Na konci světa

Jedeme po dobře udržované silnici z jižního pobřeží Portugalska do vnitrozemí. Po obou stranách silnice se táhnou sklizená pole. Mnohá z nich jsou černá od shořelé slámy. Z některých polí ještě stoupá šedý dým. Není to však důsledek požárů, ale záměrného vypalování slámy. Farmáři ji sami po sklizni zapálí, aby tímto způsobem zničili škodlivý hmyz. Tento způsob péče o pole je pak každoročně příčinou mnoha požárů.

Maurský hrad

Blížíme se k městu Silves, které bývalo za vlády Arabů politickým střediskem Algarve. Dnes ve městě žije kolem třiceti tisíc obyvatel. Projíždíme městem k majestátnému maurskému hradu, který se vypíná na kopci nad městem. Vystupujeme na parkovišti pod hradem a vydáváme se k bráně. Před ní stojí veliká bronzová socha portugalského krále Alfonsa III., který se významně podílel na porážce Arabů. Vcházíme mohutnou branou do hradu, jehož zdi jsou vystavěny z červeného pískovce. Po chodníku vedoucím po širokých hradbách obcházíme celý hrad. Míjíme při tom velká kamenná sila na obilí, umístěná na nádvoří. Zde se také nachází podzemní cisterna zadržující dešťovou vodu. Tato nádrž je dodnes funkční a díky ní byli obránci hradu nezávislí na venkovním zdroji vody.

Portugalsko, Silves, maurský hrad

Na hradě právě probíhá archeologický průzkum. Přes část nádvoří je natažena síť z provazů, vymezující jednotlivé sektory, ze kterých archeologové odkrývají nánosy zeminy. Z hradu se vydáváme do města ke gotické katedrále. Ta je rovněž postavena z krásného červeného pískovce a stojí na zbytcích mešity. V katedrále si prohlížíme náhrobní kámen krále Jana II. Přes římský most, klenoucí se přes řeku Arade, opouštíme město a míříme do pohoří Monchique.

Pohoří Monchique

Projíždíme lesem korkových dubů, na jejichž kmenech je barvou napsán letopočet. Je tak označen rok, kdy byla naposledy oloupána ze stromu kůra, která se odebírá vždy po deseti letech. Za tu dobu kůra doroste do tloušťky několika centimetrů. Silnice prudce stoupá v mnoha zatáčkách až na vrcholek Foia, který je se svou výškou 902 metrů, nejvyšší v celém pohoří. Vystupujeme na nevelkém parkovišti. Na vrcholu, kde je díky nadmořské výšce velice příjemné klima, stojí restaurace a televizní vysílač. V restauraci je pro nás připravena ochutnávka místních vín a likérů. Po ochutnávce jdeme na vyhlídkovou terasu, která je nedaleko vysílače. Je odtud krásný výhled do širokého okolí. Máme štěstí, že je dobrá viditelnost. V lehkém mlžném oparu před sebou vidíme modré vody Atlantiku a jeho pobřeží. Nedaleko od břehu se rýsuje město Portimao a vpravo od něj jsou dobře patrné obrysy přístavního města Lagos. Opouštíme vrchol a sjíždíme po klikaté silnici dolů k oceánu.

Bývalý trh s otroky

Projíždíme po skalnatém pobřeží, na kterém příboj na mnoha místech vytvořil ve skalách bizarní útvary. Zastavujeme na jednom takovém místě a na loďkách se vydáváme na prohlídku skalisek. Proplouváme kolem osamocených skal vystupujících z moře. Mnohé z nich byly vytvarovány mořem tak, že připomínají různá zvířata a objekty. Postupně proplouváme kolem kamenného slona, psa, pyramidy a dalších útvarů. Na některých místech voda vyhloubila ve skalách jeskyně. Muž řídící člun, bravurně proplouvá úzkou průrvou mezi skalisky a veze nás hluboko do jedné z jeskyň. K našemu překvapení vidíme v jeskyni nahého člověka, skrývajícího se před našimi pohledy. Vyplouváme z jeskyně a na kamenitém břehu vedle ní pozorujeme další naháče. Jak je vidět, nachází se zde nudistická pláž. Ještě míjíme pevnost Forteleza de Ponto střežící záliv a loďka připlouvá do přístavu Lagos. V tomto starobylém městě žije kolem dvaceti pěti tisíc obyvatel a ze zdejšího přístavu vyplovaly ve středověku lodě, k objevitelským cestám. Vydáváme se na prohlídku města. Vycházíme od pevnosti Fonta da Bandeira stojící u přístavu, jdeme po nábřeží a pak odbočujeme do hradbami obehnaných, úzkých uliček starého města. Přicházíme ke kostelu Santo António a vcházíme do svatostánku, který kdysi sloužil místní vojenské posádce. Obdivujeme zde bohatě zdobený pozlacený barokní oltář a všímáme si, že v kostele nejsou žádné lavice. Vojáci sem totiž vjížděli přímo na koních. Z kostela míříme do městského muzea, kde jsou kromě historických sbírek, vystaveny i různé rarity. Vedle mnoha jiných předmětů si prohlížíme i vypreparované telátko se šesti nohama.

Portugalsko, Lagos, bývalý trh s otroky

Starobylými uličkami se vydáváme na Praca de República. Zde stojí budova bývalé celnice, ve které byl umístěn nejstarší trh s otroky v Evropě. Prohlížíme si zamřížované podloubí, ve kterém kdysi stávali otroci a zájemci si je přes mříže vybírali. Sluncem rozpálenými uličkami přicházíme k moderní soše krále Šebestiána, jehož vojsko bylo ve druhé polovině šestnáctého století poraženo při dobyvačné výpravě do Maroka. Prohlídka města končí u památníku Jindřicha Mořeplavce. Přemísťujeme se na parkoviště, kde na nás čeká autobus a vyjíždíme na další cestu.

Prohlídka majáku

Opouštíme město Lagos a po silnici lemující pobřeží, jedeme na západ k jednomu z nejodlehlejších míst Evropy, k mysu sv. Vincenta. Projíždíme nyní po náhorní planině ke skalnatému výběžku, který se táhne daleko do oceánu. Silnice končí před bránou malé pevnosti s majákem, vybudované na vysokém skalním útesu. Vcházíme bránou dovnitř a jdeme po kamenném chodníku na okraj útesu. Při pohledu přes nízké kamenné zábradlí do šedesátimetrové hloubky se nám tají dech. Vstupujeme do domu pod majákem, kde se nachází byt strážce. Máme štěstí, strážce je doma a zve nás na prohlídku majáku. Otevírá těžké dveře vedoucí na schody a pět lidí, kteří se právě nachází v místnosti, může vstoupit. Dveře se za námi zavírají a my stoupáme po točitém schodišti, jehož stěny jsou obloženy světlým keramickým obkladem. Přicházíme do patra, ve kterém je umístěno technické zázemí pro maják. V místnosti plné různého zařízení je čisto a pořádek. Stoupáme dál po schodech až ke stropu místnosti. Prolézáme úzkým průchodem a ocitáme se v nejvyšším poschodí majáku. Uprostřed něj je umístěn reflektor, jehož světlo v noci upozorňuje lodi na nebezpečné útesy. Reflektor je tvořen křišťálovými hranoly trojúhelníkového průřezu o straně asi pět centimetrů. Hranoly jsou sestaveny do tvaru duté koule o průměru kolem čtyř metrů. Uprostřed koule jsou umístěny dvě veliké elektrické výbojky. Celé zařízení je otočné. Každou noc se světlo automaticky zapne a maják vysílá světelné signály, viditelné na vzdálenost až sto kilometrů. Stojíme u okna majáku a díváme se na nekonečný oceán, který splývá s oblohou. Kam až oko dohlédne, je jen masa tmavomodré vody. Ani se nedivíme, že lidé toto místo před objevitelskými cestami považovali za konec světa. Vracíme se po schodech zpátky dolů. Správce se s námi loučí a žádá od nás odměnu za prohlídku majáku. Každý mu dáváme pár eur a odcházíme. Na zpáteční cestě se zastavujeme v restauraci ležící nedaleko majáku. Vydávají se zde certifikáty pro návštěvníky mysu sv. Vincenta, jako doklad o tom, že navštívili nejjihozápadnější cíp Starého kontinentu. Certifikát jsme bohužel nedostali, neboť je sobota a o víkendech se doklady nevydávají. Trochu zklamáni z toho, že osvědčení nemáme, se vracíme zpátky. Vzpomínka na návštěvu majáku na „konci světa“ však navždy zůstane vryta do naší paměti.

Současná karma článku: 7.49
Co je to karma a jak funguje?

Galerie k zápisku

Portugalsko, Silves, vstup do hradu	Portugalsko, Silves, maurský hrad
Portugalsko, skalní útvary u města Lagos	Portugalsko, Lagos, bývalý trh s otroky
Portugalsko, maják na mysu Sv. Vincenta

Diskuse k zápisku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky