny jsou dlouhé asi deset centimetrů a vypadají dost zlověstně. Nastupujeme do auta a vydáváme se dál. Od ostrova jedeme směrem na východ. Za nějaký čas před sebou vidíme nízkou budovu, stojící přímo na solné pláni. Je to takzvaný solný hotel. Stěny budovy jsou postaveny z bloků zkamenělé soli a střecha je ze slámy. Vstupujeme dovnitř, většina vybavení je zhotovena rovněž ze solných bloků. Míjíme stolek a židle ze soli. Vedle stojí plastiky zvířat rovněž ze soli. Po zastávce v hotelu pokračujeme dál. Nedaleko zastavujeme u hromad soli. U jedné z nich vidíme muže, který motykou rozrušuje tvrdou solnou vrstvu a lopatou hází sůl na hromadu. Překvapuje nás, jak primitivně se zde sůl těží. Nesedáme do auta a vyjíždíme k cíli naší cesty, do města Uyuni.
Poklidné město
Město Uyuni leží na východním okraji solného jezera a má asi desettisíc obyvatel. Většina domů je přízemních. Dlážděnými ulicemi města projíždí jen velmi málo osobních aut. Jen zřídka projede městem nákladní auto. V ulicích města vládne spíše venkovská atmosféra. Míříme do restaurace. Ta je téměř plná a jediná servírka pracuje méně než pomalu. Stejně jako ostatní hosté dlouho čekáme na jídelní lístek, na objednávku, na jídlo a na placení. Jsme z toho nervózní. Odcházíme z restaurace rozladěni, že vše tak dlouho trvalo. Ostatní hosté v klidu čekají. My jsme jediní, kdo chvátá. Zde platí jiné zvyklosti a evropský spěch tady téměř neznají. Procházíme poklidnými ulicemi města kolem obchodů, směnáren a kaváren. Široké ulice jsou plné chodců, kteří nikam nespěchají. Přicházíme k tržnici. Trhovci sedí před svými stánky a čekají na zákazníky. Městem prochází železniční trať směřující přes Altiplano až na pobřeží Pacifiku. Tato trať je nejvýše položená železnice na světě.
Nedaleko města je na slepé koleji shromaždiště vyřazených vagónů a lokomotiv. Vydáváme se podél trati k železničnímu hřbitovu. Procházíme kolem koster osobních i nákladních vagónů. Všude kolem se povalují nápravy vagónů, hromady rezavých šroubů a různé kusy kovových částí železničních vozidel. Přicházíme k místu, kde stojí vyřazené lokomotivy. Některé z nich mají kola zabořená až po nápravy do země. Torza strojů nejrůznějších tvarů a velikostí připomínají éru páry na železnici. Na některých lokomotivách si hrají místní kluci na strojvůdce. Když se vracíme zpátky do města, začíná se již stmívat. Vyzvedáváme si svá zavazadla, která byla přes den uložena v místní cestovní kanceláři a vydáváme se na autobusový terminál. Chvíli nám trvá, než najdeme autobus do La Pazu. Usedáme na sedadla, vůz vyjíždí a nás čeká celonoční jízda do hlavního města.
V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky