Smlouvání s Marokáncem

Rybáři bez přístavu

Portugalské přímořské letovisko Monte Gordo se vyvinulo ze staré rybářské osady. Leží na břehu Atlantického oceánu, jen několik kilometrů od hranice se Španělskem. V městečku žije necelých pět tisíc obyvatel a v posledních letech zde vyrostlo mnoho moderních hotelů a penzionů. V centru se uchovaly bezvadně udržované staré kamenné domy s malým náměstím, v jehož středu stojí kostelík. Ulice letoviska jsou plné restaurací, kavárniček a obchodů s řemeslnými výrobky. Z mnoha restaurací umístěných přímo na chodníku je cítit vůně servírovaného jídla a zejména pak neodolatelné aroma grilovaných sardinek, které jsou místní specialitou. Široká písečná pláž je plná přenosných slunečníků, které si lidé upevňují do písku co nejblíže k moři. Vlivem nezvykle vysokého přílivu, voda postupně zaplaví značnou část pláže. Lidé se proto musí i se svými slunečníky přemístit a stěsnat se na zbývající pruh písku. Toto stěhování se s každým přílivem opakuje. Pobřeží Algarve omývá Atlantický oceán, jehož voda je dost chladná. Teplota vody během našeho pobytu, dosahuje nejvýše dvaceti stupňů Celsia a někdy dokonce klesne jen na sedmnáct stupňů. Ačkoli je pláž plná opalujících se turistů, do vody se odváží málokdo.

Portugalsko, Monte Gordo, na pláži

Koupání je zde opravdu jen pro otužilé. Na okraji pláže leží velké množství mušlí vyplavených oceánem, z nichž mnohé jsou veliké jako dlaň. Je to doslova ráj pro děti, které mušle sbírají ve velkém. Monte Gordo je město rybářů, kteří každé ráno vyplouvají na moře za úlovkem. Ulovené ryby pak prodávají na trhu v centru starého města. Zvláštností je to, že Monte Gordo nemá žádný přístav.

Rybáři po návratu z lovu najedou lodí na břeh, zapřáhnou jí za traktor a ten jí vytáhne dál na pláž. Před vyplutím zase loď traktorem zatáhnou do moře. Důvod tohoto zvláštního počínání je prostý, zdejší přístav totiž zničil oceán. Mnoho rybářů proto s lovem skončilo a zbývající pak „kotví“ na pláži.

Na trhu

Procházíme hlavní obchodní ulicí letoviska, která je pěší zónou. Z poutače umístěného na stojanu uprostřed ulice, se dovídáme, že na okraji městečka se konají výstavní trhy. Vydáváme se proto po pobřežní promenádě na tržiště. Procházíme po chodníku kolem pouličního malíře, který maluje turistům rychloportréty a přicházíme na konec promenády. Zde je instalováno několik desítek plátěných prodejních stánků, ve kterých se koná Art Fest. Prodávají se zde originální rukodělné výrobky ze zemí ležících u Středozemního moře. Procházíme podél stánků a prohlížíme si vystavené předměty. V nabídce převažují textilní výrobky, jako různá trička, šátky, letní oděvy a podobně. Kromě textilu vidíme také šperky, bižuterii, figurky vyřezávané z tropického dřeva, keramiku, výrobky z kůže a koberce. Přicházíme k jednomu ze stánků, ve kterém prodává obchodník z Maroka. Vedle jiných orientálních předmětů, nabízí osmahlý muž také tepané mosazné talíře. Prohlížíme si talíře různých průměrů a líbí se nám jeden z nich. Muž se ihned začíná vyptávat odkud jsme, vychvaluje svoje zboží a že nám udělá cenu. Ptám se prodavače na cenu talíře. Obchodník nabízí vyhlédnutý talíř za čtyřicet pět eur. Říkám, že je to moc a neprojevuji o talíř zájem. Obchodník mění nabídku. Nabízí nyní dva talíře za šedesát eur. Odpovídám, že chci jeden a že cena je stále vysoká. Muž nato nabízí tři talíře za osmdesát. Odpovídám mu, že dám dvacet pět za jeden. Muž cosi říká a energicky při tom gestikuluje. Posléze snižuje cenu na padesát eur za dva talíře. Trván na svém, chci jeden za dvacet pět. Obchodník po chvíli váhání nakonec souhlasí, balí talíř do papíru a něco si mumlá. Platím, ale nemám přesnou částku. Zdráhám se dát obchodníkovi dvě dvaceti eurové bankovky, neboť se obávám komplikací při vracení peněz. Nakonec podávám muži čtyřicet eur. Prodavač si bere peníze a okamžitě zkouší nabídnout dva talíře za čtyřicet. Rezolutně trvám na svém a chci jeden talíř za dohodnutou cenu, nebo vrátit peníze. Muž je již očividně rozladěný, vrací mně patnáct eur a hlasitě něco říká v arabštině. Odcházíme s talířem pod paží od stánku a asi je dobře, že obchodníkovi nerozumíme. Přesto, že je Marokánec zjevně nespokojený s konečnou cenou, určitě na nás ještě velice dobře vydělal.

Faro

Portugalsko, Faro, kostnice

Na výlet do města Faro se z Monte Gorda vydáváme vlakem. Sedíme na čistých sedadlech a pozorujeme krajinu za oknem. Trať kopíruje pobřeží Atlantiku a vede téměř vyprahlou krajinou. Až těsně před příjezdem do cíle míjíme četná jezera, kolem kterých roste bujná vegetace. Přijíždíme na předměstí univerzitního města Faro, ve kterém žije kolem padesáti tisíc obyvatel. Ještě míjíme marínu plnou jachet a vlak zastavuje. Vystupujeme na malém nádraží a vydáváme se na prohlídku města. Parkem Jardim Manuel Bivar přicházíme k městským hradbám a branou Arco da Vila vstupujeme do starého města. Procházíme jeho uličkami lemovanými upravenými měšťanskými domy. Přicházíme na náměstí Sé, míjíme radnici a dostáváme se k biskupské katedrále. Prohlížíme si její bohatou vnitřní výzdobu vytvořenou z azulejos a pak se vydáváme na věž. Černoch, prodávající vstupenky se ptá odkud jsme, když se dozvídá, že z České republiky, upřímně se diví a říká, že z Česka tu prý ještě žádný návštěvník nebyl. Stoupáme na věž, respektive na zbytek původní věže, která byla poničena při zemětřesení. Přicházíme na ochoz, který nemá žádnou střechu. Procházíme pod zvony, zavěšenými mezi silnými sloupy, jen tak pod širým nebem. Zhlížíme přes ochoz dolů, na staré domy historického centra sevřené do vysokých hradeb a na mořské pobřeží. Scházíme z věže, opouštíme staré město a podél hradeb přicházíme do živé obchodní čtvrti. Procházíme uličkami pěší zóny plné butiků a obhlížíme módní zboží vystavené ve výkladních skříních. Zakrátko přicházíme k baroknímu kostelu Igreja do Carmo, v jehož prostorách se nachází kostnice. Vcházíme do velké kaple, jejíž stěny a strop jsou obloženy kostmi a lebkami. Procházíme po kamenné podlaze k jednoduchému oltáři a nemůžeme uvěřit, že jsme obklopeni lidskými ostatky. Nesměle proto osaháváme jednu z lebek, abychom se ujistili, že je skutečná. V uzavřeném prostoru se stovkami lebek a kostí se necítíme nejlépe a kostnici opouštíme. Po této poněkud morbidní podívané se vydáváme směrem k nádraží. Zastavujeme se ještě v kostele de Sáo Pedro. Obdivujeme zde pěknou výzdobou z azulejos, zapalujeme svíčku a pak se vracíme na nádraží. Při čekání na nástupišti se seznamujeme se dvěma Čechy, kteří zde jsou na trampu. Pak nastupujeme do vlaku a opouštíme malebné a přívětivé hlavní město provincie Algarve.

Vila Real de Santo António

Z Monte Gorda se vypravujeme linkovým autobusem do města Vila Real de Santo António, ležícího na břehu řeky Guadiana, která tvoří přirozenou hranici mezi Portugalskem a Španělskem. Město, v němž žije necelých dvacet tisíc obyvatel, bylo v minulých letech zrekonstruováno. Hlavním zdrojem příjmů obyvatel města jsou rybolov a turistika. Vystupujeme na malém autobusovém nádraží na břehu řeky a vydáváme se pěšky do centra města. Procházíme po nábřeží osázeném palmami, míjíme jachetní přístav plný pěkných lodí a odbočujeme do ulice Teófilo Braga, která je upravená jako pěší zóna. Kráčíme po mozaikové kamenné dlažbě a sledujeme zboží vystavené na zemi před obchody, které po obou stranách lemují ulici. Celý střed města má pravoúhlé ulice, ve kterých stojí řady domů, vyhlížejících jako rodinné vilky. Proplétáme se mezi lidmi korzujícími po pěší zóně a přicházíme k objektu, který zabírá plochu celého bloku. Je to stará tržnice, která dnes slouží jako kulturní centrum. Odbočujeme do úzké uličky zastíněné velikými slunečníky a přicházíme na náměstí markýze Pombala. Čtvercové prostranství lemují stejně vysoké domy a po obvodu náměstí rostou v pravidelných rozestupech pomerančovníky. Mozaiková dlažba se paprskovitě sbíhá do středu náměstí k obelisku, který dominuje celému prostoru. Na první pohled je vidět, že náměstí a centrum města, byly postaveny podle předem pečlivě vypracovaného plánu. Přicházíme k obelisku a pozorujeme náměstí. Mezi domy, vypadajícími jako letohrádky, se vyjímají kostel Panny Marie s neokázalým průčelím a budova radnice s hodinami. Na náměstí je umístěno několik venkovních kaváren se slunečníky. Touláme se ulicemi centra a přicházíme k nové tržnici. Vcházíme do klimatizované haly a procházíme uličkami mezi stánky. Trhovci nabízí kromě čerstvých ryb a dalších potravin také místní produkty, například Portské víno, víno verde, marcipán, keramiku azulejos a výrobky z korku. Z tržnice se vracíme do přístavu. Jdeme kolem mola, u kterého kotví trajekt, pendlující mezi portugalským a španělským břehem. Přicházíme k budově staré celnice, kde si kupujeme jízdenky a čekáme na autobus, který za chvíli přijíždí. Nastupujeme a odjíždíme z města, které Portugalci vystavěli v osmnáctém století jako výkladní skříň celé země. Chtěli tím u návštěvníků přijíždějících ze Španělska vzbudit dojem prosperity. Nakolik se jim to podařilo nevíme, ale nám se město Vila Real de Santo António velice líbilo.

Současná karma článku: 9.23
Co je to karma a jak funguje?

Galerie k zápisku

Portugalsko, Monte Gordo, na pláži	Portugalsko, Vila Real de Santo António, náměstí
Portugalsko, Faro, kostnice	Portugalsko, Faro, kostnice
Ilustrační obrázek

Diskuse k zápisku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky