Iguacu, nejkrásnější vodopády na světě

Je již večer, když přistáváme na letišti ve městě Foz de Iguacu na jihu Brazílie. Teplota vzduchu je zde pouhých osm stupňů. Proti teplotě v rovníkové oblasti, odkud jsme právě po mezipřistání v Sao Paulu přiletěli, je to pokles téměř o třicet stupňů.

Následující den se vydáváme na prohlídku vodopádů Iguacu. Přijíždíme na most přes řeku Iguacu, která tvoří hranici mezi Brazílií a Argentinou. Několik set metrů za mostem se Iguacu vlévá do řeky Paraná, jež tvoří hranici mezi Praguají a Brazílií. Za mostem zastavujeme a nasedáme do vláčku, který nás veze k vodopádům. Na konečné vystupujeme a po chodníku z ocelových roštů se blížíme k hlavní části vodopádu. Již slyšíme hukot vody a vítr k nám od vodopádu přináší vodní tříšť. Oblékáme si bundy a klobouky, jinak bychom byli za chvíli zcela promočeni. Přicházíme k vodopádu.

Vodopády Iguacu, ďáblův chřtán

Zastavujeme se na okraji kaňonu, do kterého s hukotem padá obrovská masa vody. Skála, přes jejíž okraj se voda valí do údolí pod vodopádem, má tvar veliké podkovy. Této části vodopádu se příhodně říká ďáblův chřtán. S úžasem pozorujeme padající vodu, která se pění a vytváří bílou vodní clonu. Stojíme u zábradlí u strmé stěny kaňonu a nemůžeme odtrhnout oči od tohoto fascinujícího přírodního divadla. Mokří od vodní mlhy vznášející se vzduchem, odcházíme k další části vodopádu.

Boční vodopády

Část vody obtéká hlavní vodopád a proudí podél kaňonu. Voda z tohoto bočního ramene, pak daleko od hlavního vodopádu, stéká do kaňonu a tvoří množství krásných menších vodopádů. Chodník nás zavedl do parku kde je bufet. Na trávníku vedle cesty pobíhá několik zvláštních zvířat s dlouhými nosy. Jsou to nosálové, kteří zde čekají až jim turisté hodí něco k snědku. Někteří nosálové dokonce vybírají zbytky jídla z odpadkového koše, do kterého zalezou tak hluboko, že z koše kouká jen jejich dlouhý pruhovaný ocas. Pokračujeme v prohlídce vodopádů. Přicházíme k terase vybudované nad údolím porostlým tropickou vegetací. Ze skal padá dolů široký vodopád, připomínající závoj. Stojíme pod palmami a pozorujeme tuto krásnou scenérii. Na jiném místě zase voda padá z hrany skály nejprve na široké kamenné plato, stéká po něm několik desítek metrů a pak se řítí na dno kaňonu. Při čelním pohledu tak můžeme pozorovat dva vodopády nad sebou. Přicházíme na okraj kaňonu a po kluzkých kovových schodech sestupujeme na jeho dno. Jdeme ještě asi dvě stě metrů a chodník končí. Ocitáme se na konci vyhlídkové trasy.

Iguazu, argentinská strana vodopádů

Poslední zbytky vody z bočního ramene, tady padají z vysoké skály na dno kaňonu a vytváří krásný vodopád. Zpěněná voda dopadá na obrovské balvany a rozptyluje se na vodní mlhu, ve které sluneční paprsky vytváří barevné odrazy. Prohlídka vodopádů na argentinské straně končí. Jsme úplně uchváceni jejich krásou. Vracíme se ke stanici vláčku. Míjíme četné stánky, ve kterých indiáni prodávají suvenýry. Nasedáme na vláček a ten nás veze zpátky na brazilskou hranici.

Největší hydroelektrárna na světě

Od vodopádů Iguacu jedeme k hydroelektrárně Itaipu, postavené na řece Paraná. Tato vodní elektrárna byla po svém dokončení největší na světě. Její hráz je vysoká dvě stě metrů a dlouhá osm kilometrů. Pod hrází je umístěno dvacet turbín o celkovém výkonu dvanáct tisíc megawattů. Vystupujeme na parkovišti pod gigantickou hrází. Jdeme do informačního střediska elektrárny, kde sledujeme film o její výstavbě. Světla v sále zhasínají a film začíná. Na plátně se objevují mohutné stroje pracující při výstavbě hráze. Překvapuje nás reakce publika, tvořeného převážně místními obyvateli. Téměř na každý záběr ve filmu diváci reagují hlasitým pokřikem a potleskem. Tak spontánní reakce publika se u nás nevidí ani na fotbalovém derby. Po zhlédnutí filmu vyjíždíme na prohlídku hráze. Jedeme po mostě, vedoucím těsně pod hrází, na druhý břeh. Nyní, když projíždíme přímo vedle hráze, vyniká její nesmírná výška. Ohromné potrubí vedoucí k turbínám je tak veliké, že by jím bez problémů projel autobus. Pětipatrová provozní budova stojící pod hrází, vypadá v porovnání s ní jako krabička sirek. Přijíždíme na druhý břeh. Na krátko se ocitáme v Paraguaji.

Hydroelektrárna Itaipu na řece Paraná

Celé prostranství, kde se otáčí vozidla s turisty, je hlídáno paraguayskými vojáky. Otáčíme se a vracíme se zpátky na brazilskou stranu. Vyjíždíme po silnici vybudované na strmé hrázi, na její korunu. Hráz je zčásti sypaná a je tvořena obrovskými tmavými balvany. Jedeme po silnici vedoucí po koruně hráze. Vlevo od nás je hluboké údolí a vpravo se rozprostírá veliké jezero. Je dlouhé několik desítek kilometrů a má plochu jeden tisíc tři sta padesát kilometrů čtverečných. Otáčíme se a sjíždíme dolů z hráze na silnici, podél které roste alej stromů. U každého z nich je umístěna tabulka. Každý pracovník pracující na stavbě elektrárny déle než dva roky, má tu čest zasadit v tomto háji strom, který je označen tabulkou s jeho jménem. Míjíme poslední stromy v aleji a vracíme se do města.

Večer trávíme v churrascárii. Vcházíme do restaurace provoněné vůní grilovaného masa, která se line z rohu, kde kuchaři porcují pečínky na velikých dřevěných špalcích. Hosté si pro jídlo chodí přímo k těmto špalkům. Součástí večeře je kulturní program, během kterého se na pódiu střídají kapely z obou amerických kontinentů. Od USA, přes Mexiko, Peru, Brazílii až po Argentinu. Hudebníci mají na sobě lidové kroje, hrají ve stylu country a tančí lidové tance. Muzikantům se daří vytvořit v restauraci skvělou náladu. Hosté zpívají spolu se zpěváky. Některé soubory zpívají pro turisty z evropských zemí v jejich rodném jazyce. Sálem se postupně ozývá francouzština, němčina a italština. Zpěvu v češtině jsme se ale bohužel nedočkali.

Současná karma článku: 14.94
Co je to karma a jak funguje?

Galerie k zápisku

Foz de Iguazu, churrascaria	Hydroelektrárna Itaipu na řece Paraná
Iguacu, argentinská strana vodopádů	Iguacu, argentinská strana vodopádů
Vodopády Iguacu, ďáblův chřtán

Diskuse k zápisku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky