Koloniální metropole

Po mezipřistání a doplnění paliva, přilétáme do brazilské koloniální metropole, jak se městu Salvador de Bahia říká. Čtyř milionové město leží na pobřeží Atlantického oceánu a je hlavním městem státu Bahia. Město v minulosti bývalo střediskem obchodu s otroky. Z letiště se vydáváme na prohlídku centra, které je nejlépe dochovaným koloniálním komplexem v celé Brazílii. Procházíme úzkými uličkami s kamennou dlažbou, lemovanými domy postavenými ve stylu koloniálního baroka, připomínajícími dávné koloniální časy. Atmosféru dotváří skupinka mladých černošek v dobových krojích, postávajících na chodníku. Černošky se nechávají vyfotit s kolemjdoucími turisty. Za společný snímek pak chtějí od každého, kdo se s nimi vyfotí bakšiš. Jeden z turistů odmítá zaplatit, ale černošky na něm nekompromisně vyžadují svůj výdělek.

Salvador Bahia, v ulicích města

Procházíme okolo zpívající fontány k budově radnice, kde se právě koná nějaká demonstrace. Několik desítek bezzemků požaduje přidělení půdy. Policistů, dohlížejících na demonstraci, je více než protestujících lidí. Jdeme přes park, kde tančí skupina mladých černochů. Zastavujeme se u tančící skupinky. Okamžitě je u nás mladík s kasičkou a požaduje bakšiš. Dávám do kasičky bankovku a jdeme dál. Vcházíme do muzea afrických bohů. Jsou zde vystaveny výtvory bývalých otroků, které představují jejich boha. Otroci, ačkoli nevyznávali žádné konkrétní náboženství, si svého boha ztotožňovali s bohem křesťanů. V nedaleké ulici míjíme kostel s dekorativní barevnou fasádou. Tento kostel stavěli otroci pro vlastní potřebu, jelikož mohli stavět jen v noci, práce na kostele jim trvala skoro sto let.

Vzpomínka na Jorge Amada

Jednou z rázovitých uliček se dostáváme k domu, kde je umístěno muzeum brazilského spisovatele J. Amada, který zde žil. Vedle mnoha předmětů, připomínajících život spisovatele, jsou zde vystaveny i romány, které napsal. Každé dílo je zastoupeno ve všech jazycích, ve kterých bylo vydáno. Prohlížíme si fotografie ze spisovatelových cest, vystavené na panelech. Na jednom z nich, věnovanému spisovatelovu pobytu v Praze, poznáváme Jana Drdu, ve společnosti s Amadem. Vycházíme z muzea a jdeme na náměstí Largo do Pelourinho. Obdélníkové prostranství s kamennou dlažbou a sloupem uprostřed, je obestavěno domy postavenými v koloniálním stylu. Na obou kratších stranách uzavírají náměstí dva kostely. Stojíme uprostřed náměstí a připadáme si jako bychom se ocitli zpátky v koloniálních dobách. Jediným rušivým momentem obrazu koloniálního světa je člen ochranky s přilbou na hlavě a oblečený do neprůstřelné vesty, který se samopalem v ruce hlídkuje před vchodem do banky. Krátká ulička vedoucí z náměstí, nás přivádí ke kostelu Sao Francisco. Vnitřní výzdoba kostela je velkolepá. Celý jeho interiér je pozlacen. O kostelu se říká, že je „nejzlatější“ na světě. Celkový dojem kazí poškozené sochy nahých andělíčků. Jeden horlivý biskup, totiž nechal před dvěma sty lety všem sochám odstranit jejich mužnou ozdobu. Z kostela jdeme na prohlídku kláštera Františkánů. Stěny jeho chodeb jsou obloženy keramickými dlaždicemi azulejos, na kterých jsou obrazy s filozofickými náměty.

Tropický liják v ulicích města

Již značně unaveni se jdeme ubytovat do hotelu. Máme pokoj ve dvacátém patře s krásnou vyhlídkou na město. Salvador je vystavěn na dlouhém skalnatém výběžku zasahujícím hluboko do moře a je ze dvou stran omýván vodami oceánu. Ráno se probouzíme do deště. Neodrazuje nás to však od procházky městem. Nasazujeme si nepromokavé klobouky a vydáváme se na cestu. Nejdříve jdeme na centrální náměstí, jemuž vévodí veliká moderní budova divadla. Náhle se zdvihá silný vítr, déšť zesiluje a mění se v tropickou průtrž mračen. Ulice i chodníky jsou zakrátko zaplaveny vodou a my se v ní nyní musíme brodit. Uchylujeme se před deštěm do malé kavárny. Číšník, když vidí jak jsme promočeni, nám přináší papírové ručníky, abychom se mohli osušit. Přes skleněnou stěnu kavárny pozorujeme šňůry deště, jak bičují chodník a ulici. Dříve plné ulice jsou nyní liduprázdné. Když se déšť zmírní, vydáváme se znovu do ulic. Přesto, že stále prší je nadále velmi teplo. Teplota vzduchu dosahuje dvaceti pěti stupňů. Mokrými ulicemi přicházíme k oceánu. Na břehu před námi stojí pevnost Borra, která střeží záliv. Míjíme přístav plný jachet. Procházíme po široké ulici Contorno se čtyřproudovou vozovkou. Na kopci nad ní se tyčí vysoké moderní obytné domy. Pod nimi, přímo na strmém svahu, se krčí množství malých, nám již dobře známých chatrčí. Chudí lidé si zde, nedaleko středu města, v sousedství výstavných domů, postavili jednu z favel. Nedaleko favely stojí veliké nákupní centrum, plné butiků a luxusních obchodů. Nabídka je podobná jako v našich obchodech. Stejná je také masivní reklama a lákání zákazníků na různé slevy a na možnost rozmanitých způsobů splátek. Vycházíme z obchodního domu. Mezi tím přestalo pršet a my se vydáváme zpátky do hotelu. Odpoledne se vracíme zpátky do Sao Paula. Opouštíme město Salvador, město, které si přes bouřlivý rozvoj dokázalo uchovat neopakovatelnou atmosféru koloniálních dob.

Potřetí během našeho pobytu v Brazílii se ocitáme na letišti v magapoli Sao Paulu. Čekáme na letadlo, které nás dopraví zpátky do Evropy. Naše cestování po Brazílii končí. Během naší cesty jsme na vnitrostátních linkách nalétali přes jedenáct tisíc kilometrů, najezdili jsme mnoho stovek kilometrů autobusem, plavili jsme se na lodi a nachodili jsme spoustu kilometrů pěšky. Viděli jsme města s výstavnými čtvrtěmi, cenné historické památky, četné moderní stavby a krásnou přírodu. Setkali jsme se s přívětivými lidmi a ochutnali jsme místní speciality. Naproti tomu jsme také viděli nesmírnou chudobu, favely, odpadky na ulicích, žebráky a bezdomovce. Během naší cesty jsme tak mohli alespoň zčásti poznat Brazílii, tuto velikou krásnou zemi, zemi kontrastů.

Současná karma článku: 13.39
Co je to karma a jak funguje?

Galerie k zápisku

Salvador Bahia, v ulicích města

Salvador Bahia, pevnost Borra

Diskuse k zápisku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky