
Vydáváme se na prohlídku inckých ruin v okolí Cuzca. Asi tři kilometry od města se nachází pozůstatky mohutné pevnosti Sacsayhuamán. Pevnost postavili Inkové v letech 1440–1532 a měla za úkol kontrolovat důležitou zásobovací trasu do města.
Vlivem těžkých bojů a četných zemětřesení, se zachovala jen asi třetina pevnosti. I tyto zbytky však působí na návštěvníky impozantním dojmem. Zeď, kolem které nyní procházíme, je jen první z původně trojích hradeb, které byly vystavěny nad sebou. Zastavujeme se u jednoho z velkých kamenných bloků, které byly při stavbě pevnosti použity. Když započteme i část zapuštěnou do země, je blok asi pět metrů vysoký a váží několik desítek tun. I s použitím nejmodernější techniky by dnes práce s tímto kolosem představovala veliký problém. Dodnes není vysvětleno, jak dokázali Inkové, bez znalosti kola přemísťovat na veliké vzdálenosti tak těžké kameny. Stejně tak si neumíme představit, jak je dokázali tak přesně opracovat a sestavit. Procházíme kamennou bránou a vystupujeme po schodech na vrchol rozvalin. Otevírá se nám odtud krásný pohled na Cuzco, ležící v hlubokém údolí pod námi.
Posvátné místo Qvenqo
Opouštíme pevnost, procházíme okolo nezbytných stánků se suvenýry a přemisťujeme se k nedalekému inckému posvátnému místu Qvenqo. Stojíme u skalního útvaru, uvnitř kterého je jeskyně, kde kněží prováděli obřady spojené se zvířecími obětmi.
Úzkým otvorem ve skále vcházíme do jeskyně, která je dlouhá asi pět metrů a široká zhruba dva metry. Uprostřed jeskyně vidíme kamenný obětní stůl. Na boku jeskyně je vyhlazena plocha o velikosti asi jedenkrát jeden metr. Ve stropu jeskyně je malý otvor, kterým sem proniká světlo. V den rovnodennosti světlo dopadne přesně na vyhlazenou plochu, odrazí se od ní a osvětlí celou jeskyni. To byl impuls pro kněze, aby vykonal obřad. Vycházíme z jeskyně na denní světlo. Vracíme se k autobusu a vyjíždíme k dalším inckým památkám. Zastavujeme na odpočívadle u sinice. Před námi na pahorku stojí zbytky incké pevnosti Pukapukara. Procházíme kolem indiánky, která hlídá stádo pasoucích se lam. Vcházíme do pevnosti, která je mnohem rozsáhlejší než se zdálo při pohledu ze silnice. Pevnost leží na bývalé zásobovací trase do Cuzca a sloužila Inkům jako celnice.
Jak chutná cica
Na dohled od pevnosti jsou pozůstatky další stavby z incké doby. Posvátné prameny Tambo Machay. Procházíme údolím vedoucím od silnice k pramenům. Ve strmém svahu jsou vybudovány kamenné terasy a stěny, ze kterých stéká voda. Přesný účel, proč Inkové tento objekt vybudovali dnes není znám. S největší pravděpodobností jde o posvátnou lázeň pro nejvyššího Inku.
Na zpáteční cestě zastavujeme u vesnického domku stojícího vedle silnice, ve kterém je malá hospůdka. Jdeme ochutnat tradiční indiánský nápoj cica. U vchodu nás vítá stará indiánka a zve nás do domu. Vcházíme do kuchyně, pokud se tak dá místnost plná nepořádku nazvat. Na keramické pícce pod oknem se v očouzených hrncích vaří jakési jídlo. Místnost je plná modravého kouře, neboť pícka nemá žádný komín a kouř z ní odchází ven z místnosti jen okny a dveřmi. Na podlaze pobíhá několik kují. Zvířata podobná našim morčatům si pochutnávají na kukuřici. V několika regálech žena skladuje množství různých věcí. V místnosti pro hosty je stůl a několik židlí. I zde vládne neuvěřitelný nepořádek. Na ochutnávku se tedy raději shromažďujeme před domem. Žena přináší asi půllitrovou sklenici plnou šedohnědé tekutiny. Je to kukuřičný mošt cica, obsahující asi dvě procenta alkoholu. Kromě nevábné barvy má nápoj i nevalnou vůni. Jen několik odvážných jedinců se odhodlaně cici napije. Ztuhlý výraz v jejich obličeji jasně vypovídá o chuti nápoje. Ochutnávka rychle končí. Vybíráme po jednom solu na odměnu naší hostitelce a odjíždíme zpátky do Cuzca.
V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky